Miloš Zeman

Miloš Zeman ve svém vánočním poselství mluvil mimo jiné o tzv. Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu. Ta byla Evropskou radou představena koncem roku 2019. Jedná se o plán Evropské unie na transformaci hospodářství za účelem dosažení klimatické (uhlíkové) neutrality v roce 2050. Prezident Zeman v projevu kritizoval jednotlivé důsledky, které tato dohoda podle něj pro Evropu přináší.

Zákaz aut se spalovacími motory

Prezident Zeman nejprve zmiňuje, že Green Deal zahrnuje pokus „zakázat auta se spalovacími motory“. Je pravda, že v souvislosti s Green Dealem Evropský parlament schválil návrh Evropské komise na ukončení prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035. Nejedná se však o zákaz provozu těchto aut, jak by výrok mohl na první pohled naznačovat. Jak například uvádí web Evropského parlamentu, nová pravidla „se netýkají stávajících automobilů“ a neznamenají, že do roku 2035 budou muset být „všechna auta“ na silnicích bez emisí. „Pokud si nyní koupíte nové auto (s klasickým spalovacím motorem, pozn. Demagog.cz), můžete s ním jezdit až do konce jeho životnosti,“ vysvětluje web.

Omezení jaderných elektráren

V další části výroku Miloš Zeman hovoří o pokusu „omezit nejenom uhelné, ale, jak ukazuje příklad sousedního Německa, i jaderné elektrárny“. Green Deal obsahuje nutnost „rychlého vyřazení uhlí“ a vytvoření energetického odvětví založeného převážně na obnovitelných zdrojích. Původní dokument se nicméně udržitelnosti jaderné energie nevěnoval. V Evropské unii však existuje tzv. taxonomie, tedy seznam, v němž má být jasně určeno, které ekonomické činnosti jsou ekologicky udržitelné a které nikoliv. Tento seznam lze považovat za součást Green Dealu, neboť vznikl za účelem směřovat investice EU do udržitelných projektů a dosáhnout tak cílů Zelené dohody.

Rámcově vstoupila taxonomie EU v platnost v červenci 2020 s tím, že Evropská komise ji plánovala v budoucnu více konkretizovat. S prvním seznamem pak přišla v dubnu roku 2021 a jádro mezi udržitelné zdroje energie nezařadila. V březnu roku 2022 však rozhodla o tom, že konkrétní jaderné aktivity jsou v souladu s klimatickou a environmentální politikou EU. Pokud tedy státy splní konkrétní podmínky, mohou i nadále pokračovat v provozování jaderných elektráren. V tomto ohledu lze tedy hovořit o snaze omezit jaderné elektrárny v souvislosti s Green Deal, ačkoliv k tomu nakonec došlo jen částečně.

Nyní se podívejme, zda chce Německo kvůli Green Dealu omezit jaderné elektrárny na svém území. Vláda s Olafem Scholzem v čele plánovala v roce 2021 postupné zrušení provozu všech tamních jaderných elektráren do konce roku 2022. Později rozhodla, že v témže roce ze tří fungujících jaderných elektráren zcela odstaví pouze elektrárnu Emsland. Zbylé dvě plánovala dle vyjádření ministra hospodářství Roberta Habecka ponechat v záloze až do poloviny dubna roku 2023, a to zejména kvůli nejistotě stabilních dodávek plynu z Ruska. V říjnu pak německá vláda rozhodla, že do dubna roku 2023 ponechá v záloze všechny tři jaderné elektrárny.

Německý plán na postupné zrušení jaderných elektráren ovšem nevznikl v důsledku Green Dealu, ale již v roce 2011 v reakci na havárii japonské jaderné elektrárny Fukušima. Tato politika byla tedy vedena vládou Angely Merkelové ještě před tím, než Evropská unie Green Deal vyhlásila.

Rozšíření emisních povolenek

Jako poslední bod zmínil prezident Zeman při kritice Green Dealu „pokusy rozšířit emisní povolenky“. Ty udávají cenu, kterou musí společnost zaplatit za každou vypuštěnou tunu CO2 (přesněji za tunu skleníkových plynů v přepočtu na ekvivalent CO2). V červnu tohoto roku europoslanci skutečně odhlasovali rozšíření stávajícího systému pro obchodování s emisemi (EU ETS) tak, aby se povinnost platit za emise vztahovala i na některá další odvětví, např. na oblast námořní dopravy a na vytápění budov. V prosinci se s Evropským parlamentem na tomto návrhu, který obsahuje i některé cíle z původní Zelené dohody z roku 2019, předběžně dohodli i zástupci evropských zemí.

Závěr

Ve spojitosti se Zelenou dohodou pro Evropu se EU skutečně pokouší rozšířit systém emisních povolenek i na další odvětví. Green Deal představený v roce 2019 také zmiňuje nutnost „rychlého vyřazení uhlí“ a vytvoření energetického odvětví založeného převážně na obnovitelných zdrojích.

