Ivan Mařák

Náměstek hejtmana správně uvádí, že se podle životní úrovně řadí Zlínský kraj v ČR na deváté místo.

Kandidát KSČM patrně čerpá informace ze studie serveru Aktuálně.cz. Ten letos sestavil žebříček krajů podle indexu kvality života, kde porovnává všechny kraje i hlavní město například podle střední délky života, HDP na obyvatele nebo počtu osobních automobilů na tisíc obyvatel - celkově podle zmiňovaných 24 ukazatelů. V konečném pořadí se Zlínský kraj skutečně umístil na devátém místě.

Protože žádná jiná studie porovnávající životní úroveň napříč kraji neexistuje, výrok Ivana Mařáka hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý. Do problémů se Zlínský kraj dostal sám svým protiprávním chováním, o kterém rozhodlo opakovaně ministerstvo vnitra a pravomocně Okresní soud ve Zlíně. Luděk Maděra postupoval dle zákona a judikatury správně.

Případ, o kterém se radní Mařák zmiňuje, je případ Luďka Maděry, který požadoval (.pdf) po krajském úřadu ve Zlíně informace o výši mimořádných odměn, které dostali:

• vedoucí odborů krajského úřadu ve Zlíně
• ředitel krajského úřadu ve Zlíně
• hejtman Zlínského kraje
• náměstci hejtmana Zlínského kraje

Krajský úřad devatenáctkrát odmítl vydat údaje o výši odměn vedoucích odborů a ředitele krajského úřadu ve Zlíně. Luděk Maděra se pokaždé odvolal k ministerstvu vnitra, které vždy rozhodlo (.pdf, str. 1) o zrušení rozhodnutí krajského úřadu a předalo mu věc k novému projednání.

Vzhledem k tomu, že ministerstvo vnitra nemohlo rozhodnutí krajského úřadu změnit a krajský úřad se rozhodnutím ministerstva odmítl řídit, se situace dostala do mrtvého bodu. Luděk Maděra se poté rozhodl podat žalobu na vydání informace (dle Práva ve veřejném zájmu), ale úřad nakonec informace vydal.

Kromě žaloby na vydání informace Luděk Maděra podal zároveň žalobu na zadostiučinění za nesprávný úřední postup Zlínského kraje. Okresní soud ve Zlíně shledal postup kraje za protiprávní a uložil (.pdf, str. 1) mu k zaplacení částku 46 571 Kč na účet Luďka Maděry. Totéž potvrdil odvolací Krajský soud v Brně, který pouze zvýšil (.pdf, str. 1) částku za uhrazení nákladů z 6400 na 30 774 Kč.

Poskytováním informací o platech úředníků se zabýval (.pdf, str. 7) Nejvyšší správní soud v květnu 2011, přičemž došel k závěru, že příjemcem veřejných prostředků je jakákoliv osoba, které je vyplacena byť i minimální částka z veřejných rozpočtů. Mezi takové osoby tedy patří i ředitel či vedoucí odborů krajského úřadu. Zároveň výše těchto prostředků patří dle NSS mezi údaje, které povinný subjekt musí na požádání poskytnout. Krajský soud měl už od května 2011 povinnost při svém rozhodování zohlednit judikaturu, což při sporu s Luďkem Maděrou neudělal.

Zlínský kraj dostal hlavní anticenu Zavřeno za rok 2015 za rozsáhlé obstrukce v oblasti přístupu k informacím. O několik let dříve, konkrétně v letech 2008–2012, se Luděk Maděra dostal do sporu s Magistrátem města Zlín, jehož primátorem je od roku 2010 Miroslav Adámek, který je zároveň zastupitelem Zlínského kraje.

Ivan Mařák má pravdu v tom, že Zlínský kraj obdržel anticenu Zavřeno. Ve zbývající části výroku však skutečnost značně zkresluje. Spojuje totiž dohromady několik odlišných skutečností, přičemž z plnění nesprávně viní úředníka krajského úřadu.

Předně, anticenu Zavřeno obdržel Zlínský kraj za rok 2015, a to za rozsáhlé obstrukce v oblasti přístupu k informacím. V tomto případě v letech 2012–2015 krajský úřad ve Zlíně odmítal Luďku Maděrovi vydat údaje o odměnách vedoucích odborů a ředitele krajského úřadu Zlínského kraje.

