David Rath

Podle informací serveru ihned.cz jsou přesné statistiky, týkající se neoprávněného držení ve vazbě, nezjistitelné. V roce 2012 bylo proplaceno za stížnosti na trestní stíhání, které obsahovaly i vazební stíhání, necelých 33 miliónů korun. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Podle serveru ihned.cz si Ministerstvo spravedlnosti nevede statistické záznamy o celkové velikosti odškodného za neopravné držení ve vazbě. Ministerstvo nerozlišuje stížnost na neoprávněné držení ve vazbě od ostatních žádostí, týkajících se celého trestního stíhání. Ministerstvo tedy může poskytnou pouze informace o celkovém odškodnění těch, kteří podali stížnost na trestní stíhání, která obsahovala i stížnost na držení ve vazbě a které bylo vyhověno. Tato částka by měla být vyšší než celkové odškodnění za vazební stíhání, ale v loňském roce činila jen 32 miliónů 762 tisíc.

Přikládáme vyjádření Ministerstva spravedlnosti:

„Ministerstvo bohužel nedisponuje přímo číslem, které by udávalo počet nezákonně vazebně stíhaných. Disponuje pouze statistikou, resp. počtem odškodněných za nezákonné trestní stíhání, což jsou většinou právě nezákonné vazby. Ani toto číslo nicméně není přesně, neboť jednak nelze zaručit, že se všichni dožadují odškodnění (byť to lze předpokládat), ale zejména se mnoho z nich domáhá odškodnění jak soudní, tak mimosoudní cestou, a následně se tak v ministerských statistikách objeví dvakrát. S jistotou lze tedy pouze konstatovat, že Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v roce 2011 v 718 věcech, v roce 2012 v 802 věcech a letos zatím (stav k říjnu) v 817 věcech."

Praxe v Německu s tvrzením Davida Ratha příliš nekoresponduje. Rovněž ve Švédsku byla podle dostupných informací z roku 2011 co se týče izolovanosti vazebně stíhaných situace poněkud odlišná a výrok proto musíme hodnotit jako nepravdivý.

Rathova novela (.pdf, str. 2) skutečně snižuje izolaci stíhaných od jejich blízkých zvýšením počtu i délky návštěv. Z novely také vyplývá, že návštěvy jsou skutečně bezplatné.

Situace například ve Finsku velmi liberální. „Vězňovo právo na návštěvy a venkovní pohyb může být omezeno pouze pokud by ohrožovaly bezpečnost vězňů nebo dalších.“ „Vězni mají právo přijmout návštěvy […] tak často, jak to je možné, aniž by byl poškozen pořádek a provoz vězení. […] Avšak jedna návštěva trvá většinou jednu hodinu,“ vysvětluje studie Criminal Sanctions Agency (.pdf, str. 336, 326).

Ve Švédsku pak dle zprávy z r. 2011 mohly být vazebně stíhané osoby zcela izolovány a mohly být navštěvovány pouze právníkem či knězem. V r. 2009 bylo také Švédsko za podmínky vazebního stíhání (.pdf, s. 25-33) kritizováno Radou Evropy. Aktuálnější informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Příručka pro Brity uvězněné v Německu naproti tomu uvádí, že „pravidla pro návštěvy záleží na umístění vězení v Německu,“neboť za podmínky ve vězeních jsou odpovědné jednotlivé spolkové státy. „Některé věznice umožňují jednu hodinu návštěv za měsíc, některé více. […] Některá vězení umožňují návštěvy jenom v určité dny v týdnu. […] Ačkoliv je většinou povolená jedna hodina návštěv za měsíc, je někdy možné získat delší návštěvu […]. Toto rozhodnutí je však závislé na dostupnosti místnosti pro návštěvy a na vězení samotném“ (.pdf, str. 12–13). Jedna hodina měsíčně je přitom i pod úrovní současné české legislativy, která umožňuje návštěvu jednou za dva týdny v trvání devadesáti minut (.pdf, str. 2).

Co se týče bezplatnosti návštěv v Německu či skandinávských zemích, nepodařilo se nám bohužel dohledat relevantní data. V Německu je navíc vězeňství řešeno v každé spolkové zemi odlišně.

V některých zemích západní Evropy je skutečně využívání internetu ve věznicích rozšířeno, nikoli však ve všech, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Asi nejdále je v tomto ohledu Norsko. Norské věznice skutečně umožňují připojení k internetu, nicméně jedná se o speciální program IFI (Internet For Inmates). Tato síť je kontrolovaná a rozhodně se nejedná o volný internet.

Dle údajů z r. 2012 ve Velké Británii existovala možnost dálkového elektronickéhovzdělávání, nikoliv však přístup k internetu jako takovému.

V Německu pak záleží na jednotlivých spolkových zemích, například v Severním Porýní-Vestfálsku není povolena žádná forma připojení k internetu.

Výrok Davida Ratha hodnotíme na základě údajů z německého ministerstva spravedlnosti jako nepravdivý. Dle posledních dostupných informací dosahuje míra recidivy v Německu 33,7 % a nikoli 30%. Demagog.cz ve své metodice toleruje odchylku 10% a ta byla v tomto případě těsně překročena.

Ministerstvo spravedlnosti vychází z výsledků studie z let 2004 až 2007. Podle ní byla míra recidivy v Německu 33,7 % - z 1 052 215 osob se do vězení vrátilo 354 886 lidí (.pdf, s. 38, studie je dostupná v NJ ke stažení zde).

Z údajů Policie ČR jasně vyplývá, že kriminalita v Česku v poslední době neroste, ba naopak s výjimkou r. 2011, spíše klesá. K souvislosti míry chudoby a drobné kriminality se nám nepodařilo dohledat relevantní data, tato problematika je spíše tématem pro delší vědeckou práci a proto tuto část výroku nehodnotíme.

