Karel Schwarzenberg

Karel Schwarzenberg působí v současné vládě Petra Nečase jako ministr zahraničí od 13. července 2010. Funkci ministra zahraničních věcí ovšem zastával také ve druhé vládě Mirka Topolánka od 9. ledna 2007 do 8. května 2009.

Je otázkou, co je myšleno pod termínem „utěšený vývoj“, ale pozitivní nárůst exportu do Ruska i do Číny lze v současné době skutečně pozorovat. Od roku 2010 roste bilance s oběma zmíněnými státy (také s jinými, které nejsou ve výroku blíže specifikovány).

Stránky Českého statistického úřadu uvádí tabulky s těmito údaji do listopadu roku 2012 (dále roky 2011 a 2010; .pdf; sloupec Index).

Ačkoliv je třeba dodat, že Karel Schwarzenberg nebyl ministrem zahraničních věcí celý rok 2010, je bilance v tomto roce rovněž pozitivní. Podobně je na tom i rok 2007 (.pdf).

Negativní vývoj v exportu pak můžeme zaznamenat v letech 2009 a 2008 (.pdf).

Pokud porovnáme rok nástupu Karla Schwarzenberga do funkce ministra zahraničí, tedy rok 2007, a poslední dostupná data loňského roku, můžeme v období leden - listopad 2007 (.pdf) u Číny nalézt výši exportu 12 825 mil. Kč, u Ruské federace 52 936 mil. Kč. V období leden - listopad 2012 (.pdf) je hodnota exportu u Číny ve výši 30 007 mil. Kč, u Ruské federace 111 569 mil. Kč. Při porovnání těchto údajů můžeme konstatovat, že vývoj exportu je v případě těchto dvou zemí opravdu pozitivní, a proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, a to na základě informací uvedených v Ústavě ČR a informací uvedených v dokumentu Parlamentního institutu (.doc), který se zabývá analýzou politických systémů vybraných evropských států (mezi nimi i Rakouska).

Ústava ČR v článku 68 uvádí: “(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. (...)”

V článku 74 Ústavy ČR je uvedeno následující: “Prezident republiky odvolá člena vlády,jestliže to navrhne předseda vlády.”

Z výše uvedených informací tedy vyplývá, že pravomoci prezidenta ČR mu neumožňují odmítnout jmenovat jednotlivé členy vlády, kteří byli navrženi předsedou vlády.

Pro srovnání uvedeme níže parafrázi rakouské ústavy, jež prezidentovi naopak tuto pravomoci přiznává: “Prezident jmenuje podle svého uvážení spolkového kancléře i ostatní členy vlády, vázán je při tom pouze rozložením politických sil v Národní radě, protože vláda se musí ucházet o vyslovení důvěry dolní komorou Parlamentu. Prezident při sestavování vlády bere na zřetel návrhy designovaného kancléře, nicméně jimi není vázán.”

Na základě výše uvedených informací tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Dle údajů České správy sociálního zabezpečení (.pdf) aktuálních k 30. září 2012 je v České republice 2 855 623 důchodců (z toho 2 337 480 důchodců starobních) a 5 022 259 poplatníků pojistného, což znamená, že na každého důchodce připadá přibližně 1,76 pracujícího a 2,15 pracujících v případě starobních důchodců. Demografický vývoj naznačuje trend zvyšování počtu obyvatel v důchodovém věku a relativní snižování počtu přispěvatelů ku počtu důchodců. Dle modelací (.pdf) ČSSZ bude počet přispívajících a důchodců vyrovnaný přibližně za 30 let (tzn. bude pouze jeden pracující člověk na jednoho důchodce).

Z hlediska evropského srovnání v procentu obyvatel starších 65 let v roce 2011 je na pozicích zemí s nejnižším procentem této části populace Irsko (11,6 %), Makedonie (11,7 %) a Island (12,3 %), na druhé straně spektra najdeme Německo (20,6 %), Itálii (20,3 %) a Řecko (19,3 %). V České republice bylo v roce 2011 15,5 % obyvatel starších 65 let, v případě Slovenska se jednalo o 12,4 %.

Evropské vlády plánují či zavádějí penzijní reformy (v angličtině) - je možné zmínit například Francii (zvýšení věku pro odchod do důchodu z 60 na 62 let s tím, že pokud budou francouzští občané chtít obdržet plnou výši penze, odejít do důchodu by měli v 67 letech), Německo (věk od důchodu se zvyšuje z 65 na 67 let), návrh v Polsku (sjednocení a zvýšení věku odchodu do důchodu pro ženy a muže na 67 let), Bulharsko či Rumunsko (nárůst a sjednocení na 65 let).

Podle vyjádření mluvčího ministerstva zahraničních věcí úřad skutečně podal ve věci předražených IT zakázek, na které upozornil Klouzal, čtyři trestní oznámení. Ty pak měly být skutečně policií odloženy. MZV si rovněž najalo externí firmu na posouzení těchto zakázek. Ta měla odhalit některé nepravosti a mělo dojít k propuštění všech zapletených do případu, podle Klouzalových slov to ale není pravda. “Lidé kteří za zakázkami na MZV stáli, stále na ministerstvu pracují,” řekl Klouzal. Klouzal také tvrdí, že inspekce si nevyzvedla veškeré podklady, které měl k případu k dispozici, nicméně se Schwarzenbergem se dvakrát sešel a ten přislíbil prošetření celé věci. Na popud MZV se tedy policie korupcí skutečně zabývala a případ byl odložen.

Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Státní dluh v absolutních číslech podle Ministerstva financí ČR neustále roste. Od roku 2006 vzrostl z 802,5 mld. Kč na 1 499,4 mld. Kč v roce 2011.

