Martin Konvička

Výrok je hodnocen jako zavádějící a to jednak z toho důvodu, že Konvička nesprávně uvádí podíl muslimů ve Švédsku před 20 lety (bylo jich mnohem více než tvrdí). Dále pak z důvodu, že uvádí, že stačí malá muslimská komunita v rámci země a ta se dále automaticky rozšiřuje - data a predikce vývoje ze zemí celé Evropské unie ovšem takový mechanický proces nepotvrzují.

Studie "The Future of the Global Muslim Population" od Pew Research Center z ledna 2011, z níž v rámci hodnocení tohoto výroku vycházíme, uvádí následující data.

V případě Švédska se v současné době hovoří skutečně o přibližně 6 % muslimů v zemi, avšak v roce 1990 (pozn. Je nutné napsat do vyhledávače v aplikaci "Sweden"), tedy přibližně před 20 lety, jak je zmíněno ve výroku v zemi žilo 147 000 muslimů, což rozhodně nelze označit, jako "pouhých pár tisíc" a to i přesto, že tvořili pouze 1,7% tehdejší populace. Přesný vývoj viz. tabulka:

rokpočet muslimůzastoupení v populaci v %1990147 0001,7%2000226 0002,6%2010451 0004,9%

Se situací ve Švédsku můžeme porovnat některé další země Evropské unie.

Země/podíl muslimůNěmeckoFrancieRakouskoČRPolskoMaďarsko19903,2 %1,0 %2,1 %méně než 0,1 %méně než 0,1 %0,2 %20004,5 %2,4 %4,2 %méně než 0,1 %méně než 0,1 %méně než 0,1 %20105,0 %7,5 %5,7 %méně než 0,1 %0,1 %0,3 %

Stav muslimské komunity v rámci celé EU28 v roce 2010 a vývoj za 15 let ve svém textu na blogu Aktuálně.cz vizulizuje datový analytik a politolog Kamil Gregor. Gregor také ve svém článku popisuje jednak vývoj porodnosti v muslimské i nemuslimské populaci a pak také percepci obyvatelstva ve vztahu k velikosti muslimské části obyvatelstva (s odvoláním na The Economist).

Výrok je zavádějící. Konvička sice správně popisuje to, že Švédsko je v počtu znásilnění, resp. sexuálně motivovaných trestných činů, na špici evropských zemí, ovšem důvody pro to jsou především v rozdílném způsobu toho, co je do těchto kategorií započítáváno ve Švédsku a jiných zemích. Neplatí tedy linka, kterou Konvička naznačuje mezi statistikou a přistěhovalectvím.

Výrok jsme změnili z hodnocení "nepravda" na základě podnětů od čtenářů.

O vlně znásilnění se nevyskytují zmínky v seriózních médiích.

Česká televize se v souvislosti s tématem věnuje případu znásilnění nadálku a obvinění šéfa WikiLeaks Juliana Assangea. Stejnému tématu se věnuje i agentura Reuters. Pokud si zadáme do vyhledavače ČTK slova "znásilnění, švédsko", nedostaneme žádné výsledky. Stejně tak zahraniční zdroje se věnují případu Juliana Assangea, např. BBC, The Times.

Na téma vlny znásilňování nalezneme mnoho příspěvků na serverech, kde lidé volně a bez důkazů vyjadřují své názory. Například islamversuseurope, majorityrights aj.

Je pravda, že v případě vyhledávání klíčových slov " sweden rape statistics " se objeví články, které se věnují velkému počtu znásilnění ve Švédsku a faktu, že toto číslo je nejvyšší v EU.

Pokud bereme v úvahu čistě statistické údaje (.pdf, anglicky, s. 27), patří Švédsko mezi země s nejvyšší mírou sexuálních útoků v EU. V roce 2010 se ve Švédsku odehrálo (.pdf, anglicky, s. 41) 77 sexuálních napadení na 100 000 obyvatel. V roce 2011 proběhlo 84 sexuálních napadení na 100 000 obyvatel. Mezi roky 2007 a 2011 narostl počet sexuálních napadení ve Švédsku o 29%.