Opatření související s Green Dealem nicméně nezavádí přímo „zákaz aut se spalovacími motory“, ale ukončení prodeje nových vozů v roce 2035. Stávajících vozů, které nejsou bezemisní, se nová pravidla netýkají. Německo plánuje odstavit v blízké době poslední jaderné elektrárny, ale mělo k tomu do roku 2022 dojít už podle plánu německé vlády z roku 2011, nikoli na základě Zelené dohody, kterou Evropská komise představila o osm let později. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako zavádějící.

Zpravodajský server Novinky.cz 30. dubna zveřejnil článek, který nese titulek: „Zeman: Kandidáti na prezidenta jsou výsměch, chci Středulu.“ Autoři v něm píší o Zemanově proslovu k delegátům na sjezdu Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), ve kterém Miloš Zeman vyzval šéfa odborů Josefa Středulu, aby kandidoval na prezidenta. 

Doslova zde prezident Zeman řekl (video, 15:50): „Zcela závěrem bych chtěl poprosit delegáty tohoto sjezdu, aby přemluvili svého předsedu, aby kandidoval na funkci prezidenta republiky. Skuteční kandidáti musí být přemlouváni. Ta sbírka podivných existencí, která se teď hlásí, že chce být prezident, aniž by měla silný životní příběh, čest výjimkám, musí být podle mého názoru kompenzována několika, nikoli jedinou, silnými osobnostmi, mezi nimiž si volič, občan, může vybrat (…). Věřím, Pepo, že tuto výzvu přijmeš a budeš jedním z nejsilnějších kandidátů v lednové prezidentské volbě.“ 

Miloš Zeman tedy ve svém projevu (video, 8:29–17:31) v souvislosti s kandidáty hovořil doslova o „podivných existencích“, což Novinky.cz parafrázovaly významově podobným výrazem „kandidáti jsou výsměch“. Autoři článku také Miloše Zemana nepřesně citovali, když jeho slova zjednodušili na „(všichni) kandidáti jsou výsměch“, ačkoliv prezident zmiňoval, že mezi „sbírkou podivných existencí“ jsou i výjimky.

Co se týče druhé části titulku článku Novinek.cz ("chci Středulu"), je situace složitější. Miloš Zeman totiž na sjezdu odborových svazů uvedl nejen to, že věří, že bude Josef Středula „jedním z nejsilnějších kandidátů v lednové prezidentské volbě“, ale mluvil i o tom, že by „chtěl poprosit delegáty“ sjezdu, aby Středulu přemluvili ke kandidatuře. Právě toto vyjádření poté redakce Novinek.cz parafrázovala jako „chci Středulu“.

Novinky.cz tedy Zemanova slova skutečně necitovaly přesně, nicméně význam titulku odpovídá tomu, co Miloš Zeman řekl. O stávajících kandidátech na prezidenta mluvil jako o „podivných existencích bez silného životního příběhu,“ zjevně je tedy považuje (ve srovnání se zmíněnými výjimkami) za nehodné toho, aby kandidovali na prezidenta. Parafráze jeho postoje do toho, že kandidáti „jsou výsměch,“ nijak nemění význam Zemanových slov. Obdobně Novinky.cz správně do titulku shrnuly smysl prezidentovy prosby delegátům, aby přemluvili Josefa Středulu ke kandidatuře. Zeman skutečně na sjezdu ČMKOS řekl, že by chtěl (poprosit delegáty), aby Středula kandidoval na prezidenta. Titulková zkratka „chci Středulu“ tedy odpovídá Zemanovým slovům, stejně jako zbytek článku Novinek.cz.

Ačkoliv titulek článku není doslovnou citací slov Miloše Zemana a prezident tedy správně poukazuje na to, že titulek není přesný, argumentuje jinou částí svého projevu, než kterou Novinky.cz použily v titulku. Odkazuje se na své slova o tom, že by Středula byl jedním z nejsilnějších kandidátů, to ale není pasáž ze Zemanova projevu, které se dostala (parafrázovaná) do titulku. Zeman de facto řekl i to, že chce, aby Středula kandidoval. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Miloš Zeman obhajuje svého poradce Martina Nejedlého. Ten je podle moderátorky Terezie Tománkové vnímán určitou částí společnosti negativně, a to kvůli svým proruským postojům. Hlava státu zároveň říká, že Nejedlého pracovní působení v Rusku a Německu bylo „veřejné“, čímž dává najevo, že je obecně známé, co jeho poradce v minulosti dělal.

Na úvod ještě dodejme, že Martin Nejedlý je členem expertního týmu prezidentské kanceláře od roku 2013, kdy se Miloš Zeman poprvé ujal prezidentského úřadu. V roce 2014 se navíc stal i prezidentovým externím poradcem. Na obou těchto pozicích působí (.pdf; .pdf) dodnes. Média ho označují za klíčového muže okolí prezidenta Zemana.

