Miloš Zeman

Údajný objednatel vraždy, kterou spáchal dle rozhodnutí české justice Jiří Kajínek, se jmenuje Antonín Vlasák. Ten byl v Kajínkově kauze postaven před soud, nebyla mu však dokázána v této věci vina. Byl odsouzen „pouze“ za vydírání, a to k 16 měsícům nepodmíněně ve věznici s dozorem. Před soudem ovšem v této věci stál.

V rozsudku se přímo uvádí:

„Soud po bedlivém zkoumání a hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu došel k závěru, že s velikou pravděpodobností si obžalovaný Vlasák skutečně objednal fyzickou likvidaci poškozeného Jandy a jeho ochranky (...) Proto soud došel k závěru, že došlo sice ke kontaktování obžalovaného Kajínka a Vlasáka, obžalovaný Kajínek byl najat a zaplacen za zásah proti vyděračům - Štefanu Jandovi a bratrům Pokošovým, ale prokázáno není, že by si obžalovaný Vlasák objednal jejich vraždu.“

Miloš Zeman se tedy mýlí, když uvádí, že zmíněná osoba nebyla vůbec postavena před soud.

Tzv. opoziční smlouva byla podepsána v červenci 1998, zatímco požadavek smluvně opoziční ODS na nižší rozpočtový deficit přišel až s tzv. tolerančním patentem v lednu 2000. Základní kameny tzv. opoziční smlouvy byly postaveny na zcela jiných základech. Z věcných dohod lze jmenovat změnu volebního systému.

Tzv. „opoziční smlouva“ celým názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice byla mezi ČSSD a ODS uzavřena po předčasných volbách v červenci 1998. Miloš Zeman byl předsedou sociální demokracie a po uzavření smlouvy se stal i českým premiérem.

Opoziční smlouva umožnila vznik menšinové vlády premiéra Miloše Zemana a straně Václava Klause zaručila místa předsedů obou parlamentních komor a několika dalších kontrolních orgánů.

Text smlouvy byl vystaven na deseti základních bodech, které definovaly onu stabilitu.

Strany se vzájemně zavázaly, že ČSSD jako vítěz voleb sestaví vládu a poslanci ODS při hlasování o důvěře kabinetu opustí sál, aby snížilo potřebné kvorum. Strany se dohodly, že během funkčního období nevyvolají hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny. Nebo také k tomu, že do 12 měsíců společně předloží návrh změn Ústavy, který by změnil volební systém ve prospěch dvou největší stran.

V lednu 2000 byla opoziční smlouva rozšířena o tzv. toleranční patent.

Jedním z pěti bodů tolerančního patentu byla dohoda o o státním rozpočtu a rozpočtovém výhledu. ČSSD se dále zavázala, že nebude navrhovat zvyšování daňové zátěže, včetně zdravotního a sociálního pojištění, nebude prosazovat změnu daně z příjmů.

Vláda přistoupila k požadavku občanských demokratů, že se rozpočtový schodek bude postupně snižovat, aby byl v roce 2003 (předpokládaný vstup do Evropské unie) koncipován jako vyrovnaný a dluh veřejných rozpočtů odpovídal takzvanému maastrichtskému kritériu (do tří procent HDP).

Deficit rozpočtu byl v roce 2001 67,7 mld. Kč, v následujícím roce sice došlo ke snížení (45,7 mld. Kč), avšak v roce 2003 hospodařil stát s deficitem 109,0 mld. Kč.

Dobový tisk dokládá, že ODS po sociálních demokratech požadovala, aby v roce 2001 hospodařil stát s deficitem 20 mld. Kč, v roce 2002 s deficitem polovičním a v dalším roce měl už být rozpočet vyrovnaný.

V březnu 2001 se špičky obou stran setkaly, aby potvrdily trvání tzv. opoziční smlouvy až do voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2002. Klaus na setkání zdůraznil, že mezi ČSSD a ODS přetrvávají odlišné názory na to, zda vláda plní některé z bodů takzvaného tolerančního patentu. Šlo zejména o deficit státního rozpočtu a důchodovou reformu.

