Jan Zahradil

Legislativní proces přijetí Směrnice o službách byl velice zdlouhavý. Oproti původnímu návrhu byla ze směrnice nakonec vyjmuta řada částí a Jan Zahradil se v době projednávání normy k jejímu omezení veřejně ohradil. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Směrnice o službách na vnitřním trhu upravuje poskytování služeb při usazení v jiném členském státě a také poskytování služeb přes hranice. Týká se jak poskytování služeb spotřebitelům, tak podnikům a podnikatelům. Je postavena na principu nediskriminace na základě státní příslušnosti v přístupu ke službám, a to jak pro příjemce, tak především pro poskytovatele. Směrnice pro ně poskytuje nediskriminační podmínky při usazování v jiném členském státě (čl. 9–10).

Směrnice byla přijata v roce 2006. Celý legislativní proces byl přitom nebývale komplikovaný (završení prvního čtení v Evropském parlamentu trvalo dva roky), což mělo dva důvody:

1. Norma měla zahrnovat skoro všechny služby.
2. Směrnice obsahovala tzv. princip země původu, což v podstatě mělo znamenat, že by v Evropské unii šlo podnikat na jeden živnostenský list nebo podobné oprávnění.

Řada služeb byla nakonec ze směrnice vyňata. Patřily mezi ně například: služby obecného zájmu nehospodářské povahy, finanční služby, zdravotní služby, audiovizuální služby, činnosti spojené s výkonem veřejné moci, telekomunikační služby, soukromé bezpečnostní služby, hazardní hry, sociální služby či poštovní služby. Nakonec také sešlo z principu země původu.

Jan Zahradil se podepsal pod společnou deklaraci skupiny poslanců z klubu Evropské lidové strany a Evropských demokratů (ELS-ED). Poslanci v ní vyjadřují zklamání nad výslednou podobou směrnice, jejíž obsah byl dle jejich názoru rozmělněn a oslaben, protože směrnice byla zbavena řady klíčových bodů. Směrnice podle nich například nadále zachovává omezení ve svobodě vysílání pracovníků a odporuje tak základním principům Evropského společenství.

Vymáhání národního práva je zcela v kompetenci národních justicí, které v tomto mají naprostou autonomii. Míru supranacionalizace v rámci politiky Justice a vnitro shrnuje článek na serveru Euroskop, kde o vymáhání práva není žádná zmínka.

Pokud bychom však mluvili o vymahatelnosti evropského práva, nebyla by pravda, že instituce Evropské unie s ní nemají nic společného.

Evropské právo je ve většině případů začleněno do národního právního řádu, nad jehož dodržováním bdí národní justice. Subjekty evropského práva jsou však i jednotlivé členské státy, které pokud platné evropské předpisy nedodržují, mohou být žalovány u Soudního dvora EU.

Soudní dvůr se také angažuje v aplikování evropského práva národními soudy v rámci procesu tzv. předběžné otázky – národní soudy mohou vznést otázku spojenou s výkladem evropského práva ve spojení s konkrétním případem, Soudní dvůr EU pak rozhoduje o aplikační praxi evropského práva, a tím pádem pomáhá nastavovat i meze, v rámci kterých je evropské právo vymáháno.

Vymahatelnost práva obecně je skutečně ve výlučné kompetenci národních států, u práva evropského se sice mohou najít příklady, kdy instituce EU mají určitou roli, Jan Zahradil však mluví o vymahatelnosti práva v rámci národních států. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož institut žluté karty byl od jejího zavedení v roce 2009 úspěšně použit pouze dvakrát.

Žlutá (a na něj navazující oranžová) karta je mechanismus, jehož cílem je kontrola dodržování principu subsidiarity, a to prostřednictvím vnitrostátních parlamentů. Ty mohou vyjádřit své stanovisko k legislativním návrhům EU hned na počátku legislativního procesu, a to formou stanoviska vyjadřujícím rozpor návrhu s principem subsidiarity (tj. v případech, kdy jsou parlamenty přesvědčeny, že by se konkrétní otázka efektivněji vyřešila na úrovni národní než na evropské).

Mechanismus žluté karty je pak spuštěn, pokud nejméně třetina vnitrostátních parlamentů předloží odmítavé stanovisko. Návrh je následně přezkoumán Komisí. Tento mechanismus byl do čl. 12 Smlouvy o EU implementován Lisabonskou smlouvou jejím vstupem v platnost 1. prosince 2009 (Změny po Lisabonské smlouvě, Euroskop.cz).

