Karel Schwarzenberg

Výrok hodnotíme na základě dostupných informací z webů eia.gov, swissworld.org a norwayexports.no jako pravdivý.

Akumulaci finančních prostředků v švýcarských bankách, možná datovat už do 18. a 19. století, kdy Švýcarsko představovalo klidnější část revoluční Evropy. Počátkem 20. století se proudění kapitálu do země jen zvětšovalo jako reakce na rostoucí daně ostatních evropských státech. Již v roce 1934 švýcarský parlament přijal zákon ustavující přísně bankovní tajemství. Bankovní sektor země významně těžil z nezapojení do I. a II. světové války a pevné měny,

Norsko je největším evropským producentem ropy se zásobami 5,3 miliard barelů a druhým největším světovým exportérem zemního plynu s 2,06 biliony metrů krychlových zásob. Země je také druhým největším světovým exportérem mořských plodů.

Článek 4 aktu o přistoupení ČR k EU zní: " Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES ". (Smlouvy o založení Evropského společenství)

Výše zmíněný článek je dnes platný prostřednictvím článku 140 Smlouvy o fungování EU. Odstavec 1. tohoto článku obecně vymezuje některá kritéria pro přistoupení ke společné měně. Podrobněji jsou tato kritéria rozpracována v Protokolu o konvergenčních kritériích a Protokolu o postupu při nadměrném schodku. Obecně jsou známa pod názvem Mastrichtská kritéria. V odstavci 2. Smlouvy o fungování EU se pak praví: " Rada po konzultaci s Evropským parlamentem a po projednání v Evropské radě rozhoduje na návrh Komise, které členské státy, na které se vztahuje výjimka, splňují podmínky nezbytné na základě kritérií stanovených v odstavci 1, a zruší výjimky dotyčných států ".

V současné době neexistuje závazné datum přijetí eura. Na ČR se tedy vztahuje závazek přistoupení k hospodářské a měnové unii od podpisu Aktu o podmínkách přistoupení, jelikož není státem, který by si vyjednal výjimku ze vstupu do hospodářské a měnové unie podobně jako Velká Británie a Dánsko.

Výrok Karla Schwarzenberga na základě výše uvedených dokumentů tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako pravdivý na základě dostupných údajů z databáze OECD, Informačního centra Vlády ČR, Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS ČR), Index Mundi a Medical Tribune CZ.

O přebytku nemocničních lůžek v nemocnicích informuje Informační centrum vlády, když uvádí, že " podle všech dostupných dat jsme nad průměrem EU (menší počet lůžek má drtivá většina západních států). " Tento výrok potvrzuje publikace (.pdf, ang.) organizace OECD z roku 2013. Data použitá pro srovnání jsou z roku 2011 a uvádí počet 6,8 lůžek na 1000 obyvatel. Vyšší počet lůžek na 1000 obyvatel mají podle tohoto zdroje ze zemí Evropy pouze Německo, Rakousko a Maďarsko. Průměr OECD je v tomto roce 4,8 lůžek na 1000 obyvatel.

Pro doplnění uvádíme aktuálnější data ohledně nemocničních lůžek v České republice z roku 2012 podle ÚZIS ČR. V publikaci (.pdf) Síť zdravotnických zařízení uvádí na str. 14 informaci, že na 10 000 obyvatel připadá v průměru 76,4 lůžek (tedy 7,64 na 1000 obyvatel). Z toho 5,59 lůžek na 1000 obyvatel je v nemocnicích. Podle zpravodajského portálu Medical Tribune CZ poklesl počet nemocničních lůžek mezi lety 2011 a 2012 o 1883 ks. Dlouhodobě lze pozorovat trend poklesu počtu nemocničních lůžek jak v ČR, tak v Evropské unii nebo mezi státy OECD.

Jak vyplývá z analýz (pdf.str.36) Ústavu zdravotnických informací a statistik, rostou výdaje ve zdravotnictví posledních deset let (pdf.str.33) stabilně v řádu destítek procent.

Dlouhodobý trend rostoucích výdajů v předchozích dekádách potvrzuje i analýza (pdf.str.28) z roku 2000.

Prezident Miloš Zeman explicitně nezakázal straně ČSSD uzavřít koalici s TOP 09, avšak kategoricky odmítl koalici na takovémto půdorysu v budoucnu jmenovat do úřadu (což by v důsledku znamenalo stejný efekt). Koncem srpna na adresu této koaliční alternativy prohlásil: "Pokud by byla uzavřena koalice mezi ČSSD a TOP 09, nejmenuji předsedou vlády ani Miroslava Kalouska, ani Bohuslava Sobotku, protože bych takovou koalici považoval za zradu na voličích obou těchto stran."Možnou spolupráci obou stran jejich vysocí představitelé jako Bohuslav Sobotka, Michal Hašek či Petr Gazdík vzápětí odmítli.

