Jiří Drahoš

Podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů dochází ke zproštění výkonu služby příslušníka v případě, že je příslušník (mj. i policista) podezřelý ze spáchání jednání, které má znaky přestupku nebo trestného činu. To však pouze, pokud by jeho setrvání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání. Dodejme, že Drahoš tento argument staví tak, že platí-li toto pro policisty, není důvod, aby to neplatilo i pro předsedu vlády.

Danou věc lze dokumentovat na některých známých případech z poslední doby. Např. v Plzni dva policisté v civilu zbraní ohrožovali řidiče, ve službě i přesto zůstali. Nejde o jediný takový případ.

Drahošem opakovaně uváděný počet 5 tisíc míst pro uprchlíky z Kosova vychází z odpovědi tehdejšího ministra zahraničí Kavana na tiskové konferenci po jednání vlády v dubnu 1999. Kavan zde, ostatně stejně jako celá vláda, ovšem tento počet nenabídl. Pouze mluvil, že tento počet nejde vyloučit, dodal, že je to předčasné. V Kavanově prohlášení šlo o horní variantu, konkrétně mluvil o možném rozsahu v řádu 2 až 5 tisíc.

Ministr zahraničí Jan Kavan po jednání vlády 7. dubna 1999 konkrétně uvedl:

„Vláda se tedy v té debatě dnes nesoustředila na to, že bychom řekli přesné číslo, kolik uprchlíků jsme ochotni vzít, ale vycházíme z toho, že současné možnosti bez nějakých větších nových kroků umožňují se postarat asi o 1700 uprchlíků, ale s tím, že některé naše sousední státy, například Rakousko nabídlo možnost až 5000 uprchlíků, čili možnost, že bychom našli v našich rezervách možnost se postarat o uprchlíky v počtu řádově 2000 až 5000 nelze vyloučit, ale v této chvíli je poněkud předčasné říct přesné číslo, neboť to závisí jednak na tom množství uprchlíků, jednak samozřejmě na finančních možnostech této republiky.”

Kavan tak popisoval spíše obecné možnosti, nešlo o konkrétní závazek. Na dalších 2 jednáních vlády v dubnu 1999 pak vláda uvolnila na pomoc běžencům 1 miliardu korun, resp. vyslovila souhlas s poskytováním dočasného útočiště pro lidi prchající před kosovskou válkou. Ani zde ovšem nebyl pojmenován závazek 5 tisíc přijatých lidí.

Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

V tomto případě nešlo o vládní prohlášení. Drahoš hovoří o výroku, který jsme již dříve ověřovali a podle kterého ministr zahraničí Kavan (v roce 1999) vyjádřil, že ČR by se mohla potenciálně postarat až o 5 tisíc uprchlíků z bývalé Jugoslávie. Stalo se tak na tiskové konferenci po zasedání vlády, ve které byl Zeman premiér. Nešlo však o vládní prohlášení, Kavan naopak říká, že nebylo cílem vládního jednání určitě přesné číslo uprchlíků, které je ČR schopna přijmout. Říká přímo: “Možnost, že bychom našli v našich rezervách možnost se postarat o uprchlíky v počtu řádově 2000 až 5000 nelze vyloučit, ale v této chvíli je poněkud předčasné říct přesné číslo.” Kavanův výrok tak nebyl součástí vládního prohlášení.

Ve zprávě BIS není nikde výslovně napsáno, že zahraniční služby ovlivňovaly výsledky parlamentních voleb. Zpráva z roku 2016 ale uvádí několik údajů o hybridní válce.

„Ruskými prioritami pro rok 2016 byly vlivové a zpravodajské operace vedené v rámci či na podporu hybridní kampaně v kontextu ukrajinské a syrské krize. Oproti roku 2015 však v průběhu roku 2016 vzrostla role a intenzita aktivit ruských zpravodajských služeb na území ČR. V kontextu čínských aktivit se rok 2016 nesl ve znamení růstu intenzity a agresivity vlivových operací a nárůstu činnosti čínské špionáže na území ČR a proti českým zájmům a bezpečnosti… Exponenti čínských zpravodajských služeb v ČR intenzivně hledali podporu čínského stanoviska v uvedeném sporu nejen v čínské komunitě v ČR, ale především na české politické a akademické scéně. V českých médiích se objevily výrazně pro-čínské články a interview, za jejichž vydáním stála čínská ambasáda v Praze. Cílem těchto aktivit bylo ovlivnění mínění české veřejnosti, potažmo i čínské, vzhledem k faktu, že články byly překládány a publikovány na čínských zpravodajských serverech, a vytvoření dojmu, že obyvatelé i političtí představitelé ČR stojí na čínské straně.”