Životopis Martina Nejedlého

O životě Martina Nejedlého toho sdělovací prostředky a veřejnost příliš neví. Lidové noviny v roce 2020 informovaly, že se již sedmým rokem snaží společně s webem Česká pozice získat od Hradu oficiální životopis Martina Nejedlého. Nikdy se však s úspěchem nesetkaly. I další média uvádí, že žádný životopis, který by vysvětloval kariéru prezidentova poradce, veřejně neexistuje.

Přesto však v médiích existují útržkovité informace, které vysvětlují některé části jeho života. Z rozhovorů Martina Nejedlého pro Lidové noviny, Deník a Blesk vyplývá, že mezi lety 1989 a 1990 ukončil kariéru prvoligového volejbalisty za Zbrojovku Brno a odešel do Německa, kde rovněž hrál volejbal. Zanechal i studia na vysoké škole v Brně, konkrétně obor učitelství-tělocvik.

Po nějaké době skončil svou kariéru volejbalisty a postupně se v Německu začal věnovat jinému oboru. Tamní firma prý ocenila, že umí dobře rusky. Podle svých vlastních slov se asi pět let věnoval obchodu s auty Opel mezi Ruskem a Německem. Časem se pak trvale usadil v Moskvě, kde se seznámil s lidmi z ropného koncernu Lukoil. Pro Lukoil začal podle magazínu Dotyk pracovat v roce 1997. Kolem roku 2000 se opět vrátil do Česka a pendloval mezi Ruskem a Českem. S lidmi z Lukoilu i nadále komunikoval.

Minulý rok pro Seznam zprávy uvedl, že už asi 25 let dělá tu stejnou práci, věnuje se totiž oblasti petrochemie. „Vždycky jsme dělali obchod s komoditami, které byly součástí petrochemie, vždycky jsme obchodovali s technologiemi, které jsou součástí petrochemie,“ řekl 15. ledna 2016 pro deník Blesk. V tom samém rozhovoru uvedl, že na přelomu let 2001 a 2002 byl zaměstnancem ve společnosti Plynostav Pardubice.

V roce 2007 založil Martin Nejedlý českou pobočku ruského Lukoilu, která se jmenovala Lukoil Aviation Czech. Ta během Topolánkovy vlády získala bez výběrového řízení zakázku na dodávání paliva pro české státní aerolinie. Nejedlý byl jednatelem společnosti Lukoil Aviation Czech do roku 2015, kdy společnost přešla do likvidace, neboť musela po prohraném soudním sporu zaplatit Správě státních hmotných rezerv přes 27 milionů korun. Podle dostupných informací získala česká pobočka Lukoilu peníze na zaplacení pokuty od ruského Lukoilu.

Po návratu z Ruska Nejedlý také dlouhodobě figuruje ve dvou svých firmách. Je jediným akcionářem společnosti ENE INVESTMENT a.s. a 100% podílníkem a jednatelem ve společnosti FAMOS Trading s.r.o. V roce 2018 Česká televize přišla s informací, že Nejedlý prostřednictvím společnosti ATM energy, jejímž je akcionářem (.pdf, str. 26), provozuje v Česku čerpací stanice na CNG.

Žádné další stěžejní podnikatelské aktivity Martina Nejedlého, které by byly pro náš výrok relevantní, nejsou z veřejných zdrojů známé.

Závěr

Z veřejných zdrojů tedy víme, že Nejedlý přibližně od roku 1990 pracoval pro německou společnost, nejpozději ve druhé polovině 90. let již ale žil trvale v Moskvě a s auty už neobchodoval. V té době již měl kontakty v prostředí ruského ropného průmyslu a od roku 1997 začal pracovat pro ruský Lukoil. Do Česka se vrátil v roce 2000. Čím se Martin Nejedlý zabýval dalších 7 let, není úplně jasné. Kromě toho, že byl podle svých slov na začátku milénia zaměstnancem Plynostavu Pardubice a dělal „obchod s komoditami, které byly součástí petrochemie“, jakékoliv další indicie chybí. Od roku 2007 byl jednatelem Lukoil Aviation Czech, a to až do jejího zániku v roce 2015. Po návratu z Ruska Nejedlý figuroval ve svých firmách a údajně pokračovala jeho činnost v oblasti petrochemie. To potvrzuje také jeho angažmá v plnicích stanicích na CNG.

