Jaromír Drábek

Smlouva (.pdf) o zajištění administrace výplaty nepojistných dávek a dávek z oblasti státní politiky zaměstnanosti a provozování karty sociálních systémů je skutečně zveřejněna na internetových stránkách ministerstva práce a sociálních věcí. Stejně tak je pravda, že smlouva automaticky nezaručuje nárok České spořitelny na přímé kompenzace, ale za stanovených podmínek pouze umožňuje zahájení jednání o kompenzaci pro Českou spořitelnu. Na druhou stranu se ministr Drábek dopustil faktické nepřesnosti, když odkazoval na lhůty, po nichž je možno k jednání přistoupit. K zahájení jednání totiž podle ustanovení 12.2.4 smlouvy může Česká spořitelna vyzvat ministerstvo " [v] případě, že plnění závazků, které ČS převzala na základě Smlouvy, bude pro niznamenat dlouhodobé a významné dotování Systému administrace dávek [...] ". Šestiletá lhůta se však vztahuje až k následujícímu bodu 12.2.5, který ale upravuje situaci jednostranného odstoupení od smlouvy, pokud by na základě předchozího jednání ke kompenzacím nedošlo. Smlouva pak stanoví, že " [t]akovýto důvod ukončení Smlouvynemůže ČS uplatnit dříve než po šesti (6) letech trvání této Smlouvy ". Výrok je na základě informací obsažených ve smlouvě hodnocen jako zavádějící. Důvodem je zejména nepřesné odkazování na smluvní časové lhůty, které ministr používá v pozměněném kontextu, čímž může vytvářet dojem, že daná problematika není v dohledném časovém horizontu aktuální.

Výrok ministra Drábka je hodnocen jako zavádějící, neboť to, že se Ludmila Müllerová ničeho nedopustila, není možné tvrdit, protože nezávislé orgány nedostaly šanci o této věci rozhodnout z důvodu nevydání exposlankyně k trestnímu stíhání. V otázce časového vymezení je pak ministr zcela přesný.

Poslanecká sněmovna hlasovala o vydání tehdejší poslankyně KDU-ČSL Ludmily Müllerové 12. července 2000, šlo tedy o 26. schůzi Sněmovny v období 1998-2002. Pro její vydání k trestnímu stíhání hlasovalo 33 poslanců, 100 bylo proti. Tohoto výsledku bylo dosaženo napříč politickým spektrem. Celé jednání o tomto bodu je také dostupné ve formě stenoprotokolu na stránkách dolní komory Parlamentu.

Ministr Drábek uvádí, že v této kauze byl zaangažován i jednatel společnosti. Toto konstatování lze dokládat na slovech poslance Bendy z ODS, který na zmíněné schůzi předkládal stanovisko Mandátového a imunitního výboru. Doslova uvedl: "... kterého se měla dopustit tím, že jako bývalá ekonomická náměstkyně společnosti BRUMEDA, s. r. o, Bruntál spolu s jednatelem této obchodní společnosti v úmyslu snížit základ daně z příjmu právnických osob uzavřela jako zástupkyně této firmy dne 24. 1. 1995 fiktivní smlouvu o řízení firmy se společností DELL, s. r. o..." Nelze však dohledat, jak pokračovalo další trestní řízení s jednatelem této společnosti. Ministr Drábek uvádí, že osvobození jednatele společnosti (které se nám však nepodařilo dohledat) je jasným důkazem, že se exposlankyně ničeho závažného nedopustila. Tohle ovšem může posoudit pouze nezávislý soud, který tuto možnost díky hlasování však nedostal. Nelze tak s určitostí tvrdit, že se Müllerová ničeho nedopustila.

Výrok ministra Drábka je hodnocen jako zavádějící. Má pravdu v tom, že je to kauza více než 10 let stará (konkrétně 12). Nepodařilo se nám bohužel dohledat další postupy orgánů činných v trestním řízení v této věci. Nicméně pokud ministr tvrdí, že se Müllerová ničeho nedopustila, je třeba uvést, že k nezávislému posouzení nedošlo a ani dojít nemohlo, protože byla schována za svou imunitu.

Veřejný ochránce práv Varvařovský pravidelně a jednoznačně kritizoval některé problematické body sociální reformy, např. odstupné nebo veřejnou službu, Ministerstvo však konkrétně tuto kategorickou kritiku nebralo vůbec v potaz. Jedná se proto o zavádějící tvrzení, protože řada věcí mohla být sice změněna, ale zásadní výtky ombudsmana k reformě nebyly reflektovány v nové legislativě.

