Martin Schulz

Neonacistickou stranou měl Martin Schulz na mysli Zlatý úsvit, který je v současnosti opravdu jednou z řeckých parlamentních stran (ang.). Strana získala ve volbách v roce 2012 6,9 % hlasů a obsadila tak 18 křesel v řeckém parlamentu.

Zlatý úsvit bývá označován za neonacistickou stranu jak médii (ang.), tak vědci (.pdf, ang.). Strana používá nacistickou symboliku (ang.) a její členové se ostře vymezují proti imigrantům (ang.) - oblíbeným sloganem strany je "Zbavme se té špíny". Členové Zlatého úsvitu byli také zapleteni do násilností proti imigrantům a někteří z nich kvůli tomu stanuli i před soudem.

Podle webových stránek (angl.) o daňové a celní unii Evropské komise se odhadované ztráty díky daňovým únikům pohybují ve výši okolo 1 bilionu eur (anglicky " trillion " je v českém překladu " bilion ", viz např. slovník Lingea) ročně. S takovými údaji pracuje také server Euroskop. Částka uváděna Martinem Schulzem je tedy odlišná a výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Evropský parlament se na volbě předsedy Evropské komise podílel oficiálně již od tzv. maastrichtské smlouvy (Smlouva o Evropské unii) v rámci povinných konzultací a od Amsterodamské smlouvy v rámci přímého schvalování.

Lisabonská smlouva, v platnosti (angl.) od 1. prosince 2009, dává opravdu Evropskému parlamentu pravomoc volit předsedu Evropské komise. V článku 14 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, konsolidovaná verze ve znění podle Lisabonské smlouvy v češtině, originál např. zde) zmiňuje doslova:

"1. Evropský parlament vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce politické kontroly a konzultace v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami. Volí předsedu Komise. "

Dále je pro tento případ důležitý článek 17, bod 7 stejné smlouvy:

"7. S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou většinou nového kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem."

Nicméně již v předchozích letech byla pravomoc Evropského parlamentu při volbě předsedy Evropské komise významná. Posilování začalo se Slavnostním prohlášením o EU z roku 1983, do primárního práva byla zakotvena v roce 1993 Smlouvou o EU a proces schvalování této volby pak Amsterodamskou smlouvou (.pdf, čl. 214 konsolidované znění).

"2. Vlády členských států společnou dohodou určí osobnost, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise; toto určení schvaluje Evropský parlament.Vlády členských států určí společnou dohodou s designovaným předsedou ostatní osoby, které zamýšlejí jmenovat za členy Komise.Předseda a ostatní členové Komise určení tímto způsobem podléhají jako orgán schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu. Po schválení Evropským parlamentem jsou předseda a ostatní členové Komise jmenováni společnou dohodou vlád členských států."

Další zdroj: Fiala, Petr; Pitrová, Markéta (2009): Evropská unie, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 314-320

Rusko patří mezi stálé členy Rady bezpečnosti OSN, kteří mají právo veta. To může uplatnit při jednání o zásadních otázkách (ne procedurální povahy). Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Obsazení Krymu bylo jako porušení mezinárodního práva označeno jak Poslaneckou sněmovnou České republiky, tak například americkým vice-prezidentem Joe Bidenem (ang.). K tématu se vyjadřují i mnohé články, například blog vznamného amerického profesora práva Erica Posnera (ang.) nebo článek deníku A2.

Evropská unie na tuto situaci zareagovala sankcemi ustavenými schváleným Nařízením Rady (EU) č. 269/2014 (.pdf). Tyto sankce byly pak dále ještě posíleny (.ang).

Na základě výše uvedených informací tedy výrok hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme na základě rozsudků Evropského soudního dvora jako pravdivý.

Myšlenka omezení počtu sídel je dlouhodobým zájmem EP a je jasně zmíněna v usnesení z 29. března 2012 (.pdf, str. 105).

