Dita Charanzová

Předně uveďme, že Dita Charanzová (ANO) v rozhovoru zmiňuje (video, 3:54), že Evropa v reakci na aktuální dění na Ukrajině musí „dělat víc“. V této souvislosti pak poukazuje právě na postoj Německa k některým sankčním opatřením.

Připomeňme nejdříve, jak se Německo stavělo k sankcím vůči Rusku v minulosti. Ještě na konci roku 2021, kdy Ruská federace začala u hranic s Ukrajinou soustřeďovat vojenské síly a kdy Spojené státy varovaly před možnou ruskou invazí, Německo váhalo například obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Ten měl po dně Baltského moře přivádět zemní plyn z Ruska přímo do Německa, k uvedení do provozu však musel ještě získat od německých regulačních úřadů povolení. 

Německý kancléř Olaf Scholz nejdříve v prosinci uváděl, že je Nord Stream 2 soukromý projekt a o povolení k provozu rozhodnou německé úřady bez ohledu na politické hledisko. Kvůli tomuto postoji následně německá vláda čelila značné kritice. Plán, aby nedošlo k otevření Nord Stream 2 v případě napadení Ukrajiny Ruskem, prosazovaly především Spojené státy americké. Přes počáteční váhání pak nakonec zástupci německé vlády v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté, co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, německý kancléř Olaf Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

24. února 2022 následně Rusko napadlo Ukrajinu, čímž začal otevřený konflikt. Evropská unie začala téměř okamžitě jednat o uvalení dalších sankcí na Rusko, některé státy přitom navrhovaly odpojení Ruska od mezinárodního platebního systému SWIFT. I v tomto případě Německo nejdříve drželo spíše nesouhlasný postoj a váhalo, i když už většina evropských států s tímto krokem souhlasila. Jedním z důvodů bylo i to, že by odpojením Ruska od SWIFTu byly ohroženy ruské dodávky zemního plynu, na nichž je Německo z velké části závislé. Už 25. února odpoledne nicméně Německo oznámilo, že je připraveno Rusko od SWIFTu odstřihnout. Doplňme, že Česká republika podporovala vyřazení Ruska ze systému SWIFT od začátku.

O tom, že se Německo stále potýká s energetickou závislostí na Rusku, poté v březnu mluvila například i německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock. Dle jejího vyjádření by zákaz dovozu ruské ropy, ke kterému přistoupily Spojené státy, Kanada nebo Austrálie, v Německu způsobil chaos. 

K okamžitému zastavení dodávek ropy, ale i plynu z Ruska pak státy EU vyzývá i otevřený dopis, ke kterému podpis připojila řada europoslanců (.pdf). Mezi nimi například právě i Dita Charanzová (.pdf, str. 4) a další čeští europoslanci, včetně zástupců vládní ODS či KDU-ČSL.

Uveďme, že dle zpráv z 12. března si německá vláda vytyčila cíl, aby import ropy a uhlí z Ruska klesl téměř na nulu už do konce roku 2022. Zakázat dovoz plynu, jak vyzývají poslanci Evropského parlamentu, však Německo neplánuje. Ve svém vyjádření to uvedl německý ministr hospodářství Robert Habeck, podle něhož by takový krok způsobil nedostatek plynu „příští zimu, což by vedlo k propadu hospodářství, vyšší inflaci i stovkám tisíc nezaměstnaných“.