Miloš Zeman svým vyjádřením vytváří dojem, že veškeré Nejedlého angažmá v Rusku je veřejně dohledatelné a obecně známé. Zmiňuje sice práci pro českou pobočku ruského Lukoilu, tam ale Nejedlý pracoval až od roku 2007. Miloš Zeman opomíjí další klíčová období života svého poradce, která s Ruskem souvisela. Žádné veřejné zdroje neuvádí, co přesně dělal v Rusku do roku 2000 a čemu přesně se věnoval v Česku do roku 2007. Podle svých vlastních slov navíc i po roce 2000 udržoval s některými lidmi z Ruska kontakt. Celkově máme o kariéře Nejedlého jen útržkovité informace. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Prezident Miloš Zeman odkazuje na výrok předsedkyně Poslanecké sněmovny a TOP 09 Markéty Pekarové Adamové. Ta v rozhovoru pro Právo z 13. dubna řekla: „Připomeňme, že třeba ještě před rokem bývalý ministr Havlíček usiloval o to, aby v tendru byl i ruský Rosatom. Jemu i všem podobným, kteří nám teď cokoliv vzkazují a radí, doporučuji, aby radši šoupali nohama a mlčeli v koutě.“ 

Markéta Pekarová Adamová tedy skutečně použila slova o „šoupání nohama a mlčení v koutě“, nemluvila ale obecně o roli opozice, jak naznačuje (video, čas 44:07) Miloš Zeman. Předsedkyně Poslanecké sněmovny své doporučení směřovala bývalému ministru Karlu Havlíčkovi, a to konkrétně v souvislosti s jeho aktivitami v jednání o dostavbě Dukovan. Výrok Miloše Zeman proto hodnotíme jako zavádějící.

Bývalý ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček za minulé vlády skutečně podporoval přizvání ruského Rosatomu do tendru na stavbu nového jaderného bloku elektrárny Dukovany. Před tímto krokem přitom opakovaně varovala (.pdf, str. 5-7) podle webu Aktuálně.cz nejen Bezpečnostní informační služba: „Experti ministerstev vnitra a zahraničí, kontrarozvědky BIS, rozvědky ÚZSI, Vojenského zpravodajství a Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost (NÚKIB) (…) už poněkolikáté důrazně doporučili, aby vláda neoslovovala ruský Rosatom. V případě, že by tendr vyhrál, podle nich hrozí, že režim Vladimíra Putina použije největší zakázku v historii Česka k vydírání státu.“

V květnu 2021 představila tehdejší ministryně financí Alena Schillerová vládě materiál k přípravě státního rozpočtu na rok 2022. Tento předběžný návrh byl vládou 7. června schválen. Návrh mimo jiné počítal se schodkem 390 mld. Kč. Výše investic byla odhadnuta na 189 mld. Kč. 

28. srpna po schůzi s premiérem Babišem a ministryní financí Schillerovou uvedl mluvčí prezidenta na svém twitterovém účtu následující:

Dodal také, že: 

22. září se ministryně financí znovu setkala s prezidentem Zemanem na schůzi v Lánech. Hlavním tématem této schůze byl návrh státního rozpočtu. Ministryně podle svých slov seznámila prezidenta s přepracovaným návrhem rozpočtu, který mimo jiné počítal se schodkem 376,6 mld. Kč, tedy o 13,4 mld. Kč méně než návrh původní. Navíc také o 29 mld. navyšoval plánovaný rozpočet investic. Ministryně také uvedla (video, čas 4:06), že si prezident Zeman chce její návrh podrobně nastudovat a že o případném vetu nebo větších výhradách z prezidentovy strany nebyla řeč.

27. září vláda přepracovaný návrh státního rozpočtu na rok 2022 schválila (.pdf).

20. října vláda přepracovaný návrh státního rozpočtu schválila znovu, protože jej bylo nutné znovu schválit a opětovně předložit do Poslanecké sněmovny z důvodu proběhlých sněmovních voleb.

Prezident se k tomuto přepracovanému návrhu nijak veřejně nevyjádřil. Jeho srpnové vyjádření prostřednictvím mluvčího se vztahovalo k původnímu předběžnému návrhu Ministerstva financí z května, který se ale od zářijového přepracovaného návrhu, předloženého Poslanecké sněmovně, liší jak nižším schodkem, tak vyššími investicemi.

Miloš Zeman tedy správně uvádí, že k předloženému návrhu státního rozpočtu, respektive výši jeho schodku a plánovaných investic, měl výhrady. Tyto výhrady měl nicméně k návrhu rozpočtu, který od té doby Ministerstvo financí právě v těchto oblastech přepracovalo. K aktuálnímu návrhu rozpočtu se prezident nijak nevyjádřil. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Prezident Miloš Zeman zde mluví v souvislosti s výhradami, které podle vlastních slov má k jednomu z kandidátů na ministra v budoucí vládě Petra Fialy. Zeman má k nejmenovanému kandidátovi výhrady (video, čas 9:32), přes které podle něj „nepojede vlak“. Podle MF DNES by oním problematickým kandidátem měl být Jan Lipavský (Piráti), který se má stát ministrem zahraničních věcí.