Ostatními body tzv. tolerančního patentu byly: - dohoda o změnách volebního zákona- dohoda o přípravách na vstup do Evropské unie- dohoda o podmínkách tolerance menšinové vlády- dohoda o komunikaci parlamentních klubů ODS a ČSSD

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť vyjma posledního roku vlády Miloše Zemana se rozpočtový deficit zvyšoval. Navíc není pravdou, že by zmíněná "brzda", o níž prezident mluví, fungovala po celou dobu opoziční smlouvy, dohoda na ní byla uskutečněna až v roce 2000.

Miloš Zeman mluví o rozpočtové brzdě následovně: " Opoziční smlouva byla založena na jediném věcném požadavku ODS a ten požadavek zněl: snižujte každý rok rozpočtový deficit. "

Požadavek na snižování státního deficitu ODS deklarovala až v průběhu trvání tzv. opoziční smlouvy z července 1998. V lednu 2000 se sociální a občanští demokraté dohodli na rozšíření rámce své smlouvy a podepsali tzv. toleranční patent, který byl tvořen pěti body:

- dohoda o státním rozpočtu a rozpočtovém výhledu- dohoda o změnách volebního zákona
- dohoda o přípravách na vstup do Evropské unie
- dohoda o podmínkách tolerance menšinové vlády
- dohoda o komunikaci parlamentních klubů ODS a ČSSD
Právě první bod patentu iniciovala občanská demokracie, která požadovala postupné snižování deficitu a výsledkem měl být vyrovnaný rozpočet v roce 2003. Tedy toto se týkalo reálně pouze sestavovaných rozpočtů na rok 2001 a 2002, Miloš Zeman ovšem mluví o celém období opoziční smlouvy. Stejně tak není pravdou, že by se Zamanova vláda po přijetí tohoto závazku principem každoročního snižování schodku řídila.

Oproti roku 2000, kdy byl dodatek se závazkem podepsán, bylo dosaženo skutečného rozpočtového deficitu v jednom roce o cca 22 miliard vyšší a ve druhém roce byl deficit na úrovni roku 2000.

Tabulka závěrečných účtu hospodaření ČR v letech 1999 až 2002Rokrozpočtový deficit (v mld. Kč)

1999 *29,6 2000 46,0 2001 67,7 2002 45,7

*(.pdf, str. 2)

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože podle aktuálně dostupných informací neovládá Taliban třetinu území země, jak Zeman uvádí, ale asi 10 %. Navíc nejsou dohledatelné predikce, které by uváděly, že by měl být schopen během roku až dvou kontrolovat celou zemi.

Ve svém projevu prezident Zeman na půdě OSN dne 21. září 2016 řekl o Talibanu toto:

"V této oblasti stojíme před třemi hlavními riziky. Jedním z nich je riziko, že zanedlouho vznikne nový islámský stát v Afghánistánu. Pokud v Afghánistánu dojde k omezení sil NATO, je vítězství Tálibánu navýsost pravděpodobné. Pokud se tak stane, dojde na krutost Tálibánu, která je prakticky totožná s krutostí Al-Káidy, Islámského státu, Boko Haram, Al-Nusry atd." Situace v Afghánistánu je taková, že v současné době (září 2016) se odhaduje, že Taliban přímo kontroluje asi 10% území a populace, přičemž o dalších 20% vede boje s centrální legitimní vládou. Jde o údaj z vyjádření vrchního velitele amerických sil v Afghánistánu, generála Johna Nicholsona.

Následující mapa think-tanku Institute for the Study of War pak znázorňuje mimo jiné kontrolovaná území Talibanem. Jde o data z 28. srpna 2016.

