Marta Semelová

Problematické referendum

V březnu 2014 proběhlo na území Krymu referendum, v němž jeho obyvatelé hlasovali, zda si přejí vyhlášení nezávislé Krymské republiky, která by následně požádala o připojení k Ruské federaci. Upřesněme, že přesné znění položených otázek vypadalo následovně:

1. „Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“
2. „Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Jak bylo však upozorněno (např. zde a zde), faktický rozdíl v těchto otázkách je minimální. Pro spojení Krymu s Ruskem se v plebiscitu nakonec vyslovilo 96,8 % hlasujících při účasti 83,1 procenta. Výsledky se tedy zdají jednoznačné.

Při bližším pohledu ale narazíme na několik protiprávních aspektů referenda. Referendum bylo uspořádáno krymským parlamentem, který k takovému kroku nemá oprávnění. Ukrajinská ústava (.pdf) totiž stanovuje, že územní uspořádání Ukrajiny může být určeno, popř. měněno pouze ukrajinským státem, resp. zákony Ukrajiny (.pdf, str. 31–32).

Článek 73 ukrajinské ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „změna území Ukrajiny je rozhodnuta výhradně celo-ukrajinským referendem.“ O změně ukrajinského území tedy dle ústavy nemohou rozhodovat pouze obyvatelé jednotlivých částí státu.

Rovněž samotný průběh referenda byl problematický, neboť například ve městě Sevastopolu bylo pro připojení k Rusku odevzdáno o 23 % hlasů více, než činil jeho celkový počet obyvatel. Dodejme, že EU ani OBSE své volební pozorovatele na Krym vzhledem k protiústavnosti tohoto referenda nevyslaly.

Zmiňme také, že Valné shromáždění OSN 27. března 2014 schválilo nezávaznou rezoluci, která výsledky referenda prohlásila za neplatné. Proti rezoluci se naopak vyjádřily Bělorusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela, Súdán či Sýrie. V reakci na uskutečnění plebiscitu pak byly proti Rusku zavedeny sankce, a to jak ze strany členských států Evropské unie, tak např. ze strany Spojených států amerických.

Jednalo se o okupaci?

Marta Semelová ve svém výroku dále tvrdí, že se nejednalo o okupaci ze strany Ruska. Z výroku ale není úplně jasné, v jakém kontextu zmiňuje násilí a lynčování. Předpokládáme, že Marta Semelová mluví o páchání násilí na místním obyvatelstvu ze strany Ukrajinců, což je dle ní důvod, který by ospravedlnil zásah Ruské federace.

Uveďme, že etničtí Rusové tvoří na Ukrajině významnou národnostní menšinu. Podle údajů z roku 2001 tvořila tato menšina asi 17 % obyvatelstva žijícího na ukrajinském území. Na Krymském poloostrově před událostmi z roku 2014, kdy byl ještě součástí Ukrajiny, etničtí Rusové tvořili zhruba 59% většinu. Ukrajinci tvořili 24% menšinu, další významnou menšinou pak byli Tataři, kteří představovali cca 12 % obyvatelstva Krymu.

V rámci odstraňování vazeb na Rusko zrušil ukrajinský parlament platnost jazykového zákona, který povoloval užívání druhého úředního jazyka v oblastech, kde žila více než 10% národnostní menšina. Tento akt by pak mohl být považován za jednu z příčin protestů v regionech Ukrajiny s početnou ruskou menšinou, tedy i Krymu. Zmínky o lynčování či jiné formě násilí, které by bylo pácháno na ruském obyvatelstvu v období konání referenda, se však v žádných relevantních zdrojích neobjevují.

Z výše uvedeného vyplývá, že referendum bylo prostředkem pro ruské zabrání Krymu. V roce 2015 Vladimir Putin veřejně přiznal, že rozhodl o anexi tohoto poloostrova, čímž potvrdil, že neoznačení vojáci přítomní na Krymu v době konání referenda byli ruští vojáci. Tuto skutečnost přitom Rusko předtím odmítalo. I kvůli přítomnosti ruských vojáků, kteří ještě před konáním referenda obsadili např. krymský parlament, letiště a další významné budovy, se o kroku Ruska a o jeho následné přítomnosti hovoří jako o okupaci. Zdůrazněme, že neoznačení vojáci se v oblasti pohybovali již před uskutečněním samotného referenda. České Ministerstvo zahraničních věcí pak ruské činy taktéž označuje jako okupaci Krymu.

Shrnutí

Závěrem shrňme, že o připojení Krymu k Ruské Federaci sice bylo rozhodnuto na základě referenda, avšak jeho uspořádání bylo protiústavní a také jeho průběh byl problematický a jsou zde značné pochybnosti o správnosti oficiálních výsledků. Kvůli přítomnosti ruských vojsk na Krymu v době konání plebiscitu se ruské činy, které vedly k zabrání Krymu, považují za okupaci. Výrok Marty Semelové tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Magistrát hl. m. Prahy skutečně v 90. letech rozprodal množství strategických pozemků. Ukazuje to analýza Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy v kapitole 421 (pdf, str. 42-44). Dle této analýzy vlastní veřejný sektor 43,5 % rozlohy města, tedy 214,7 km². Konkrétně pražský magistrát pak vlastní 29,98 % rozlohy města. Soukromý sektor vlastní 49,1 %, tedy 243,8 km².

