Miloš Zeman

Prezident Zeman mluví o tom, že mezi lety 2002 a 2017 se počet státních úředníků zdvojnásobil z 80 na 150 tisíc. Doplňuje, že odlišuje státní zaměstnance jako takové (jako např. policisty a hasiče), což řada politiků nečiní, od samotných úředníků. Vzhledem k definiční nejasnosti vymezení „úředníka“ a také absenci srovnatelných dat za období 2002–2017 je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Z veřejně dostupných zdrojů jsou dohledatelná data státních zaměstnanců v obou vymezených letech. K roku 2002 lze čerpat ze státního závěrečného účtu (.pdf, str. 117, resp. studie, která na něj odkazuje), pro letošní rok pak jsou dostupná data ze schváleného státního rozpočtu. Ministerstvo vnitra v roce 2011 vypracovalo dokument Analýza aktuálního stavu veřejné správy, která poměrně přesně pracuje s počty státních zaměstnanců od roku 1999. Na osmé straně pak uvádí konkrétní čísla, pro rok 2002 pracuje s počtem 178 495 lidí zaměstnaných ve státní správě. Nicméně jak plyne dále z textu, počítá mezi ně také zaměstnance v rámci armády atp.

Navíc se čísla se současným stavem komplikovaně srovnávají, neboť v daných letech probíhala reforma veřejné správy a měnily (přesouvaly) se jednotlivá zařazení. Ve výchozím roce, který prezident vymezuje, tedy nejde přesně určit, kolik „úředníků“ v České republice reálně pracovalo.

Poté, co služební zákon Sobotkovy vlády vstoupil v platnost, jsou již úředníci lépe identifikovatelní. Podíváme-li se na schválený zákon o státním rozpočtu pro letošní rok, na straně 47 (sešit B) se uvádí, že v organizačních složkách státu pracuje asi 205 tisíc lidí, z čehož ale 88 tisíc jsou příslušníci a vojáci. Ani v tomto případě vlastně konkrétně nevíme, jaký počet lidí vykonává typicky úřednickou činnost. Pokud budeme vycházet ze systemizace služebních a pracovních míst pro rok 2017, tak celkem jde o cca 78 tisíc míst. Nejde však o všechny úřady, samotný dokument popisuje, že některé úřady mají výjimku.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Prezident republiky podle Ústavy České republiky jmenuje a odvolává předsedu vlády.

Pravomoc prezidenta republiky plyne z čl. 62, písm. a) Ústavy, podle kterého prezident „jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády…“ Předseda vlády pak podává demisi do rukou prezidenta republiky podle čl. 73, odst. 1 Ústavy. Odvolání předsedy vlády je podmíněno jeho podáním demise.

Miloš Zeman je prvním prezidentem České republiky, který do Milevska zavítal na radnici a následné setkání s občany. Alespoň tak tvrdí starosta Milevska Radosta, podle jehož údajů navštívil Milevsko také prezident Klaus, avšak pouze lokální společnost ZVVZ, a.s. a hospodu U kohouta.

Na televizi Nova v 90. letech skutečně běžel pořad Gumáci, který parodoval české politiky. Ti byli ztvárněni svými gumovými podobiznami. Svou postavu zde měl jako lídr opoziční ČSSD i Miloš Zeman. Celý pořad se inspiroval francouzskou předlohou, pořadem Les Guignols de l'info.

Pro informaci a možná i pobavení dodáváme na ukázku dílu tohoto pořadu, další jsou dostupné na YouTube.

V dané kauze skutečně došlo ke změně výpovědí. Jeden svěděk výpověď odvolal, což soud neakceptoval, druhý ze svědků měl údajně svou výpověď učinit pod nátlakem. Obecně lze tedy konstatovat, že k tomuto jevu zde došlo, výrok je tedy hodnocen jako pravdivý. V rámci výroku ovšem nehodnotíme obsah výpovědí či obsah celé kauzy.

Jaroslav Ďurči původně vypověděl, že Jiřího Kajínka na místo vraždy Štefana Jandy u plzeňské věznice Bory 30. května 1993 odvezl a že jeli pouze dva. Později svou výpověď odvolal, podle jeho slov byla vynucená policií. Soud později odmítl jako lživou Ďurčiho změněnou výpověď.