Podle statistiky OSN se v roce 2012 odehrálo ve Švédsku 6324 případů znásilnění.

Také se však uvádí, že "sexuální napadení" či "znásilnění" je definováno v zemích Evropské unie odlišně (.pdf, anglicky, s. 27) a do statistik se tudíž nezapočítávají stejná data. Ve Švédsku je široká definice pojmu znásilnění, od jiných zemí se velmi liší policejní postupy a právní definice. Do statistiky se tak dostane výrazně více případů než v jiných zemích.

Pokud se jedná o přímou korelaci mezi islámem, imigrací a počtem sexuálních napadení, Martin Konvička tato témata do souvislosti jasně dává. V pozdějších výrocích v debatě se odkazuje na to, že se v souvislosti se znásilňováním hovoří o imigrantech a tvrdí: " Málokdo už říká, že to jsou muslimští imigranti, ale to je hrozně jednoduché. " Dovozuje tak zřejmou spojitost mezi tématy znásilnění a islám.

Případů vražd ze cti je v západní Evropě mnoho, je však zavádějící říkat, že byly provedeny kvůli vztahu oběti s nemuslimem. V odkazovaných zdrojích se mluví o trestných činech, jimž předcházel nesouhlas ohledně domluvených sňatků, či těch, které byly spáchány v rámci rozporu mezi tradiční a západní kulturou.

Parlamentní shromáždění Rady Evropy v roce 2007 ve své rezoluci k problému trestných činů konaných ze cti uvádí: "Tento problém je daleko od vymizení a naopak se situace i v Evropě zhoršuje. Týká se především žen, které jsou jeho nejčastějšími oběťmi, a to jak v Evropě a zbytku světa, zejména v patriarchálních a fundamentalistických komunitách a společnostech".

Pokud jde o jednotlivé případy, mnoho z nich lze nalézt zde.

Pro příklad lze uvést informace shromážděné Organizací tureckých žen Papatya z Berlína, která zdokumentovala 40 případů německých vražd ze cti mezi roky 1996–2005. Sama organizace uvádí, že seznam určitě není díky nedostatečným zdrojům kompletní. Lze v něm nalézt takové případy, jako když v roce 2004 bratři umlátili sestru za to, že spala se svým přítelem, nebo kdy v roce 2003 otec kvůli vztahu uškrtil dceru a její tělo hodil do jezera. Stejná organizace pak uvádí, že ve stejném období zdokumentovala 48 obětí vraždy ze cti za to, že uprchly z domluveného manželství nebo za adoptování západního stylu života.

Dalším příkladem mohou být vraždy ze cti ve Velké Británii. BBC uvádí: "Vraždy někdy přicházejí poté, co rodina násilně reaguje na to, když syn nebo dcera adoptuje části západní kultury. Je možné, že během jednoho roku může proběhnout až 12 vražd ze cti, přičemž se často vyskytují v rámci rodin pocházejících z jižní Asie nebo Blízkého východu".

Například ve Spojených státech ale bohužel existují i případy vraždy kvůli vztahu s nemuslimem, jak dokazuje tento článek.

Na základě judikátů Ústavního soudu hodnotíme výrok jako zavádějící, podle této instituce je vnitřní svoboda vyznání nedotknutelná.

Listina základních práv a svobod v článku 16, jenž se věnuje náboženským svobodám, v odstavci 4 skutečně říká: "Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých".

Avšak svoboda vyznání, o níž Martin Konvička také mluví, je zakotvena v článku 15 Listiny. Svoboda náboženství se dělí na dvě složky – forum internum, které je obsažené v čl. 15 Listiny a jedná se o samotnou svobodu vyznání, o vnitřní přesvědčení, a na forum externum, tedy projevování svého náboženství navenek (čl. 16 Listiny). Ústavní soud k tomu ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 říká, že do vnitřní samotné svobody víry "není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek), charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat".V dalším z nálezů (sp. zn. Pl. ÚS 18/98) dodává: "Tato práva mají absolutní charakter v tom smyslu, že nikdo nemůže být podroben takovému opatření, jehož cílem je změna procesu a způsobu myšlení, nikoho nelze nutit, aby změnil svoje myšlení, náboženské vyznání nebo víru. Při jejich ochraně se jedná o respektování‚vnitřního‘rozměru těchto práv, který vylučuje jakýkoliv nátlak nebo ovlivňování myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Tato práva v důsledku jejich absolutního charakteru není proto možné omezovat zákonem. (...) Vzhledem k vnitřnímu základu těchto práv i při využívání ústavního práva změnit svoje náboženské vyznání nebo víru nikdo nebrání (a ani nemůže bránit) oprávněné osobě, aby svoje náboženské vyznání nebo víru změnila“.