Vývoj státního dluhu ve vztahu k HDP probíhal v posledních letech takto (Český statistický úřad - .xls):

Rok200620072008200920102011Státní dluh/HDP (%)23,924,426,031,335,439,0Poměrný meziroční nárust+0,5+1,6+5,3+4,1+3,6

Z tabulky tedy vyplývá, že největší skok v relativním nárustu státního dluhu nastal v roce 2009. Od té doby postupně klesá.

Data za rok celý 2012 ještě nejsou dostupná, proto naše analýza končí u roku 2011.

Informace o historickém vývoji jaderné elektrárny Zwentendorf, včetně referenda, o kterém se zmiňuje Karel Schwarzenberg, lze nalézt na oficiálních stránkách (a.j.) elektrárny. Dle těchto informací se referendum uskutečnilo 5. listopadu 1978. 50,47% voličů tehdy volilo proti spuštění jaderné elektrárny. Článek také pojednává o tom, že referendum tehdy povolil kancléř Bruno Kreisky, který se, dle tohoto zdroje, spoléhal na podporu průmyslu a odborů a nepředpokládal, že by se rakouští občané mohli vyslovit proti jaderné elektrárně. V prosinci roku 1978 v návaznosti na výsledek tohoto referenda uzákonila Rakouská národní sněmovna zákaz používání jaderné energie v Rakousku (tzv. Atomsperrgesetz).

Čl. 64 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že “prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti”. Přestože se tento článek vztahuje výslovně pouze na vládu a její členy, je zvykem již od první republiky, že si prezident může pozvat k rozhovoru de facto kohokoliv. I zvyky/obyčeje mají v českém ústavním pořádku své místo, a přestože zpravidla nemohou být vynuceny, jsou všeobecně dodržovány.

Podle dostupných zdrojů Ludvík Napoleon byl po úspěšném státním převratu potvrzen ve funkci prezidenta 20. prosince 1851 v lidovém hlasování, ve kterém se 7.5 milionu voličů vyjádřilo pro jeho setrvání ve funkci. “Prezidentská éra Ludvíka Napoleona Bonaparta byla pak završena 2. prosince 1852 slavnostním prohlášením obnovy císařství, kterého stvrdil následující plebiscit, ve kterém 8 miliónu francouzských voličů reklamě Své "Ano" obnovenému císařství”.

Švýcarská konfederace je specifickým státním útvarem. Podle stránek CIA World Factbook (anglicky) je to formálně konfederace, ovšem podobná struktuře federálního státu. Dělí se na 26 kantonů (anglicky, 6 z nich jinak také nazývány tzv. polokantony), nejmenší Basel-Stadt měří rozlohou pouze 37 km2. Největší – Graubünden - 7 105 km2. 15 z nich nedosahuje ani rozlohy 1000 km2 (např. Liberecký kraj, který je po hlavním městě druhým nejmenším krajem zabírá rozlohu 3 163 km2).

Co se týče samostatnosti obcí, tyto například vybírají daně z příjmu, starosta je volen přímo a v menších obcích hraje hlavní roli shromáždění občanů.

Systém přímé demokracie má pak ve Švýcarsku skutečně dlouhou tradici. V anglickém shrnutí textu od Krise W. Kobacha: The Referendum: Direct Democracy in Switzerland z roku 1993 se zmiňuje o tom, že švýcarské federální referendum vzniklo v roce 1848, jeho kořeny a předchůdce přímého rozhodování lze však vysledovat opravdu do dob středověku. Hned první kapitola zabývá počátky přímé demokracie v tomto státním útvaru. Ve druhém odstavci můžeme vyčíst informaci například o Landsgemeinde, což mělo být údajně pravidelné každoroční shromáždění mužských občanů s právem volit ve třináctém století.

Naplnění tzv. opoziční smlouvy (Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR) by rozdělilo centrální politickou moc v ČR mezi ODS a ČSSD. Smlouva přiznávala právo největší opoziční strany zastávat pozice předsedů obou komor parlamentu (čl. III) i předsedů klíčových kontrolních orgánů sněmovny (čl. V). Smlouva zakazovala oběma stranám vstoupit do koalice s třetím subjektem (čl. IX), ať by šlo o koalici vládní, či pouze parlamentní dohodu o společném hlasování. Menší strany tak byly vyloučeny z vlády a vedoucích pozic Parlamentu a čl. VIII, zavazující ODS a ČSSD předjednávat politické otázky před zasedáními Parlamentu, měl vést k omezení významu třetích stran i jak hlasovacích bloků.

Změna volebního zákona (dle pozdější dohody, .pdf, str. 3-4) pak mohla menší strany oslabit již ve volební soutěži: body 4b a 4c dohody, tedy rozšíření počtu volebních obvodů a užití vyrovnávací d’Hondtovy metody pro přepočet hlasů na mandáty by významně zvýšilo hranici pro zisk poslaneckého mandátu. Volební geograf Tomáš Kostelecký již v roce 2000 na základě výsledků předchozích voleb odhadl (.pdf, str. 4), že ani strana se ziskem okolo 12 % hlasů (více než VV a KSČM v r. 2010) by v novém systému nemusela získat parlamentní zastoupení. 12 % přitom ve volbách do ČNR a PSPČR s výjimkou ODS (OF), ČSSD a KSČM do roku 2002 (1990, 1992, 1996, 1998) žádná strana nedosáhla. V roce 1996 a 1998 jej dosáhly pouze dvě nejsilnější strany. “Rozdělení republiky na dva pašalíky” tedy považujeme za v zásadě pravdivý popis důsledků aplikace opoziční smlouvy..