Michal Zuna

NATO SOFA neboli Dohoda mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o statutu jejich ozbrojených sil je dohoda uzavřená zakládajícími členy Severoatlantické aliance v roce 1951 v Londýně. Definuje status ozbrojených sil státu, jež se nacházejí na území jiného smluvního státu.

V Dohodě je explicitně řečeno, že „rozhodnutí vysílat i nadále ozbrojené síly a podmínky, za kterých budou vysílány, budou předmětem samostatných dohod mezi zainteresovanými smluvními stranami, pokud tyto podmínky nejsou stanoveny touto Dohodou“. Dohoda tedy jinými slovy počítá s tím, že jednotliví členové NATO budou své vztahy v rámci ozbrojených sil upravovat samostatnými, bilaterálními smlouvami.

Její součástí jsou také ujednání o výkonu jurisdikce nad příslušníky ozbrojených sil, civilním personálem a dalšími dotčenými osobami, stejně jako pravidla pro případy kolize práva. Dohoda dále například stanovuje, kdy má smluvní strana právo na náhradu škody a jakým způsobem se v těchto případech postupuje.

Česká republika do NATO vstoupila 12. března 1999, tedy před 24 lety. Už od roku 1996 však byla součástí Dohody mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil. Tato smlouva znamenala, že její smluvní strany mezi sebou uplatňují ustanovení výše zmíněné NATO SOFA. To znamená, že Česko se dohodou NATO SOFA řídí již od roku 1996.

Spolupráci členských států Severoatlantické aliance tedy už od roku 1951 skutečně upravuje smlouva NATO SOFA, která jednotlivým zemím zaručuje pravomoc uzavírat s ostatními členskými státy bilaterální smlouvy např. ohledně pobytu ozbrojených sil na jejich území. Česko je členem NATO 24 let, součástí dohody je nicméně už od roku 1996, tedy 27 let. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) v pořadu Události, komentáře (video, čas 5:22) odpovídal na otázku, která se týkala Dohody (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA). Ve své odpovědi Zuna přirovnával současnou debatu o obranné dohodě k debatě o radaru v Brdech, o jehož stavbě se začalo mluvit v roce 2006 a od roku 2007 pak v této věci začala probíhat oficiální jednání.

Zuna dále zmiňoval, že komunisté a ČSSD záměr radaru v roce 2007 kritizovali a jejich „hlavním narativem“ bylo, že neexistovala hrozba, proti níž by bylo potřeba radar stavět. V námi ověřovaném výroku pak Michal Zuna upozorňuje, že podle něj nakonec tyto argumenty KSČM a ČSSD proti radaru ukázala jako liché, protože Rusko v roce 2008 vstoupilo do války s Gruzií a obsadilo Jižní Osetii a Abcházii.

Vyjednávání o radaru v Brdech

Uveďme, že o vybudování systému protiraketové obrany v Česku zástupci Spojených států a ČR diskutovali už např. v roce 2002, kdy se s představiteli USA setkal tehdejší ministr obrany za ČSSD Jaroslav Tvrdík. Později, v roce 2006 se pak objevily konkrétnější zprávy, že americká strana uvažuje o tom, že by ve střední Evropě umístila protiraketovou základnu, na níž by byly umístěny obranné rakety i radar. V roce 2007 následně začala oficiální jednání mezi Českou republikou a Spojenými státy o možnosti postavit ve středočeských Brdech jen radar. Základnu s protiraketovými střelami pak Spojené státy chtěly vybudovat v Polsku.

Jako důvod pro stavbu radarového systému byla v té době uváděna hrozba použití balistických raket Íránem či Severní Koreou. Právě Írán byl v té době podezříván vládou USA a některými evropskými státy z tajného vyvíjení jaderných zbraní.

