Martin Schulz

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Evropský parlament se na volbě předsedy Evropské komise podílel oficiálně již od tzv. maastrichtské smlouvy (Smlouva o Evropské unii) v rámci povinných konzultací a od Amsterodamské smlouvy v rámci přímého schvalování.

Lisabonská smlouva, v platnosti (angl.) od 1. prosince 2009, dává opravdu Evropskému parlamentu pravomoc volit předsedu Evropské komise. V článku 14 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, konsolidovaná verze ve znění podle Lisabonské smlouvy v češtině, originál např. zde) zmiňuje doslova:

"1. Evropský parlament vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce politické kontroly a konzultace v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami. Volí předsedu Komise. "

Dále je pro tento případ důležitý článek 17, bod 7 stejné smlouvy:

"7. S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou většinou nového kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem."

Nicméně již v předchozích letech byla pravomoc Evropského parlamentu při volbě předsedy Evropské komise významná. Posilování začalo se Slavnostním prohlášením o EU z roku 1983, do primárního práva byla zakotvena v roce 1993 Smlouvou o EU a proces schvalování této volby pak Amsterodamskou smlouvou (.pdf, čl. 214 konsolidované znění).

"2. Vlády členských států společnou dohodou určí osobnost, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise; toto určení schvaluje Evropský parlament.Vlády členských států určí společnou dohodou s designovaným předsedou ostatní osoby, které zamýšlejí jmenovat za členy Komise.Předseda a ostatní členové Komise určení tímto způsobem podléhají jako orgán schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu. Po schválení Evropským parlamentem jsou předseda a ostatní členové Komise jmenováni společnou dohodou vlád členských států."

Další zdroj: Fiala, Petr; Pitrová, Markéta (2009): Evropská unie, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 314-320

Vývoz České republiky do Spolkové republiky Německo tvořil v roce 2012 31,4 % (.pdf) celkového objemu vývozu. Spolková republika Německo byla v tomto roce největším příjemcem českého dovozu.

Dovoz ze Spolkové republiky Německo tvořil v roce 2012 25,3 % (.pdf) celkového dovozu do České republiky. Spolková republika Německo byla v tomto roce největším dovozcem zboží do České republiky.

Vývoz do Rakouské republiky tvořil v roce 2012 4,6 % (.pdf) celkového objemu vývozu. Rakouská republika byla v tomto roce na šestém místě.

Dovoz z Rakouské republiky tvořil v roce 2012 3,2 % (.pdf) celkového dovozu do České republiky. Rakouská republika byla v tomto roce na osmém místě dovozu do České republiky.

Spolková republika Německo tvořila v roce 2012 největšího dovozce do České republiky a byla i největším příjemcem českého vývozu. Rakouská republika je poměrně stabilním hospodářským partnerem České republiky, ale nepatří mezi ty, s kterými bychom byli úzce svázáni.

Na základě těchto skutečností musíme výrok hodnotit jako zavádějící.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Bratislavského jednání se sice zúčastnilo 16 zástupců států, avšak v několika případech to nebyli premiéři. Navíc v době, kdy návrh finálně schválil Evropský parlament, už nebyl ani Petr Nečas, ani Václav Klaus ve funkci, a neměli tak ani důvod veřejně takové skutečnosti oznamovat.

V Bratislavě premiér Slovenska Robert Fico skutečně zorganizoval na podzim 2012 jednání skupiny Přátel koheze, tedy sdružení chudších států, které podporují kohezní politiku.

Účastnilo se jej sice kromě Martina Schulze a dalších evropských politiků 16 zástupců evropských států, avšak nebyli to ve všech případech premiéři. Kypr, Řecko, Litva, Malta a Španělsko vyslalo jiné zástupce. Část výroku o „16 premiérech“ je tudíž nepřesná.

Výsledkem schůzky byla deklarace, na základě které chtějí státy klást důraz na kohezní politiku.

Podle finální dohody schválené Evropským parlamentem bude mít ČR možnost v letech 2014–2020 čerpat v rámci kohezní politiky 20,5 mld. euro. Tento obnos byl v průběhu vyjednávání navýšen a je označován za úspěch české diplomacie i proto, že Česko získává čtvrtou nejvyšší částku na jednoho obyvatele.

Návrh byl nejprve projednáván v únoru 2013 na Evropské radě. Po skončení Petr Nečas informoval o svém úspěchu v jednání, díky němuž získal o 900 mil. euro více oproti původnímu návrhu.

Evropský parlament však politiku definitivně schválil až v listopadu 2013, kdy už Nečas s Klausem nebyli v úřadech, a oficiálně veřejně již tedy neměli důvod takové věci oznamovat.