Jiří Zimola

ČSSD není jedinou stranou, která se rozhodla jít cestou celostranického referenda. Jako první hlasovaly o vstupu do vlády již Věci veřejné v roce 2010 a v současné době umožňují nějakou formu celostranického hlasování stanovy pěti z devíti parlamentních stran.

Kromě ČSSD se jedná o ODS (čl. 4, odst. 12), KSČM (.pdf, bod 39), KDU-ČSL (§ 12, odst. 4) a Pirátskou stranu (čl. 8), ve které rozhoduje celostátní fórum poměrně často (například volba Ivana Bartoše předsedou nebo stažení senátní nominace Jana Rumla). Kromě Pirátské strany však jde v parlamentních stranách spíše o výjimečné řešení.

Komunisté hlasovali ve vnitrostranickém referendu již v roce 1992 o změně či ponechání názvu a ODS vybírala v roce 2012 svého prezidentského kandidáta formou stranických primárek.

Současné vnitrostranické hlasování je v historii ČSSD již třetím v pořadí. Poprvé hlasovali všichni členové v roce 2002 formou ankety o tom, kdo bude jejich kandidátem v prezidentské volbě v roce 2003 a poté v roce 2014 v otázce kumulace funkcí, ženských kvót a skládání kandidátek.

ČSSD se nepodařiloprosadit do koaliční smlouvy podmínku, že by prvoinstančně odsouzený člen vlády měl rezignovat. V koaliční smlouvě je na závěr pouze uvedeno: „V případě prvoinstančního odsouzení jakéhokoli člena vlády, pokud ten v přiměřeném čase od vynesení rozsudku neodstoupí, pozbývá tato koaliční smlouva platnosti.“(.pdf, str. 4)

V koaliční smlouvě mezi ANO a ČSSD se také uvádí: „Dojde-li v koalici i po dohodovacím řízení k situaci, kdy nedojde k dohodě o řešení koaličního sporu, v případě, kdy 5 ministrů jmenovaných za koaliční stranu ČSSD podá prostřednictvím předsedy vlády demisi do rukou prezidenta, podá do 7 dnů demisi předseda vlády a spolu s ním, jeho prostřednictvím, všichni ministři navržení hnutím ANO 2011.“ (.pdf, str.1)

Pět ministrů jmenovaných za stranu ČSSD může podat demisi v případě, kdy nedojde k dohodě o řešení koaličního sporu - pak by musela podat demisi celá vláda. V koaliční smlouvě se konkrétně nezavázali k tomu, že podají demisi, pokud bude člen vlády prvoinstančně odsouzen, a proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

Jiří Zimola, v současnosti statutární místopředseda ČSSD, byl hejtmanem Jihočeského kraje zvolen celkem ve třech funkčních obdobích, a to v letech 2008, 2012 a 2016. V dubnu 2017 po rozpadu koalice ČSSD a ANO na svůj post rezignoval.

V roce 2012 vytvořil levicovou koalici s KSČM. Komunisté získali ve volbách 13 mandátů. O čtyři roky později KSČM v Jihočeském kraji výrazně ztratila, získala pouze 7 křesel.

Čísla tedy odpovídají Zimolovu tvrzení, nicméně KSČM ve volbách 2016 ztrácela oproti předchozímu hlasování celostátně. Tedy ve všech krajích bez ohledu na to, zda byla v daném období členem koalice. Např. v Libereckém kraji, kde v roce 2012 získala strana 10 mandátů, propadla o čtyři roky později na pouhé 4 zastupitele. Aniž by měla zastoupení v radě kraje.

V celostátním měřítku Komunistická strana Čech a Moravy získala v roce 2012 182 mandátů a o čtyři roky později jich obhájila pouze 86. Propad KSČM byl tedy plošný a lze jej jen těžko (i v rámci Jihočeského kraje) spojovat bezvýhradně s tím, že byla se Zimolou v koalici.

Dodejme, že pojem „mitterandizace“ se pojí s francouzským prezidentem Mitterandem a je dáván jako klasický příklad, jak jde marginalizovat vliv komunistů. Ten v podmínkách začátku 80. let ve Francii přibral komunisty do vlády, což vedlo k jejich postupnému úpadku.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Zimola jako politiky bere v potaz jen poslance, kteří jsou skutečně na předposledním místě v prestiži povolání. Opomíjí však ministry a starosty, kteří jsou na tom výrazně lépe.

Zimola měl na mysli výzkum Centra pro výzkum veřejného míněním, který spadá pod Sociologický ústav AV ČR.