Miloš Zeman svým výrokem poukazuje na to, že odmítnutím jmenování jednoho kandidáta na ministra by de facto došlo k nejmenování vlády jako celku. Právní základ této problematiky nalezneme ve čl. 68 odst. 2 Ústavy, který říká: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Ústavní formulace zdánlivě prezidentu nedává možnost návrhu premiéra na jmenování člena vlády nevyhovět, praxe však přinesla vícero případů, kdy prezident odmítal jmenovat určitého kandidáta na ministra.

Nejmenování ze závažných důvodů

Podle ustáleného výkladu například prezident může nejmenovat ministra, pokud by kandidát nesplňoval některé zákonné podmínky. Jak uvádí ve svém komentáři k problematice ústavní právník Zdeněk Koudelka: „Z Ústavy totiž neplyne, že by prezident republiky, byť posléze vázán návrhem předsedy vlády, nemohl odmítat některé osoby navržené na funkci ministra jako nevhodné nebo nepřijatelné.“ Stejně tak Jan Wintr, který je Koudelkou citován, připouští, aby prezident nehrál pouze ceremoniální roli, ale byl „druhým párem očí, které dohlížejí, aby nebyl jmenován nějaký podezřelý, nedůvěryhodný, nebezpečný kandidát“ (Právo, 21. července 2012, str. 6).

Jan Kysela v rozhovoru pro Aktuálně.cz dokonce jmenuje konkrétní příklady, kdy by prezident republiky dle jeho názoru nemusel navrženého kandidáta na ministra jmenovat: „Kdyby kandidát představený předsedou vlády nesplňoval nějaké zákonné podmínky, například ty v zákoně o střetu zájmů a ten střet zájmů by byl neodstranitelný v dohledném čase, nebo kdyby kandidát představoval bezpečnostní riziko na základě informací rozvědky nebo kontrarozvědky, protože je to agent cizí moci, nebo protože by nastaly nějaké krajní případy – typově jako že člověk je analfabet nebo něco takového –, tak mám pocit, že takovým návrhům prezident vyhovět nemusí.“

Pokud jde o konkrétní případy nejmenování kandidáta ministrem v minulosti, lze se pozastavit například u Davida Ratha, kterého tehdejší prezident Klaus odmítl v roce 2005 jmenovat ministrem zdravotnictví, jelikož působil zároveň jako prezident České lékařské komory. Jmenován byl až po čtrnácti dnech, protože své působení v čele komory ukončil.

Nejmenování z rozhodnutí prezidenta

Problematičtější je však otázka postupu prezidenta, který odmítne jmenovat ministra, aniž by k tomu měl některý z výše uvedených závažných důvodů. Podle ustáleného názoru ústavních právníků prezident nemůže navrženého ministra jen tak nejmenovat. Podle Marka Antoše není možné, aby prezident nejmenování zdůvodňoval třeba tím, že nesouhlasí s politikou navrženého kandidáta nebo že má vůči němu nějaké osobní výhrady. „Není to důvodem. A Ústava mu přikazuje, aby vyhověl návrhu a jmenoval člena vlády,“ doplnil pro Novinky.cz Antoš. „Pokud tomu nebrání nějaká jasná právní překážka, například že by ten navržený měl soudně zakázáno vykonávat funkce ve veřejné správě, prezident je povinen návrhu předsedy vlády vyhovět,“ shrnuje Antoš pro Deník N.

Také dle Rychetského a kol. není v pravomoci prezidenta, aby odmítl návrh, který je v souladu s ústavním pořádkem či obecnou právní úpravou (Ústava České republiky: ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář, 2015). Stejně se vyjadřuje také Jan Kysela. Doplňme, že před svým zvolením do funkce připouštěl vázanost prezidenta návrhem premiéra také Miloš Zeman.

Prezident Zeman nicméně v minulosti již vícekrát odmítal jmenovat navrženého ministra bez zjevných zákonných důvodů a i přes pravděpodobný rozpor s Ústavou dosáhl svého.

V červnu 2018, kdy vznikala druhá vláda Andreje Babiše, byl kandidátem na ministra zahraničí Miroslav Poche (ČSSD). Toho však prezident Zeman jmenovat odmítl. „Na dotaz ČT, zda by akceptoval Miroslava Pocheho na post ministra zahraničních věcí, prezident pouze odvětil ‚ne‘. Oba politici spolu mají dlouhodobě napjaté vztahy,“ uvedla tehdy ČT. I po čtvrt roce na konci srpna 2018 prezident Zeman nadále odmítal jmenovat Pocheho ministrem, ČSSD proto 18. září změnila jméno kandidáta. Navrhla Tomáše Petříčka, který byl následně do funkce jmenován 16. října 2018.