I svědek Alexander Hegedüs se svěřil bývalé zaměstnankyni prezidentské kanceláře Janě Chalupové, že v případu Jiřího Kajínka „nemá čisté svědomí“ a svou výpověď údajně učinil pod nátlakem. Sám se řízení o obnově procesu neúčastnil, svou výpověď by údajně uvedl na pravou míru, pokud by směl vypovídat s vyloučením veřejnosti. Soudem byl opakovaně označen za nevěrohodného svědka, i proto nebyla pro soud podstatná informace o jeho možné změně výpovědi.

Výrok je pravdivý. Jiří Kajínek byl ve vězení od února 1994 do 23. května 2017, kdy mu prezident Zeman udělil milost, s výjimkou 40 dní v roce 2000, kdy byl na útěku. Ve vězení tedy opravdu strávil přes 23 let.

Prezident Zeman tvrdí, že v Kajínkově případu bylo více posudků psychologů, které dokazovaly, že je Jiří Kajínek schopný resocializace.

Že je Jiří Kajínek schopen resocializace dokazoval Kajínkův advokát v roce 2015 novým znaleckým posudkem z oboru psychologie. Logika posudku spočívala v tom, že byl-li Kajínek umístěn do věznice s nižší ostrahou, již se resocializuje. To nejsme schopni odborně posoudit, navíc o jednotlivých posudcích existují pouze mediální zprávy. Kajínkův advokát chtěl i díky tomuto posudku znovuotevřít proces s Kajínkem, kdy nežádal zproštění viny, ale překvalifikování trestu na trest výjimečný se sazbou 15–25 let.

Soud rozhodl o zamítnutí žádosti o obnovení procesu, podle jeho vyjádření nový posudek nemá ambice revidovat posudky předchozí.

Před lety dělali v Kajínkově případě znalecké posudky např. MUDr. Čákora a JUDr. Hlaváčková v oboru psychiatrie a z oboru psychologie PhDr. Jelen. Sám doktor Jelen se ve svém znaleckém posudku neshodl s dalšími dvěma na nemožnosti resocializace s odůvodněním, že u nikoho není zcela vyloučena. Soud si proto již v roce 1998 nechal zpracovat revizní znalecký posudek speciální komise pod vedením prof. Zvolského, který mluvil jednoznačně o nemožnosti resocializace a s jehož závěry se soud ztotožnil.

Další posudek byl předložen při snaze o znovuotevření případu v roce 2004. Ten předložila Kajínkova obhajoba a měl dokazovat, že je odsouzený schopen se znovu začlenit do společnosti.

Je faktem, že v případu byly předloženy posudky, které mají zjednodušeně řečeno podporovat Kajínkovu resocializaci. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, byť upozorňujeme na to, že oba tyto posudky byly předkládány Kajínkovou obhajobou a v rámci výroku neřešíme, zda Kajínek skutečně je schopen resocializace.

V pondělí 29. května 2017 havaroval policejní vůz BMW i8 v brněnských Chrlicích kolem dvaadvacáté hodiny. Automobil sjel ze silnice a narazil do stromu. V automobilu byli dva pasažéři. Policista a šéf hradního protokolu Vladimír Kruliš.

Zprvu se objevily informace, že vůz měl řídit šéf hradního protokolu. To ovšem popřela zdravotnická záchranná služba ve své tiskové zprávě z výjezdu. Podle jejich vyjádření byl řidičem policista, který během jízdy měl cévní mozkovou příhodu. Záchranáře měl na místo přivolat spolujezdec, tedy Kruliš.

Řidič vozidla i pasažér byli převezen i do fakultní nemocnice v Brně Bohunicích. Oba utrpěli vážná zranění. Kruliš momentálně leží ve stabilizovaném stavu na jednotce intenzivní péče úrazové chirurgie, kam byl převezen s podezřením na možné poranění páteře. Oba dva navštívil v úterý večer prezident České republiky Miloš Zeman. Podle prezidentova týmu má Kruliš zlomený obratel, zranění míchy podle něj neutrpěl.

Podle doposud zjištěných informací měl jízdu domluvit šéf jihomoravských policistů Leoš Tržil.

