Jaroslav Holík

Ze statistiky národního energetického mixu vidíme, že zdroje sluneční, větrné a vodní energie se řadí mezi obnovitelné. Dále se zde nachází geotermální energie a energie z biomasy. Jaderná energie má svojí vlastní kategorii, která nespadá ani mezi obnovitelné zdroje, ani fosilní zdroje.

Emisní dopad energetického zdroje ve smyslu emisí skleníkových plynů se vyjadřuje v hmotnosti ekvivalentu CO2 na kWh. Emise se mohou vytvářet samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává i výroba a obsluha elektrárny a další C02 ekvivalentní efekty, a ne pouze emise skleníkových plynů vypouštěné do atmosféry, např. při pálení uhlí nebo plynu.

Tyto veličiny se získávají statistickou analýzou provozů používaných elektráren. Jedna taková analýza se nachází v příspěvku (.pdf, str. 1335) pracovní skupiny č. III. k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) za rok 2014. Tato analýza uvádí nulové přímé emise CO2 u solárních, větrných, vodních, geotermálních i jaderných elektráren. Co se týče emisí nepřímých, pak sluneční elektrárny vyprodukují za svůj životní cyklus v mediánu 41 až 48 g ekvivalentu CO2 na jednu kWh (záleží na druhu), větrné 11 či 12 g/kWh (záleží na tom, zda jsou umístěny na pevnině nebo v moři), vodní 24 g/kWh. Medián emisí za životní cyklus geotermálních elektráren je 38 g/kWh, zatímco jaderné elektrárny se podílí na emisích 12 g/kWh.

Složitější situace je v případě spalování biomasy. ČT24 přináší zprávu o komentáři Expertní rady evropských akademií k biomase. V ní se píše: „Lesní biomasa se často mylně považuje za uhlíkově neutrální zdroj obnovitelné energie. Zvláště to platí v kontextu Pařížské dohody z roku 2015, jejímž cílem je významné snížení emise skleníkových plynů Evropské unie do roku 2030. Zpráva EASAC (Expertní rada evropských akademií) se snaží upozornit politiky, aby přehodnotili svůj přístup k využívání lesní biomasy. Dosud převládá názor, že při spalování biomasy dojde k produkci stejného množství CO2, který rostlina potom spotřebuje při svém růstu. Může to být sice pravda z dlouhodobého hlediska, ale ve skutečnosti to trvá dost dlouhou dobu, než nová vegetace oxid uhličitý absorbuje. Vědci popisují, že tento návrat oxidu uhličitého do přírody může trvat desítky let, v některých případech to jsou dokonce stovky let. A celou tu dobu uhlík přispívá ke změnám klimatu stejnou měrou jako spalování uhlí nebo ropy.“ Při nesprávném spalování biomasy nelze tedy mluvit o bezemisním zdroji obnovitelné energie.

Pro hodnocení výroku jsme použili pouze emise vyprodukované při provozu elektrárny, tedy emise přímé. Poslancem Holíkem vyjmenované zdroje energie mají nulové přímé emise CO2. Geotermální elektrárny mají také nulové přímé emise a patří mezi obnovitelné zdroje elektrické energie. V České republice však v současnosti nefunguje žádná geotermální elektrárna a pochopitelně i podíl elektřiny z geotermálního zdroje je nulový. Z kontextu ověřovaného rozhovoru vyplývá, že poslanec Holík hovoří o současném stavu českého energetického mixu, a proto v rámci ČR je tvrzení, že jsou pouze tři obnovitelné bezuhlíkové zdroje, pravdivé. Státní energetická koncepce však do budoucna s využíváním geotermální energie v ČR počítá (str. 107).

V posledních pěti letech se brutto hodnoty pro podíl výroby energie ve vodních elektrárnách na celkové výrobě elektřiny pohybovaly v rozmezí 1,85 % až 2,56 %. Do brutto hodnot je započítána i spotřeba elektřiny, která je nezbytná pro samotný proces výroby elektřiny. Hodnota energie potřebné pro chod je u vodních elektráren poměrně nízká (oproti např. tepelným elektrárnám), podíl netto hodnot vyrobené vodní energie na netto hodnotě celkové výroby elektřiny je tedy oproti brutto hodnotám vyšší. Podíly netto vyrobené energie ve vodních elektrárnách v posledním pětiletí nabývaly hodnot 1,97 % až 2,72 %.