Záměr vybudovat radar v Česku kritizovala KSČM a ČSSD. Sociální demokraté se v roce 2007 proti radaru vymezili a požadovali, aby o stavbě radaru rozhodli občané v celostátním referendu. Tehdejší předseda ČSSD Paroubek, i přes svůj původně zdrženlivější postoj, výstavbu radaru opakovaně odmítal a uváděl, že pro ni neexistuje skutečný důvod. Později řekl, že by ČSSD mohla svůj názor přehodnotit, pokud se prokáže, že Írán disponuje balistickými raketami. „Musely by tady být ty balistické rakety a ty v Íránu nejsou,“ dodal Paroubek. Podobně se tehdy vyjadřovali i zástupci KSČM, kdy tehdejší komunistický poslanec Jiří Dolejš v roce 2007 např. uvedl, že „akutní hrozba balistických raket z Íránu či Koreje neexistuje“.

Důležité je uvést, že Spojené státy ani Česká republika nezdůvodňovaly výstavu radaru hrozbou z Ruska. V roce 2007 američtí představitelé mluvili o možnosti spolupráce s Ruskou federací a dokonce informovali o tom, že protiraketové systémy obou zemí by se mohly propojit. Ačkoli USA Rusko přesvědčovaly, že radarový systém v Česku by neměl takové parametry, aby mohl vést k sestřelení ruských mezikontinentálních raket, Ruská federace radar označovala za hrozbu pro svou bezpečnost. Dodejme, že ruský prezident Vladimir Putin tehdy hrozil odvetnými opatřeními, pokud by k výstavbě došlo.

Zástupci KSČM v té době při své kritice radaru také zmiňovali, že je dle nich namířen proti Rusku, a to s cílem Ruskou federaci vyprovokovat k novým závodům ve zbrojení. Někdejší šéf KSČM Vojtěch Filip uváděl, že Rusko nepovažuje za hrozbu (.docx, str. 3–4), a že skutečným cílem USA je mít v Evropě své vojáky a donutit evropské daňové poplatníky, aby platili „americkým firmám výrobu jejich radarů, které nepotřebujeme“.

Doplňme, že v září 2009 tehdejší nový americký prezident Barack Obama nakonec plán svého předchůdce George W. Bushe na vybudování radaru v Česku zrušil. O dohodě o radaru, kterou předtím schválila (.pdf) vláda Mirka Topolánka, tak už nakonec ani nehlasovala Poslanecká sněmovna, kde se návrh dohody zasekl v březnu 2009.

Válka v Gruzii

Konfliktu v Gruzii předcházela jednání na summitu Severoatlantické aliance v Bukurešti v dubnu 2008, během kterých se projednávalo přizvání Gruzie a Ukrajiny do tzv. Akčního plánu členství (MAP). Ten pomáhá zemím ucházejícím se o vstup do NATO se na něj připravit a plnit klíčové požadavky, představuje tak jistý předstupeň členství v NATO. Ve výsledku se tehdy Aliance na pozvánce Gruzie a Ukrajiny do Akčního plánu členství neshodla. Ve své deklaraci nicméně poměrně obecně uvedla, že „se tyto země stanou členy NATO“, a oznámila, že s Gruzií a Ukrajinou budou vést další politická jednání.

V Rusku vzbudil záměr rozšíření Severoatlantické aliance nesouhlas, podle tehdejšího vyjádření ruského ministerstva zahraničí by byl vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO „obrovskou strategickou chybou, která bude mít nedozírné důsledky pro celoevropskou bezpečnost“. Ještě před konáním summitu v Bukurešti také ruský velvyslanec při NATO Dmitrij Rogozin varoval, že vstřícný postoj Gruzie ke vstupu do NATO rozhodně nesdílí Jižní Osetie a Abcházie. Dodejme, že se jedná o dva proruské separatistické regiony, které oficiálně patří Gruzii, fakticky ale fungují jako nezávislé jednotky již od 90. let.

