Jsou exemplární případy, kdy to nefunguje, vzpomeňte si na to, když se přijímaly zásady o tom, že se nesmí doslazovat vína a tak dále (...) tohleto si prosadili zástupci jižních zemí, vznikl blok, který si toto prosadil, aby převálcoval konkurenci zemí z té střední a severnější části Evropy.
Reforma trhu s vínem, o níž mluví Miloslav Ransdorf, tak jak byla definitivně Evropskou unií schválena v dubnu 2008, neobsahovala zákaz doslazování vín řepným cukrem.
Tento bod se objevil pouze v návrhu reformy z roku 2007, ovšem vyvolal značné spory mezi členskými státy EU. Blok, o kterém mluví Miloslav Ransdorf, tvořili jen Italové a Španělé, podporovaní Řeky a částečně i předsedajícími Portugalci. Tábor odpůrců tvořených většinou zeměmi střední Evropy pak vedli Němci. Ostře protestovali i Češi.
Proti návrhu reformy tehdy vystupovala například i česká europoslankyně Zuzana Roithová: "Protestuji proti zákazu doslazování vín ve střední Evropě včetně Moravy, aniž by bylo zakázáno zase dokyselování vín na Jihu. Nechápu, proč by vinaři z Moravy měli nakupovat drahé mošty od jižanů, aby tím nahradili dvousetletou tradici doslazování cukrem a měnit tak tradiční vůni a chuť svých kvalitních vín. Je to v rozporu s principy vnitřního trhu a s tím nemohu souhlasit".
Sporný bod o zákazu doslazování vín, jak už bylo zmíněno v úvodu, ale z konečného znění reformy vypadl, a tak nelze hovořit o bloku, který si něco prosadil, aby převálcoval konkurenci.
Uvedu konkrétní příklad uhelného ocelářského fondu. Formálně je otevřený, ale v praxi ho ty země, které přišly v roce 2004, dodnes nemohou čerpat.
Na základě informací z médií a webových stránek fondu hodnotíme výrok Miroslava Ransdorfa jako nepravdivý.
Výzkumný fond pro uhlí a ocel (RFCS, Research Fund forCoal and Steel) byl založen v souvislosti s vypršením smlouvy Evropského společenství uhlí a oceli v červenci v roce 2002. Fond má k dispozici každý rok rozpočet (pdf.) přibližně 60 milionů eur, jimiž podporuje výzkum a projekty na poli produkce oceli a těžby uhlí.
To v praxi znamená podporu konkurenceschopnosti uhelného a ocelářského průmyslu, zajištění energetické bezpečnosti, zlepšování pracovních podmínek, zavádění nových postupů a technologií do těžby a výroby a také snahu o minimalizaci zásahů do životního prostředí (podrobněji viz dokument, .pdf).
Nicméně námi vyhledané dokumenty, studie a oficiální prohlášení nehovoří nic o tom, že by nově přijaté země (v roce 2004 a 2007) nemohly peníze z fondu čerpat.
Podle zakládajícího dokumentu (str. 5, .pdf) může čerpat finanční prostředky z fondu: “Jakýkoliv podnik, veřejný orgán, výzkumná organizace, instituce středoškolského nebo vysokoškolského vzdělávání…“z členských států EU.Zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu mluví spíše o neschopnosti či nízké motivaci průmyslových společností v ČR čerpat peníze z fondu.
Podobně hovoří studie (rok 2010, .pdf) Ing. Marcely Šafářové z Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí, která v závěru říká, že: „možnost spolufinancování projektů pro oblast uhlí z Výzkumného fondu pro uhlí a ocel není organizacemi v České republice plně využívána“,odlišná situace panuje v sousedním Polsku, kde „spolufinancování z Fondu velmi úspěšně využívá řada polských podniků, které se účastní až 80 % podávaných projektů“.
Někdy zavedení evropských norem byla cesta dolů. Třeba případ zavedení normy, která se týkala obsahu těžkých kovů ve vodě, tak to znamenalo vlastně 4x tu naši úroveň zhoršit. Tzn. čtyřikrát je povolen vyšší obsah těžkých kovů ve vodě, než tomu bylo v minulosti.
Miloslav Ransdorf hovoří pravděpodobně o maximálních limitech těžkých kovů povolených v pitné vodě.
Těžké kovy (.pdf) jsou obecně ty kovy, které mají hustotu vyšší než 5g/cm3. Mezi těžké kovy patří například arsen, kadmium, rtuť, měď, beryllium či chrom.
