Marta Semelová

Česká republika je členem Evropské unie od 1. května 2004. O členství zažádala prostřednictvím tehdejšího premiéra Václava Klause v roce 1996 a o dva roky později začala přístupová jednání. 

Bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček se ve svém projevu 1. května 2000 obrátil na Václava Havla, aby odmítl vstup České republiky do stávající Evropské unie.

V červnu 2003 se v Česku uskutečnilo referendum, které mělo rozhodnout o přistoupení do EU. Přes 77 % občanů se v něm vyslovilo pro vstup a kolem 23 % proti vstupu. Přestože ve straně panovaly na otázku možného přistoupení různé názory, vedení KSČM doporučilo svým voličům v referendu členství v EU odmítnout.

Problematické referendum

V březnu 2014 proběhlo na území Krymu referendum, v němž jeho obyvatelé hlasovali, zda si přejí vyhlášení nezávislé Krymské republiky, která by následně požádala o připojení k Ruské federaci. Upřesněme, že přesné znění položených otázek vypadalo následovně:

1. „Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“
2. „Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Jak bylo však upozorněno (např. zde a zde), faktický rozdíl v těchto otázkách je minimální. Pro spojení Krymu s Ruskem se v plebiscitu nakonec vyslovilo 96,8 % hlasujících při účasti 83,1 procenta. Výsledky se tedy zdají jednoznačné.

Při bližším pohledu ale narazíme na několik protiprávních aspektů referenda. Referendum bylo uspořádáno krymským parlamentem, který k takovému kroku nemá oprávnění. Ukrajinská ústava (.pdf) totiž stanovuje, že územní uspořádání Ukrajiny může být určeno, popř. měněno pouze ukrajinským státem, resp. zákony Ukrajiny (.pdf, str. 31–32).

Článek 73 ukrajinské ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „změna území Ukrajiny je rozhodnuta výhradně celo-ukrajinským referendem.“ O změně ukrajinského území tedy dle ústavy nemohou rozhodovat pouze obyvatelé jednotlivých částí státu.

Rovněž samotný průběh referenda byl problematický, neboť například ve městě Sevastopolu bylo pro připojení k Rusku odevzdáno o 23 % hlasů více, než činil jeho celkový počet obyvatel. Dodejme, že EU ani OBSE své volební pozorovatele na Krym vzhledem k protiústavnosti tohoto referenda nevyslaly.

Zmiňme také, že Valné shromáždění OSN 27. března 2014 schválilo nezávaznou rezoluci, která výsledky referenda prohlásila za neplatné. Proti rezoluci se naopak vyjádřily Bělorusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela, Súdán či Sýrie. V reakci na uskutečnění plebiscitu pak byly proti Rusku zavedeny sankce, a to jak ze strany členských států Evropské unie, tak např. ze strany Spojených států amerických.

Jednalo se o okupaci?

Marta Semelová ve svém výroku dále tvrdí, že se nejednalo o okupaci ze strany Ruska. Z výroku ale není úplně jasné, v jakém kontextu zmiňuje násilí a lynčování. Předpokládáme, že Marta Semelová mluví o páchání násilí na místním obyvatelstvu ze strany Ukrajinců, což je dle ní důvod, který by ospravedlnil zásah Ruské federace.

Uveďme, že etničtí Rusové tvoří na Ukrajině významnou národnostní menšinu. Podle údajů z roku 2001 tvořila tato menšina asi 17 % obyvatelstva žijícího na ukrajinském území. Na Krymském poloostrově před událostmi z roku 2014, kdy byl ještě součástí Ukrajiny, etničtí Rusové tvořili zhruba 59% většinu. Ukrajinci tvořili 24% menšinu, další významnou menšinou pak byli Tataři, kteří představovali cca 12 % obyvatelstva Krymu.

V rámci odstraňování vazeb na Rusko zrušil ukrajinský parlament platnost jazykového zákona, který povoloval užívání druhého úředního jazyka v oblastech, kde žila více než 10% národnostní menšina. Tento akt by pak mohl být považován za jednu z příčin protestů v regionech Ukrajiny s početnou ruskou menšinou, tedy i Krymu. Zmínky o lynčování či jiné formě násilí, které by bylo pácháno na ruském obyvatelstvu v období konání referenda, se však v žádných relevantních zdrojích neobjevují.