Zdroje: 2015, 2016, 2017, 2018, 2019. (.pdf, vždy str. 5)

Podle údajů ze čtvrtletní zprávy ERÚ za 3. čtvrtletí byl v roce 2019 (.pdf, str. 5) podíl vodních elektráren na výrobě elektrické energie brutto 2,56 % a netto 2,72 %. Vzhledem k tomu, že nemáme k dispozici data za 4. čtvrtletí, nejedná se zatím o plnohodnotné meziroční srovnání. Necelá 3 %, která uvádí Jaroslav Holík, ale v rámci naší tolerance odpovídají prozatímním hodnotám pro rok 2019, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Emisní dopad energetického zdroje ve smyslu emisí skleníkových plynů se vyjadřuje v hmotnosti ekvivalentu CO2 na kWh. Emise se mohou vytvářet samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává i výroba a obsluha elektrárny a další CO2 ekvivalentní efekty, a ne pouze emise skleníkových plynů vypouštěné do atmosféry, např. při pálení uhlí nebo plynu.

Tyto veličiny se získávají statistickou analýzou provozů používaných elektráren. Jedna taková analýza se nachází v příspěvku (.pdf, str. 1335) pracovní skupiny č. III. k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) za rok 2014. Dle ní provoz elektrárny na zemní plyn vyžaduje v mediánu 370 gCO2eq/kWh přímých emisí a 490 gCO2eq/kWh za životní cyklus.

Ačkoliv spalování biomasy má podobné emise (.pdf, str. 877) jako spalování fosilních paliv, tak ke snížení těchto emisí dochází skrze zpětné absorbování oxidu uhličitého biomasou. U spalování biomasy je důležité započíst emise v mnoha částech (.pdf, str. 877) jejího energetického cyklu. Například jsou to emise spojené s dopravou, sklizní a produkcí pomocí klasických fosilní paliv. Dále také přenos oxidu uhličitého mezi ekosystémem a atmosférou způsobený disturbancí půdy nebo i změny v albedu (odrazivosti) země, které můžou mít vliv na výsledné klimatické působení.

Emise jsou také specifické podle konkrétního místa. Například se ukazuje, že na místech rostoucího lesa mohou být emise větší, když je tento les využit na biopaliva, než ekvivalent této energie vyrobené skrze fosilní paliva, a to v časovém měřítku od několika dekád po staletí (.pdf, str. 879).

Aktuálně se v ČR většina biopaliv získává z řepky olejné a jde o biopaliva takzvané první generace. Druhá generace by pak byla například z dřevní štěpky, sena, atp. Podobně jako u pěstování jídla má hlavní podíl na přímých emisích oxid dusný, přičemž emise mezi různými plodinami se můžou lišit až o 700 % (.pdf, str. 879). Mezivládní panel pro změnu klimatu pak udává, že provoz elektrárny na biomasu má v mediánu emise 230 gCO2eq/kWh (.pdf, str. 1335). Dále je zde také rozlišený způsob získávání elektřiny skrze spalování biomasy s fosilním palivem (takzvaný „cofiring“), tento způsob má emise mnohem vyšší, 740 gCO2eq/kWh (tamtéž), a je to způsobené především 80–95 % podílem uhlí.

Nakonec tu máme ještě bioplyn, který se vyrábí hlavně z kukuřice. Obsahuje především metan a oxid uhličitý. Podle IPCC má kukuřice a hnůj za životní cyklus emise přibližně 350 gCO2eq/kWh (odhadnuto z grafu, .pdf, str. 539). Tato čísla ještě můžeme srovnat se spalováním uhlí, které má emise 820 gCO2eg/kWh (str. 1335).

Pařížská dohoda je úmluva o ochraně klimatu, která spadá pod Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu. Úmluva podepsaná členskými státy v prosinci 2015 si klade za cíle udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C a snížení emisí skleníkových plynů.

Dle zprávy Evropské komise z roku 2019 v posledních letech za největší mírou znečišťování ovzduší skutečně stojí Čína. Zatímco v rozmezí let 1990 až 2005 byly na prvních dvou příčkách v celkové produkci emisí oxidu uhličitého USA a členské státy EU (všech 28 v součtu), od roku 2005 až do současnosti prudce stoupala produkce Číny. V roce 2018 Čína vyprodukovala 11,26 Gt emisí oxidu uhličitého, což je 29,71 % celkové světové produkce. Druhé místo co se rozsahu znečišťování ovzduší týče pak připadá od Pařížské dohody odstupujícím USA s 13,92 %. Třetí a čtvrtá pozice patří Indii (6,92 %) a Rusku (4,61 %). A například státy EU (opět v součtu) se podílí 9,13 %.