Do svobody projevu svého vyznání zasaženo být může, jak plyne také ze samotného čl. 16 Ústavy, avšak dle Ústavního soudu "omezení těchto práv může být učiněno jen zákonem a musí respektovat další obecné principy zakotvené Ústavou ČR a Listinou, zejména zákaz diskriminace".

Náboženská práva jsou obsažená také v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, kterou je Česká republika vázána, přičemž Evropský soud pro lidská práva využívá při zkoumání možnosti omezení tzv. trojstupňovou analýzu. K omezení základních práv musí být splněny tři základní podmínky: musí být stanoveno zákonem, musí směřovat k legitimnímu cíli a musí být nezbytným v demokratické společnosti. Tyto podmínky musí být splněny zároveň. Legitimními cíli se rozumí: veřejná bezpečnost, ochrana veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Právní expert Jan Čapek mimo to v komentáři k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv poznamenává: "Lidé, kteří se rozhodnou realizovat svou náboženskou svobodu, však nemohou rozumně očekávat, že budou chráněni před veškerou kritikou. Musí tolerovat a akceptovat, že jiní lidé budou odmítat jejich víru, popř. že budou propagovat doktríny nepřátelské jejich víře. Avšak způsob, jakým jsou náboženské doktríny podrobovány kritice, je problémem, který může založit odpovědnost státu, pokud jde o zajištění pokojného práva garantovaného článkem 9 Úmluvy"(ČAPEK, J. Evropská úmluva o ochraně lidských práv I. část – Úmluva. Komentář. Linde Praha a.s., 2010, s. 419).

Co se týká toho, že od islámu nelze odejít, tento bod není úplně jednoznačný. Výklady islámského práva šaría se sice liší, převážně je ale konverze muslimů k jinému náboženství považována za odpadlictví a je trestána.

"Uznáváme-li svobodu náboženství, kterou je třeba respektovat, tak musíme uznat, že existuje příkaz o trestu smrti za odpadnutí od islámu, který dal ten imaginární bůh, a který my chceme podřídit světským zákonům a společenské dohodě,"říká orientalista a honorární konzul Súdánu Petr Pelikán. Dodává ale, že většina států se tomu v praxi snaží vyhnout.

Právník Jan Potměšil ve svojí publikaci Šaría – úvod do islámského práva píše: "Konverze, resp. odpadlictví od islámu, je hříchem, trestným činem, sankcionovaným smrtí (žena ale není na rozdíl od muže popravena, ale opakovaně nucena k návratu k pravé víře, dokud se nepodvolí)".

Potměšil také uvádí případ "egyptského profesora literatury Nasra Ḥāmida Abū Zajda, jenž hájil možnost vykládat Korán s ohledem na historickou podmíněnost textu. Skupinou konzervativních právníků byl obviněn z odpadlictví od islámu a na soudu bylo mj. žádáno rozvedení jeho manželství, neboť je nepřípustné, aby muslimka žila s bezvěrcem".

Známý je také případ spisovatele Salmana Rushdieho. Tento případ je ale trochu odlišný, Rushdie se narodil v Indii, žije ve Velké Británii a k islámu se nehlásí. Jeho kniha Satanské verše obsahuje několik pasáží, které byly pokládány za urážku islámu a ajatolláh Chomejní vyhlásil tzv. fatwu, tj. prakticky trest smrti, na něj a na další osoby, které pracovaly na vydání knihy.