Výrok Karla Schwarzenberga hodnotíme jako pravdivý.

Ústava (čl. 63, odst. 1) skutečně nehovoří o jmenování velvyslanců. Prezident podle ní „přijímá vedoucí zastupitelských misí [a] pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.“ Miloš Zeman se navzdory tomu domnívá, že „Ústava České republiky naprosto jasně říká, že velvyslance jmenuje prezident s kontrasignací premiéra.“

Stránky Hrad.cz popisují praxi výběru velvyslance následovně: „osobu velvyslance doporučuje prezidentu republiky vláda ČR na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí ČR. Příslušné usnesení vlády schvaluje prezident republiky svým podpisem a postupuje je předsedovi vlády ke kontrasignaci.“ Tento popis dosavadní praxe odpovídá výroku, který proto hodnotíme jako pravdivý.

Spory o velvyslance se mezi ministerstvem zahraničí a prezidentem objevovaly ještě před nástupem Miloše Zemana do úřadu. Právník Jan Kudrna připomíná, že oba předchozí prezidenti využívali své pravomoci „k tomu, aby byla velvyslancem jmenována osoba, o kterou měli zájem.“ Nikdy však neshody o velvyslancích nepřerostly do takových rozměrů jako mezi prezidentem Zemanem a bývalým ministrem Schwarzenbergem.

Po mnichovském diktátu, v období tzv. druhé republiky, docházelo v okleštěném Československu k oslabování demokratického étosu i institucí. Prvorepubliková demokracie byla napadána a prezentována jako slabá a neživotaschopná. Politická soutěž (.doc) byla limitována (vznikly státostrana Strana národní jednoty a symbolicky opoziční Národní strana práce), byla zaváděna cenzura či profesní omezení pro občany židovského původu.

Na příkladě tzv. zmocňovacího zákona (Ústavní zákon č. 330/1938 Sb.), který vybavoval prezidenta republiky v demokratickém státě nepředstavitelnými pravomocemi, lze vysledovat zásadní odklon od prvorepublikové a demokratické tradice.

S tím bylo spojené také mediální napadání osob, které byly symboly demokratického uspořádání. Vedle např. Edvarda Beneše či Karla Čapka se jednalo právě o (v té době již zesnulého) Tomáše G. Masaryka.

Vzorem, který tehdy v Evropě vítězil, myslí Karel Schwarzenberg nepochybně různé typu autoritářských či totalitních režimů, které Evropě na východ od Rýna na konci třicátých let početně i mocensky dominovaly.

Období druhé republiky trvalo pouhých 167 dní a bylo ukončeno nacistickou okupací v březnu 1939.

O volbách r. 1946 se hovoří často jako o relativně demokratických nebo o částečně svobodných. Volební soutěž byla deformována tím, že se jí mohl účastnit pouze omezený počet stran, přičemž do té doby velmi silná Agrární strana se voleb účastnit nesměla. Nelze je tedy považovat za úplně demokratické, jak ve svém výroku připouští i Karel Schwarzenberg.

Dalším nedemokratickým prvkem pak bylo sčítání hlasů KSČ* a KSS**, kdy obdobná možnost ostatním stranám dána nebyla. Nicméně ve srovnání s volbami r. 1948 se stále dá hovořit o jisté míře demokratičnosti.

Ve volbách nakonec zvítězila KSČ se 40,17 % hlasů.

Tehdejší Sociální demokracie (ČSD) byla stejně jako KSČ součástí tzv. Národní fronty. Po událostech z února 1948 se ČSD skutečně pod vedením pro-komunistického křídla v červnu 1948 po sjednocujícím shromáždění (.pdf) skutečně stává součástí KSČ.

* Komunistická strana Československa

** Komunistická strana Slovenska

Před Únorem 48 byli komunisté nejsilnější stranou - ve volbách v roce 1946 získali v Českých zemích 40,17 % hlasů, což znamenalo podporu více než jedné třetiny voličů. Sice není údaj Schwarzenberga zcela přesný, nicméně si jím nijak ve svém výroku nepřilepšuje, spíše naopak.

Dle informací ministerstva zahraničních věcí odstoupil bývalý velvyslanec v Moskvě, Petr Kolář, k 1. lednu letošního roku.V současné době spravuje chod velvyslanectví jeho zástupce, Martin Klučar.

Výrok ministra zahraničí Schwarzenberga proto hodnotíme jako pravdivý.