Výzkum se týkal prestiže povolání a uskutečnil se v únoru letošního roku. V tomto sociologickém šetření šlo o seřazení 26 povolání podle uvážení respondentů o jejich prestiži. Z politické sféry zde najdeme pozici ministra, starosty a poslance.

Zdroj tabulky: CVVM.

V tabulce můžeme vidět, že ministr se umístil na 18. místě a starosta na místě 11. Poslanec je předposlední a od minulého šetření z roku 2013 si vyměnil pozici pouze s uklízečkou.

Přesto můžeme v tabulce vidět, že si všechny tři pozice od minulého roku polepšily alespoň o jednu příčku. Toto zlepšení vysvětluje autor výzkumu politickou situací v ČR.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože Korutany v Rakousku sice mají problémy z důvodu ručení v rámci finanční oblasti, ovšem charakter korutanského případu se zásadně vymyká tomu, co představil Talíř jako svůj případný plán pro další volební období. Srovnání provedené Zimolou je zcela nepřesné.

Zmíněný garanční fond definuje Pavel Talíř takto: "Kraj by ručil za obec, obec by převzala odpovědnost a dala k dispozici stavební parcelu, na které by ta mladá rodina stavěla, jedná se samozřejmě o bytové domy a kraj, aby se obce nezatěžovaly, by ručil, aby byl velký celek pro půjčky, pro banky, aby mohly čerpat peníze."

Vyjděme tedy obecněji z toho, že při této představě by měl kraj ručit za úvěry, které by mohly dostávat mladé rodiny. Jiří Zimola odkazem na Korutany mluví o kauze kolem banky Hypo Alpe Adria (německy). Ta sahá do 90. let, kdy se Korutany rozhodly ručit za tuto banku, která v té době expandovala na Balkán. Banka v roce 2009 zkrachovala, byla zestátněna a od té doby do ní bylo rakouskou vládou v rámci záchrany vloženo 5,5 miliardy eur (jde zhruba o 12 ročních rozpočtů Jihočeského kraje - v objemu výdajů roku 2016).

Problematičnost srovnání této kauzy s případným ručením za úvěry pro mladé rodiny spočívá jednak v charakteru chování banky a také v celkovém objemu. Banka s požehnáním místních politiků expandovala na Balkán, udělovala nesmyslné půjčky, pouštěla se do nevýhodných transakcí s realitami. Řada kroků byla posléze také vyhodnocena jako kriminální. Celá kauza je také popsána servery Česká pozice nebo Echo24.

Obecně je tedy možné říci, že rakouský případ je mnohem komplikovanější a nejde v něm o ručení za půjčky mladým rodinám, ale o případ "riskantních finančních operací" v rozsahu, které je zcela mimo realitu možností Jihočeského kraje.

Přestože Česká republika coby stát je majoritním vlastníkem skupiny ČEZ a přestože výkonné orgány vlády mají pravomoci v souladu se zákonem do výběrového řízení zasahovat, zadavatelem projektu dostavby Jaderné elektrárny Temelín je právě skupina ČEZ, jak vyplývá z tiskové zprávy ČEZu ke dni vyhlášení výběrového řízení na tento projekt ze dne 3. srpna 2009, ale také z prohlášení bývalého předsedy vlády Jana Fischera: " Tendr je vypsán, vypsal ho ČEZ, vláda jen apelovala na ČEZ, aby byla informována, a bude vstupovat do procesu standardními způsoby, legitimními a legálními, díky dozorčí rady. " (Jan Fischer, tisková konference po jednání vlády 8. února 2010)

Na základě těchto zjištění hodnotíme výrok jako zavádějící.

Výrok hodnotíme jako zavádějící na základě mediálních podkladů.

Zimola skutečně na podzim minulého roku na mimořádné tiskové konferenci vyzval vládu k dostavbě D3. Hejtman k tomu dodal, že " pokud vláda nesplní své sliby, nepodpoříme dostavbu jaderné elektrárny Temelín", informoval o tom např. server idnes.cz či ihned.cz.

V pozdějším komentáři pro ČT24 ovšem Zimola svá slova mírnil, konkrétně uvedl, že "Jihočeský kraj nemůže (...) proti vládou schválenému záměru dostavby Temelína nijak aktivně vystupovat" (2:17 - 2:28). V kontextu tohoto vystoupení hodnotíme jeho výrok o tom, že "vyhlásil, že nebude-li dálnice, kraj učiní aktivní kroky", jako zavádějící.