2008

343 799

2009 332 829

2010 313 387

2011 317 177

2012 304 528

2013277 399*

Údaje pro rok 2013 (.xls) jsou zatím dostupné jen do října 2013 včetně.

Policie neeviduje zvlášť tzv. drobnou kriminalitu, tedy se škodou do 5 tisíc, ta se ale zpravidla řeší na bázi přestupku, a tam tedy nezasahuje vězeňský systém.

Uvedená čísla tedy určitě nedávají Davidu Rathovi za pravdu.

Návrh novely Davida Ratha má zajistit čtyři bezplatné sprchy týdně pro osobu ve výkonu vazby, pro osobu ve výkonu trestu odnětí svobody je jich 5, takže je výrok nepravdivý.

David Rath ve svém návrhu (.pdf, str. 4) uvádí k péči o zdraví a hygieně ve výkonu vazby: "K udržení zdraví a hygieny věznice zajistí sprchování teplou vodou minimálně čtyřikrát týdně, jedenkrát vždy ve dnech pracovního volna nebo klidu. Na žádost obviněného probíhá sprchování teplou vodou denně, přičemž si obviněný každé další sprchování nad počet čtyřikrát týdně hradí."

Čtyři bezplatné sprchy týdně se týkají osob ve výkonu vazby. Osoby ve výkonu trestu odnětí svobody mají dle návrhu (str. 9) právo na pět bezplatných sprch za týden.

David Rath nespecifikuje konkrétní země nebo region a hovoří o „zahraničí", nám se podařilo dohledat, že minimálně v Nizozemí, USA nebo Velké Británii taková praxe nefunguje a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

V Nizozemí (str. 151) mají vězni nárok na 10minutový hovor za týden. Americká vězení „často považují telefonní hovory spíše za privilegia než za zajištěná práva.“ Proto „mohou vězni přijít o možnost telefonovat jako trest za špatné chování.“

Ve Velké Británii měli zase zahraniční vězni problémy s přístupem k telefonům (str. 200). I v izraelských věznicích mají (.pdf, str. 8) sice Izraelci ve vazbě právo na jeden telefonický hovor denně, avšak na Palestince se toto privilegium nevztahuje.

Výrok poslance Ratha není pravdivý, neboť podle stenoprotokolů zástupci ČSSD na tuto konkrétní změnu neupozorňovali.

Souhlas obou rodičů v případě nezletilých pacientů je vyžadován v rámci zákona č. 372/2011 Sb.(.pdf), o zdravotních službách a jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), § 35 bod 2a).

V průběhu projednávání zákona v Poslanecké sněmovně opozice velmi tvrdě kritizovala tento návrh. Sám David Rath napadal tento tisk z několika úhlů, nicméně jak dokládají stenoprotokoly z jednání, § 35 přímo rozporovala (konkrétně např. ve 2. čtení - v obecné rozpravě) pouze poslankyně Marková (KSČM), která také v případě této konkrétní změny podala pozměňovací návrh.

Historie celého Sněmovního tisku zde. V 1. čtení vystoupili za ČSSD poslanci Rath a Koskuba, ti však zmíněný bod nekritizovali. V průběhu 2. čtení vystoupil za ČSSD poslanec Seďa, který zmíněný bod také nekritizoval. V průběhu 3. čtení pak vystoupili za ČSSD poslanci Sobotka, Seďa, Rath. Proti souhlasu obou rodičů opět nevystoupili.

K usnesení Senátu, který sněmovně návrh vrátil, se pak vyjádřil ministr Heger a poslanec Šťastný, samotné hlasování pak dopadlo následovně.

Výrok poslance Ratha hodnotíme jako nepravdivý, a to na základě dohledaného složení správní rady VZP v roce 2004.

David Rath ve svém výroku vymezuje období (jeho nástup do pozice ministra zdravotnictví), před níž podle něj nebyli ve správní radě VZP přítomni politici. Rath byl ministrem jmenován 4. listopadu 2005, před tímto datem by podle výroku poslance neměli být ve správní radě VZP politici. Jak je však zřejmé ze zdrojů z výroční zprávy VZP (.pdf) z roku 2004, tak v této době byli členy správní rady politikové také. Za všechny lze jmenovat tehdejší poslance Milana Cabrnocha (ODS), Miloše Pateru (ODS), Lucii Talmanovou (ODS), Antonína Seďu (ČSSD), Jarmilu Boháčkovou (ČSSD), Svatomíra Recmana (KSČM) nebo tehdejší senátorku Ludmilu Müllerovou (v té době KDU-ČSL).

Výrok Davida Ratha tak není pravdivý, neboť již před jeho nástupem na Ministerstvo zdravotnictví byli ve správní radě VZP zastoupeni politici.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý na základě § 39c (5) zákona č. 298/2011 Sb., který říká následující: " V případě, že by při stanovení úhrady podle § 39b až 39e nebyl v některé ze skupin léčivých látek uvedených v příloze č. 2 tohoto zákona bez ohledu na terapeutickou zaměnitelnost alespoň 1 léčivý přípravek plně hrazen, Ústav upraví rozhodnutím úhrady tak, aby nejméně nákladný léčivý přípravek ze skupiny posuzovaných léčivých přípravků byl plně hrazen.“

Dále ještě uvadíme Seznam doporučených plně hrazených léčivých přípravků v nejčastěji předepisovaných ATC skupinách na květen 2012,

Vzhledem k informacím, které jsou uvedené v zákoně o veřejném zdravotním pojištění hodnotíme výrok jako nepravdivý.