Dále můžeme zmínit případ, kdy někdejší ministr kultury Antonín Staněk podal v květnu 2019 demisi na funkci ministra kultury. Prezident Zeman ji však odmítl přijmout. Staňkovým nástupcem se měl stát Michal Šmarda. Premiér Babiš tedy prezidentovi zaslal svůj návrh na odvolání Staňka z funkce a také návrh na jmenování Šmardy na jeho post. Prezident Zeman však ani po měsíci Šmardu ministrem nejmenoval. Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček tehdy informoval o tom, že prezident Šmardu nejmenuje a žádá nového kandidáta. Michal Šmarda v reakci na to uvedl, že se vzdává nominace. Novým ministrem kultury se poté stal 27. srpna 2019 Lubomír Zaorálek.

V obou případech prezident dosáhl svého především díky tomu, že premiér Babiš netrval na svém návrhu. V případě Miroslava Pocheho jej nahradil dočasně Janem Hamáčkem a posléze Tomášem Petříčkem. Kandidáta na ministra kultury Šmardu pak premiér vzhledem k prezidentovu postoji nahradil Lubomírem Zaorálkem.

Návrh Petra Fialy

S nynější situací ohledně vznikající vlády Petra Fialy lze srovnat pouze případ Miroslava Pocheho, jelikož tehdy, na rozdíl od výměny ministra kultury, měla být také jmenována nová vláda jako celek. Jestli dojde k zablokování ústavního procesu ustavení vlády, záleží v případě prezidentova odporu především na tom, zda bude premiér trvat na svém návrhu, nebo navrhne jiného kandidáta. Vláda přitom podle Marka Antoše nemůže být jmenována bez obsazení všech postů.

V případě, že by Petr Fiala Miloši Zemanovi neustoupil, mohl by se, jakmile bude jmenován premiérem, obrátit s tzv. kompetenční žalobou na Ústavní soud. Doposud taková žaloba nikdy nebyla podána, existují proto pochybnosti o její přípustnosti, na což upozorňuje již zmiňovaný Jan Kysela nebo Jan Kudrna. Na rozdíl od klasických kompetenčních sporů, jako byl například spor prezidenta Havla a tehdejšího premiéra Miloše Zemana o nutnost kontrasignace jmenování guvernéra a viceguvernéra České národní banky, zde totiž chybí charakteristický spor o to, kdo má kompetenci vykonat. Nikdo totiž nerozporuje kompetenci prezidenta Zemana jmenovat ministra, kontroverzní je zde pouze lhůta, ve které tak musí udělat, což běžně není podstatou kompetenčního sporu.

Další z možností je podat ústavní žalobu na prezidenta republiky pro hrubé porušení ústavy, tuto možnost v případě výměny ministra kultury v roce 2019 připouštěli ústavní právníci. Uveďme, že takovou žalobu musí nejprve schválit Senát třípětinovou většinou přítomných senátorů a následně Poslanecká sněmovna alespoň 120 hlasy.

Miloš Zeman tedy poměrně nepřesně označuje svou praxi odmítání kandidátů na ministry jako „veto“, které mu dle Ústavy nenáleží. Fakticky ale byl již u dvou navrhovaných ministrů úspěšný a skutečně je nejmenoval. To, jestli odmítnutí jednoho ministra znamená odmítnutí celé vlády, pak záleží především na pevnosti postoje navrhujícího premiéra. V minulosti prezidentův odpor znamenal pouze změnu daného nominanta a následné jmenování vlády. Pokud by premiér prezidentovu tlaku neustoupil, došlo by skutečně k zablokování ústavního procesu a spor by případně musel rozhodnout Ústavní soud.

Miloš Zeman správně uvádí, že pokud prezident odmítne jmenovat kandidáta na ministra, dojde obecně k zablokování ústavního procesu jmenování vlády. Nicméně vzhledem k tomu, že institut prezidentského veta u nominovaných členů vlády česká Ústava nezná a Zemanova praxe „vetování“ kandidátů doposud díky postoji premiéra Babiše nikdy nevedla k „vetování“ celé vlády, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Hodnocený výrok je odpovědí na otázku moderátorky Tománkové k definitivnímu znění auditu Evropské komise o střetu zájmů Andreje Babiše. Ten potvrzuje, že se Andrej Babiš nachází ve střetu zájmů, protože stále ovládá svěřenské fondy, do kterých vložil například akcie společnosti Agrofert. K vložení svého majetku do svěřenských fondů přistoupil po novelizaci zákona o střetu zájmů v roce 2016.

Prezident Miloš Zeman v odpovědi uvedl, že „(…) to, jestli je, nebo není ve střetu zájmů, přece nemůže posuzovat ani tento premiér, ani já, ale ti, kdo se v celé věci mají právo vyjádřit, no a to jsou samozřejmě soudní orgány. Pan Šaroch mimochodem má na stole už velmi, velmi dlouhou dobu celou kauzu, kterou pan Pavel Zeman vrátil k prošetření, no a tak já se zájmem čekám, jak se pan Šaroch rozhodne“.