Druhou část výroku, tedy že Čína k dohodě „příliš nepřistoupila“, pak lze chápat ve dvojím smyslu, a sice jako nedostatečného nastavení cílů, či jejich nedodržování. Dle agentury Climate Action Tracker (CAT) není primárním problémem to, že by Čína od svých závazků odstupovala, ale skutečnost, že závazky jsou nastaveny velmi nedostatečně v tom smyslu, že i při jejich splnění se Čína nedostane k naplnění obecného cíle Pařížské dohody, kterým je udržení nárůstu globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 1,5–2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí.

Čína se v rámci dohody zavázala ke snížení uhlíkové náročnosti HDP o 60 % až 65 % do roku 2030 pod úroveň roku 2005, do téhož roku zvýšit podíl nefosilních zdrojů energie cca na 20%, a zvýšit objem lesů v porovnání s rokem 2005 o 4,5 miliardy kubických metrů.

Skutečně relevantní a nejvíce zmiňovaný krok, který Čína v rámci plnění dohody provedla, je systém obchodování s emisními povolenkami, který se má v první fázi týkat pouze elektráren a v budoucnosti slibuje rozšíření do dalších odvětví. Systém by měl pokrývat cca 1700 společností a redukovat nad 3 Gt emisí oxidu uhličitého.

Čína zůstává na první pozici zemí nejvíce znečišťujících planetu, což je nejen dle CAT možné přičíst velké míře urbanizace a s tím vzniklé nutnosti používání oceli a cementu na výstavbu nových budov a infrastruktur (lze najít v odkazu v podsložce Industry). Přesto je jedním z leaderů bojujících za klimatickou odpovědnost a v rámci summitu G20 v Osace Čína (společně s Francií) přislíbila o navýšení svých dosavadních cílů v rámci Pařížské dohody.

Předně uveďme, že tzv. Pařížská dohoda, o které Jaroslav Holík mluví, má za cíl ochranu klimatu, především snižování emisí skleníkových plynů.

Podle dat zveřejněných ve zprávě Evropské komise z roku 2019 se na celkové produkci emisí oxidu uhličitého, které v roce 2018 byly za celou planetu ve výši 37,89 Gt, nejvíce podílí Čína. V roce 2018 Čína vyprodukovala 11,26 Gt oxidu uhličitého. Na druhé pozici se umístily Spojené státy, jejichž emise oxidu uhličitého dosáhly 5,28 Gt. Emise vyprodukované všemi státy Evropské unie v roce 2018 dohromady dosáhly hodnoty 3,46 Gt. EU by se tedy v tomto srovnání zařadila hned za Čínu a USA.

Vzhledem k různé velikosti ekonomik a populace je však nutné zohlednit také ukazatel emisí per capita. V přepočtu na obyvatele se Spojené státy v roce 2018 umístily na 13. místě s 16,14 tun CO2/obyvatele, Česká republika je v tomto žebříčku na 22. místě s 10,44 tun CO2/ob. a Čína na 37. místě s „pouze“ 7,95 tun CO2/ob.

4. listopadu 2019 prezident Trump oficiálně oznámil zahájení procesu odstoupení od Pařížské dohody. Dle čl. 28 (str. 13) Pařížské dohody přitom platí, že odstoupit může kterýkoliv stát písemným oznámením generálnímu tajemníkovi OSN. Toto odstoupení však nabývá účinku až po jednom roce od jeho doručení, v případě USA je to jeden den po prezidentských volbách, 4. listopadu 2020.

I přes odstoupení od Pařížské dohody však některá města a státy USA její cíle nadále podporují. Více než 400 měst připojilo k sdružení Climate Mayors a 25 států k U.S. Climate Alliance. Obě organizace se hlásí k dodržování Pařížské dohody.

Mnoho dalších měst, krajů, států, 2 200 podniků a investorů, 350 univerzit a 200 církví podepsalo prohlášení We’re still in, které podporuje Pařížskou dohodu. Všichni zmínění pak dohromady tvoří více než 50 % ekonomiky a polovinu populace Spojených států.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť dle znění samotné dohody Spojené státy již zaslaly generálnímu tajemníkovi OSN oznámení o odstoupení. Tento krok pak nabude účinnosti v listopadu příštího roku. Zároveň je také pravdou, že USA jsou druhým největším emitentem CO2.

