David Rath

Statistika justičních omylů v České republice skutečně neexistuje. Justičních omylů přitom v České republice není moc, ale čas od času se nějaký objeví. Od roku 2010 uznalo Ministerstvo spravedlnosti odškodnění za vykonaný trest v 16 případech z celkových 70 žádostí.

Případ, o kterém mluvil David Rath, se stal v 90. letech. Jan Šafránek byl tehdy odsouzen za znásilnění a ve vězení strávil jeden rok. S pověstí násilníka žil 14 let.

Dalším případem bylo nespravedlivé odsouzení dvou mužů ze Znojma, Jaroslava Schindlera a Tomáše Čechury za loupežná přepadení pošťaček. Případ se stal před devíti lety, a i když se později skutečný pachatel přiznal, trest stále platil. Nejvyšší soud v Brně v listopadu tohoto roku přiznal, že okresní i krajský soud porušily zákon v neprospěch obou mužů a případ se vrátil zpět ke znojemskému soudu k novému projednání.

Justičního omylu se soudy dopustily také v případě Vladimíra Konečného. Ten byl v roce 2004 odsouzen za podvod a ve vězení strávil dva roky. Jako ředitel banky měl tehdy podepsat 11 směnek na 1,3 miliardy a vystavit tak banku nebezpečí, že tyto peníze bude muset zaplatit. Po připomínkách Ústavního soudu o nevěrohodnosti svědků nakonec Krajský soud v Brně potvrdil Konečného nevinu.

MUDr. David Rath byl poslancem dvě volební období, v letech 2006 až 2010 a ve zkráceném období 2010 až 2013. Po celou tuto dobu působil ve výboru pro zdravotnictví, od 13. 9. 2006 do 31. 3. 2009 byl dokonce jeho předsedou. Působil také jako ministr zdravotnictví ve vládě Jiřího Paroubka.

Ohledně domácího vězení však nemá David Rath pravdu, institut domácího vězení je v trestním zákoníku od začátku roku 2010, není však příliš využíván právě kvůli nedostupnosti hlídacích náramků. Na ty byl v roce 2010 vypsán tendr a v roce 2012 byl dokonce spuštěn zkušební projekt. Od května 2013 pak měly být náramky uvedeny do provozu. Projekt byl však po nečekané lednové amnestii prezidenta republiky zastaven.

Možnost domácho vězení jako alternativního trestu tedy existuje, avšak není příliš využívána kvůli nedostupnosti elektronických náramků. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Nepodařilo se nám dohledat, jak v současnosti vypadají vazební cely ve věznici Litoměřice a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Kontaktovali jsme však v této věci litoměřickou věznici a podle jejich reakce hodnocení výroku případně změníme.

David Rath nespecifikuje konkrétní země nebo region a hovoří o „zahraničí", nám se podařilo dohledat, že minimálně v Nizozemí, USA nebo Velké Británii taková praxe nefunguje a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

V Nizozemí (str. 151) mají vězni nárok na 10minutový hovor za týden. Americká vězení „často považují telefonní hovory spíše za privilegia než za zajištěná práva.“ Proto „mohou vězni přijít o možnost telefonovat jako trest za špatné chování.“

Ve Velké Británii měli zase zahraniční vězni problémy s přístupem k telefonům (str. 200). I v izraelských věznicích mají (.pdf, str. 8) sice Izraelci ve vazbě právo na jeden telefonický hovor denně, avšak na Palestince se toto privilegium nevztahuje.

Výrok poslance Ratha není pravdivý, neboť podle stenoprotokolů zástupci ČSSD na tuto konkrétní změnu neupozorňovali.

Souhlas obou rodičů v případě nezletilých pacientů je vyžadován v rámci zákona č. 372/2011 Sb.(.pdf), o zdravotních službách a jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), § 35 bod 2a).

V průběhu projednávání zákona v Poslanecké sněmovně opozice velmi tvrdě kritizovala tento návrh. Sám David Rath napadal tento tisk z několika úhlů, nicméně jak dokládají stenoprotokoly z jednání, § 35 přímo rozporovala (konkrétně např. ve 2. čtení - v obecné rozpravě) pouze poslankyně Marková (KSČM), která také v případě této konkrétní změny podala pozměňovací návrh.

Historie celého Sněmovního tisku zde. V 1. čtení vystoupili za ČSSD poslanci Rath a Koskuba, ti však zmíněný bod nekritizovali. V průběhu 2. čtení vystoupil za ČSSD poslanec Seďa, který zmíněný bod také nekritizoval. V průběhu 3. čtení pak vystoupili za ČSSD poslanci Sobotka, Seďa, Rath. Proti souhlasu obou rodičů opět nevystoupili.

K usnesení Senátu, který sněmovně návrh vrátil, se pak vyjádřil ministr Heger a poslanec Šťastný, samotné hlasování pak dopadlo následovně.

Výrok je zavádějící, protože prováděcí předpisy zákona o zdravotní péči sice stanovují standardy hodnocení kvality péče pacienty v případě lůžkových zařízení, nikoli ale pro všechny druhy lékařské péče obecně.

David Rath v tomto případě se vší pravděpodobností hovoří o zákonu č. 372/2011 Sb. (.pdf), o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Ten v 9. části o hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb stanovuje, že minimální hodnotící standardy kvality a bezpečí pro jednotlivé formy zdravotní péče stanoví prováděcí předpis.