Kauza, která byla dozorovému státnímu zástupci Šarochovi vrácena nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, je kauza nazývaná Čapí hnízdo, která se však střetu zájmů a auditu Evropské komise netýká. V kauze Čapí hnízdo je Andrej Babiš stíhán mimo jiné pro podezření ze spáchání trestného činu dotačního podvodu dle § 212 trestního zákoníku. Přehled přinesly například servery Seznam zprávy nebo iDNES.cz.

Samotný výrok je ve své podstatě a mimo kontext celého rozhovoru pravdivý, jelikož v současné době se skutečně kauza Čapí hnízdo nachází ve fázi vyšetřování a má ji tedy, laicky řečeno, „na stole pan Šaroch“. Výrok ovšem nutně vede posluchače a čtenáře k nepravdivému závěru, že výsledek kauzy Čapí hnízdo přinese i odpověď na to, zda je Andrej Babiš ve střetu zájmů. To ovšem vzhledem k výše uvedenému není pravda, a proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Čl. 62 písm. d) Ústavy České republiky pouze stanovuje, že: „Prezident republiky pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejich funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády.“ Vláda v demisi by tak podle Ústavy měla vykonávat tuto funkci pouze prozatímně, než bude jmenována nová vláda. Ústava však výslovně nespecifikuje žádnou lhůtu, která by vymezovala, jak dlouho může tato „prozatímnost“ trvat.

Nicméně podle ústavních zvyklostí je povinností prezidenta jmenovat novou vládu bez zbytečného odkladu. Vyplývá to i z nálezu Pl. ÚS 29/09 (body 116–119), který se zabýval (nevyřčenou) lhůtou pro podepsání („ratifikaci“) mezinárodní smlouvy prezidentem republiky. Ústavní soud v tomto svém nálezu řekl, že při absenci přesně vymezených lhůt v Ústavě se má postupovat bez zbytečného odkladu, což lze obdobně použít i v případě, kdy Ústava výslovně neupravuje žádnou lhůtu pro vládnutí vlády v demisi.

Ústavní právník Jana Kysela k této problematice pro ČT24 řekl, že „z hlediska správnosti, legitimity, korektnosti vláda, která nemá důvěru, má vládnout pouze po krátkou dobu“. Obdobně i ústavní právník Aleš Gerloch ve stejném článku tvrdí, že „není-li stanovena lhůta, postupuje se bez zbytečného odkladu“. Dodává ovšem, že mohou existovat důvody, proč prezident nemusí novou vládu ihned jmenovat. Oba tito právníci se však shodují, že pokud by „situace přesáhla únosnou mez, a zejména pokud by tu nebyly žádné racionální důvody", pak by se jednalo o hrubé porušení ústavního pořádku prezidentem. To by pak mohlo vést k ústavní žalobě prezidenta republiky podle čl. 65 Ústavy.

Pro kontext uveďme, že nejdéle vládla v demisi úřednická vláda Jiřího Rusnoka, jejíž demisi přijal prezident Miloš Zeman. Rusnokova vláda setrvávala v tomto stavu od 13. srpna 2013 do 29. ledna 2014, dohromady tedy 169 dnů. Toto jednání prezidenta Zemana bylo předmětem Ústavní žaloby Senátu ČR, podle kterého se tímto jednáním prezident dopustil hrubého porušení ústavního pořádku. Poslanecká sněmovna však nevyslovila souhlas s podáním ústavní žaloby proti prezidentu Zemanovi k Ústavnímu soudu, a tak k rozhodnutí ve věci nedošlo.

Výrok prezidenta Zemana hodnotíme jako zavádějící, jelikož má pravdu v tom, že Ústava přímo nestanovuje lhůtu omezující dobu vládnutí v demisi. Nicméně absence této lhůty dle Ústavního soudu i ústavních právníků neznamená, že prezident není povinen konat. Zeman přitom vyvolává dojem, jako by zde taková povinnost nebyla.

Miloš Zeman zde zřejmě mluví o vyjádření Miroslava Kalouska na Twitteru, které napsal v reakci na návrh Ministerstva obrany zvýšit pravomoce premiéra a vlády v období krize.

Mám pouze tři revolvery. V takové situaci mi bude ctí stát s nimi vedle Vás. Doufám ale, že k tomu nedojde. Nicméně jsem připraven.

— Miroslav Kalousek (@kalousekm) March 30, 2020

A o tweetu zveřejněném o pár minut dříve.