Otázka vítězství Talibanu v Afghánistánu je pořád nejasná. Situace je nepřehledná a zprávy si protiřečí. Některé tvrdí, že centrální afghánská vláda začíná ztrácet svoji pozici a vojenskou sílu. Jiné popisují situaci jako vojenský pat, kdy ani jedna ze stran nemá dostatek síly druhou zcela porazit. Během posledních měsíců se objevují náznaky, že možným řešením situace by bylo obnovení vzájemných jednání, jak dokazují zprávy o setkáních vládních a talibanských představitelů za účasti USA v Kataru.

Ideologie Talibanu vychází z chápání islámu podle sunnitské historické školy Deobandi. Tato škola islámu vznikla na konci 19. století v severní Indii. Tento směr islámu se následně rozšířil do Pákistanu a Afgánistánu. Ideologie ISIS/DAESH vychází z jiné větve sunnitského islámu tzv. wahhabismu, který pochází z oblasti arabského poloostrova. Ač se obě chápání řadí mezi ideologicky extrémně konzervativní a mají mnohé společného, nelze mezi ně klást rovnítko.

I když je pravdou, že prezident Zeman opravdu pronesl v OSN řeč, ve které naznačoval možnost vzniku Islámského státu v Afghánistánu, musíme výrok hodnotit jako nepravdivý.

Ideologie Talibanu i ISIS sice obě vyznávají extrémně konzervativní pojetí Islámu, tato pojetí však nejsou identická. Vyjádření prezidenta Zemana je tedy nepřesné, ale vzhledem k minimálním nuancím mezi oběma směry, jenž nedokážeme zcela objektivně porovnat, není toto součástí hodnocení.

Pro hodnocení výroku jako nepravdivého, tak vycházíme především z toho, že není pravdou, že by Taliban ovládal cca 30 % území Afghánistánu. Prognózy a odhady sice naznačují, že Taliban má v Afghánistánu silnou pozici, ale žádná netvrdí, že by v nejbližší době (jednoho či dvou let) dokázal porazit centrální vládu a ovládnout celý stát.

Vladimir Jakunin byl skutečně ředitelem Ruských železničních drah, tato společnost však nemá největší počet zaměstnanců ze všech světových firem.

Jakunin stál v čele největšího ruského dopravce po dobu deseti let až do minulého roku, kdy byl za nejasných okolností odvolán.

V druhé části výroku se prezident Zeman mýlí - ruské státní železnice zaměstnávaly na konci roku 2014 více než 800 tisíc lidí, což je řadí na první místo v Rusku mezi obchodními společnostmi.

Podle tohoto kritéria však v celosvětovém měřítku nevynikají. Podle serveru Fortune 500, který porovnává firmy v USA, zaměstnává nejvíce lidí společnost Walmart provozující síť supermarketů v USA s více než dvoumilionovým personálem. Ruské železniční dráhy nezaujímají přední místa ani v žebříčcích časopisu Forbes.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Prezident Zeman se na státní pohřeb bývalého slovenského prezidenta Kováče dostavil s několikaminutovým zpožděním. Následkem toho dorazila česká delegace pozdě na první část pietního ceremoniálu a již nebyla vpuštěna do Rytířského sálu Bratislavského hradu, v němž se právě odehrávaly kondolence.

Průvod s rakví se kvůli české delegaci zastavil na nádvoří Bratislavského hradu, kde se Zeman zesnulému poklonil. Došlo tak k porušení protokolu, neboť poslední osobou, která se rakvi pokloní a kondoluje pozůstalým, má být současný slovenský prezident Kiska.

To dokládá také Kancelář prezidenta Slovenské republiky. Kompletní níže uvedený harmonogram této části byl obsažen v reportáži Lenky Pastorčákové a Lukáše Mathé v pořadu 168 hodin České televize (obrázek v čase 10:08). Prezident Zeman dorazil na Bratislavský hrad až v 11:44, jak je v reportáži také vidět z vysílání Slovenské televize, která celou událost přenášela živě. Tuto část tedy Zeman nestihl.