V srpnu 2008 mezi Ruskem a Gruzií vypukla pětidenní válka. 7. srpna 2008 nejdříve došlo ke střetu gruzínských vládních jednotek a separatistů z oblasti Jižní Osetie. V noci na 8. srpna pak za účelem udržení moci v této provincii podnikly gruzínské vládní jednotky útok na jihoosetské správní středisko Cchinvali. Na tuto akci ještě 8. srpna reagovalo Rusko vysláním své armády a následně obsadilo Jižní Osetii a Abcházii (.pdf, str. 11).

Obě strany se přitom navzájem obviňovaly z toho, kdo boje vyprovokoval. Tehdejší prezident Gruzie Michail Saakašvili vojenský zásah gruzínských jednotek v Jižní Osetii, který celou válku spustil, obhajoval tím, že do oblasti nejdříve vnikly ruské jednotky. Tyto informace se však později nepotvrdily. Na konci konfliktu došlo k územnímu rozšíření obou autonomních republik a k jejich oficiálnímu uznání Ruskem, které zde má dodnes své jednotky.

Shrnutí

Michal Zuna má pravdu v tom, že politická debata o radaru v Brdech, k níž přirovnává současnou debatu o smlouvě DCA, probíhala mezi lety 2006 a 2009, a tedy i v roce 2007. V roce 2008 pak v Gruzii skutečně začala pětidenní válka, během které Rusko obsadilo dva separatistické regiony Gruzie – Jižní Osetii a Abcházii.

Že je výstavba radaru namířena proti Rusku, uváděli především představitelé Ruské federace. Tuto rétoriku částečně používala i KSČM, jejíž předseda v té době opravdu uvedl, že Rusko nepovažuje za hrozbu.

Hrozbou ze strany Ruska nicméně vybudování radaru zdůvodňováno nebylo, jako důvod ji nezmiňovaly Spojené státy ani ČR. USA dokonce v určitý moment mluvily o možnosti propojení protiraketových systémů s těmi ruskými. Argumentem USA a české vlády pro stavbu radaru tehdy byla hrozba vypálení balistických raket z Íránu a Severní Koreje. Právě o této hrozbě zástupci ČSSD a KSČM uváděli, že podle nich neexistuje.

Na závěr tedy shrňme, že „hlavním narativem“ ČSSD a KSČM proti radaru, jak o něm v rozhovoru mluvil Michal Zuna, dle mediálních vyjádření těchto stran byla „neexistující hrozba“ ze strany Íránu a Severní Koreje. Jelikož Michal Zuna svým výrokem vyvolává dojem, že stavba radaru v Brdech byla odůvodňována hrozbou ze strany Ruska, a že hlavním argumentem ČSSD a KSČM proti radaru byla neexistence ruské hrozby, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) reaguje na otázku moderátora, zdali na jaře podepsaná Dohoda (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA) znamená, že Česko odevzdává své území americké armádě, což před tímto výrokem v pořadu tvrdil poslanec Kobza z SPD. Zuna v kontextu výroku uvedl, že je to „zbytečné strašení“ a argumentuje tím, že ČR své území ani své vojenské základny nikomu neodevzdává.

DCA dle Ministerstva obrany „upravuje (…) právní postavení příslušníků ozbrojených sil USA v rámci případného plnění jejich úkolů na území České republiky“ a k plnění těchto úkolů poskytuje česká vojenská zařízení. Přímo odstavec 1 článku 3 DCA pak ozbrojeným silám USA povoluje nerušený přístup (.pdf, str. 7) a užívání 11 předem dohodnutých vojenských zařízení a prostor (.pdf, str. 37), a to za účelem činností vyjmenovaných ve stejném odstavci – jedná se např. o výcvik vojáků či skladování materiálu.