Žlutá karta byla úspěšně uplatněna pouze ve dvou případech, a to zaprvé stran evropské legislativní úpravy práva na stávku a zadruhé stran vytvoření evropského státního zastupitelství (evropské prokuratury). (The EU's 'yellow card' comes of age: Subsidiarity unbound? 12. 11. 2013, CER.org.uk) V obrovském množství legislativy, kterou Evropská unie každoročně přijímá, je použití mechanismu žluté karty tedy velmi vzácné.

Technicky kontrolu kvality potravin na území České republiky skutečně zajišťují místní orgány (viz např. zde), a proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Pro doplnění však můžeme uvést, že zde existuje poměrně vysoká míra zapojení těchto orgánů do právního a institucionálního rámce nastaveného EU.

Provázanost funguje například ve vztahu Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) k zajištění bezpečnosti potravin. Zde se SZPI například podílí na přípravě kontrolních misí z Potravinového a veterinárního úřadu spadající pod SANCO (Generální ředitelství EK pro zdraví a spotřebitele; ang.). Způsob prováděných kontrol je navíc pravidelně auditován (ang.).

SZPI dále spolupracuje s Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA; ang.) a podílí se na činnosti Systému rychlého varování pro potraviny a krmiva koordinovaného prostřednictvím SANCO.

EU taktéž formuluje vlastní politiku zaměřenou na kvalitu potravin, přičemž definuje kategorie (.pdf; ang.) Chráněné označení původu, Chráněné zeměpisné označení nebo Zaručená tradiční specialita. Kontrolní funkce je pak na základě čl. 36 nařízení (.pdf) č. 1151/2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin delegována na jednotlivé členské státy, kdy "[...]členské státy určí orgán nebo orgány příslušné k provádění úředních kontrol za účelem ověření toho, zda jsou dodržovány právní požadavky týkající se režimů jakosti zřízených tímto nařízením".

Výrok hodnotíme na základě informací z webu Skupiny Evropských konzervativců a reformistů (EKR) jako pravdivý. EKR vznikla spoluprací ODS a britské Konzervativní strany v červnu 2009 jako skupina prosazující nefederalistické směrování EU.Obě strany předtím byli členy Evropských demokratů, křídla frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu.

Výrok Jana Zahradila o pozměňovacích návrzích k evropskému rozpočtu hodnotíme na základě dostupných pozměňovacích návrhů jako pravdivý.

Evropští konzervativci a reformisté (ECR) podávají každý rok pozměňovací návrhy ke schvalovanému evrospkému rozpočtu s cílem snížit výdaje Evropského parlamentu - pozměňovací návrh (pdf.) ze dne 17. října 2012, návrh z roku 2011 (pdf.) ze dne 19. října a návrh z roku 2010 (pdf.) ze dne 13. října.

Jeden z výsledků průzkumu think-tanku Open Europe je podpora delegovat pravomoci z EU na členské státy: s náskokem dvou ku jedné (50% pro, 26% proti), němečtí voliči říkají, že další německý kancléř by měl podpořit úsilí o decentralizaci pravomocí z EU na národní, regionální nebo místní samosprávy.

Výrok Jana Zahradila hodnotíme na základě dokumentu Manifest českého eurorealismu jako pravdivý.

Tento analyticko-politický dokument (pdf.) je příspěvkem do debaty o integraci Evropy. Nabízí faktory pro a proti rozšíření EU a nastiňuje možné cesty pro českou zahraniční politiku, pokud ČR do EU nevstoupí (s. 11).

Dokument nezpochybňuje, že vstup ČR do EU je strategickým cílem, ale nabádá k obezřetnému přístupu (s. 8).

Výrok Jana Zahradila hodnotíme na základě dokumentu Manifest českého eurorealismu jako pravdivý.

Manifest českého eurorealismu (pdf.)je dokument předložený k ideové konferenci ODS z roku 2001. Nabízí analýzu rozšiřování Evropské unie a možné přístupy k integraci.

Autoři jsou zdrženliví v otázkách podoby členství České republiky v Evropské unii a nevstupování je zde zmíněno jen jako alternativa v případě, že vnější či vnitřní podmínky zabrání našemu vstupu (s.11).

Jan Zahradil se coby předseda eurorealistické frakce Evropští konzervativci a reformisté (EKR) řadí spíše ke kritikům EU. Nicméně v mediálním archivu Mediasearch ani na osobní stránce Jana Zahradila se nepodařilo dohledat jakékoli zmínky o nevstupu ČR do EU, ani podobné zmínky.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.