Těch případů, paní redaktorko, já nevím, jestli to veřejnost ví, ale je tolik, kolik lidí je každý rok ve vazbě neoprávněně, že my všichni za to zaplatili vloni 200 milionů korun. Jen letos jsme vyplatili 150 milionů korun z našich daní jako odškodné pro lidi, kteří byli neoprávněně ve vazbě.
Podle informací serveru ihned.cz jsou přesné statistiky, týkající se neoprávněného držení ve vazbě, nezjistitelné. V roce 2012 bylo proplaceno za stížnosti na trestní stíhání, které obsahovaly i vazební stíhání, necelých 33 miliónů korun. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.
Podle serveru ihned.cz si Ministerstvo spravedlnosti nevede statistické záznamy o celkové velikosti odškodného za neopravné držení ve vazbě. Ministerstvo nerozlišuje stížnost na neoprávněné držení ve vazbě od ostatních žádostí, týkajících se celého trestního stíhání. Ministerstvo tedy může poskytnou pouze informace o celkovém odškodnění těch, kteří podali stížnost na trestní stíhání, která obsahovala i stížnost na držení ve vazbě a které bylo vyhověno. Tato částka by měla být vyšší než celkové odškodnění za vazební stíhání, ale v loňském roce činila jen 32 miliónů 762 tisíc.
Přikládáme vyjádření Ministerstva spravedlnosti:
„Ministerstvo bohužel nedisponuje přímo číslem, které by udávalo počet nezákonně vazebně stíhaných. Disponuje pouze statistikou, resp. počtem odškodněných za nezákonné trestní stíhání, což jsou většinou právě nezákonné vazby. Ani toto číslo nicméně není přesně, neboť jednak nelze zaručit, že se všichni dožadují odškodnění (byť to lze předpokládat), ale zejména se mnoho z nich domáhá odškodnění jak soudní, tak mimosoudní cestou, a následně se tak v ministerských statistikách objeví dvakrát. S jistotou lze tedy pouze konstatovat, že Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v roce 2011 v 718 věcech, v roce 2012 v 802 věcech a letos zatím (stav k říjnu) v 817 věcech."
Základní podstata celé té novely vycházela ze zkušeností zemí, kde je velmi nízká recidiva.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se shoduje v základních rysech předcházení i pojetí vazby s některými opatřeními Německa a Norska.
Ačkoliv totiž není možné vinou odlišných metodik srovnat státy podle míry recidivy, dá se dovozovat, že Rath mohl vycházet právě i z německého nebo norského příkladu. Na Německo se totiž Rath v pořadu opakovaně odvolává. Článek Daily Mail se zase odkazuje na výzkum, podle něhož je průměrná evropská míra recidivy 70–75 %, zatímco v Norsku dosahuje jen 20 %. Německé Ministerstvo spravedlnosti si nechalo zpracovat studii, ze které vyplývá, že recidiva v Německu dosahoval v letech 2004 až 2007 33,7 % (strana 38), novější údaje nejsou k dispozici. I tato hodnota je tedy výrazně pod uvedeným evropským průměrem.
V Německu existuje jako alternativa k vazebnímu stíhání například nařízení, že obžalovaný musí zůstat na určitém místě v určitém čase (.pdf, str. 11). Tím se Rathova novela mohla inspirovat při zavedení nové alternativy k vazbě v podobě nařízeného pobytu (.pdf, str. 16).
Pokud je vazba nařízena, věnují v Norsku pozornost na více lidského kontaktu a více aktivit pro vazebně stíhané. Stejným směrem jde nepochybně i novela Davida Ratha (str. 1–13). Toto zaměření se zároveň dá označit za základní podstatu celé novely.
To hlavní, co je součástí těch novel, jsou v podstatě dvě věci. Zaprvé, aby ti lidé nebyli tak extrémně izolováni od svých blízkých. Běžte se podívat do Německa, do skandinávských zemí a to je bez jakéhokoliv poplatku.
Praxe v Německu s tvrzením Davida Ratha příliš nekoresponduje. Rovněž ve Švédsku byla podle dostupných informací z roku 2011 co se týče izolovanosti vazebně stíhaných situace poněkud odlišná a výrok proto musíme hodnotit jako nepravdivý.