Pro úplnost je třeba dodat, že SR nedisponuje univerzálním protokolem, jehož pravidly by se řídily veškeré státní pohřby. Z Pravidel diplomatického protokolu Slovenské republiky (.pdf., str. 17) vyplývá, že organizaci státního pohřbu i vytvoření protokolárního pořádku pro konkrétní událost má na starosti speciální státní komise která vznikne poté, co Vláda SR rozhodne o konání státního pohřbu.

Prezident Zeman se pak s ostatními členy české delegace zúčastnil ostatních částí smutečního ceremoniálu.

Okolnostem této cesty se věnovala Česká televize v pořadu 168 hodin (v čase 08:28 a dále). Reportáž obsahuje také vyjádření Romana Krpelana, mluvčího prezidenta Slovenské republiky. Ten ke zpoždění uvádí:

„České delegaci jsme doporučili, aby přistáli před 11:15, vzhledem k tomu, že v 11:30 měla proběhnout kondolence na Bratislavském hradě. Letadlo však přistálo o půl 12 (...) Na Bratislavský hrad měla česká delegace dorazit o půl 12 (...) Slovenský protokol dal českému protokolu přesné časové instrukce při příjezdu na pohřeb prezidenta Michala Kováče stejně jako všem zahraničním delegacím. Žádná zahraniční delegace neměla žádný problém s příjezdem kromě české delegace.“

Celé kauze se podrobně věnuje pořad 168 hodin z 23.října Ten sleduje cestu prezidentského speciálu z Prahy do Bratislavy a zabývá se všemi argumenty, které v minulém týdnu prezidentská kancelář předložila.

Slovenská kancelář prezidenta republiky doporučovala (čas 9:25) české straně dosednout na letiště v Bratislavě nejpozději v 11:15, letadlo však přistálo v 11:30.

Zahraniční delegace měly být dle slovenského mluvčího prezidenta (čas 10:20) na pohřbu přítomny v 11:30. Mluvčí českého prezidenta však tvrdí, že dle domluvy se slovenskou stranou byl „příjezd na Bratislavský hrad (naplánován) v 11:35“. Dle záznamu televize TA3 však prezident Zeman dorazil v 11:44.

Mluvčí řízení letového provozu Richard Klíma řekl pro Radiožurnál (čas 11:00) 17. 10. 2016, že: „Prezidentský speciál měl podaný letový plán na osm hodin třicet minut. Nicméně o povolení pojíždění požádal v čase osm hodin třicet pět minut. Takže to pětiminutové, první zpoždění si způsobil sám.“ (hovoří o tzv. mezinárodním času, kde 8:30 odpovídá 10:30 českého času)

Ve čtvrtek 13. 10. uvedl Jiří Ovčáček pro Lidovky.cz, že plánovaný a skutečný čas odletu je někdy kolem 10:35. Pokud tedy na celou cestu z letiště v Praze s přistáním v Bratislavě a jízdou do Bratislavského hradu bylo vyčleněno pouze 60 minut, nedá se tvrdit, že chyba nevznikla na straně prezidentské kanceláře. Server Lidovky.cz pak informoval o datech letu prezidenta do Bratislavy, která vypracoval Odbor civilního letectví. Dále pak také referovaly Lidovky o různých indiciích, které Hrad podával za důvody zdržení, a které se jako nosné neukázaly.

Jinými slovy, ačkoliv prezident dle požadavku protokolu své kanceláře dorazil na letiště přesně, nebyl čas vyčleněný na cestu správně naplánován. Neztotožňoval se totiž s plánem slovenské kanceláře prezidenta republiky. Chyba tedy byla na straně české hradní kanceláře.

Zjistit celkový objem uskutečněných čínských investic není úplně možné. Pokud ale budeme vycházet z dostupných dat, investice čínské strany se ani zdaleka neblíží částce zmíněné Zemanem.