Na závěr tedy shrňme, že Německo v několika případech váhalo se zavedením sankčních opatření vůči Rusku, byť s nimi v některých případech posléze souhlasilo. Která opatření jsou „razantnější“, je do značné míry na subjektivním posouzení. V poslední době však Německo například odmítlo přistoupit k zákazu dovozu ruského plynu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na mimořádném zasedání Evropského parlamentu, které se konalo 1. března 2022, přednesl svůj projev ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Ve své téměř osmiminutové řeči se vyjadřoval k ruské invazi na Ukrajinu a ke konci apeloval na Evropskou unii, aby přijala Ukrajinu mezi své členy: „Bojujeme za to, abychom se stali rovnoprávnými členy Evropy. Věřím, že dnes celému světu ukazujeme, co v nás je. Evropská unie bude mnohem silnější s námi – to je jisté. Bez vás bude Ukrajina osamocená. Dokázali jsme naši sílu. Dokázali jsme, že jsme přinejmenším stejní jako vy. Tak dokažte vy, že stojíte s námi. Dokažte, že nás nenecháte na holičkách. Dokažte, že jste skutečně Evropané.“

Několik hodin poté, co prezident Zelenskyj pronesl svou řeč, schválili europoslanci usnesení. V něm vyzývali orgány Evropské unie, aby pracovaly na tom, že Ukrajině bude udělen status kandidátské země EU. Pro usnesení hlasovalo 637 europoslanců ze 676 hlasujících, a to včetně (.pdf, str. 157) europoslankyně za hnutí ANO Dity Charanzové. Status kandidátské země je první ze tří fází k přijetí země do Evropské unie. Jednání o přijetí pak mohou začít, pokud se na něm shodnou všechny vlády EU formou jednomyslného rozhodnutí Rady EU.

Pro kontext ještě doplňme, že Volodymyr Zelenskyj již 28. února podepsal žádost o přijetí Ukrajiny do Evropské unie, a to společně s premiérem Denysem Šmyhalem a předsedou ukrajinské Nejvyšší rady Ruslanem Stefančukem. „Jsem přesvědčen, že jsme si to zasloužili. Jsem přesvědčen, že vše je možné,“ uvedl k věci prezident Zelenskyj.

Ve výroku Dity Charanzové se objevují dvě nepřesnosti. Prezident Zelenskyj totiž Evropskou unii kritizoval pouze nepřímo a výslovně se nezmínil o kandidátském statusu. S jistou mírou zjednodušení tak ale lze jeho apel na europoslance chápat, především ve spojitosti s dříve podanou žádostí o přijetí do EU. Druhá nepřesnost se týká samotného usnesení. Dita Charanzová říká, že je namířeno na premiéry zemí Evropské unie. To není úplně přesné, protože výzva europarlamentu zmiňuje pouze obecně orgány EU. Nicméně vzhledem k tomu, že se mezi tyto orgány řadí i Evropská rada, která je tvořena předsedy vlád nebo prezidenty, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Místopředsedkyně Evropského parlamentu Dita Charanzová (nestr. za ANO) se v pořadu ČT24 Události, komentáře vyjadřovala ke slovům ministryně obrany Jany Černochové. Ta dříve mluvila o tom, že by OSN měla vyslat na Ukrajinu mírové síly, známé jako modré přilby či modré barety. V následujících odstavcích se zaměříme na to, jakou funkci plní mírové síly OSN a zda je k jejich vyslání skutečně potřeba rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.

Mírové mise jsou dle Organizace spojených národů „zásadním nástrojem mezinárodního společenství k prosazování míru a bezpečnosti“. Již v roce 1948 Spojené národy vytvořily první takovou misi – Organizaci OSN pro dohled nad dodržováním příměří na Blízkém východě. Za první mírovou operaci, na níž vojáci OSN použili později typické modré přilby, lze označit misi do Suezského průplavu, která se uskutečnila (.pdf, str. 3) roku 1956. Zde mírové jednotky dohlížely (.pdf, str. 3) na dodržování dohod mezi válčícími stranami na konci druhé arabsko-izraelské války. V současnosti probíhá celkem 12 mírových operací OSN na třech kontinentech.

Tzv. peacekeeping, neboli udržování míru, se řídí třemi základními pravidly – mírové síly jsou vyslány v případě souhlasu hlavních účastníků konfliktu, mírové jednotky jsou nestranné a používají sílu pouze v případě sebeobrany či obrany mandátu. Upřesněme, že obrana mandátu je chápána jako zajištění bezpečnosti a svobody pohybu účastníků mise, případně ochrana civilního obyvatelstva před bezprostřední hrozbou fyzického násilí.