Zdroj: Územně analytické podklady hlavního města Prahy 2016, Textová část 400 - Rozvojový potenciál, kapitola 421: Majetkový stav ve městě - pozemky.

Analýza pro rok 2014 uvádí, že Praha tehdy vlastnila 29,68 % pozemků (pdf, str 33). Podle analýzy pro rok 2012 měla Praha ve vlastnictví na konci roku 2011 29,23 % pozemků (pdf, str. 4 ). V roce 2010 bylo ve vlastnictví města 28,66 % pozemků (pdf, str. 3). V roce 2008 ukázala analýza majetkových poměrů na 25,5 % pozemků z celkové rozlohy města ve vlastnictví Prahy (pdf, str. 3).

Analýzy majetkových poměrů na území města Prahy tedy ukazují na stabilní nárůst pozemků ve vlastnictví města. Z 25,5 % v roce 2008 se poměr celkové rozlohy v přímém vlastnictví města rozrostl na 29,98 % v roce 2016.

Roztříštěnost vlastnické struktury pozemků ve městě je podle analýz důsledkem legislativních úprav z 50. let, kdy byl trh s nemovitostmi deformován, vliv má také následná úprava po roce 1992.

O privatizaci pozemků v 90. letech a nedostatku strategických oblastí ve vlastnictví města psal například 29. července 2017 také server iDnes.cz.

Analýza rozvojového potenciálu se mj. zmiňuje o výhodnosti uchování určitých pozemků ve vlastnictví města. Jedná se například o rekreační oblasti (Divoká Šárka, Troja, Prokopské údolí atd.) či městské parky (Stromovka, Petřínské sady atd.). Vlastnictví města tak zaručuje veřejnou přístupnost a obecní užívání těchto ploch (pdf, str 42).

Podle strategie (.pdf, str. 6) Institutu plánování a rozvoje města Prahy z května 2018, která vychází z aktuální série dat Českého statistického úřadu za rok 2017, dojíždí denně do hlavního města Prahy za prací 164 300 osob.

Zastupitelstvo hlavního města Prahy schválilo na svém 37. zasedání dne 17. května 2018 Návrh stabilizace, fungování a rozvoje Městské policie hlavního města Prahy do roku 2023 (.pdf, str. 47, bod 62). Personální otázkou Městské policie Praha se materiál zabývá poměrně podrobně hned v úvodu dokumentu (.pdf, str. 11-72).

V roce 2014 oznámila Městská policie (MP) Praha zavedení či zvýšení benefitů pro zaměstnance. Mělo se jednat o dvě fáze. V první došlo k navýšení hodnoty stravenek na 100 Kč (s dvacetikorunovou spoluúčastí), vytvoření osobního konta zaměstnance, kam mu byl připsán příspěvek 5000 Kč na dovolenou, a náborový příplatek po dobu dvou let v hodnotě 1000 Kč za měsíc (celkem 24 000 Kč). V následujícím roce 2015 byl zaveden příplatek na bydlení (do 2000 Kč) a dopravu (do 2000 Kč) a došlo k navýšení rizikového příplatku (6 000 a 3000 Kč). Tyto změny v benefitech jsou potvrzeny i ve výše zmíněném koncepčním materiálu (.pdf, s. 14).

Na stránkách MP Praha jsou uvedeny k 28. září 2018 tyto benefity: náborový příspěvek až 100 000 Kč, příspěvek na bydlení 2000 Kč, příspěvek na dopravu až 2000 Kč, příspěvek na dovolenou formou osobního konta až 5000 Kč a stravenky v hodnotě 100 Kč. Le konci roku 2017 chybělo 260 strážníků do plného stavu.

Pokud tedy budeme porovnávat zmíněné bonusy, tak k zásadnímu navýšení došlo jen u náborového příplatku. Ostatní příplatky jsou na stejné úrovni s lety 2014–2015. Tedy nedošlo k navýšení benefitů každým rokem.

Je pravdou, že hlavní město Praha (.pdf, str. 7 a násl.) v 90. letech většinu svých bytů převedla do správy městských částí. Z celkového počtu cca 194 000 bytů, které po roce 1991 přešly do obecního bytového fondu hlavního města Praha, zůstalo v roce 2000 v bytovém fondu 119 960 bytů. Město tedy přišlo o cca 38,1 % bytů. Toto číslo potvrzuje Ústav územního rozvoje (graf č. 2), podle nějž bylo do roku 2000 v Praze privatizováno 39 % všech obecních bytů.