Kdyby tohle chtěla vážně vláda prosadit, tak to je přesně ten okamžik, kdy v souladu s Ústavou mají občané právo postavit se na ozbrojený odpor. Pokud to vláda prosadit nechce, ať premiér okamžitě odvolá ministra Metnara. https://t.co/5cQCOAVlhx

— Miroslav Kalousek (@kalousekm) March 30, 2020

Miroslav Kalousek tedy občanskou válku nevyhlašoval a k ozbrojenému odporu přímo nevyzýval. Pouze upozornil na čl. 23 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mají občané v případě odstraňování demokratického řádu lidských práv právo na odpor.

Prehistorický vývoj osídlení Grónska začíná přibližně před 4500 tisíci lety s počátkem kultury Saqqaq, která byla první z několika paleo-eskymo kultur na území dnešního Grónska. Nejsou důkazy o tom, že by tyto kultury zakládaly svoji ekonomiku na něčem jiném než na lovu či rybolovu.

Začátek severského osídlení Grónska je datován do roku 985 n. l., kdy Erik Rudý podnikl svou výpravu na tento ostrov. Právě až skandinávští osadníci zde začali poprvé pást dobytek. Z historických pramenů bylo vyvozeno (.pdf, str. 140), že se v tehdejších skandinávských sídlech mohlo nacházet 10–14 farností ve Východním osídlení (Eystribyggð) a 1–4 farnosti v Západním osídlení (Vestribyggð).

Ani v době severského osídlení však nelze hovořit o zelené zemi v pravém slova smyslu. Zelenost ostrova samozřejmě evokuje jeho anglický název Greenland, ze staronorského Grœnland, přičemž původ tohoto jména je stále nevyřešenou otázkou a existuje k němu několik legend. Populární je především verze ze Ságy o Eriku Rudém, podle které chtěl Erik Rudý ostrov osídlit, a tak novou zemi vychvaloval a popisoval ji jako zelenou, aby nalákal další osadníky.

Stejně jako Erik Rudý, i prezident Zeman popisuje tehdejší Grónsko jako zelený ostrov. To je ale značně zavádějící tvrzení vzhledem k tomu, že většina ostrova byla pokryta ledovcem a zelené pastviny se nacházely pouze na malé části Grónska u pobřeží.

Proměnu ledové pokrývky Země ukazuje následující animace, na které je vidět, že se v posledním tisíciletí rozsah ledu měnil jen mírně při okrajích ledovce:

Zdroj: Metrocosm, ZHAW

Konec skandinávské migrace do jihozápadního Grónska se přisuzuje náhlému ochlazení, které bylo pozorováno (.pdf, str. 9768) z dat jezerních sedimentů severně od Západního osídlení. Konkrétně se jednalo o ochlazení o přibližně 4 stupně Celsia během 80 let započatých přibližně od roku 1150 n. l. Konec severského osídlení se datuje do 15. století, poslední písemné záznamy o skandinávských osadách jsou z roku 1408 n. l.

Malá doba ledová (.pdf, str. 9) je pak označení pro období po tzv. středověkém teplotním optimu. Obě tato období charakterizují dlouhodobé teplotní anomálie a jde o jevy s velkou místní a časovou variací, projevující se lokálně různorodě. Trvání malé doby ledové se v Grónsku dá odhadnout například dle postupu ledového pokryvu v období od roku cca 1200 do roku cca 1900. Rozsah Grónského ledového pokryvu dle tohoto zdroje kulminoval během 16. století.

Chemická analýza kosterních pozůstatků ukazuje na proměnu stravovacích návyků skandinávských osadníků. S postupujícím časem lze pozorovat zvětšování podílu tuleního masa v jejich jídelníčku. Z toho lze usuzovat postupné přizpůsobování skandinávských osadníků měnícímu se prostředí při neschopnosti udržet zemědělský způsob života. Zvyšující se závislost osadníků na lovu tuleňů a mrožů však zmenšovala jejich schopnost a ochotu se dále adaptovat na další změny prostředí. To pravděpodobně vedlo (.pdf, str. 13) ke společenskému kolapsu.

Během 13. století se na území Grónska dostala kultura Thule. Ta se zakládala na lovu. Její přítomnost je identifikována až do 19. století. Toto obyvatelstvo se považuje za předky dnešních Inuitů, jejichž počty jsou odhadovány na 8000 jedinců v roce 1721, tedy v době dánské rekolonizace. Z dalších pozůstatků se dá usuzovat kontinuita osídlení Grónska lovci tuleňů během malé doby ledové.

I dnes dochází na území Grónska k pastvě, převážně ovcí (.pdf, str. 28), přibližně na 0,6 % plochy pevniny.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť Grónsko nebylo před tisíci lety o nic více zelené než dnes. Je pravdou, že tzv. malá doba ledová vikingské obyvatele ostrova významně ovlivnila. Zda však vymřeli hladem a zimou není jasné. Navíc i přes snížení teploty na ostrově zůstala populace předků dnešních Inuitů.