Jan Chvojka

Střet zájmů je skutečně upravován v právních řádech různých evropských zemí. V některých z nich pak fungují také pravidla, která upravují podnikání politiků během období jejich mandátu.

Pokud však k porovnání vezmeme schválenou českou předlohu zákona o střetu zájmů a především omezení členů vlády, jde v Evropě o poměrně neobvyklý instrument. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako zavádějící. Dodejme ovšem, že v zemích s vysokou politickou kulturou pro řešení podobných otázek stačí nepsaná pravidla, proto nemusí právní řády definovat střet zájmů tak detailně a hluboce.

Zákon o střetu zájmů je v různých podobách zaveden v některých evropských zemích. Příklady uvádí Institut pro politiku a veřejnost. V Portugalsku je nutné podávat prohlášení o soukromých zájmech vzhledem k veřejným zakázkám, a to až tři roky zpět. V Británii pak podobné prohlášení podávají také rodinní příslušníci.

Ve Francii, Lotyšsku, Portugalsku, Španělsku a Spojeném království pak platí omezení možnosti osobního a rodinného držení pozic v soukromých firmách. V Polsku se toto omezení vztahuje pouze na lokální politickou úroveň a v Itálii pouze na Evropský parlament.

Možný střet zájmů řešil také současný americký prezident Donald Trump. Přestože americký prezident ani viceprezident nejsou podle zákona povinni (na rozdíl od členů vlády) vzdát se svých firem a majetku, tradičně to dělají. Trump již v průběhu své předvolební kampaně uvedl, že v případě vítězství ve volbách předá vedení firem svým dětem.

Snad mezi nejznámější osobnosti, kterých se případy vlastnictví médií u politiků týkají, patří bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Ten byl pro střet zájmů kritizován již v roce 1994 při nástupu to premiérského křesla kvůli vlastnictví médií. V roce 2001 přislíbil, že svůj konflikt zájmů vyřeší. V roce 2004 pak parlament schválil zákon o střetu zájmů, podle kterého je v tomto střetu politik, který vlastní mediální podnik a zároveň je v jeho čele. Tomuto zákonu se ale Berlusconi vyhnul.

Vlastnictví médií je regulováno v řadě evropských zemí. Ve Velké Británii, Německu a Rakousku není možné, aby politické strany získaly licenci na provozování celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání.

Podle mediálního odborníka Václava Štětky je v Evropské unii unikátní, pokud zákon přímo zakazuje členům vlády vlastnit média. Podobný zákon platí pouze v Řecku s tím rozdílem, že se vztahuje na poslance a europoslance.

Přestože text stížnosti stále není znám, důvody k jeho zavržení prezident shrnul (.pdf) již při vyslovení veta. Na základě nich je Chvojkův výrok hodnocen jako zavádějící, neboť prezidentovy námitky prezentuje nesprávně a zjednodušeně.

V prvním bodě vytýká skutečnost, že § 4a-4c přibyly do novely až prostřednictvím pozměňovacích návrhů poslanců Chvojky a Plíška, které nebyly součástí vládního (.pdf) návrhu.

Chvojka však správně konstatuje, že změna zákona formou pozměňovacích zákonů je běžným legislativním jevem, vyloučeny jsou pouze tzv. legislativní přílepky, tedy novelizující ustanovení, která s předkládaným návrhem nijak nesouvisí (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06). To však není případ novely zákona o střetu zájmů.

Zeman však napadá zejména nedostatečné odůvodnění těchto pozměňovacích návrhů, což je legitimní námitka. To je údajně založeno na ničím nepodložených domněnkách, postrádá jakékoli konkrétní argumenty a je zjevné, že při jejich přijímání nebyla vzata v úvahu ta hlediska, která by měla být v právním státě pro tvorbu a schvalování každého zákona rozhodující. Doplňme, že tento výrok prezidenta sám o sobě nehodnotíme.

V dalším bodě opravdu namítá zásah do svobody jedince a jeho základních práv. Takováto námitka je ovšem zcela legitimní a v ústavních stížnostech běžná, neboť každý zákon zpravidla práva jedince omezuje. Stížnosti však vždy napadají neúměrnost či nevhodnost tohoto zásahu. Příkladně ve stížnosti na služební zákon (.pdf) šlo o namítané právo vlády předložit k návrhu stanovisko. Tvrzený zásah do práv je jednou z nezbytných náležitostí ústavní stížnosti.

Chvojka tedy poněkud zavádí, když bagatelizuje prezidentovy výtky k zákonu. Věcně sice správně vyjadřuje, v jakých bodech prezident se zákonodárci nesouhlasí, nicméně nelze říci, že by argumentace byla tak triviální a bezpředmětná, jak ministr naznačuje.

Ministr Chvojka má pravdu, že do Indexu vnímání korupce pro rok 2016 přibylo skutečně devět nových zemí a stávající počet zkoumaných států se tak zvýšil na 176. Míra korupce v těchto zemích je však hodnocena stejně jako v původních státech, proto není nárůst počtu zemí pro výzkum problematický - samotná metodika se totiž nezměnila. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako zavádějící.

Metodika Transparency International (TI) se nijak nezměnila, stále platí, že TI dělá analýzu průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf), jež se otázkou korupce ve světě zabývají. Oproti roku 2015 však TI přidala mezi své zdroje organizaci Varieties of Democracy (VDEM) Project 2016. Každá z organizací má vlastní metodologii, která spočívá na odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky.

Transparency International pak sbírá všechna získaná data a na jejich základě vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Bodový index (rozpětí 0–100 bodů, kdy 0 je nejhorší hodnocení korupce) stále ukazuje absolutní skóre země. ČR za rok 2016 získala skóre 49 a minulý rok 48 (maxima dosáhla v roce 2013 s 56 body).

Lze tedy pouze sledovat, zda se změnilo relativní postavení naší země na žebříčku v závislosti na tom, že přibylo devět nových zemí. Z nich nás „předběhlo“ v hodnocení sedm. Oproti loňsku si polepšila Kostarika, Kapverdy, Gruzie a Lotyšsko, které Českou republiku posunuly z 37. na sdílené 47. místo.

zdroj: Transparency International

Podle Chvojky je problematické v těchto nových zemích hodnotit míru korupce. Pro všechny státy však platí stejná pravidla a jsou posuzovány stejným způsobem. Současně, jak již bylo zmíněno, se do Indexu dostanou pouze země, u kterých posuzovaly korupci alespoň tři organizace, což hovoří spíše proti komplikacím v posuzování. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.