Jan Chvojka

Miloš Zeman avizoval, že v případě, že bude jeho veto novely zákona o střetu zájmu přehlasováno, obrátí se na Ústavní soud. Doposud podal jeden návrh na zrušení zákona popř. jeho částí, konkrétně se jednalo o služební zákon. U zákona u střetu zájmů mu vadí zejména paragrafy, které dopadnou na Andreje Babiše. Lze tedy předpokládat, že využije možnosti podání návrhu na zrušení části zákona a ne instrument stížnosti. Jde spíše o terminologickou diferenci, která je ve veřejném prostu nezřídka zaměňována.

Prezident má skutečně právo podat stížnost k Ústavnímu soudu. Stejně tak může hlava státu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho některých částí.

Ze zákona (§ 64, odst. 1) o Ústavním soudu citujeme:

„Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (...) je oprávněn podat
a) prezident republiky,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) vláda (...)“ Každý občan má pak právo na podání ústavní stížnosti. To ovšem může využít, vyčerpá-li možnosti k domáhání se spravdlnosti u obecných soudů. Více o samotném průběhu řízení se dozvíte přímo na webových stránkách Ústavního soudu.

Nepodařilo se nám zjistit, zda ministr skutečně probíral svoje pozměňovací návrhy s profesorem Gerlochem, o konzultacích se však nezmiňuje poprvé.

Ve veřejných zdrojích jsme nenalezli informace o tom, jestli se ministr Chvojka skutečně radil s odborníkem na ústavní právo Alešem Gerlochem ohledně zákona o střetu zájmů, nicméně o posudku vedoucího Katedry ústavního práva Univerzity Karlovy mluvil předseda Legislativní rady vlády již v pořadu Interview ČT24 na začátku prosince minulého roku.

Není dohledatelná informace, že by Chvojka svůj návrh konzultoval s profesorem Gerlochem. Z veřejně dostupných zdrojů lze pak vyčíst jen tolik, že Gerloch vyjádřil názor, že jistější z pohledu ústavnosti by bylo, kdyby se omezení týkající se vlastnictví médií vztáhla až na nově jmenované členy vlády. Z důvodu nedostatku informací o konzultacích mezi předkladatelem a profesorem Gerlochem, jakož i jeho názoru na danou problematiku, je výrok označen za neověřitelný.

Miloš Zeman se na Ústavní soud skutečně obrátil, nepodal ovšem ústavní stížnost, podal návrh na zrušení celého zákona, popř. některých jeho částí. Ve veřejném prostoru tyto formy podání často splývají. Výrok i přes tuto terminologickou nepřesnost hodnotíme jako pravdivý.

Jan Chvojka byl skutečně zpravodajem služebního zákona. Při schvalování této novely prezident Miloš Zeman návrh nepodepsal a vrátil jej zpět Poslanecké sněmovně. Sněmovna nicméně na původním návrhu setrvala a nesouhlas prezidenta přehlasovala. Zákon tak vešel v platnost.

Prezident Zeman poté prohlásil: „Vláda udělala jednu chybu, že podlehla panu Kalouskovi a zkur..la služební zákon.“

Zeman poté podal ústavní stížnost (pozn.: pro vyhledání je nutné v kolonce „navrhovatel“ zadat „prezident republiky“ a zvolit rozhodnutí Pl.ÚS 21/14) k Ústavnímu soudu. Ten posoudil návrh prezidenta na zrušení služebního zákona, popř. na zrušení dvaceti jednotlivých ustanovení tohoto zákona.

Ústavní soud nakonec vyhověl prezidentovi republiky pouze v návrhu na zrušení ustanovení, které umožňuje vedoucím sedmi ústředních orgánů státní správy oponovat vládě v jejím případném záměru snížit v rámci systematizace počet služebních míst nebo objem prostředků pro platy. Všechny ostatní návrhy byly zamítnuty.

Střet zájmů je skutečně upravován v právních řádech různých evropských zemí. V některých z nich pak fungují také pravidla, která upravují podnikání politiků během období jejich mandátu.