Z výše uvedeného vyplývá, že referendum bylo prostředkem pro ruské zabrání Krymu. V roce 2015 Vladimir Putin veřejně přiznal, že rozhodl o anexi tohoto poloostrova, čímž potvrdil, že neoznačení vojáci přítomní na Krymu v době konání referenda byli ruští vojáci. Tuto skutečnost přitom Rusko předtím odmítalo. I kvůli přítomnosti ruských vojáků, kteří ještě před konáním referenda obsadili např. krymský parlament, letiště a další významné budovy, se o kroku Ruska a o jeho následné přítomnosti hovoří jako o okupaci. Zdůrazněme, že neoznačení vojáci se v oblasti pohybovali již před uskutečněním samotného referenda. České Ministerstvo zahraničních věcí pak ruské činy taktéž označuje jako okupaci Krymu.

Shrnutí

Závěrem shrňme, že o připojení Krymu k Ruské Federaci sice bylo rozhodnuto na základě referenda, avšak jeho uspořádání bylo protiústavní a také jeho průběh byl problematický a jsou zde značné pochybnosti o správnosti oficiálních výsledků. Kvůli přítomnosti ruských vojsk na Krymu v době konání plebiscitu se ruské činy, které vedly k zabrání Krymu, považují za okupaci. Výrok Marty Semelové tedy hodnotíme jako nepravdivý.

V červnu 2017 skoupila skupina CIB 739 bytů v pražské čtvrti Písnice. Zaplatila za ně energetické společnosti ČEZ téměř 1,3 miliard korun. Proti prodeji však již dlouhodobě protestují nájemci bytů, vadí jim, že ČEZ nenabídl odprodej bytů přímo jim.

Vzápětí společnost CIB Rent Písnice oznámila navýšení nájemného. Jak uvedla ČTK a skrze ni další internetové servery, podle cenové tabulky CIB budou nově například nájemníci bytů 3+1 platit měsíčně 10 000 korun místo současných zhruba 6 500 korun. Garsonka 1+1 vyjde nově o 2 500 korun více, takže lidé zaplatí 6 500 korun. Největší skok čeká obyvatele bytů 4+1, kteří zaplatí 12 900 korun - dosud platili 7 898 korun. Za devadesátimetrový byt, jehož původní nájem činil 14 000 korun, si nájemníci nově připlatí až o 5 000 korun více.

Nájmy se tak průměrně navýšily o desítky procent. Marta Semelová však zmiňuje zvednutí nájmů na konkrétní částku 15 000 korun. Snaží se tím patrně ilustrovat nafouknutí nájmů na Písnici. Nicméně zvednutí cen nájmů neproběhlo paušálně, ale odvíjelo se od velikosti bytů.

Šéfka organizace Pragulic Tereza Jurečková se o počtu lidí bez domova zmiňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy: „My odhadujeme, že to je těch 10–15 tisíc jenom tady v Praze.“ (video zde, čas 2:06) Podle telefonického hovoru se zástupkyní Pragulic se číslo spíše blíží 10 tisícům, ale reálně je neměřitelné.

Poslední průzkum Ministerstva práce a sociálních věcí týkající se počtu osob bez přístřeší uvádí, že podle odhadu sociálních pracovníků obcí je bez domova v České republice 68,5 tisíc lidí, z toho 9,5 tisíc v Praze (.pdf, str. 9).

Dle Analýzy sdílené ekonomiky a digitálních platforem (.pdf, str. 46), kterou si nechal zpracovat Úřad vlády v roce 2017, bylo ke 2. květnu 2017 v Praze 18 586 ubytovacích zařízení nabízených přes Airbnb. Analýza dále uvádí, že „každoročně je přitom evidován téměř dvojnásobný nárůst kapacit této služby v Praze" (.pdf, str. 46).

Vzhledem ke vzestupné tendenci počtu nabízených nemovitostí z grafu na straně 47 Analýzy lze předpokládat, že v současnosti bude toto číslo ještě vyšší. Novější analýza s konkrétním číslem zatím neexistuje. Data na stránkách služby Airbnb či analýza (.pdf, str. 3) Colliers International Airbnb jsou sice novější, ale uvádí jen množství zarezervovaných ubytování, a to 14 000 jednotek, respektive 17 753.

Množství 7000 prázdných bytů zmiňuje analýza (.pdf, str. 9) Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR Praha) z března 2017. Uvádí se v ní: „Z celkového počtu bezmála 100 tisíc domů určených k bydlení jich bylo při posledním sčítání 7 022 zařazeno do kategorie ‚neobydlené'." Není zde ale uveden důvod neobydlení, tedy nevíme, zda jsou domy v chátrajícím stavu. Dodejme, že mluví o domovním fondu Prahy. Analýza však pracuje s daty pocházejícími ze Statistiky sčítání lidí, domů a bytů z roku 2011. Z tohoto důvodu jsme zaslali dotaz na Magistrát města Prahy s žádostí o poskytnutí přesného čísla a stavu neobydlených domů aktuálnějšího data.