Rathova novela (.pdf, str. 2) skutečně snižuje izolaci stíhaných od jejich blízkých zvýšením počtu i délky návštěv. Z novely také vyplývá, že návštěvy jsou skutečně bezplatné.
Situace například ve Finsku velmi liberální. „Vězňovo právo na návštěvy a venkovní pohyb může být omezeno pouze pokud by ohrožovaly bezpečnost vězňů nebo dalších.“ „Vězni mají právo přijmout návštěvy […] tak často, jak to je možné, aniž by byl poškozen pořádek a provoz vězení. […] Avšak jedna návštěva trvá většinou jednu hodinu,“ vysvětluje studie Criminal Sanctions Agency (.pdf, str. 336, 326).
Ve Švédsku pak dle zprávy z r. 2011 mohly být vazebně stíhané osoby zcela izolovány a mohly být navštěvovány pouze právníkem či knězem. V r. 2009 bylo také Švédsko za podmínky vazebního stíhání (.pdf, s. 25-33) kritizováno Radou Evropy. Aktuálnější informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.
Příručka pro Brity uvězněné v Německu naproti tomu uvádí, že „pravidla pro návštěvy záleží na umístění vězení v Německu,“neboť za podmínky ve vězeních jsou odpovědné jednotlivé spolkové státy. „Některé věznice umožňují jednu hodinu návštěv za měsíc, některé více. […] Některá vězení umožňují návštěvy jenom v určité dny v týdnu. […] Ačkoliv je většinou povolená jedna hodina návštěv za měsíc, je někdy možné získat delší návštěvu […]. Toto rozhodnutí je však závislé na dostupnosti místnosti pro návštěvy a na vězení samotném“ (.pdf, str. 12–13). Jedna hodina měsíčně je přitom i pod úrovní současné české legislativy, která umožňuje návštěvu jednou za dva týdny v trvání devadesáti minut (.pdf, str. 2).
Co se týče bezplatnosti návštěv v Německu či skandinávských zemích, nepodařilo se nám bohužel dohledat relevantní data. V Německu je navíc vězeňství řešeno v každé spolkové zemi odlišně.
Teď je to jen v některých věznicích, kde mají třeba zásuvky. Takže tam, kde mají zásuvky, tak tam samozřejmě můžete mít televizi za poplatek. Takže to není žádná novinka. Ale není to v zákoně, takže toto je jenom proto, aby...
Na základě znění zákona o výkonu vazby a vyjádření Vězeňské služby ČR hodnotíme výrok jako zavádějící.
V zákoně (§ 17) o výkonu vazby se hovoří o používání televizních nebo radiopřijímačů takto:
"Vlastní přenosný radiopřijímač a televizor, pokud jsou napájeny z vlastního zdroje, pro který je v přijímači prostor a je jeho součástí, se obviněnému umožní používat po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. Provedení kontroly zajistí na náklady obviněného správa věznice. Pokud jsou pro to ve věznici podmínky, může ředitel věznice povolit připojení radiopřijímačů a televizorů na elektrickou síť."
V zákoně tedy není explicitně uvedeno, že televizi nebo rádio si mohou vězni zapojit do elektrické sítě za peníze, ale je to ponecháno na rozhodnutí konkrétního ředitele. Pravomoc ředitele potvrzuje i vyjádření Vězeňské služby: „Ve věznicích se umožňuje používat vlastní radiopřijímač napájený z vlastního zdroje po provedení kontroly technických parametrů ke zjištění, zda nebylo instalováno nežádoucí zařízení. O ponechání jiných věcí rozhoduje ředitel věznice nebo jím pověřený zaměstnanec vězeňské služby.Jedná-li se o elektrospotřebiče s příkonem vyšším než 100 W, ředitel věznice uzavře s odsouzeným písemnou dohodu o úhradě paušální náhrady za spotřebu elektřiny."
Je tedy možné mít televizi za poplatek, avšak teoreticky i zadarmo. Záleží na rozhodnutí ředitele a na tom, zda má televize větší příkon než 100 W.