Mezi tyto prostory patří například vojenské letiště Čáslav a Pardubice, či různé výcvikové prostory (.pdf, str. 37). DCA však využívání těchto zařízení podmiňuje plným respektováním suverenity České republiky (.pdf, str. 7). Podle Tomáše Brunera, právníka z Peace Research Center Prague, si tak Česko zachovává vlastnictví a právo na přístup do všech propůjčených budov. V samotné DCA se pak píše, že „všechny budovy, nepřemístitelné objekty a montážní celky“ zůstávají majetkem České republiky, a to včetně budov postavených Spojenými státy během jejich pobytu v těchto zařízeních (.pdf, str. 10).

Dodejme, že DCA je uzavřena na dobu deseti let (.pdf, str. 36), po jejímž uplynutí může smlouvu kterákoliv strana vypovědět. Po vypovězení této smlouvy by tak Česká republika např. získala budovy postavené či upravené Spojenými státy (.pdf, str. 10).

Dohoda mezi ČR a USA, o spolupráci v oblasti obrany, upravuje podmínky plnění úkolů příslušníků ozbrojených sil USA a k plnění těchto úkolů umožňuje Spojeným státům využít 11 vojenských prostorů a zařízení. Všechny budovy, zařízení i montážní celky ovšem zůstávají ve vlastnictví České republiky, nejedná se tak o odevzdání českého území či základen do rukou USA. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) v pořadu Události, komentáře (video) spolu s poslanci Jaroslavem Bžochem (ANO) a Jiřím Kobzou (SPD) debatoval o obranné Dohodě (.pdf) mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (DCA). V kontextu výroku Zuna uvádí, že samotná DCA neumožňuje vznik americké vojenské základny na našem území, protože její vznik (a tedy i pobyt amerických vojsk) musí na základě Ústavy i nadále schválit Parlament.

Čeští a američtí vyjednavači dokončili návrh dohody v únoru 2023 a vláda Petra Fialy ji poté schválila v dubnu (.pdf). Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) ji se svým americkým protějškem Lloydem Austinem následně podepsala v květnu.

Dohoda nyní čeká na schválení Parlamentem, přičemž k ratifikaci mezinárodní smlouvy je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. DCA musí poté svým podpisem ještě stvrdit prezident. Je vhodné zmínit, že stejným procesem musí projít také schválení vzniku samotné americké základny. DCA totiž automaticky neumožňuje umístění a pobyt amerických vojáků na území České republiky (.pdf, str. 3), a Spojeným státům tak nedává automatické právo vyslat do Česka do své vojáky.

Sama ministryně Černochová v minulosti zdůraznila, že DCA není rozhodnutím o zřízení vojenských základen. „Tato dohoda nemění nic na článku 43 Ústavy ČR, kde o pobytu jakýchkoliv vojsk rozhoduje pouze a jen Parlament,“ řekla Černochová ve svém projevu na konferenci konané v červnu letošního roku (video).

Podle článku 43 Ústavy České republiky totiž vláda rozhoduje o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR nejdéle na dobu 60 dnů, a to např. v případě plnění závazků plynoucích z mezinárodních smluv. V případě delšího pobytu by musel s pobytem ozbrojených sil jiných států na českém území podle téhož článku souhlasit Parlament, přičemž ke schválení je potřeba nadpoloviční většina všech poslanců a nadpoloviční většina všech senátorů.

Pobyt příslušníků ozbrojených sil jiných států na našem území tedy musí i nadále schválit obě komory Parlamentu a DCA tuto podmínku nikterak nemění. DCA rovněž neumožňuje vznik nové americké vojenské základny na českém území, jejíž vybudování musí schválit nadpoloviční většina Poslanecké sněmovny i Senátu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Postoj ČSSD k plánu postavit na území České republiky vojenský radar se v čase vyvíjel. O stavbě vyjednávali zástupci USA s českými politickými představiteli v letech 2006 až 2009, tedy z velké části za vlády Mirka Topolánka složené z ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem v té době naopak představovala hlavní opoziční stranu.