Stav ruských silnic se dle serveru The Global Economy skutečně zlepšil. Zatímco v roce 2008 ohodnotil ruskou silniční infrastrukturu 2,55 body, v roce 2018 to bylo již 3,30 bodů. Uveďme však, že průměrná známka v roce 2018 byla 4,03 a nejlépe se umístil Singapur či Švýcarsko se 6,40 body.

Vláda Ruské federace plánuje v letech 2019 až 2024 modernizovat a rozšířit dopravní infrastrukturu. Hlavní investiční plán zahrnuje celou řadu projektů, jež se týkají rozšiřování dálniční sítě či železniční dopravy. Kromě modernizace a rozšíření samotné silniční sítě jsou finance určeny na výstavbu dopravních a logistických center. Do projektu modernizace železničních sítí je vládou vyčleněno v pětiletém období více jak 34 miliard euro.

Trh potravin v Rusku se za pět let od zavedení sankcí v důsledku ukrajinské krize velmi proměnil. Spoustu oborů již plně ovládli ruští potravináři a ruské potraviny začínají dominovat nad těmi zahraničními. Ministerstvo zemědělství RF tak hodnotí sankce ve světle zavedení politiky náhrady dovozu a soběstačnosti jako pozitivní faktor na rozvoj zemědělství. Druhá strana mince je taková, že mají negativní dopady na ruské spotřebitele, a to především z důvodu růstu cen. Podle analýzy KPMG mezi lety 2014 a 2019 nejvíce zdražilo máslo (o 79%), mražené ryby (68%) a zelí (62%). Poměrně výrazně vzrostly ceny i těch potravin, na které se sankce nevztahují a které se vyrábí v Rusku.

Fakta uváděná Ministerstvem zemědělství RF je však nutné vnímat v širším kontextu. Nedá se jednoznačně tvrdit, že všechna čísla rostou a že vše je výsledkem embarga a politiky náhrady dovozu. Jedním z nejvýznamnějších faktorů výše uvedených dat je devalvace kurzu rublu. Ta na jedné straně ovlivnila snížení importu potravin, jelikož se dovozové potraviny staly někdy i několikanásobně dražší. Na druhé straně slabý rubl stimuluje export domácí produkce. Bohužel ale produkce s nízkou přidanou hodnotu, protože zpracovatelský potravinářský průmysl zatím neprošel takovou revolucí jako zemědělství. Všechna domácí čísla jsou porovnávána s výchozími hodnotami ruské zemědělské produkce před embargem, které byly na velmi nízké úrovni.

Ruský automobilový trh se zotavuje z propadu, který byl v uplynulých letech výsledkem slábnoucí ruské ekonomiky, na kterou dolehly nízké ceny ropy a sankce uvalené Západem. Celkový prodej nových osobních a lehkých užitkových automobilů v Rusku se v prvním čtvrtletí 2018 meziročně zvýšil o téměř 22 procent na 392.920 vozů. K oživení automobilového průmyslu ruská vláda vydala již v roce 2016 částku 50 miliard rublů.

Ve čtvrtek 15. srpna 2019 se v Plzni konalo odvetné utkání 3. předkola Evropské ligy mezi Viktorií Plzeň a belgickým Royalem Antverpy. Na zápas přijelo přibližně 1500 belgických fanoušků a kvůli fotbalovému utkání zasahovalo přes 100 policistů a strážníků.

Fanoušci Royalu Antverpy se sešli na plzeňském náměstí Republiky a odtud vyrazili okolo 18. hodiny společně ke stadionu. Podle policistů by to měl být zatím největší pochod fanoušků, který v Plzni policisté při mezistátních zápasech doprovázeli. K prvnímu incidentu došlo (video, čas 0:30) v Dřevěné ulici, kde začali fanoušci odpalovat pyrotechniku. Po příchodu ke stadionu jeden z fanoušků zapálil dýmovnici se světelným efektem a hodil ji (video, čas 7:52) na čtyřčlenné družstvo policistů na koních. Nikoho z policistů ani koní však dýmovnice nezasáhla a muž byl okamžitě zadržen, přičemž podle Policie se dopustil trestného činu výtržnictví.