V období vlády komunistické strany v Československu (1948–1989) byla ekonomika řízena centrálně se zásadní dominancí státu. Soukromé vlastnictví a nezávislá samospráva v podstatě neexistovaly, hospodářský zákoník kodifikoval předcházející stav.

„Veškerá činnost státních i jiných socialistických organizací je řízena podle zásady demokratického centralismu. Tato zásada se uskutečňuje jednotou stále upevňovaného a zdokonalovaného ústředního státního řízení, nezbytného k zabezpečení plánovitého proporcionálního rozvoje národního hospodářství a tvořivé aktivity pracujících, kteří se účastní na řízení hospodářství na všech jeho stupních.“

Lze tedy tvrdit, že veškeré více či méně významné infrastrukturní projekty byly finacovány státem, a to přímo nebo skrze národní podniky.

Magistrát hl. m. Prahy skutečně v 90. letech rozprodal množství strategických pozemků. Ukazuje to analýza Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy v kapitole 421 (pdf, str. 42-44). Dle této analýzy vlastní veřejný sektor 43,5 % rozlohy města, tedy 214,7 km². Konkrétně pražský magistrát pak vlastní 29,98 % rozlohy města. Soukromý sektor vlastní 49,1 %, tedy 243,8 km².

Zdroj: Územně analytické podklady hlavního města Prahy 2016, Textová část 400 - Rozvojový potenciál, kapitola 421: Majetkový stav ve městě - pozemky.

Analýza pro rok 2014 uvádí, že Praha tehdy vlastnila 29,68 % pozemků (pdf, str 33). Podle analýzy pro rok 2012 měla Praha ve vlastnictví na konci roku 2011 29,23 % pozemků (pdf, str. 4 ). V roce 2010 bylo ve vlastnictví města 28,66 % pozemků (pdf, str. 3). V roce 2008 ukázala analýza majetkových poměrů na 25,5 % pozemků z celkové rozlohy města ve vlastnictví Prahy (pdf, str. 3).

Analýzy majetkových poměrů na území města Prahy tedy ukazují na stabilní nárůst pozemků ve vlastnictví města. Z 25,5 % v roce 2008 se poměr celkové rozlohy v přímém vlastnictví města rozrostl na 29,98 % v roce 2016.

Roztříštěnost vlastnické struktury pozemků ve městě je podle analýz důsledkem legislativních úprav z 50. let, kdy byl trh s nemovitostmi deformován, vliv má také následná úprava po roce 1992.

O privatizaci pozemků v 90. letech a nedostatku strategických oblastí ve vlastnictví města psal například 29. července 2017 také server iDnes.cz.

Analýza rozvojového potenciálu se mj. zmiňuje o výhodnosti uchování určitých pozemků ve vlastnictví města. Jedná se například o rekreační oblasti (Divoká Šárka, Troja, Prokopské údolí atd.) či městské parky (Stromovka, Petřínské sady atd.). Vlastnictví města tak zaručuje veřejnou přístupnost a obecní užívání těchto ploch (pdf, str 42).

Podle strategie (.pdf, str. 6) Institutu plánování a rozvoje města Prahy z května 2018, která vychází z aktuální série dat Českého statistického úřadu za rok 2017, dojíždí denně do hlavního města Prahy za prací 164 300 osob.

Serveru Demagog.cz se nepodařilo z žádného veřejně přístupného zdroje dohledat informaci o tom, že by v Praze bylo 140 rodin s dětmi, které žijí na ubytovnách. Je rovněž otázkou, zda "ubytovnami" myslela Semelová čistě soukromé ubytovny, nebo zda kalkuluje i s azylovými domy, případně jak definuje "rodinu" na ubytovně.

OPRAVA: Výrok byl původně hodnocen jako neověřitelný. Po doplnění informace tiskovým mluvčím magistrátu jsme hodnocení změnili na pravdivé.

Kvůli ověření tohoto výroku jsme se obrátili na Magistrát Hlavního města Prahy. Tiskový mluvčí Vít Hoffman nám sdělil následující: "Obecní bytový fond tvoří cca 5 % celkového bytového fondu na území hl. m. Prahy. Jedná se i o byty, které jsou svěřeny do správy jednotlivých městských částí a které s nimi nakládají samostatně (rozhodnutí, jak s nimi bude nakládáno, nemůže hl. m. Praha nijak ovlivnit). Nesvěřených bytů vlastní HMP k dnešnímu dni 8 126, což odpovídá cca 1 % všech bytů v Praze."