Pochopitelně nelze bezpečně ověřit veškeré způsoby jednání, ale jak vyplývá ze zpravodajství, minimálně jistá mediální a připomínková komunikace mezi vládou, respektive Ministerstvem práce a sociálních věcí a Veřejným ochráncem práv o sociální reformě přesto probíhala po celou dobu její přípravy. Již v roce 2010 navrhoval ombudsman Varvařovský poslancům některé úpravy týkající se podmínek neposkytnutí podpory v nezaměstnanosti, které by zabránily situaci, kdy by nezaměstnaný nedostal odstupné a následně ani státní dávku v hmotné nouzi. Tato obava, na kterou upozorňovala i Legislativní rada vlády se nakonec potvrdila hned na začátku roku 2011. Ministerstvo na ombudsmanovu kritiku legislativně nereagovalo, teprve poslanci v roce 2012 změnili spornou část týkající se odstupného. Navíc kritizovaná podoba současné veřejné služby se dosud nezměnila.

Na základě srovnání nákladů (přepočtených na jednoho obyvatele), které jednotlivé jmenované země ve srovnání s Českou republikou poskytly MMF, se dá výrok ministra Drábka označit za zavádějící.

Historie české půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) sahá do 9. prosince 2011, kdy došlo k dohodě (pdf.) na půdě Evropské rady, která zavázala země Eurozóny i ostatní členské země EU, které nejsou v dluhové krizi, poskytnout půjčku MMF na základě bilaterálních smluv v celkové výši cca 200 mld. EUR. Dle této dohody měly země 10 dní na to nalézt zdroje ke spravedlivému podílu na této půjčce. Účelem půjčky je poskytnout MMF prostředky k řešení světové hospodářské krize (primárně dluhové krize zemí eurozóny a členských zemí EU). Následně se však některé země (např. Velká Británie) k původní dohodě nepřipojily a celková výše půjčky byla snížena na 150 mld. EUR s tím, že se do půjčky zapojí země eurozóny a některé další země, včetně České republiky. Ta se původně měla podílet na půjčce částkou 3,5 mld. EUR, kterou však následně odmítla (většina zpravodajských serverů uvádí jako zdroj těchto fakt agenturu ČTK např. Ihned, ČT24, Aktuálně.cz atd.).

Česká republika (Česká národní banka ze svých devizových rezerv) se nakonec rozhodla poskytnout MMF půjčku (garanci) ve výši 1, 5 mld. EUR, což znamená, že na 1 obyvatele ČR může být vydáno až 142 EUR (přepočet na základě údajů ČSÚ k 30. září 2011). V původní navrhované půjčce 3,5 mld EUR odpovídá přepočtená částka na jednoho obyvatele cca 332 EURům.

Slovensko pro půjčku MMF vyčlenilo 1, 53 mld. EUR, což v praxi znamená, že na jednoho obyvatele SR přichází cca 281 EUR (aktuální počet obyvatel dle slovenského statistického úřadu k 30. září 2011).

Polsko oznámilo, že půjčku poskytne (zdroj v polštině) již v prosinci a to ve výši 6, 3 mld. EUR, tedy na 1 obyvatele Polské republiky (počet obyvatel podle údajů polského statistického úřadu k 22. prosinci 2011) vychází objem prostředků zhruba 164 EUR.

Z komparace uvedených údajů vyplývá, že přepočtená výše půjčky na jednoho obyvatele je srovnatelná ("přiměřená") v případě České republiky a Polska. U Slovenska se sledovaný údaj výrazně liší.

Ministr Drábek zde nejspíše odkazuje na projev místopředsedy Škromacha na půdě senátu z 13. října 2011, kdy místopředeseda Škromach prohlásil: " A já se s vámi vsadím o týden těch vašich veřejných služeb v oranžové vestě, které odpracuje jeden z nás, že po novém roce tento systém nebude schopen včas a důsledně vyplácet dávky pro lidi, kteří je budou potřebovat."

Škromach přitom hovořil o dávkách životního minima a o pomoci v hmotné nouzi. Krátce předtím řekl, že dávky pro rodiny s dětmi již v té chvíli nejsou vypláceny včas. Když tedy říká " ten systém nebude schopen na začátku roku dávky vůbec vyplácet ", nezmiňuje zhroucení systému, nýbrž opoždění některých dávek.

Přestože tedy Škromach skutečně tvrdil, že dávky se nevyplatí, před kolapsem systému nevaroval.