Co se týče vyslání mírových sil OSN, je skutečně nutné, aby takový krok schválila Rada bezpečnosti OSN (RB). Ta má pravomoc rozhodnout, zda „došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo agresi a jakými prostředky mají být světový mír a stabilita případně obnoveny“. Následně pak Rada bezpečnosti oficiálně schválí mírovou operaci prostřednictvím přijetí rezoluce. 

Uveďme, že Rada bezpečnosti se skládá z celkem 15 států OSN, z toho pět jsou stálí členové – Francie, Rusko, Čína, Velká Británie a USA. Tito členové přitom mají v Radě právo veta. Rozhodnutí Rady o podstatných záležitostech vyžaduje devět hlasů včetně hlasů všech stálých členů. „Práva veta již v minulosti využil každý z pěti stálých členů. Postupně se vyvinula praxe umožňující zdržení se hlasování některého ze stálých členů Rady bezpečnosti, aniž by to znemožnilo přijetí rezoluce,“ uvádí k tomu české Ministerstvo zahraničí. V posledních letech se nicméně ozývají četné hlasy pro reformu fungování Rady bezpečnosti, výtky směřují především k rozhodovacímu mechanismu včetně práva veta.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem hodnotíme výrok Dity Charanzové jako pravdivý. Pro úplnost doplňme, že v pořadu Interview uvedl bezpečnostní analytik a poradce premiéra Petra Fialy Tomáš Pojar, že obecně je mírová mise „možná i bez mandátu Rady bezpečnosti OSN“. Dále také dodal, že v minulosti již do míst konfliktu vyslaly mírové jednotky ty země, které k tomu byly ochotné, a to i bez rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Upřesněme však, že by se v tomto případě nejednalo o misi OSN, ale o misi jednotlivých států či jiné organizace, např. NATO.

Rada Evropy (RE) je mezinárodní celoevropská organizace, která funguje nezávisle na Evropské unii. Vznikla roku 1949 uzavřením tzv. Londýnské dohody a sídlí ve Štrasburku. Jedná se o společenství, jež zaštiťuje spolupráci členských zemí především v oblasti podpory demokracie a ochrany lidských práv. „Misí a cílem Rady Evropy je vytvoření společného demokratického a právního prostoru, který zaručuje dodržování lidských práv, demokracii a respektování zákonů,“ upřesňuje český web věnovaný této organizaci. Doplňme, že k 1. lednu 2022 se Rada Evropy skládala z celkem 47 členských států, mezi které patří i Česká republika.

Základním rozhodovacím orgánem RE je tzv. Výbor ministrů, který tvoří ministři zahraničních věcí jednotlivých zemí. Právě Výbor ministrů již den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, tedy 25. února, rozhodl o pozastavení členství Ruské federace v tomto společenství. Podle italského ministra zahraničí Luigiho di Maia byl tento krok nezbytný, neboť Rusko svou agresí vůči Ukrajině porušuje mezinárodní právo. Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba zároveň vyzval členské země k úplnému vyloučení Ruska z Rady.

Upřesněme, že pozastavení členství pro daný stát znamená, že se jeho diplomaté nesmějí účastnit aktivit Rady a jeho zákonodárci nemají možnost zasedat v Parlamentním shromáždění RE. Země s pozastaveným členstvím se nicméně stále může podílet na chodu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten se tak např. nadále může zabývat podněty, které z této země vzešly. Pro zajímavost doplňme, že podle agentury AFP se uvedený soud nejčastěji zabývá právě kauzami Ruské federace.