Zdroj: Týdeník Policie

Před stadionem čekaly na Belgičany důsledné kontroly (video, 6:39) ze strany pořadatelské služby. I přes tyto osobní prohlídky se však Belgičanům podařilo na stadion dostat množství pyrotechniky. Ještě před zápasem utkání část belgických fanoušků vylila na policisty z útrob stadionu pivo a hodila po nich světlici.

Fotbalisté Plzně v odvetném zápase vyhráli 2:1, do dalšího kola Evropské ligy však postoupil Royal Antverpy díky gólu vstřelenému ve venkovním zápase (domácí zápas vyhrál Royal 1:0).

Po zápase musela Policie zasahovat v centru města, kde se střetli plzeňští fanoušci se svými rivaly z Belgie. Policisté zajistili šest fanoušků, z toho jednoho Čecha a pět Belgičanů. Podle vyjádření Policie bylo vše vyřešeno v přestupkové rovině příkazem na místě a fanoušci byli hned propuštěni. Jeden z fanoušků hostujícího týmu navíc narazil vlastním tělem do policejního vozu, na kterém způsobil škodu ve výši 20 tisíc korun.

Podle policejní mluvčí Ivany Jelínkové nemuseli policisté v rámci celé akce řešit žádné zásadní narušení veřejného pořádku: „Díky perfektní připravenosti se projevila maximální souhra všech začleněných subjektů pro zajištění hladkého průběhu utkání. Celé opatření tak proběhlo bez závažnějšího narušení veřejného pořádku.“

Vzhledem k tomu, že hodnocení závažnosti situace je vysoce subjektivní záležitost, je výrok hodnocen jako pravdivý, jelikož k potyčkám belgických fanoušků skutečně došlo, přičemž jeden byl dokonce obviněn z trestného činu.

Poslanec Jaroslav Holík zveřejnil v září 2014 na svých facebookových stránkách dvě alba fotografií s názvem „Má návštěva uprchlického tábora pro lidí z východu Ukrajiny“ (první album, druhé album). Příspěvky na FB obsahují také odkaz na blog, který měl obsahovat informace z rozhovorů s uprchlíky. Webová stránka již ale není funkční. Podle svých slov poslanec Holík strávil v Rusku svou dovolenou.

V březnu 2017 Holík zveřejnil na Facebooku příspěvek o návštěvě Krymu. Svou cestu vysvětloval Holík takto: „Počátkem března jsem, od malé parlamentní strany Spravedlivé Rusko, obdržel pozvání k návštěvě Ruské federace, včetně návštěvy území Krymu, na mezinárodní seminář, o ekonomické situaci této oblasti."

Doplnil, že cílem návštěvy „nebyly žádné oslavy, jak mne popsaly české media, ale popovídat si s obyčejnými lidmi a dát Čechům pravdivou informaci o názorech občanů Krymu na jejich nové občanství“. Příspěvek obsahuje také video s rozhovorem v ruštině s mladou ženou.

Jaroslav Holík byl za svou návštěvu Krymu kritizován Ukrajinou. Velvyslanectví Ukrajiny v České republice vydalo prohlášení, kde cestu odsoudilo. Holík se podle ambasády zúčastnil oslavy třetího výročí anexe Krymu a cesta byla v rozporu s legislativou Ukrajiny.

O cestách Jaroslava Holíka informoval také například server HlídacíPes.org.

Vladimir Putin se poprvé ujal prezidentského úřadu 31. ledna 1999 poté, co mu funkci předal tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin. Hospodářská situace v tehdejším Rusku nebyla příznivá a zemí zmítala měnová krize, kterou způsobil dlouhotrvající pokles cen ropy a základních kovů a snaha Kremlu udržet pevný kurz rublu k dolaru. Rusko bylo vnitřně zadluženo a zemi nezachránila ani půjčka Mezinárodního měnového fondu (MMF) k obnově hospodářského života. Kolaps ruského rublu posléze vedl k hyperinflaci, kdy se spotřebitelské ceny zvýšily o 86 % v roce 1999.

Ke špatné socioekonomické situaci v 90. letech přispěl také tzv. divoký průběh ekonomické privatizace (.pdf, s. 45–47), při kterém došlo k velké akumulaci původně státního majetku v rukou malé skupiny oligarchů. Vzhledem k chybějící koncepci privatizace na straně vlády Borise Jelcina a nefunkční vládě práva tak došlo k postupnému vyvedení majetků ze státních podniků.