V roce 2011 přijal Evropský parlament usnesení o rozvrhu plenárních zasedání na rok 2012 a 2013, přičemž omezil délku plenárních zasedání, která probíhají ve Štrasburku. Francie a Lucembursko napadly toto usnesení u Soudního dvora EU jako porušení primárních smluv.

Rozsudek ze dne 13. prosince 2012 ruší usnesení EP, jež se týkají rozvrhu parlamentních zasedání na roky 2012 a 2013. Podle protokolu č. 6 Smlouvy o EU (.pdf, str. 673), který byl přijat na summitu v Edinburku v roce 1992, je sídlo EP ve Štrasburku, Generální sektretariát sídlí v Lucemburku a zasedání probíhají také v Bruselu. Podobný rozsudek (.pdf) byl vydán i 1. října 1997.

Dle čl. 341 Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf, str. 193) mají pravomoc určit sídla orgánů EU pouze členské státy.

Princip určení sídel orgánů EP je tedy zakotven v primárních smlouvách a bez souhlasu členských států nemohou být sídla rušena či změněna.

Společná imigrační politika v evropském právním rámci již existuje, ale kvůli neochotě členských států v této věci jednat zatím nedošlo v oblasti k většímu pokroku. Nepodařilo se nám však ověřit, zda předložených návrhů byly opravdu stovky, a výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Společná azylová a imigrační politika byla zařazena do právního rámce Evropské unie prostřednictvím Amsterodamské smlouvy (.pdf, Hlava IV). Výjimku z těchto ustanovení má Velká Británie a Irsko.

Společnou imigrační politikou se EU začala zabývat na summitu v Tampere v roce 1999. Dosud ovšem nebyly podniknuty konkrétnější kroky. V roce 2004 byl přijat Haagský program, který si kladl za cíl vytvořit z Evropské unie prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Také měl v plánu vytvořit (ang.) společný systém a procedury pro uznávání uprchlíků. Poslední výzva (ang.) na pokročení v této oblasti měla uzávěrku v prosinci 2012 a nebyla většinou států vzata v úvahu (ang.).

V roce 2008 byl ještě přijat Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu, který však většinu pravomocí ponechal v kompetencích (.pdf, s. 5) členských států. Na potřebnost společné imigrační politiky již také několikrát poukazovala Evropská komise ve svých sděleních (.pdf) pro Evropský parlament, Radu EU nebo Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů.

Je tedy pravda, že to jsou členské státy (a jejich vlády), které neprojevují větší ochotu v oblasti společné imigrační politiky. Zda však byly v Evropském parlamentu předloženy stovky návrhů společné migrační politiky, nedokážeme ověřit.

Evropská centrální banka má základní úrokovou míru (o níž Schulz mluví) nastavenu na 0,25 %. Toto opatření platí od 13. listopadu 2013.

Pokud budeme pro zjednodušení měřit blahobyt jako HDP na hlavu, tak musíme dát Martinu Schulzovi za pravdu.

Vyplývá to ze statistik Eurostatu (.pdf, ang.), kdy z českých regionů jediná Praha dosahuje HDP vyššího než je průměr EU (v roce 2011 to bylo 171 %), ostatní regiony za průměrem zaostávají na rozmezí 63 až 73 procent.

Nerovnoměrnost ještě více vyniká ve srovnání ČSÚ, z něhož vyplývá, že Praha vytváří téměř čtvrtinu celkového českého HDP, zatímco třeba počtem obyvatel srovnatelný Moravskoslezský kraj tvoří desetinu produkce.

Data Eurostatu (.pdf) za rok 2013 ukazují, že v Řecku (58,6 %) a Španělsku (55,7 %) přesáhla úroveň nezaměstnanosti mezi lidmi do 25 let polovinu v celé sledované skupině, Chorvatsko je pak těsně pod touto hranicí (49,9 %). Výrok Schulze je tedy pravdivý.