Ruská tisková agentura TASS 10. března informovala o tom, že se Rusko dál nehodlá účastnit jednání Rady Evropy. Oficiálně o záměru Ruska vystoupit z RE informoval 15. března šéf ruské delegace při Parlamentním shromáždění Rady Evropy Pjotr Tolstoj. „Rozhodnutí o vystoupení (z RE) bylo učiněno v souvislosti s protiruskou debatou v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, jejímž výsledkem může být lživá rusofobní rezoluce, založená na smyšlenkách, které nemají žádný vztah k realitě,“ dodal. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tento záměr oznámil v dopise adresovaném generální tajemnici RE Marije Pejčinovićové Burićové.

Zmíněné Parlamentní shromáždění RE se mezitím mimořádně sešlo ve dnech 14. až 15. března, aby projednalo právě otázku členství Ruské federace. Na jeho výzvu poté Výbor ministrů rozhodl o definitivním vyloučení Ruska z Rady. Členství mu bylo definitivně ukončeno k 16. březnu.

Doplňme, že odchod Ruska z Rady Evropy znamená zároveň ukončení jeho účasti ve všech mechanismech tohoto společenství, tzn. i Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Rusko tak nadále nebude vázáno například Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (.pdf).

Výbor ministrů tedy skutečně Rusko den před konáním rozhovoru s Ditou Charanzovou s okamžitou platností vyloučil z Rady Evropy. Učinil tak na základě výzvy, na níž se 15. března dohodlo Parlamentní shromáždění RE. Tento výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Nejprve dejme výrok do kontextu. Rada pro lidská práva patří mezi orgány Organizace spojených národů (OSN) a má 47 členů, kteří jsou voleni Valným shromážděním OSN. Jak už název napovídá, zabývá se dodržováním lidských práv. Každý člen zasedá v radě tři roky a není možné vykonávat více než dvě funkční období za sebou. Jednotlivá křesla jsou rozdělena podle regionů, například východní Evropě je tak přiřazeno 6 míst. Předsednictvo rady se skládá z jednoho předsedy a čtyř místopředsedů a každý rok se obměňuje. 

Europoslankyně Charanzová pak v rozhovoru vyjadřuje kritiku vůči OSN. Kuba je totiž dlouhodobě považována za nedemokratickou zemi porušující lidská práva (.pdf, str. 186–193). Například nezisková organizace Člověk v tísni uvádí, že z hlediska dodržování Všeobecné deklarace lidských práv OSN, což je dokument (.pdf, str. 3) OSN přijatý v roce 1948, zůstává Kuba na nejhorší příčce v celé Latinské Americe. Pojďme se tedy podívat na to, zda Kuba a případně i jiné země porušující lidská práva předsedaly Radě pro lidská práva OSN.

Kuba je, s výjimkou let 2013 a 2020, řadovým členem rady od roku 2006, kdy tento orgán OSN vznikl. Co se týče zastoupení Kuby v předsednictvu Rady pro lidská práva, v červnu 2010 se na jeden rok stal místopředsedou kubánský představitel Rodolfo Reyes Rodríguez. Nikdy jindy se žádný další Kubánec v čele rady neobjevil, a to ani přímo na předsednickém postu.

Uveďme, že v roce 2010 se Kuba mezi nedemokratické země řadila například podle analýzy (.pdf, str. 177) americké nevládní organizace Freedom House. Ta už od roku 1972 monitoruje stav politických práv a občanských svobod v jednotlivých zemích světa a na základě těchto dat pak pravidelně sestavuje tzv. index svobody ve světě. Freedom House rozděluje státy do tří kategorií – svobodné, částečně svobodné a nesvobodné. Například Česká republika se v současnosti řadí do první kategorie, tedy ke svobodným zemím, zmiňovaná Kuba pak mezi nesvobodné země.

Abychom posoudili, jestli se v předsednictvu Rady pro lidská práva OSN vyskytly i další státy, které jsou kritizovány za porušování lidských práv a svobod, využijeme v rámci našeho hodnocení právě index sestavovaný organizací Freedom House.