První přeběhlík, který tady byl, byl jakýsi poslanec Teplík ze sociální demokracie, kterého přetáhla vaše vláda (myšlena vláda ODS). To byl jeden z prvních a za to jste se mu odměnili, že jste z poslance sociální demokracie udělali v příštím volebním období po volbách poslance za ODS.
Výrok poslance Davida Ratha je pravdivý. Poslanec Teplík skutečně přešel od ČSSD k ODS a následně znovu získal mandát za ODS.
Poslanec Tomáš Teplík byl v roce 1996 zvolen za ČSSD ve středočeském volebním obvodě, kdy kandidoval na pátém místě kandidátky. V povolební české realitě byla ustavena vláda Václava Klause ve složení ODS - KDU-ČSL - ODA, která se opírala o podporu 99 poslanců. Důvěru získala na základě dohody s ČSSD, která (pro Miloše Zemana) získala post předsedy Poslanecké sněmovny a v hlasování o důvěře svým odchodem ze sálu pak umožnila vládě důvěru získat.
V průběhu volebního období došlo z důvodu problematického financování ODS, snížení ekonomického výkonu země, a také kvůli špatným osobním vztahů v koalici k velkým sporům ve vládě i v ODS. Vláda se nejprve začala opírat o poslance Tomáše Teplíka a následně také o Jozefa Wagnera. Tomáš Teplík přešel z poslaneckého klubu ČSSD do poslaneckého klubu ODS a hlasoval s vládní koalicí, což lze dokumentovat např. na hlasování o návrhu zákona o státním rozpočtu pro rok 1998.
V roce 1998 pak poslanec Teplík znovu získal mandát za ODS ve středních Čechách.
David Rath zmiňuje, že Tomáš Teplík byl prvním přeběhlíkem. Již ve volebním období 1992 - 1996 se štěpily různé strany a vznikaly nové kluby, nicméně právě příklad poslance Tomáše Teplíka je zlomový. Zde má Rath pravdu, neboť poslanec Teplík (následně s poslancem Wagnerem) svým přestupem do ODS umožnili vládě V. Klause získání většiny v Poslanecké sněmovně.
Bohužel současně stagnuje nebo klesá hospodářství v situaci, kdy v sousedním Německu, Polsku, Rakousku roste.
Podle statistiky Eurostatu zaznamenala Česká republika v předchozím roce z uvedených zemí nejmenší růst, a to 1,7 %. Tahounem v této čtveřice je jednoznačně Polsko, které ekonomicky rostlo o 4,3 % HDP.
Co se týče prognóz pro letošní rok, Česká republika má podle Eurostatu stagnovat na 0 % HDP růstu.
Ostatní země si povedou lépe než ČR - Německo bude růst o 0,6 %, Rakousko o 0,7 %, nejlépe si povede Polsko s růstem 2,7 %.
Ceny jdou nahoru. Dneska máte ceny srovnatelné s cenami německými. Čeští občané jezdí běžně nakupovat potraviny a další věci běžné spotřeby prostě do Německa.
Poslední zveřejněné statistiky (.pdf) o spotřebitelských cenách, které zveřejnil v roce 2010 statistický úřade EU Eurostat, říkají, že ceny potravin a nealkoholických nápojů v České republice dosahovaly 72 % průměru evropské sedmadvacítky, zatímco německé ceny se pohybovaly na úrovni 110 %.
Přestože údaje z roku 2010 nepotvrzují slova Davida Ratha, vzhledem k dynamickému vývoji na spotřebitelském trhu považujeme tato data za zastaralá, jelikož se situace mohla zásadně změnit. Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.
České průměrné platy a české průměrné důchody jsou na úrovni zhruba třetiny těch německých.
David Rath nehovoří v případě penzí pravdu, jejich hodnota byla v ČR v minulém roce ve srovnání s Německem mnohem vyšší než třetinová.
Statistiky Eurostatu uvádí za rok 2010 (poslední dostupná souhrnná data) míru průměrného hrubého ročního výdělku v ČR 11 312 EUR (943 EUR měsíčně), v případě Německa pak 42 400 EUR (3 533 EUR měsíčně, tj. 1/3 se rovná 1 177 EUR).