Ruské a čínské tajné služby na území České republiky působí a snaží se ovlivňovat veřejné mínění. Ve zprávě však není uvedeno, že by zasahovaly do českých voleb. Dále zpráva hovoří o ruské kyberneticko-špionážní kampani APT28/Sofacy.

„Ačkoliv jde o jednu z nejstarších, nejlépe popsaných a i v otevřených zdrojích identifikovaných kyberšpionážních kampaní, je její efektivita stále značná a lze předpokládat, že bude pokračovat i v budoucnu. Kampaň APT28/Sofacy necílí pouze na data jako taková, ale v poslední době se zaměřuje na krádeže osobních údajů a přihlašovacích údajů do informačních a komunikačních systémů. Zcizená data a informace mohou být využívány k nejrůznějším účelům - ať již k politickým nebo vědecko-průmyslovým, nebo například k dehonestaci určitých osob či přímo států, k dezinformacím, případně k vydírání.”

BIS ve své zprávě uvádí určité útoky cizích tajných služeb, které by mohly poškodit české zájmy, vést k dehonestaci určitých osob nebo k dezinformacím. Dehonestace vrcholných politiků či dezinformace by v takovém případě mohly způsobit ovlivnění výsledků voleb.

Na ovlivňování voleb zahraničními rozvědkami ale BIS, konkrétně její ředitel Michal Koudelka, reagovala přímo veřejným prohlášením:

„Bezpečnostní informační služba se pochopitelně zabývá každým byť jen potenciálním ohrožením demokracie. V tuto chvíli nemáme k dispozici žádné relevantní informace o tom, že by došlo k nezákonnému ovlivňování parlamentních voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. To samé platí pro volby prezidentské.Pochopitelně vždy existují určitá rizika dezinformačních kampaní, která jsou daní za to, že žijeme v demokratické zemi se svobodou slova.BIS ujišťuje občany České republiky, že intenzivně plníme úkoly, které ze zákona máme, neustále vyhodnocujeme veškeré informace a jsme připravení při jakémkoliv podezření na nelegální aktivity adekvátně reagovat.”

Z toho vyplývá, že BIS neměla v době vydání prohlášení žádné podstatné informace o nezákonném ovlivňování voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. BIS ale nevylučuje jiné způsoby ovlivňování, jak sama dokládá na příkladu možnosti dezinformační kampaně v rámci demokratického principu svobody slova.

Výrok skutečně během zmíněné krize padl, nepronesl jej ovšem Miloš Zeman coby tehdejší premiér, ale vyřkl jej jeho ministr zahraničí Jan Kavan. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý. Kavan po jednání vlády 7. dubna 1999 konkrétně uvedl:

„Vláda se tedy v té debatě dnes nesoustředila na to, že bychom řekli přesné číslo, kolik uprchlíků jsme ochotni vzít, ale vycházíme z toho, že současné možnosti bez nějakých větších nových kroků umožňují se postarat asi o 1700 uprchlíků, ale s tím, že některé naše sousední státy, například Rakousko nabídlo možnost až 5000 uprchlíků, čili možnost, že bychom našli v našich rezervách možnost se postarat o uprchlíky v počtu řádově 2000 až 5000 nelze vyloučit, ale v této chvíli je poněkud předčasné říct přesné číslo, neboť to závisí jednak na tom množství uprchlíků, jednak samozřejmě na finančních možnostech této republiky. ”

V rozhovoru pro Aktuálně.cz z července tohoto roku Petr Hannig uvedl, že by „s jeho(Zemanovou, pozn. Demagog.cz)politikou pokračoval.“

Naproti tomu se ale vymezuje vůči pokračování stylu:

„Já bych řekl, podívejte se, spousta lidí chce volit Miloše Zemana, další spousta lidí říká, já bych ho volil/volila, ale nelíbí se mi jeho projev, no tak pro ty lidi jsem tu já.“

Pro Českou televizi v listopadu tohoto roku podobně uvedl: „Mnozí lidé souhlasí s politikou prezidenta Zemana, nechtějí ho však volit kvůli formě jeho chování, jak říkají. Mou formou bude pokora, naslouchání druhým, snaha pochopit jiná stanoviska.“

Z výroků Petra Hanniga sice vyplývá, že s politikou prezidenta Zemana souhlasí a pokračoval by v ní, nicméně by se tak dělo jinou formou, tedy jiným stylem. Celkově proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Michal Horáček svůj program rozdělil do devíti částí. Nejprve v úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“