Přehled čínských investic (uskutečněných i plánovaných) jsme zpracovávali v květnu tohoto roku. Zeman před pár dny slíbil ministru financí, že mu seznam čínských investic v objemu 50 mld. Kč. dodá, Andrej Babiš totiž na schůzce význam investic zpochybnil.

CzechInvest, který pomáhá zprostředkovávat zahraniční obchod vyčíslil jím zprostředkované čínské investice za rok 2015 na 1,15 mld. Kč. Mluvčí CzechInvestu před pár dny Rozhlasu řekla: „Objem letošních čínských investic se blíží bezmála dvěma miliardám korun, nyní se navíc jedná s více než deseti možnými investory o potenciálních investicích v hodnotě kolem 20 miliard korun." Agentura ČTK v březnu informovala, že čínská společnost CEFC za 10 měsíců působení na českém trhu investovala částku 20 mld. Kč. Ovšem CEFC si spíše skupovala podíly v různých podnicích a společnostech, nakupovala investice nebo podíl ve fotbalové Slavii. Nejde tedy přímo o investice, kdy by na základě takových akvizic vznikala nová pracovní místa. Otázce se také věnujeme v prvním odkazu tohoto odůvodnění.

Analytická společnost Bisnode uvedla, že navzdory oznámení dalších čínských akvizic v Česku klesl letos objem čínského kapitálu v základním jmění českých firem o 616 milionů Kč na 5,21 miliardy korun.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť prezident Zeman zplošťuje syrský problém na 2 strany sporu, i když zde působí řada dalších aktérů. Obecně také popisuje syrskou opozici jako radikálně islamistickou po vzoru an-Núsrá, což neodpovídá realitě. Skupiny, které bojují proti prezidentu Asadovi, jsou výrazně rozmanitější.

Syrský problém je velmi složitý. Jedním z hlavních faktorů je, že se do něj zapojuje velká řádka aktérů a nejde o 2 strany sporu, jak uvádí Zeman. Jako příklad komplikovanosti situace v Sýrii uvádíme grafiku CNN (zdroj grafiky zde), která popisuje základní aktéry a vztahy mezi nimi.

V případě opozice pak nelze tvrdit, že existuje jednotná fronta, která by navíc byla jen radikálně islamistická. V Sýrii v současnosti bojuje proti Asadově vládě několik hlavních uskupení povstalců.

Kromě přímo bojujících stran existuje také politické křídlo opozice Národní koalice syrské revoluce a opozičních sil, které působí v zahraničí a je hlavním partnerem při pokusech o nalezení mírového řešení, jak jsme již dokazovali v roce 2015 zde.

Mezi hlavní opoziční uskupení patří Army of Conquest (Jaish al-Fatah, JaF), jež zahrnuje radikální islamistické skupiny bojující proti Asadovu režimu a Hizballáhu. Sem patří například Jabhat Fateh al-Sham, tedy prezidentem zmiňovaná bývalá an-Núsra.

Další významnou skupinou jsou Syrian Democratic Forces (SDF). Jedná se o uskupení povstaleckých antijihadistických skupin syrských Kurdů, Turkmenů, Arabů a dalších menšin na severu Sýrie. Toto uskupení je v současnosti vůči Asadovu režimu většinou neutrální.

Poslední významnou skupinou je Free Syrian Army (FSA), která je původně uskupením neislámských sil bojujících proti Asadovu režimu. V současnosti je FSA v úpadku, ale jednotlivé části i nadále působí v rámci jiných skupin. Nálepka FSA je aktuálně také používána pro Tureckem podporované jednotky na severu Sýrie.

Komplikovanost současné opozice ukazuje i příklad jednotek, které se účastnily letošního pokusu o osvobození Allepa v srpnu–září 2016. Hlavní síly zde sice byly islamistické, ale podporované byly i jednotkami patřícími k tzv. umírněné opozici.

Složitý vztah k islamistické opozici a její rozmanitost ukazuje přehledně také akademická studie „Syrian oposition guide“ (. pdf) nebo toto shrnutí i méně významných opozičních skupin.