Pokud však k porovnání vezmeme schválenou českou předlohu zákona o střetu zájmů a především omezení členů vlády, jde v Evropě o poměrně neobvyklý instrument. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako zavádějící. Dodejme ovšem, že v zemích s vysokou politickou kulturou pro řešení podobných otázek stačí nepsaná pravidla, proto nemusí právní řády definovat střet zájmů tak detailně a hluboce.

Zákon o střetu zájmů je v různých podobách zaveden v některých evropských zemích. Příklady uvádí Institut pro politiku a veřejnost. V Portugalsku je nutné podávat prohlášení o soukromých zájmech vzhledem k veřejným zakázkám, a to až tři roky zpět. V Británii pak podobné prohlášení podávají také rodinní příslušníci.

Ve Francii, Lotyšsku, Portugalsku, Španělsku a Spojeném království pak platí omezení možnosti osobního a rodinného držení pozic v soukromých firmách. V Polsku se toto omezení vztahuje pouze na lokální politickou úroveň a v Itálii pouze na Evropský parlament.

Možný střet zájmů řešil také současný americký prezident Donald Trump. Přestože americký prezident ani viceprezident nejsou podle zákona povinni (na rozdíl od členů vlády) vzdát se svých firem a majetku, tradičně to dělají. Trump již v průběhu své předvolební kampaně uvedl, že v případě vítězství ve volbách předá vedení firem svým dětem.

Snad mezi nejznámější osobnosti, kterých se případy vlastnictví médií u politiků týkají, patří bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Ten byl pro střet zájmů kritizován již v roce 1994 při nástupu to premiérského křesla kvůli vlastnictví médií. V roce 2001 přislíbil, že svůj konflikt zájmů vyřeší. V roce 2004 pak parlament schválil zákon o střetu zájmů, podle kterého je v tomto střetu politik, který vlastní mediální podnik a zároveň je v jeho čele. Tomuto zákonu se ale Berlusconi vyhnul.

Vlastnictví médií je regulováno v řadě evropských zemí. Ve Velké Británii, Německu a Rakousku není možné, aby politické strany získaly licenci na provozování celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání.

Podle mediálního odborníka Václava Štětky je v Evropské unii unikátní, pokud zákon přímo zakazuje členům vlády vlastnit média. Podobný zákon platí pouze v Řecku s tím rozdílem, že se vztahuje na poslance a europoslance.

Přestože text stížnosti stále není znám, důvody k jeho zavržení prezident shrnul (.pdf) již při vyslovení veta. Na základě nich je Chvojkův výrok hodnocen jako zavádějící, neboť prezidentovy námitky prezentuje nesprávně a zjednodušeně.

V prvním bodě vytýká skutečnost, že § 4a-4c přibyly do novely až prostřednictvím pozměňovacích návrhů poslanců Chvojky a Plíška, které nebyly součástí vládního (.pdf) návrhu.

Chvojka však správně konstatuje, že změna zákona formou pozměňovacích zákonů je běžným legislativním jevem, vyloučeny jsou pouze tzv. legislativní přílepky, tedy novelizující ustanovení, která s předkládaným návrhem nijak nesouvisí (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06). To však není případ novely zákona o střetu zájmů.

Zeman však napadá zejména nedostatečné odůvodnění těchto pozměňovacích návrhů, což je legitimní námitka. To je údajně založeno na ničím nepodložených domněnkách, postrádá jakékoli konkrétní argumenty a je zjevné, že při jejich přijímání nebyla vzata v úvahu ta hlediska, která by měla být v právním státě pro tvorbu a schvalování každého zákona rozhodující. Doplňme, že tento výrok prezidenta sám o sobě nehodnotíme.

V dalším bodě opravdu namítá zásah do svobody jedince a jeho základních práv. Takováto námitka je ovšem zcela legitimní a v ústavních stížnostech běžná, neboť každý zákon zpravidla práva jedince omezuje. Stížnosti však vždy napadají neúměrnost či nevhodnost tohoto zásahu. Příkladně ve stížnosti na služební zákon (.pdf) šlo o namítané právo vlády předložit k návrhu stanovisko. Tvrzený zásah do práv je jednou z nezbytných náležitostí ústavní stížnosti.