Seznam států, které měly své zastoupení v předsednictvu Rady a které v té době společnost Freedom House označila jako nesvobodné (.xlsx), vyjmenovává následující přehled:

• 2008/2009 – Ázerbájdžán (.pdf, str. 56);
• 2009/2010 – Egypt (.pdf, str. 231);
• 2010/2011 – Kuba (.pdf, str. 177) a Angola (.pdf, str. 31);
• 2011/2012 – Kamerun (.pdf, str. 127);
• 2013 – Mauritánie (.pdf, str. 452);
• 2014 – Gabon (.pdf, str. 265);
• 2015 – Kazachstán (.pdf, str. 350);
• 2016 – Etiopie (.pdf, str. 231);
• 2017 – Egypt (.pdf, str. 152), Irák (.pdf, str. 251);
• 2018 – Rwanda (.pdf, str. 816);
• 2020 – Afghánistán (.pdf, str. 31);
• 2021 – Súdán (.pdf, str. 1108), Somálsko (.pdf, str. 1049);
• 2022 – Libye (.pdf, str. 667) a Uzbekistán (.pdf, str. 1278).

Zastupitel za Gabon dokonce zastával pozici předsedy Rady pro lidská práva, všichni ostatní zástupci ze zemí, které jsme zmínili, se stali pouze místopředsedy. Pro úplnost ještě dodejme, že v případě Iráku, Afghánistánu, Somálska a Libye bylo jejich zařazení na seznam ovlivněno probíhajícími válkami a konflikty uvnitř země. 

Jak lze vyčíst z přehledu výše, od roku 2006 nezískaly státy hodnocené jako nesvobodné post v předsednictvu rady pouze ve třech funkčních obdobích – v letech 2006/2007, 2007/2008 a 2019. Lze tedy říci, že země, které jsou podobně nesvobodné a nedemokratické jako Kuba, skutečně mají dlouhodobě své zastoupení ve vedení Rady pro lidská práva OSN. Vzhledem k těmto skutečnostem hodnotíme výrok Dity Charanzové jako pravdivý. 

Švédsko a Finsko dlouhodobě patří k neutrálním státům, nejsou tedy ani členy Severoatlantické aliance. V roce 1994 se přidaly k programu Partnerství pro mír, v jehož rámci s NATO spolupracují. Následně v roce 1995 spolu s Rakouskem, další neutrální zemí, vstoupily do EU. Podle Dity Charanzové se však nálada v těchto státech mění ve prospěch možného připojení k NATO.

Nejprve se zaměřme na Finsko. Z průzkumu agentury Kantar TNS vyplývá, že současná podpora finských obyvatel vstupu do NATO je nejvyšší za dvacet let, kdy agentura postoj Finů k této otázce zjišťuje. Se vstupem země do Severoatlantické aliance souhlasilo na přelomu února a března 2022 celkově 48 % Finů, 26 % nevědělo a 27 % bylo proti. Ještě v lednu letošního roku, tedy před začátkem ruské invaze na Ukrajinu, vypadaly výsledky značně odlišně. Vstup do Aliance totiž tehdy podporovalo pouze 28 % Finů. Mezi lety 2002 a 2019 se podpora pro členství pohybovala v rozmezí 15 až 27 %.

Podle dalšího průzkumu veřejného mínění, který publikovalo finské veřejnoprávní vysílání Yle, podporovalo v březnu letošního roku členství v NATO 63 % obyvatel, 16 % bylo proti a zbývající nevěděli. Stejný průzkum, který probíhal od 23. do 25. února, ukázal 53% podporu připojení Finska k Alianci. Toto bylo vůbec poprvé v historii, kdy více než polovina Finů souhlasila se vstupem do NATO.