Co se týče odškodnění Luďka Maděry, bylo mu přiznáno rozsudkem (.pdf) Okresního soudu ve Zlíně v dubnu 2015 a v prosinci téhož roku jej potvrdil (.pdf) Krajský soud v Brně. Maděrovi soudy přiznaly částku 40.171,23 Kč jako odškodnění za nemateriální újmu způsobenou v důsledku průtahů v řízení a s nimi spojeným, pro žalobce nepříznivým, stavem nejistoty (str. 13–14). Více o případu naleznete zde. V této věci není zpráv o tom, že by kdy došlo k exekuci.

Mařák tak patrně zaměnil dva případy, přičemž jeden z nich zcela dezinterpretoval. Případ, který došel až k exekuci, byl případ rozhodnutý Krajským soudem v Brně již v roce 2012, tedy 3 roky před přiznáním odškodnění, kdy bylo rozsudkem tohoto soudu zrušeno rozhodnutí krajského úřadu. To schválilo nevydání informace Magistrátem města Zlína a zároveň byla Maděrovi jakožto straně, která ze sporu vyšla vítězně, přiznána náhrada nákladů tohoto řízení.

Připomeňme, že kauza začala žádostí (.pdf) Luďka Maděry k Magistrátu města Zlína o poskytnutí informace o odměnách vedoucího oddělení informačního systému. Magistrát města Zlína žádosti nevyhověl, načež podal Luděk Maděra odvolání ke krajskému úřadu. Následovala řada rozhodnutí, přičemž nakonec krajský soud Maděrovi vyhověl a zrušil (.pdf, str. 1) rozhodnutí krajského úřadu ve Zlíně, který se zároveň zavázal zaplatit 12 200 Kč na nákladech řízení.

Kraj však v určené lhůtě náklady řízení Maděrovi nezaplatil, a proto se rozhodl podat návrh na exekuci. Dle mluvčí Zlínského kraje kraj včas nezaplatil kvůli selhání úředníka, který poté musel uhradit 6000 Kč exekutorovi. Zbylých 12 200 Kč poskytl kraj podle mluvčí ze svého rozpočtu.

Správně pak Maděra upozorňuje na to, že po vleklé kauze s nevydáváním informací a nezákonnými průtahy ani nyní nebyl krajský úřad schopen plnit v termínu.

Je tedy pravdou, že kraj dostal anticenu Zavřeno za rok 2015. V témže roce bylo vydáno rozhodnutí o odškodnění, které byl krajský úřad povinen zaplatit. V této věci není známo, zda došlo k exekuci. Mařák však zjevně zaměnil tento případ za případ o tři roky starší, kdy kraj měl stejnému aktéru zaplatit nikoli odškodnění, ale náklady na řízení. Zaplatit je musel z titulu soudního rozhodnutí - k plnění tedy muselo dojít, nehledě na činnost úředníků. Co se údajně stalo chybou jednoho úředníka byla skutečnost, že Maděra musel tyto náklady získat přes exekuci. Nakolik je zásadní chybou úředníka to, že navýší dlužnou částku o 50 % tím, že včas dluh nezaplatí, to ponecháváme mimo hodnocení.

Není však pravda, že by odškodnění, resp. náhradu nákladů, dostal Maděra vinou pochybení úředníka - dostal by jej tak jako tak. Důsledkem pochybení byla pouze nutnost sáhnout k exekučnímu řízení, což je právem každého úspěšného žalobce s vykonatelným rozsudkem.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Ze zprávy ministerstva vnitra (.pdf, str. 4) týkající se událostí ve Vrběticích vyplývá, že bývalý vojenský areál muničního skladu skutečně nepatří kraji, ale Vojenskému technickému ústavu, který jej pronajal soukromému podniku.

Ze stanoviska společnosti Imex Group, s.r.o., která areál využívala, je také možno zjistit, že areál spadal pod vojenský stavební úřad. Ten je organizační složkou ministerstva obrany.

Výhrada spočívá v Ivanem Mařákem uvedené nemožnosti zahrnutí muničního skladu ve Vrběticích v krizovém plánu. Není totiž zcela jasné, zda si areál zachoval statut vojenského objektu a byl tedy z krizového plánu vyňat, či nikoli, jak vyplývá i z výše zmíněné zprávy (.pdf, str. 8).

Takový statut by totiž subjekt mohl vyjmout z působnosti zákona o prevenci havárií, což znamená, že by subjekt nebyl povinen spolupracovat s krajským úřadem ve věci vypracování havarijních plánů (buď se dle § 3 nahlásit jako subjekt s havarijním potenciálem, nebo dle § 4 nahlásit, že se mezi tyto subjekty neřadí). Krizový plán kraje vypracovaný dle zákona o krizovém řízení (§ 14) by tedy s podklady nemohl počítat.

Tato nejasnost je důvodem k výhradě udělené výroku Ivana Mařáka, jinak je však skutečnost popisována korektně.