Chvojka tedy poněkud zavádí, když bagatelizuje prezidentovy výtky k zákonu. Věcně sice správně vyjadřuje, v jakých bodech prezident se zákonodárci nesouhlasí, nicméně nelze říci, že by argumentace byla tak triviální a bezpředmětná, jak ministr naznačuje.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Andrej Babiš skutečně své firmy svěřil do svěřenských fondů. Stejně tak je pravdivé tvrzení, že ministr spravedlnosti Robert Pelikán na netransparentnost institutu svěřenského fondu dříve upozorňoval.

Svěřenský fond je institut, který byl zaveden s novým občanským zákoníkem k 1. lednu 2014. Pojednává o něm například článek na webu EPRAVO.cz. Jde o majetek, který jeho vlastník většinou pomocí smlouvy převede do speciálního fondu, o který se stará jím určený správce. Původní majitel tak nad ním ztrácí přímou kontrolu a nerozhoduje o něm. Správce s majetkem disponuje i přesto, že není jeho vlastníkem. Prospěch ze zmíněného fondu má pak takzvaný obmyšlený. Může jím být kdokoli, určuje ho zakladatel.

Na začátku února tohoto roku Andrej Babiš skutečně převedl své firmy Agrofert a SynBiol do svěřenských fondů. Tento krok podnikl kvůli tomu, aby vyhověl zákonu o střetu zájmů.

To, že Robert Pelikán o svěřenských fondech nemluvil příliš kladně, můžeme zjistit například z rozhovoru z roku 2014 na webu ministerstva financí, v době, kdy se stal novým šéfem legislativního odboru tohoto ministerstva. V něm zmiňuje: „Kromě věcí typu ukrývání majetku mě příliš nenapadá, co by svěřenské fondy řešily z problémů, které nejdou řešit jiným právním způsobem." Stejně tak upozorňoval na chybějící evidenci svěřenských fondů.

Je potřeba doplnit, že novelou občanského zákoníku, která konkrétně v částech o svěřenských fondech nabude účinnosti k 1. lednu 2018, je stanovena povinnost evidovat svěřenské fondy založené po tomto datu. Fondy založené před tímto datem musí o evidenci požádat do 1. července 2018, jinak zaniknou.

Jelikož Jan Chvojka popisuje skutečnosti pravdivě, je tedy tento výrok na základě výše uvedeného odůvodnění hodnocen jako pravdivý.

Ministr Chvojka má pravdu, že do Indexu vnímání korupce pro rok 2016 přibylo skutečně devět nových zemí a stávající počet zkoumaných států se tak zvýšil na 176. Míra korupce v těchto zemích je však hodnocena stejně jako v původních státech, proto není nárůst počtu zemí pro výzkum problematický - samotná metodika se totiž nezměnila. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako zavádějící.

Metodika Transparency International (TI) se nijak nezměnila, stále platí, že TI dělá analýzu průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf), jež se otázkou korupce ve světě zabývají. Oproti roku 2015 však TI přidala mezi své zdroje organizaci Varieties of Democracy (VDEM) Project 2016. Každá z organizací má vlastní metodologii, která spočívá na odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky.

Transparency International pak sbírá všechna získaná data a na jejich základě vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Bodový index (rozpětí 0–100 bodů, kdy 0 je nejhorší hodnocení korupce) stále ukazuje absolutní skóre země. ČR za rok 2016 získala skóre 49 a minulý rok 48 (maxima dosáhla v roce 2013 s 56 body).

Lze tedy pouze sledovat, zda se změnilo relativní postavení naší země na žebříčku v závislosti na tom, že přibylo devět nových zemí. Z nich nás „předběhlo“ v hodnocení sedm. Oproti loňsku si polepšila Kostarika, Kapverdy, Gruzie a Lotyšsko, které Českou republiku posunuly z 37. na sdílené 47. místo.

zdroj: Transparency International

Podle Chvojky je problematické v těchto nových zemích hodnotit míru korupce. Pro všechny státy však platí stejná pravidla a jsou posuzovány stejným způsobem. Současně, jak již bylo zmíněno, se do Indexu dostanou pouze země, u kterých posuzovaly korupci alespoň tři organizace, což hovoří spíše proti komplikacím v posuzování. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Česká republika je podle Indexu vnímání korupce (CPI) 2016 skutečně mezi zeměmi EU na sdílené 19. pozici. O rok dříve si země stála na 22. místě, na které se dostala z 25. pozice v roce 2014. Chvojkův výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

zdroj: Transparency International

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Jan Chvojka popisuje všechny skutečnosti korektně. Nehodnotíme nálepku složitosti návrhu Andreje Babiše, nýbrž rozdílnost návrhů a fázi procesu.