Tyto standardy jsou pak ovšem definovány pouze v prováděcím předpisu č. 102/2012 Sb. (.pdf), o hodnocení kvality a bezpečí lůžkové zdravotní péče. Vyhláška jako jeden ze svých standardů stanovuje "sledování a vyhodnocování stížností a podnětů týkajících se lůžkové zdravotní péče". Standard je pak mj. splněn, jestliže "je vedena evidence všech stížností a podnětů pacientů (...) včetně způsobu jejich vyřízení."

Jestli má být tato evidence opravdu vedena formou "knihy přání a stížností", o které hovoří David Rath, či jiným způsobem, žádný ze zákonů nebo předpisů explicitně nedefinuje. Tuto připomínku můžeme ale považovat pouze za technickou. Hlavní ovšem je, že se jedná o hodnocení kvality pouze v případě lůžkové zdravotní péče (tj. primárně nemocniční zařízení), Rath ovšem mluví o "lékařích" obecně, zahrnuje zde tedy i jiné formy poskytování lékařské péče než lůžkové, které ovšem zákonem ani vyhláškou takto upraveny nejsou.

Ani vyhláška č. 92/2012 Sb. (.pdf), o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení, která velmi jasně a přesně vyjmenovává veškeré obligatorní vybavení (nejen) lékařských ordinací, žádnou věc jako knihu a přání stížností nevyžaduje. Výrok poslance Ratha tedy hodnotíme jako zavádějící.

Projekt IZIP skutečně vznikl v době, kdy byla Jiřina Musílková ředitelkou Všeobecné zdravotní pojišťovny. První smlouvu Jiřina Musílková podepsala s firmou IZIP, s.r.o., v roce 2001.

Výrok poslance Ratha hodnotíme jako nepravdivý, a to na základě dohledaného složení správní rady VZP v roce 2004.

David Rath ve svém výroku vymezuje období (jeho nástup do pozice ministra zdravotnictví), před níž podle něj nebyli ve správní radě VZP přítomni politici. Rath byl ministrem jmenován 4. listopadu 2005, před tímto datem by podle výroku poslance neměli být ve správní radě VZP politici. Jak je však zřejmé ze zdrojů z výroční zprávy VZP (.pdf) z roku 2004, tak v této době byli členy správní rady politikové také. Za všechny lze jmenovat tehdejší poslance Milana Cabrnocha (ODS), Miloše Pateru (ODS), Lucii Talmanovou (ODS), Antonína Seďu (ČSSD), Jarmilu Boháčkovou (ČSSD), Svatomíra Recmana (KSČM) nebo tehdejší senátorku Ludmilu Müllerovou (v té době KDU-ČSL).

Výrok Davida Ratha tak není pravdivý, neboť již před jeho nástupem na Ministerstvo zdravotnictví byli ve správní radě VZP zastoupeni politici.

David Rath hovoří o poměru výdajů na doplatky na léky na spotřebním koši, proto se při ověřování výroku budeme opírat o statistiku rodinných účtů, kterou zajišťuje ČSÚ. Statistiky rodinných účtů vycházejí z výběrového šetření 3000 rodin a jsou čtvrtletně aktualizovány. Jejich principem je zkoumání spotřebního koše domácností a podílů jednotlivých výdajů.

Dle statistiky rodinných účtů činila výše výdajů na léky předepsané lékařem (a tedy doplatky) v roce 2006 516 korun na osobu za rok, tedy o 216-316 korun více než uvádí David Rath. Výdaje na léčiva a zdravotnické prostředky celkem činily v tomto roce 1 554 korun na osobu za rok (oba údaje je možné dohledat zde , v tabulce 1b) (.xls nebo .pdf).

Nejaktuálnější data ze statistiky rodinných účtů byla publikována za rok 2010, ale bohužel nelze dohledat konkrétní hodnotu výdajů na léky na recept, pouze celkový údaj za léčiva a zdravotnické prostředky, který činil 2 243 korun za osobu za rok (možno dohledat zde, v tabulce 1b) (.xls nebo .pdf).

V případě, že David Rath při citování dat z roku 2006 nevycházel ze statistik rodinných účtů, ale ze souhrných dat, zachycujících celkové výdaje domácností na doplatky za recepty předepsané lékařem, podhodnotil by tak svůj údaj o 428 až 328 korun, jelikož dostupné statistiky za rok 2006 udávají výdaje obyvatelstva na doplatky ve výši 6 452 milionů korun, což při tehdejší velikosti populace činí 628 korun na osobu za rok (publikace ÚZIS Odhady celkových výdajů na léky 2002-2006 je dostupná zde (.pdf, str. 1)). Souhrnné informace za rok 2010 nebo novější bohužel nejsou ještě dostupné.

Jelikož se David Rath v případě informací o výdajích na léky v roce 2006 poměrně výrazně mýlil, ale na druhou stranu nejnovější dostupná data, na základě kterých lze druhou část výroku Davida Ratha ověřovat, jsou z roku 2010, hodnotíme celkově jeho výrok jako zavádějící.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý na základě § 39c (5) zákona č. 298/2011 Sb., který říká následující: " V případě, že by při stanovení úhrady podle § 39b až 39e nebyl v některé ze skupin léčivých látek uvedených v příloze č. 2 tohoto zákona bez ohledu na terapeutickou zaměnitelnost alespoň 1 léčivý přípravek plně hrazen, Ústav upraví rozhodnutím úhrady tak, aby nejméně nákladný léčivý přípravek ze skupiny posuzovaných léčivých přípravků byl plně hrazen.“

Dále ještě uvadíme Seznam doporučených plně hrazených léčivých přípravků v nejčastěji předepisovaných ATC skupinách na květen 2012,

Vzhledem k informacím, které jsou uvedené v zákoně o veřejném zdravotním pojištění hodnotíme výrok jako nepravdivý.