Limit jedné minuty v Evropském parlamentu platí v mnoha případech řečnických projevů, pro přesnost je však nutné uvést, že se nevztahuje na všechny případy.
Rozdělení řečnické doby a seznamu řečníků se věnuje článek 162 Jednacího řádu EP. Podle 9. bodu Jednacího řádu Evropského parlamentu platí, že „žádný poslanec nesmí hovořit déle než jednu minutu k jakémukoli z těchto témat: zápisy ze zasedání, procesní návrhy nebo změny konečného návrhu pořadu jednání či k pořadu jednání“. Bod 6 rovněž upozorňuje na skutečnost, že v čase rozpravy, který nebyl předem rozdělen, může předseda poslance vyzvat, aby hovořil zpravidla nejvýše jednu minutu. Obecně však dle jednacího řádu předseda jednominutový limit vynucovat nemusí a řečnickou dobu rozděluje s přihlédnutím k řadě kritérií: počty a zastoupení politických skupin, země původu poslanců, případně jejich fyzický stav.
Jednominutová lhůta se vztahuje také na prohlášení, ve kterých chtějí europoslanci připomenout téma, které není na programu jednání: „Po dobu nejvýše třiceti minut v průběhu prvního denního zasedání každého dílčího zasedání udělí předseda slovo poslancům, kteří chtějí upozornit Parlament na důležitou otázku politické povahy. Řečnická doba pro každého poslance nepřesáhne jednu minutu. Předseda může dát poslancům opět tentýž časový prostor později v průběhu téhož dílčího zasedání.“
Dodejme, že u osobního prohlášení, kde se poslanec vyjadřuje k osobním poznámkám na svou osobu, případně opravuje vlastní výroky, je i dle jednacího řádu časový limit delší: „Pokud Parlament nerozhodne jinak, nesmí žádné osobní prohlášení trvat déle než tři minuty.“
Jednání v Evropském parlamentu tak podléhá přísným pravidlům ohledně doby řečnění. Vzhledem k tomu, že jsou zde výjimky ze striktně jednominutového vystoupení, hodnotíme výrok jako zavádějící.