Finský prezident Sauli Niinistö i premiérka Sanna Marinová letos ve svých novoročních projevech zdůraznili právo Finska kdykoliv požádat o vstup do Severoatlantické aliance. Finský ministr zahraničí nicméně 14. ledna dodal, že v současnosti jeho země vstup neplánuje. Po ruském útoku na Ukrajinu se pak premiérka Marinová vyjádřila pro členství v NATO, pouze pokud bude ohrožena finská národní bezpečnost.

Co se týče Švédska, v březnu letošního roku švédský list Aftonbladet zveřejnil průzkum, který ukázal, že poprvé v historii by většina obyvatel se členstvím v NATO souhlasila. Celkem 51 % obyvatel se vyslovilo pro a 27 % proti. Ještě v lednu uvedlo souhlasné stanovisko 42 % respondentů, nesouhlasné potom 37 %. 

Rekordní podporu pro vstup do NATO potvrdily i průzkumy švédské veřejnoprávní televize SVT. Podle dřívějšího šetření z konce února pro hlasovalo 41 % dotázaných, na začátku března poté vstup do Severoatlantické aliance podpořilo až 49 % oslovených.

Hlavní představitel největší švédské opoziční strany Ulf Kristersson podporuje začlenění Švédska do struktur NATO. Švédská premiérka Magdalena Anderssonová ale odmítla výzvy opozice, aby země podala přihlášku do Severoatlantické aliance, protože by to podle premiérky vedlo k nárůstu napětí a destabilizaci severní Evropy.

Dodejme ještě, že se Finsko i Švédsko účastnily summitu NATO, který se konal 25. února v reakci na ruský vpád na Ukrajinu.

Na závěr shrňme, že finská vládnoucí politická reprezentace vstup do Aliance nevylučuje, pokud by byla země ohrožena. Švédská vláda připojení v tuto chvíli odmítá, ačkoliv je mu opozice nakloněna. Pro naše hodnocení je nicméně nejpodstatnější, že průzkumy veřejného mínění v obou severských zemích skutečně ukazují rekordní, nadpoloviční, podporu obyvatel pro vstup do NATO. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropská komise sjednala smlouvy o nákupu vakcín s prvními farmaceutickými společnostmi již v půlce srpna 2020. První společností, se kterou byla uzavřena smlouva, byla firma AstraZeneca (400 mil. dávek). Následně Evropská komise jednala s dalšími pěti společnostmi a uzavřela s nimi smlouvy, jsou to: Sanofi-GSK (300 mil. dávek), Johnson & Johnson (400 mil. dávek), CureVac (405 mil. dávek) a Moderna (160 mil. dávek). 

Vakcíny BioNTech-Pfizer Komise objednala v objemu 300 mil. dávek a následně 8. ledna 2021 navrhla doobjednat ještě dalších 300 mil. dávek. Tato dodávka je dle vyjádření eurokomisařky Stelly Kyriakides z 19. ledna 2021 již dojednaná.

Dodejme, že v současné době jsou Evropskou komisí a Evropskou lékovou agenturou schváleny vakcíny společností BioNTech-Pfizer a Moderna. 

Celkově (.pdf, str. 2) má Evropská unie smlouvu na možnost nákupu až 2,265 miliardy dávek očkovací látky proti covidu-19.

Vzhledem k tomu, že se Dita Charanzová uvedeným údajem nevešla do našeho 10% tolerančního pásma jen velmi těsně (odchylka odpovídá 11,7 %) a poslední objednávka 300 mil. vakcín proběhla relativně nedávno, hodnotíme její výrok jako pravdivý.