Podle ČTK pak byla průměrná měsíční penze za rok 2011 v ČR 10 557 Kč, němečtí důchodci pak za stejné období pobírali v průměru 742 EUR měsíčně, což podle tehdejšího kurzu odpovídá 18 550 Kč (1/3 = 6 183 Kč). Zatímco tedy míra české průměrné mzdy přibližně odpovídá jedné třetině té německé (jedná se o cca. 33 %), míra českých důchodů byla v minulém roce na úrovni cca. 57 % těch německých.
Tato čísla sice nemusí zcela odpovídat současné výši průměrných platů a důchodů v obou zemích, jediná vzájemně porovnatelná data se ovšem bohužel vztahují pouze k letům 2010, resp. 2011. Na základě veřejně přístupných informací tak nemluví David Rath v druhém případě pravdu a jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.
Tehdy (za paní Musílkové, pozn.) byla správní rada VZP právě složená ne z politiků. To se změnilo až za mě jako za ministra (a byla to reakce právě na to, že tam takzvaně byli odborníci, kteří byli totálně koupeni paní Musílkovou a všechno jí odsouhlasili včetně IZIP.)
Výrok poslance Ratha hodnotíme jako nepravdivý, a to na základě dohledaného složení správní rady VZP v roce 2004.
David Rath ve svém výroku vymezuje období (jeho nástup do pozice ministra zdravotnictví), před níž podle něj nebyli ve správní radě VZP přítomni politici. Rath byl ministrem jmenován 4. listopadu 2005, před tímto datem by podle výroku poslance neměli být ve správní radě VZP politici. Jak je však zřejmé ze zdrojů z výroční zprávy VZP (.pdf) z roku 2004, tak v této době byli členy správní rady politikové také. Za všechny lze jmenovat tehdejší poslance Milana Cabrnocha (ODS), Miloše Pateru (ODS), Lucii Talmanovou (ODS), Antonína Seďu (ČSSD), Jarmilu Boháčkovou (ČSSD), Svatomíra Recmana (KSČM) nebo tehdejší senátorku Ludmilu Müllerovou (v té době KDU-ČSL).
Výrok Davida Ratha tak není pravdivý, neboť již před jeho nástupem na Ministerstvo zdravotnictví byli ve správní radě VZP zastoupeni politici.
Lékaři musí mít knihy přání a stížností jako novinku.
Výrok je zavádějící, protože prováděcí předpisy zákona o zdravotní péči sice stanovují standardy hodnocení kvality péče pacienty v případě lůžkových zařízení, nikoli ale pro všechny druhy lékařské péče obecně.
David Rath v tomto případě se vší pravděpodobností hovoří o zákonu č. 372/2011 Sb. (.pdf), o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Ten v 9. části o hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb stanovuje, že minimální hodnotící standardy kvality a bezpečí pro jednotlivé formy zdravotní péče stanoví prováděcí předpis.
Tyto standardy jsou pak ovšem definovány pouze v prováděcím předpisu č. 102/2012 Sb. (.pdf), o hodnocení kvality a bezpečí lůžkové zdravotní péče. Vyhláška jako jeden ze svých standardů stanovuje "sledování a vyhodnocování stížností a podnětů týkajících se lůžkové zdravotní péče". Standard je pak mj. splněn, jestliže "je vedena evidence všech stížností a podnětů pacientů (...) včetně způsobu jejich vyřízení."
Jestli má být tato evidence opravdu vedena formou "knihy přání a stížností", o které hovoří David Rath, či jiným způsobem, žádný ze zákonů nebo předpisů explicitně nedefinuje. Tuto připomínku můžeme ale považovat pouze za technickou. Hlavní ovšem je, že se jedná o hodnocení kvality pouze v případě lůžkové zdravotní péče (tj. primárně nemocniční zařízení), Rath ovšem mluví o "lékařích" obecně, zahrnuje zde tedy i jiné formy poskytování lékařské péče než lůžkové, které ovšem zákonem ani vyhláškou takto upraveny nejsou.
Ani vyhláška č. 92/2012 Sb. (.pdf), o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení, která velmi jasně a přesně vyjmenovává veškeré obligatorní vybavení (nejen) lékařských ordinací, žádnou věc jako knihu a přání stížností nevyžaduje. Výrok poslance Ratha tedy hodnotíme jako zavádějící.