Ani v žebříčku Indexu vnímání korupce (Corruption Perceptions Index) si Rusko nevedlo nejlépe. Ten hodnotil státy od 0 do 10 (v současnosti od 0 do 100) podle míry rozšíření korupce ve veřejném sektoru. V roce 1999 se Rusko umístilo na 82. místě z celkových 99 hodnocených států a to s celkovým skóre 2,4 bodu.

Od roku 1999 pak lze také pozorovat velký ekonomický vzestup. Hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele k paritě kupní síly, který slouží jako ukazatel výkonnosti ekonomiky, dosahoval podle dat Světové banky v roce 1999 přibližně 5 914 dolarů. Data OECD pak uvádí hodnotu 6 363 dolarů (v současných cenách dle parity kupní síly). Z dostupných dat dále vyplývá, že nejnižší hodnotu tohoto ukazatele produktivity dosahovala Indie (1 894 dolarů), nejvyššího naopak Lucembursko (50 526 dolarů). Z grafu vývoje ruského HDP na obyvatele lze také vidět, že v 90. letech produktivita klesala, zatímco po roce 1999 začala růst, tedy HDP na obyvatele se začalo postupně zvyšovat. V roce 2018 se pak hodnota HDP na obyvatele k paritě kupní síly vyšplhala na 27 147 dolarů.

Vývoj růstu (poklesu) ruského hrubého domácího produktu na obyvatele.

Zdroj: Světová banka

Na Ruskou federaci je také v současné době uvalen nemalý počet sankcí. V reakci na protiprávní anexi Krymu v roce 2014 přijala Evropská unie ve vztahu k Rusku několik omezujících opatření, například opatření v oblasti hospodářství s Krymem a Sevastopolem, která se vztahují na osoby EU a společnosti usazené v EU. Jedná se o zákaz dovozu zboží z těchto oblastí, zákaz poskytování služeb cestovního ruchu v těchto destinacích nebo zákaz vývozu vybraného zboží. Další sankce se pak týkají celého Ruska. Tato opatření byla opakovaně prodlužována a jsou prozatím platná do června roku 2020. Sankce na Rusko uvalily také Spojené státy americké, například kvůli protiprávní okupaci Krymu či kvůli udělování ruského občanství Ukrajincům žijícím v Donbaské oblasti. Seznam všech sankcí uvalených na Rusko od roku 2014 do září roku 2018 lze nalézt na stránkách rozhlasové sítě Svobodná Evropa.

Poslanec Holík má také pravdu v tom, že cena ropy v poslední době klesá. Jedná se o tzv. lehkou ropu Brent, která se těží v Severním moři a slouží jako srovnávací cena ropy na celém světě. Cena ropy je také nízko v porovnání s obdobím mezi lety 2011 a 2013, kdy se cena pohybovala v rozmezí 88 až 128 dolarů za barel. I cena těžké ropy Urals, která se těží v Rusku, v porovnání s rokem 2018 klesla. K 16. srpnu 2019 se její cena pohybovala okolo 56 dolarů za barel. Cena ropy se obecně v poslední době snižuje kvůli přetrvávajícím obavám ohledně budoucího vývoje poptávky.

Informace o cestách Jaroslava Holíka, poslance SPD za Zlínský kraj, jsme čerpali z jeho osobního a poslaneckého facebookového profilu.

Do Ruské federace poslanec zavítal na začátku letošního roku a opět v červenci. Účelem červencové návštěvy bylo setkání koordinátorů parlamentních „skupin přátel“ z ČR a RF – informovalo o tom Velvyslanectví České republiky v Moskvě. Zemi navštívil poslanec i v roce 2018 (na přelomu ledna a února a v září) a také v září 2017. Za svou únorovou návštěvu Volgogradu si ovšem vysloužil kritiku.

Na fotografiích z Volgogradu (viz foto) stojí při příležitosti 75. výročí bitvy u Stalingradu poslanec Holík po boku některých politiků KSČM či předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky. „Ruské oslavy sovětských válečných úspěchů jsou problematické z toho důvodu, že jakkoliv nelze upírat zásluhy Rusů na konečné porážce hitlerovského Německa, tak Sověti následně z osvobozených zemí udělali své satelity,“ píšou Lidové noviny. V září 2017 se pak v Rusku konaly krajské a komunální volby, kterých se poslanec Holík podle svých slov účastnil jako nezávislý pozorovatel.

Podle svých vlastních slov v minulosti v Rusku i šest let žil.