Zatímco státy Evropské unie se dohodly na společném postupu při nákupu a obstarávání vakcín, balkánské neunijní státy postupují každý jednotlivě. To jim ztěžuje vyjednávací pozici s danými výrobci a obecně přístup k vakcíně. Některé země proto stále čekají na první vakcíny. V souvislosti s těmito problémy se zmiňuje především Albánie, Severní Makedonie, Kosovo, Černá Hora, Bosna a Hercegovina nebo Srbsko. Epidemiolog Dragan Danilovski ze Severní Makedonie tento nerovný přístup dokonce přirovnal k Titanicu: „Bohatí si vzali všechny dostupné záchranné čluny a ty, kteří neměli takové štěstí, nechali napospas osudu.“

Evropská komise koncem roku 2020 schválila v rámci tzv. předvstupní pomoci (mechanismus IPA II) finanční balíček ve výši 70 milionů eur. Využije se na pomoc balkánským zemím k přístupu k vakcíně, a to v podobě uhrazení nákladů pořízení či samotné aplikace látky. Země západního Balkánu proto budou moci využít již výše zmíněné dohody EU s farmaceutickými výrobci vakcín. „EU během pandemie ukázala, že jednáme se státy západního Balkánu jako s privilegovanými partnery. V tomto duchu také pokračujeme v případě vakcín, a to přijetím kroků, které umožní rychlý start vakcinace pro pracovníky kritické infrastruktury a nejohroženější skupiny (…),“ uvedl eurokomisař Olivér Várhelyi. 

Vzhledem k přístupu k dodávkám z nákupních unijních dohod měl být balkánský region dle původních plánů schopen zahájit hromadné očkování zároveň s ostatními unijními státy. To se však nepodařilo. Kupříkladu Albánie si obstarala dodávku zhruba 3 tisíc vakcín od jednoho z nejmenovaných unijních států, přičemž určitou část pak přislíbila zaslat i Kosovu. Albánský premiér Edi Rama u příležitosti vlastního očkování uvedl, že k okamžitému přístupu k dodávkám vakcín ze strany EU nedošlo. Severní Makedonie se zase domluvila na dodávce z Bulharska. Srbsko jako jediné dostává menší část dodávek, a to přímo od společnosti Pfizer a BioNTech, zároveň země obdržela i dodávky ruské vakcíny Sputnik V.

Ke zlepšení situace a přímému sdílení vakcín s balkánskými zeměmi a Ukrajinou proto 6. ledna vyzvali ministři zahraničí 13 unijních států, včetně České republiky.

Balkánské země se kromě přislíbené pomoci od Evropské unie spoléhají i na iniciativu COVAX. Jedná se o program vedený Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) a dalšími dvěma organizacemi, jenž má umožnit univerzální a spravedlivý přístup k vakcíně. Prostřednictvím tohoto programu si však balkánské země předobjednaly dodávky zatím pouze pro část obyvatelstva. Ty navíc dorazí zřejmě až v následujících měsících.

První zemí, která schválila vakcínu proti nemoci covid-19 od společností Pfizer a BioNTech, se stala Velká Británie. K autorizaci ze strany Britské lékové agentury (MHRA – Medicines and Healthcare products Regulatory Agency) došlo 2. prosince 2020. Součástí samotného posuzovacího procesu je kupříkladu přezkum dat z laboratorních testů, klinických studií či přezkum kvality finálních vzorků. Ke zkoumání předběžných dat docházelo v Británii již od října, v konečném důsledku se však jednalo o nouzové schválení, k němuž došlo na základě průběžného vyhodnocení po 10 dnech po obdržení dat z finálních rozsáhlých testů.

Právě rychlost celého procesu zkritizovala Evropská léková agentura (EMA – European Medicines Agency), podle které by byla vhodnější delší schvalovací procedura, jež by byla průkaznější a bezpečnější. Kriticky se k postupu Británie vyjádřil také například Anthony Fauci, šéf amerického Národního ústavu pro alergie a infekční nemoci.

Samotná Evropská léková agentura doporučila schválení užití vakcíny od společností Pfizer a BioNTech na evropském trhu 21. prosince 2020, k čemuž následně ze strany Evropské komise došlo ještě tentýž den. Jednalo se o tzv. podmínečnou registraci (tržní autorizaci), k níž dochází v momentě „nenaplněné lékové potřeby pacientů na základě méně úplných údajů, než je obvykle vyžadováno“. I když se jedná o zrychlený proces schvalování, podle EMA tato procedura zaručuje, že schválená vakcína splňuje přísné standardy EU, co se týče bezpečnosti, účinnosti a kvality. I přes splnění všech nutných podmínek pak agentura i nadále dostává podrobná data a kontroluje, zda vakcína dodržuje všechna potřebná kritéria.