Odvolací soud v rozsudku skutečně připustil, že z některých Peroutkových textů lze vyvodit kritický závěr, že jejich autor byl fascinován nacismem, respektive Hitlerem. Podle soudu je taková interpretace možná a má reálný základ v textech, ovšem již nehodnotí, zda je to interpretace správná a zda články opravdu takové selhání dokládají (což není předmětem ani našeho hodnocení).

Miloš Zeman se vyjadřuje ke kauze s údajným textem Ferdinanda Peroutky, který měl Adolfa Hitlera označit za gentlemana. O žalobě Peroutkovy vnučky Terezie Kaslové proti Kanceláři prezidenta republiky rozhodoval v březnu 2016 Obvodní soud pro Prahu, který nařídil Kanceláři omluvu. Hned na místě však bylo proti rozsudku podáno odvolání.

Odvolací soud pravomocně rozhodl na začátku září 2016, kdy potvrdil omluvu za autorství tohoto článku Hitler je gentleman, ale zrušil povinnost omluvit se za to, že měl Peroutka podle Zemana na svědomí větu „nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“. Obsahově podobná vyjádření měl totiž Peroutka podle názoru soudu opravdu publikovat. Jak Kancelář prezidenta republiky, tak Terezie Kaslová podali dovoláni k Nejvyššímu soudu.

Na základě tohoto rozsudku, který je k dispozici na Lidovky.cz, můžeme potvrdit, že soud v odůvodnění používá přirovnání (.jpg, s. 13) fascinace něčím záporným k fascinaci králíka pohledem kobry, když říká:

„Prezident kriticky zmínil tehdejší fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením (rozuměno nacismu či přímo Adolfa Hitlera, který byl prve v Projevu zmíněn). Nejprve je třeba uvést, že fascinace nemusí být vyvolána jen něčím kladným (tedy fascinace něčím pozitivním, následováníhodným), avšak též něčím záporným (ve smyslu uhranutí, jako je králík fascinován pohledem kobry, vydáme-li se do říše zvířat).“ Z této citace je však možno zjistit, že přirovnání není mířeno na Ferdinanda Peroutku, ale je vyřčeno pouze v obecné rovině, kdy je negativní fascinace ukazována na příkladu.

Rozsudek zdůrazňuje, že prezidentův závěr je hodnotícím soudem, který má reálný základ v Peroutkových textech. „Onen pravdivý základ představuje v prvé řadě Peroutkův článek s názvem Dynamický život, v němž se nachází mnoho výroků a slovních obratů (...), na základě nichž lze předmětný skutkový soud o fascinaci učinit. (...) Mohou být i jiné názory na tento článek, na to, jak to tehdy Peroutka myslel, jak jeho obsah souvisí s dobou, v níž byl napsán, co může být v článku ironií, ovšem vzhledem k danému obsahu tohoto článku nelze názor Prezidentům zavrhnout a postihnout jako neoprávněný, nedovolený.“ (s. 14) Tyto závěry mají hledat historici, ale kdokoliv může činit kritické závěry o protagonistech a době, pokud mají nějaký reálný základ.

Podobně soudce Tomáš Novosad rozsudek senátu odvolacího soudu komentoval v DVTV (5:20), když mimo jiné uvedl: „...aniž bychom my sami kritizovali, to zase musím znovu zdůraznit, tak my říkáme ano, jsou zde jisté články, které byly v té době napsány panem Ferdinandem Peroutkou a na základě těch článku lze připustit, aby někdo vynesl kritický soud.“
Na základě výše uvedeného odůvodnění tedy konstatujeme, že soud nerozhodl, zda Peroutka podlehl fascinací nacismem, ale uznává, že Zemanův hodnotící pohled je vzhledem k existujícím podkladům (a jejich různým výkladům) legitimní.

Co se týká citovaných textů, článek Hitler je gentleman Jiří Ovčáček nenašel, jelikož neexistuje. V dalších dvou textech, které Zeman zmiňuje, se skutečně objevují zmíněné pasáže. Viz archiv časopisu Přítomnost a texty Dynamický život a Češi, Němci a židé.