Nabízí se také otázka, zda je možné hovořit o jednotné straně Asada, když ji tvoří tolik nesourodých částí od pravidelné syrské armády a místních milicí přes libanonský Hizballáh až k iráckým a íránským šiítským jednotkám.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý především proto, že v Sýrii neexistuje jen radikálně islamistická opozice vůči Asadovi. Situace je na obou stranách konfliktu mnohem složitější, než jak ji prezident vykresluje.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Návrh zákona již prošel třetím čtením a navíc nepostihuje jednorázové odmítnutí nabízené práce a nestíhá jej “udělením” existenčního minima. Předně je zákon koncipován tak, že k základu ve výši existenčního minima si lze přilepšit vynaložením vlastní píle, nesankcionuje však pasivitu a rozhodně ne jednorázové odmítnutí nabídky práce. Vedle toho však nelze hovořit o tom, že by někdo “dostal existenční minimum,” neboť nejde o dávku, ale o pomocnou vyměřovací hranici.

Prezident Zeman má patrně na mysli senátní novelu zákona o pomoci v hmotné nouzi, který je projednáván jako sněmovní tisk číslo 156. Tento návrh prošel druhým čtením v dubnu 2016 a na začátku září byl schválen ve třetím čtení. Zákon o pomoci v hmotné nouzi vymezuje podmínky udělení dávky určené pro občany, jejichž potřebné živobytí je vyšší než jejich příjmy (tzv. příspěvek na živobytí). Výše živobytí, která tedy výši dávku ovlivní, je odvislá od tzv. existenčního minima - částky pevně stanovené nařízením vlády, přičemž za určitých okolností ji lze navýšit (viz dále) a tak potenciálně navýšit dávku hmotné nouze.

V § 24 odst. 1 písm. f. návrhu nicméně shledáme, že osobě pobírající příspěvek již 6 měsíců by se mělo živobytí (tedy i potenciální příspěvek na něj) snížit na existenční minimum, pokud nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti či podporu v rekvalifikaci, neúčastní se projektů Úřadu práce nebo nespadá pod jinou výjimku. Nemůže jej ani zvýšit některou ze zákonem připuštěných možností.

V následujícím písm. e pak návrh doplňuje, že pokud však osoba nespadá do žádné z předchozích zvláštních kategorií (nepobírá tedy příspěvek již 6 měsíců), má sice rovněž živobytí ve výši existenčního minima, může jej však zvýšit vlastním přičiněním podle § 25 a § 30 návrhu. Dle § 30 jej může navýšit o náklady vynaložené na hledání práce, k navýšení dle § 25 pak postačí zákonem popsaná snaha o zvýšení příjmu vlastní prací (§ 12). V žádné části návrhu se však nehovoří o postihu za odmítnutí práce, je naopak psán pozitivní formou a na zjevně trvalejších pojmech, než je jednorázové odmítnutí nabídky.

Jak jsme tedy vysvětlili, existenční minimum je pomocná hranice, podle níž se vyměřují dávky hmotné nouze, interpretace prezidenta Zemana, že těm, kdo odmítnou práci se dá “jen existenční minimum”, je tedy zcela mylná. Nehledě na to, samostatně stojí dávky podpory v nezaměstnanosti a jiné instrumenty sociální politiky, zde hovoříme pouze o jedné z mnoha dávek.

Podstatou návrhu je naopak snaha umožnit nezaměstnaným přivydělat si při takzvané veřejné službě. I nadále však mají nezaměstnaní nárok na podporu v nezaměstnanosti podle podmínek ze zákona o zaměstnanosti po dobu 5 až 11 měsíců dle věku. Podle tohoto zákona má také uchazeč nárok nabízenou práci s patřičným zdůvodněním odmítnout. Ve světle všech těchto informací tak hodnotíme výrok prezidenta Zemana jako nepravdivý.