První výbuch v muničním skladu ve Vrběticích byl ohlášen 16. října 2014 před 10. hodinou ranní. Druhý den ráno zasedal policejní krizový štáb. Podle policejní zprávy na něm byl přítomen i hasičský sbor, není však jasné, zda byla přítomna i bezpečnostní rada kraje. Kraj informoval o zasedání bezpečnostní rady až 27. října.

Podle nařízení vlády 462/2000 Sb. (§ 13) tvoří krizový štáb členové bezpečnostní rady a stálá pracovní skupina se zástupci složek integrovaného záchranného systému. Nemůžeme však doložit, že 17. října rada zasedla s policejním krizovým štábem. Tisková zpráva kraje přitom uvádí, že kraj celou věc monitoroval již od prvotního výbuchu.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože není zcela jasné, zda 17. října zasedla v krizovém štábu i bezpečnostní rada kraje. Nepodařilo se dohledat žádný relevantní zdroj, který by potvrdil svolání bezpečnostní rady kraje do 48 hodin.

Na základě usnesení Vlády České republiky ze dne 19. června 2012 č. 456 vznikl Vojenský technický ústav (VTÚ) zápisem do obchodního rejstříku k 27. září 2012 jako cíl snahy ministerstva obrany transformovat systém bývalých Vojenských opravárenských podniků (VOP).

Areál ve Vrběticích je pod správou VTÚ. Ten některé objekty v areálu dále pronajímá, konkrétně čtyřem soukromým společnostem vlastnícím licenci pro obchodování s vojenským materiálem, kterou vydává ministerstvo průmyslu a obchodu. Se společnostmi jsou uzavřeny řádné nájemní smlouvy. I na sklad č. 16, ve kterém došlo k výbuchu. Tento objekt je na základě nájemní smlouvy od roku 2011 pronajatý společnost IMEX Group, s.r.o. Munice nacházející se v muničním skladu v době výbuchu byla výlučně v soukromém vlastnictví.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože od roku 2012 je správcem skladu jako právní zástupce VOP právě Vojenský technický ústav.

Ivan Mařák správně informuje o konci stávkové pohotovosti v reakci na zaplacení všech firemních závazků vůči zaměstnancům.

Bývalý Let Kunovice, dnešní Aircraft Industries, se s ekonomickými problémy spojenými s pádem rublu potýká už přes rok. Vývoj ve firmě sleduje mimo jiné Česká televize, která 14. září podala zprávu o vyhlášení stávkové pohotovosti. Představitelé odborů se obávali především zastavení výroby letadel a přesunu do Ruska. Zprávy o konci pohotovosti se objevily 23. září po pokrytí závazků v podobě firemních benefitů, které zaměstnancům firma dlužila.

Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Ve Zlínském kraji sídlí mimo jinévýznamná likérka R.JelinekGroup (Vizovice), výrobce 100% přírodních destilátů značky Žufánek nebo metanolovou aférou výrazně poškozená Likérka Drak.

Je tu také obrovská koncentrace pálenic.

Výrok Ivana Mařáka je pravdivý, neboť jsou kompetence dozorových pravomocí z hlediska kontroly alkoholu rozděleny mezi čtyři různé skupiny státních orgánů. Jak plyne ze zprávy "Postup orgánů ochrany veřejného zdraví v případu otrav metanolem" (.doc), tak se tyto kompetence liší.

Kompetence dozorových pravomocí jsou podle § 16 zákona č. 110/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů rozděleny mezi tyto orgány:

1) Orgány veřejného zdraví, které vykonávají dozor v provozovnách společného stravování. Těmito orgány jsou podle zákona § 78 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů Ministerstvo zdravotnictví, krajské hygienické stanice, Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo životního prostředí a krajské úřady.

2) Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, která vykonává úřední kontroly v prodejnách, u výrobců potravin neživočišného původu, v provozovnách, které nespadají pod kontroly Státní veterinární správy a při dovozu potravin, které nespadají pod kontrolu Státní veterinární správy.

3) Státní veterinární správu, která vykonává úřední kontroly u výrobců potravin živočišného původu a při jejich prodeji a při dovozu potravin živočišného původu.

4) Orgány celní správy, které kontrolu alkoholu řeší z hlediska daňových deliktů a falšování alkoholu.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť odpovídá současné výši spotřební daně z lihu dle zákona č. 353/2003 Sb. (.pdf - str. 141).

Vezmeme-li v potaz, že daň z litru etanolu dnes vychází na 285 Kč, pak daňová zátěž litrové láhve tvrdého alkoholu s obsahem 40 % je skutečně 114 Kč.