V závěru rozsudku soudce Novosad skutečně uvádí Zemanem popsanou sportovní analogii. Píše:

„Tedy se v souvislosti s nákladovým výrokem sděluje – opět v zájmu vyloučení možných desinterpretací, že chtěl-li by snad někdo použít terminologii sportovní, dopadl spor remízou.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, Miloš Zeman skutečně v minulosti citoval profesora Höschla, nicméně je třeba dodat, že v té době skutečně, jak upozornil tazatel na náměstí v Kuřimi, slovy o třetině slaboduchých, každém sedmém jako debilním/dementním/alkoholikovi tvrdě vystupoval proti přímé demokracii, zatímco dnes ji verbálně hájí.

Miloš Zeman byl občanem dotázán na svou změnu postoje v otázce referend a přímé demokracie. Tazatel zmiňoval jeho citát, který popsal následovně s tím, že jej měl Miloš Zeman říct:

„To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každá sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel má podprůměrný intelekt. Těmto lidem, to je tedy polovina národa, uniká složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa.“ Reakcí Miloše Zemana bylo, že jednak pouze citoval profesora Höschla a také to, že se vyvinul jeho názor. V každém případě Miloš Zeman zmíněnou větu skutečně řekl. 22. ledna 1992 vystoupil ve Federálním shromáždění s projevem, v němž přímou demokracii tvrdě kritizoval. Například uvedl: „Současně bych však chtěl varovat před obecně rozšířenou a dalo by se říci populistickou iluzí, která vychází z názoru, že hlas lidu je hlasem božím, a že to, co nespraví parlament, spraví občané.Jsem si vědom toho, že zejména dnes v předvolebním období, kdy se každý poněkud bojí říci to, co by rozhořčilo voliče, mohou být další poznámky pokládány za provokativní. Ale prosím, abyste zvážili prostý fakt, že např. za středověku a ještě v pozdějších staletích byla většina veřejnosti nakloněna upalování čarodějnic a že to byla byť absolutistická, leč přesto osvícená vládnoucí moc, která toto upalování zakázala dávno před tím, než ke stejnému názoru veřejné mínění tehdejších občanů došlo.Pokud vám tento příklad bude připadat jako příliš antikvovaný, položme si jednoduchou otázku: Kdybychom v této zemi uspořádali všelidové hlasování o tom, zda obnovit trest smrti, jak si myslíte, že by toto hlasování dopadlo? Máme k dispozici poměrně seriózní a reprezentativní průzkumy veřejného mínění a můžeme tedy vyvodit předběžný závěr.Toto populistické krédo ostatně napadá i psychiatr prof. Cyril Höschl ve svém projevu, který koncem září přednesl v pražském Karolínu. Chtěl bych velkou většinu svého diskusního příspěvku vyplnit právě touto citací, neboť se domnívám, že tak jako k tomuto ctihodnému shromáždění mluví zástupci různých profesí, neuškodí, jestliže k němu promluví - byť zprostředkovaně - i psychiatr.Dovolte mi tedy, abych citoval. Tato země v této době prochází rozumovou, mravní i citovou krizí. Zamýšlíme-li se hlouběji nad tím, jak k této krizi došlo, proč právě teď, musíme si připustit některá velice nepříjemná, ale bohužel pravdivá fakta. To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Je to suché konstatování skutečnosti.Třetina obyvatel této země je slabá duchem.Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. Proč se o tom dnes zmiňuji?“

Tolik slova Miloše Zemana z Federálního shromáždění. Že jde o citát Cyrila Höschla, dokládá jeho vlastní vyjádření v časopise Reflex z roku 2004 (14/2004). Höschl píše: „Citát je vytržen z atmosféry té chvíle a oné doby. Byla to doba, kdy u nás začala po prvotním nadšení prosakovat "blbá nálada" spojená s neschopností nadhledu a odstupu. Chtěl jsem tehdy ukázat, že schopnost humoru, tj. vhledu za prvoplánový význam slov a situací, souvisí také s inteligencí. Kdo nemá smysl pro humor, mívá sklon k podezřívavosti. Nechápe totiž, čemu se ostatní smějí, takže nakonec dochází k názoru, že se posmívají právě jemu. Z toho pramení ostražitý a nevlídný postoj ke světu (‚aby ze mne nedělali vola‘). Tyto mechanismy leccos vysvětlují, zvážíme-li jejich zastoupení v populaci uvedené v citátu. Rozhodně jsem tím nechtěl říci (a ani nikde neřekl), že bychom na tom byli hůře než jiné národy.“