Evropský postup se v celkovém porovnání liší v tom, že EMA standardně zkoumala více dat o bezpečnosti vakcíny, tudíž nedošlo k nouzovému schválení jako v Británii. Jedná se tedy o běžný přípravek k prodeji a užívání. Naopak v britském případě se nejedná o klasickou tržní autorizaci, proto musí být každá zásilka vakcíny zkontrolována a její užití zvlášť schváleno.

Stejným způsobem Británie postupovala na přelomu roku i u dalších vakcín vyvinutých společnostmi Moderna a AstraZeneca. U obou se tedy opět nejednalo o tržní autorizaci, ale pouze o dočasné/nouzové schválení jejich použití. „Svůj“ stejný postup využila taktéž Evropská unie při schválení Moderny, kterou EMA doporučila k podmínečné tržní autorizaci 6. ledna. V případě vakcíny AstraZeneca zatím takové doporučení vydáno nebylo, neboť stále probíhá průběžné vyhodnocování dat. EMA již od samotné společnosti dokonce obdržela žádost k autorizaci, k ní by však mělo dojít nejdříve 29. ledna.

Vrcholné unijní orgány se v posledních měsících snažily opakovaně řešit společnou strategii a přístup ke vzájemnému uznávání testů. V září 2020 Evropská komise (EK) zveřejnila (.pdf) doporučení (.pdf) pro společný přístup k testování na covid-19 ve všech členských státech EU. Jedním z doporučení bylo přijmout dohodu ohledně vzájemného uznávání testů při cestování mezi členskými státy EU (.pdf, str. 11). Jednotlivé členské státy se ovšem na vzájemném uznávání testů neshodly.

Dále ve dnech 15. a 16. října 2020 přijala Evropská rada závěry o onemocnění covid-19, v nichž vyzvala EK a členské státy ke koordinaci postupů při testování a mimo jiné i ke vzájemnému uznávání testů mezi členskými státy EU.

EK pak například 28. října 2020 přijala doporučení (.pdf) o strategiích testování na covid-19. Jedním ze sdělení EK také bylo, že „je nezbytné zajistit vzájemné uznávání testů, zejména v souvislosti s cestováním“. Následně vedoucí představitelé EU na videokonferenci konané 19. listopadu „zdůraznili, že je třeba usilovat o vzájemné uznávání testů a jejich výsledků“. 

Jak přitom vyplývá (.pdf, str. 2) z jednání členských států v rámci Výboru pro zdravotní bezpečnost i v rámci IPCR (Integrovaná opatření pro politickou reakci na krize), vzájemné uznávání testů de facto nepředstavuje problém. V praxi ovšem dochází ke komplikacím, pokud jde o formu či jazyk výsledného potvrzení, problémy se pak mohou týkat také obtížného ověření pravosti výsledků či obecně rozpoznatelnosti daného osvědčení. Do budoucna by se tak mohl zavést například i jednotný evropský formulář pro výsledky PCR testů nebo taktéž elektronický systém ověřující jejich pravost.

Co se týče České republiky, lidé přijíždějící do země mají povinnost se do pěti dnů od vstupu na území ČR podrobit PCR testování. Občané EU a občané třetích zemí s dlouhodobým či trvalým pobytem v EU se mohou otestovat metodou PCR také v jiném členském státě EU (.pdf, str. 6). Pokud se tedy tito občané prokážou negativním výsledkem PCR testu, který byl proveden v jiném členském státě EU a který není starší než 72 hodin, tento výsledek jim bude uznán. Doplňme, že toto opatření v České republice platilo již dříve.