Martin Schulz

Při hodnocení tohoto výroku vycházíme z dat Eurostatu, který uvádí, že v únoru roku 2014 bylo v Evropské unii (všech 28 států) 25,920 milionů nezaměstnaných. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Eurobarometr (.pdf, str. 5) potvrzuje, že důvěra v Evropskou unii i národní parlamenty a vlády výrazně za posledních deset let poklesla.

Zatímco na podzim 2004 se ještě EU těšila 50% a národní parlamenty 38% důvěře, nyní Unii důvěřuje 31 % a parlamentům 25 % občanů.

Na webu rakouského Parlamentu, který sídlí v budově bývalé říšské rady, jsou oba pánové zmínění mezi významnými státníky, kteří v říšské radě působili (sekce "Lehr- und Gesellenjahre" bedeutender Staatsmänner).

Nepodařilo se nám však najít žádnou zmínku o tom, že by v sále byla nějak zachována či označena jejich původní místa. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Neonacistickou stranou měl Martin Schulz na mysli Zlatý úsvit, který je v současnosti opravdu jednou z řeckých parlamentních stran (ang.). Strana získala ve volbách v roce 2012 6,9 % hlasů a obsadila tak 18 křesel v řeckém parlamentu.

Zlatý úsvit bývá označován za neonacistickou stranu jak médii (ang.), tak vědci (.pdf, ang.). Strana používá nacistickou symboliku (ang.) a její členové se ostře vymezují proti imigrantům (ang.) - oblíbeným sloganem strany je "Zbavme se té špíny". Členové Zlatého úsvitu byli také zapleteni do násilností proti imigrantům a někteří z nich kvůli tomu stanuli i před soudem.

Podle webových stránek (angl.) o daňové a celní unii Evropské komise se odhadované ztráty díky daňovým únikům pohybují ve výši okolo 1 bilionu eur (anglicky " trillion " je v českém překladu " bilion ", viz např. slovník Lingea) ročně. S takovými údaji pracuje také server Euroskop. Částka uváděna Martinem Schulzem je tedy odlišná a výrok hodnotíme jako nepravdivý.

V kontextu daného výroku je zřejmé, že Schulz používá Německo jako ilustrativní případ pro členský stát EU. Tento princip je ale ve většině zemí EU stejný.

Zejména u velkých korporací často dochází k vyvádění zisků, ať už do tzv. daňových rájů, nebo do zemí, kde jsou pro danění lepší podmínky. Známý je případ řetězce Starbucks, který daň z většiny příjmů ze svých západoevropských poboček platil v Nizozemsku. Mezi další mediálně propírané "hříšníky" patřil Amazon či Google.

Například z českého Zákona o dani z příjmů vyplývá, že právnické osoby platí daň ve státě, ve kterém mají sídlo. Je však samozřejmě možné fyzicky či virtuálně přesunout sídlo firmy do zahraničí a na trhu nejen u nás dnes působí množství firem, které pomáhají toto offshorové sídlo zařídit. V takovém případě firma platí daň z příjmů dle sídla firmy, ačkoliv těžiště jejího podnikání leží například v České republice či Německu.

U velkých korporací, jako například výše zmíněný Starbucks, dochází k interním převodům zisků pomocí například různých licenčních poplatků či přefakturovávání nákladů, které mají odvést zisk do země s výhodným zdaněním. Tomu se snaží státy zamezit kontrolou tzv. transfer pricingu, tedy kontroly, zda vnitropodnikové marže a poplatky nejsou příliš vysoké.

Programy pro boj s různými formami daňových úniků, hlavně omezení tzv. daňových rájů, má i Evropská unie.

Výrok hodnotíme na základě informací z webu EU jako pravdivý. „Evropský jednotný trh má největší HDP ze všech ekonomik na světě,“ uvádí stránky. Překonává totiž všechny ostatní společné trhy, ekonomické a měnové unie i samostatné státy. Zároveň je v něm zapojeno nejvíce států.

Rozloha EU je přes 4 miliony km² a při 495 milionech obyvatel jde o třetí nejlidnatější oblast na světě po Číně a Indii. Přesto s pouhými 7 % světové populace evropský jednotný trh tvoří okolo 20 % světových vývozů a dovozů.

Podle portálu Trading Economics míří skutečně 60 % německého exportu do zemí EU (40 % zboží a služeb je pak vyváženo do zemí eurozóny).

Stejný server pak uvádí za rok 2012 podíl německého exportu na HDP ve výši 51,79 % (stejný údaj uvádí např. i Světová banka). Jelikož se tedy Martinem Schulzem uváděný údaj o podílu vývozu na německé ekonomice výrazně odchyluje od skutečnosti, výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Evropský parlament skutečně nemá právo legislativní iniciativy, čímž se liší od národních parlamentů. Legislativní iniciativu má pouze Evropská komise. Evropský parlament však může Komisi požádat, aby určitý legislativní návrh iniciovala.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Evropský parlament se na volbě předsedy Evropské komise podílel oficiálně již od tzv. maastrichtské smlouvy (Smlouva o Evropské unii) v rámci povinných konzultací a od Amsterodamské smlouvy v rámci přímého schvalování.

Lisabonská smlouva, v platnosti (angl.) od 1. prosince 2009, dává opravdu Evropskému parlamentu pravomoc volit předsedu Evropské komise. V článku 14 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, konsolidovaná verze ve znění podle Lisabonské smlouvy v češtině, originál např. zde) zmiňuje doslova:

"1. Evropský parlament vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce politické kontroly a konzultace v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami. Volí předsedu Komise. "

Dále je pro tento případ důležitý článek 17, bod 7 stejné smlouvy:

"7. S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou většinou nového kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem."

Nicméně již v předchozích letech byla pravomoc Evropského parlamentu při volbě předsedy Evropské komise významná. Posilování začalo se Slavnostním prohlášením o EU z roku 1983, do primárního práva byla zakotvena v roce 1993 Smlouvou o EU a proces schvalování této volby pak Amsterodamskou smlouvou (.pdf, čl. 214 konsolidované znění).

"2. Vlády členských států společnou dohodou určí osobnost, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise; toto určení schvaluje Evropský parlament.Vlády členských států určí společnou dohodou s designovaným předsedou ostatní osoby, které zamýšlejí jmenovat za členy Komise.Předseda a ostatní členové Komise určení tímto způsobem podléhají jako orgán schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu. Po schválení Evropským parlamentem jsou předseda a ostatní členové Komise jmenováni společnou dohodou vlád členských států."

Další zdroj: Fiala, Petr; Pitrová, Markéta (2009): Evropská unie, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 314-320