Anglickým termínem whistleblowing je označována situace, kdy zaměstnanec upozorní na protiprávní jednání zaměstnavatele. Dosud není takový zaměstnanec chráněn konkrétními ustanoveními českého právního řádu, v současné době jsou však na stole již dvě možné verze takové ochrany.

První z nich je poslanecký návrh Andreje Babiše - návrh zákona o ochraně oznamovatelů trestných činů. Ten úpravu koncentruje do jednoho předpisu a novelizuje některé ostatní, do kterých ochranu oznamovatelů vkládá. Jedná se například o zákon o vojácích z povolání či zákon o státní službě. Ochrana podle těchto novelizovaných zákonů by pak příslušela pouze těm osobám, které by byly rozhodnutím příslušného státního zástupce označeny jako chránění oznamovatelé.

Podle § 3 (.pdf, str. 2) tohoto návrhu by opravdu měl u Nejvyššího státního zastupitelství vzniknout informační systém, jehož prostřednictvím by oznamovatel podával trestní oznámení. § 6 (str. 3) poté stanovuje, že zvláštní zákon stanoví, ke kterým právním úkonům zaměstnavatele vůči oznamovateli se vyžaduje souhlas úřadu práce. Pokud k právním úkonům nedošlo v důsledku oznámení, dá k nim souhlas.

Naopak vládní návrh (.docx) je opravdu koncepčně jiný a jednodušší. Nevytváří totiž nový zákon, pouze do stávajících zákonů inkorporuje příslušná ustanovení, která oznamovatele mají chránit. Vkládá tedy do již zmíněných zákonů o vojácích z povolání, státní službě nebo i do zákoníku práce zákazy znevýhodňování či postihování zaměstnance, který protiprávní jednání oznámil. Na rozdíl od návrhu Andreje Babiše je pak ochrana poskytována automaticky a není tedy potřeba mít přiznaný status chráněného oznamovatele.

Co se týká procesu přijímání tohoto zákona, vláda na svém webu informovala, že Legislativní rada vlády schválila návrh tohoto zákona. 31. ledna ho pak měla projednat Protikorupční rada vlády. U meziresortního řízení byly připomínky zasílány mezi 2. a 29. srpnem 2016.

Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že Jan Chvojka popisuje jak proběhnuté fáze procesu, tak rozdílnost návrhů Andreje Babiše a vlády správně, a stejně tak je tedy hodnocen i celý výrok.

Andrej Babiš během ledna 2017 v některých mediálních výstupech uváděl jiné částky v kontextu toho, kolik v životě vydělal peněz. To vedlo ke spekulacím, zda měl v daný moment finance na nákup korunových dluhopisů Agrofertu v hodnotě cca 1,5 miliardy korun.

Celou kauzu popisuje web Českého rozhlasu. Babiš nejprve pro Deník.cz na začátku ledna uvedl své příjmy, ty následně zopakoval i pro Hospodářské noviny. Jak ovšem upozornil server Echo24 ve svých textech, podle těchto Babišových vyjádření by neměl mít dost peněz na nákup dluhopisů. Chvojka popisuje korektně i výši rozdílu.

Babiš dále upřesnil, že měl příjmy o 650 milionů vyšší, než sám uvedl. Podle jeho vyjádření má jít o příjmy, které nepodléhají zdanění. Na další otázky pak reagoval značně podrážděně a např. novináři z pořadu Reportéři ČT jsou podle něj „zkorumpovaná pakáž“. Toto označení si vysloužili tím, že se ministra financí dotazovali na rozpor v jeho prohlášeních.