Americká strana původně v roce 2006 uvažovala o tom, že by ve střední Evropě umístila protiraketovou základnu, jejíž součástí by byly obranné rakety a radar. Hlavním argumentem pro výstavbu základny včetně radaru byla hrozba použití balistických raket Íránem či Severní Koreou. Právě Írán byl v té době podezříván vládou USA a některými evropskými státy z tajného vyvíjení jaderných zbraní.

Na konci srpna 2006 Jiří Paroubek, v té době jako končící premiér, uváděl, že podle jeho informací chtějí Spojené státy základnu umístit jinde než v Česku, pokud by ale nakonec USA plánovaly umístit ji v ČR, prosazovala by ČSSD vyhlášení referenda. Tehdy nastupující předseda vlády Mirek Topolánek o pár dní později mluvil o tom, že Američané nechtějí v ČR postavit základnu s obrannými raketami, ale jen radar.

Na to Jiří Paroubek v září 2006 řekl, že „radar je docela něco jiného než rakety“ a v takovém případě by všeobecné hlasování nepožadoval. Že by ke schválení umístění radaru v ČR mohlo dojít, aniž by předtím bylo vypsáno referendum o této otázce, Paroubek zmiňoval i o několik měsíců později v lednu roku 2007, kdy také uvedl: „Pokud se bude jednat o malé zařízení, které nenaruší život občanů, které nenaruší například letový provoz, tak si umím představit, že bychom o tom mohli jednat s kladným výsledkem.“ Dle jeho slov ovšem názor na toto téma nebyl uvnitř ČSSD jednotný.

Na sněmovní schůzi na konci roku 2006 se na návrh komunistického poslance Václava Exnera hlasovalo o prohlášení, které požadovalo po vládě a prezidentovi, aby se v jednání s USA o raketové obraně na území Česka dále nepokračovalo. Pro daný návrh tehdy zvedli ruku poslanci KSČM, poslanci ČSSD se hlasování zdrželi.

Doplňme, že KSČM zaujímala vůči otázce jasné stanovisko hned od počátku vyjednávání. Americký radar v Brdech dlouhodobě ostře odmítala. Argumentovala především nesouhlasným postojem většiny obyvatel k plánu na výstavbu radaru.

První jednotné stanovisko sociálních demokratů pak bylo zveřejněno v únoru 2007, kdy grémium ČSSD radar odmítlo a zároveň podpořilo vypsání referenda. Lidové noviny se následně zeptaly předsedy ČSSD Paroubka, proč změnil názor, když se ještě v lednu stavěl k případnému referendu kriticky. Jiří Paroubek argumentoval tím, že v té době dostatečně neznal parametry americké radarové základny.

Kromě kritiky parametrů radaru předseda ČSSD Paroubek také opakovaně prohlásil, že pro umístění radaru v ČR není dostatečný důvod. V listopadu 2007 řekl, že by ČSSD mohla přehodnotit svůj odmítavý přístup k radaru, pokud se prokáže, že Írán disponuje balistickými raketami. „Řekl jsem, že k tomu, abychom změnili eventuálně v budoucnosti názor, se musí něco stát. Nemůže to být nějaká virtuální realita,“ komentoval tehdy postoje ČSSD Paroubek. „Musely by tady být ty balistické rakety a ty v Íránu nejsou,“ doplnil.

V září 2009 pak představitelé USA oznámili, že od plánu postavit radar v ČR upouštějí. Jiří Paroubek krok označil za „vítězství českého lidu“ a znovu zopakoval názor, že „neexistují důvody pro to, aby tady ten protiraketový štít USA vznikl“. Zmiňoval přitom, že neexistuje reálné nebezpečí ze strany Íránu, proti němuž byl štít dle USA původně zamýšlen.

ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem se tedy ke stavbě amerického radaru na českém území nestavěla zpočátku zcela odmítavě, později ale svůj názor přehodnotila. Mezi hlavními argumenty pro odmítavý postoj uváděla neexistenci hrozby, kvůli které měl systém vzniknout. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) hovoří o migrační reformě, na které se v rámci Rady EU 8. června 2023 shodla většina ministrů vnitra Evropské unie a kterou skrze ministra vnitra Víta Rakušana (STAN) podpořilo i Česko. Proti se tehdy postavily pouze Polsko a Maďarsko; obě země pak zůstaly vůči dohodě kritické i během jednání Evropské rady a finální dohodu se kvůli těmto zemím nepodařilo dojednat. Dohodou se bude nyní zabývat Evropský parlament.

Schválený návrh o řízení azylu a migrace (.pdf), který bude sloužit jako základ pro jednání předsednictví Rady EU s Evropským parlamentem, zahrnuje pravidla pro zrychlení vyřizování neúspěšných žádostí a princip „povinné solidarity“ se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí.

Členské státy si tak budou moci vybrat, jakou formu pomoci zvolí. Jejich příspěvek do nového mechanismu solidarity může být formou relokace (tedy přijetí běženců), ročního finančního příspěvku v hodnotě min. 20 000 eur za relokaci, respektive za jednoho odmítnutého migranta, či alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí postižených migrační krizí. Vít Rakušan oznámil, že se mu podařilo vyjednat výjimku, na jejímž základě bude Česko kvůli vysokému počtu přijatých uprchlíků z Ukrajiny ze systému povinné solidarity dočasně vyjmuto. Stejná dočasná výjimka platí také pro Polsko a pobaltské státy.

SPD a její vyjádření ohledně migrační dohody

SPD se – podobně jako hnutí ANO – vůči dohodě opakovaněostřevymezovala. Předseda SPD Tomio Okamura o vládě Petra Fialy např. tvrdí, že „chce udělat z ČR zemi imigrantů“, a obviňuje (video, čas 1:24) ji z národní zrady či kolaborace.

Možnost platit místo relokace finanční příspěvek pak Okamura prezentuje jako „výpalné“ či „pokutu“. Tato vyjádření lze považovat spíše za vlastní interpretaci navrhovaného mechanismu ve formě finančního příspěvku než za konstatování „věcí, které tam (v dohodě, pozn. Demagog.cz) ve skutečnosti nejsou“, jak tvrdí poslanec Zuna. Tomio Okamura ve svých vyjádřeních opakovaně prezentuje (video, čas 1:59) migrační reformu jako mechanismus, kvůli kterému bude muset Česká republika buď přijímat migranty, nebo zaplatit finanční příspěvek. Opomíjí však další možnost poskytnutí materiální či personální pomoci.

Z žádných veřejných prohlášení hnutí SPD nicméně nevyplývá, že by návrhu dohody přičítalo věci, které v něm nejsou obsažené. Naopak např. na mimořádné schůzi Sněmovny 14. červnapopisoval poslanec Radek Rozvoral z SPD obsah smlouvy správně – uváděl např., že povinnou solidaritu lze projevit i necelými 500 tisíci korun za jednoho nepřemístěného migranta; že minimální počet relokací za rok činí 30 tisíc, přičemž se toto číslo může v případě potřeby zvýšit (.pdf, str. 53); nebo že členský stát „převezme odpovědnost za posouzení žádosti o azyl osob, které by za normálních přirozených okolností a za současného právního stavu podléhaly předání do odpovědného členského státu dle (…) Dublinských dohod (…) tento systém se stane povinným, pokud přísliby přemístění nedosáhnou 60 % celkových potřeb,“ jak stojí ve smlouvě (.pdf, str. 113, 124).

Závěr

SPD ve svých vyjádřeních zkresluje význam některých částí dohody, když nový finanční mechanismus nazývá výpalným či pokutou, dále často opomíjí možnost poskytnutí materiální či personální pomoci. Z žádných veřejných prohlášení jejích členů nicméně není patrné, že by o smlouvě „říkala (…) věci, které tam nejsou“. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.