Níže uvedená tabulka vychází z vyhlášek z roku 2000 a z roku 2004, kdy se již v souladu s právem Evropských společenství (Směrnice – .pdf – Rady 98/83/ES o jakosti vody určené pro lidskou spotřebu) stanovily hygienické požadavky na pitnou vodu.
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 2000 ke stažení zde.
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 2004 zde (.pdf).
Tabulka zachycuje vyhláškami stanovující limity pro těžké kovy v pitné vodě (nezahrnuje všechny těžké kovy).
Těžký kov
rok 2000
rok 2004
Limit NMH
Arsen
0,01 mg/l
0, 01 mg/l
Kadmium
0,005 mg/l
Rtuť
0,001 mg/l
Měď
1,0 mg/l
1 mg/l
Beryllium
0,002 mg/l
Chrom
0,05 mg/l
NMH – nejvyšší mezní hodnota
Na základě porovnání limitů stanovených jednotlivými vyhláškami v roce 2000 a v roce 2004 označujeme výrok za nepravdivý.
Ale to se stalo v minulosti třeba v případu Rakouska. Že Rakušani cpali do vína Fridex a byl to obrovský skandál. To bylo ještě před rokem 2004.
Na počátku 80. let proběhl v Rakousku skandál, kdy se objevily informace, že rakouští vinaři přidávají do vína látku obdobnou našemu Fridexu.
Já nevím, jestli to občané vědí, ale tady je snaha (v rámci společné zemědělské politiky, pozn.) v zájmu zachránění prvního pilíře přesunout z druhého pilíře 30 % prostředků.
Na základě nedostatečného množství dostupných informací o současných snahách v rámci společné zemědělské politiky hodnotíme výrok Miroslava Ransdorfa jako neověřitelný. Společná zemědělská politika (SZP) je jednou z nejvýznamnějších forem spolupráce v rámci Evropské unie a skládá se ze dvou pilířů. První pilíř primárně zajišťuje společnou organizaci trhu a přímé platby zemědělcům, kdežto druhý zahrnuje politiku rozvoje venkova. Pomocí tzv. modulace se přesunují finanční prostředky z prvního do druhého pilíře. Bohužel se nám informace o současném zájmu zachránit I. pilíř SZP přesunutím prostředků nepodařilo najít. O dané problematice nehovoří ani nejnovější zpráva o finanční strategii SPZ v letech 2014–2020.
V průměru v každé smlouvě se přesouvá zhruba 11 % pravomocí směrem do Bruselu.
Nepodařilo se nám dohledat, zda se skutečně přesouvá v každé smlouvě 11 % pravomocí směrem do Bruselu. K rozšiřování pravomocí a záběru nadnárodní koordinace politik bezesporu dochází, stanovení 11 % se nám však nepodařilo z žádného dostupného zdroje ověřit. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.
Tak komisař Öttinger přišel s nápadem zátěžových testů, tzv. stresstest, (...) a zvolil absolutistický přístup na úkor garance předpokládatelných situací. Tzn., my musíme zaručit, že ta elektrárna vydrží i v nereálných případech – když bude zřícení dvou letadel, bude zemětřesení, představte si zemětřesení u nás, vyšší než 4 stupně Richterovy škály, stoletá voda (...). Tenhle absolutistický přístup byl napaden národními orgány, ale stejně to pokračuje dál.
Evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger byl iniciátorem tzv. zátěžových testů jaderných reaktorů, jejichž nápad vznikl v důsledku událostí ve Fukušimě. Hlavním cílem testů bylo posoudit bezpečnost a spolehlivost jaderných elektráren v případě mimořádných přírodních událostí (povodně, zemětřesení).
Členské státy vyjádřily nesouhlas s původním plánem zátěžových testů, který neobsahoval testy simulující havárie letadel. EU se následně v květnu 2011 shodla na parametrech zátěžových testů, dle nichž byly zahrnuty do specifikace zátěžových testů účinky zřícení letadel na bezpečnost jaderných elektráren. Zátěžové testy následně proběhly a potvrdily vysokou úroveň bezpečnosti.
Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je pravda, že s nápadem stresstestů přišel komisař Öttinger, a tyto testy jsou koncipovány na extrémní situace. Národní státy ale nesouhlasily s původním plánem zátěžových testů nikoli z důvodu jejich přehnanosti, ale naopak nedostatečnosti. Jejich názor byl navíc následně akceptován a zohledněn ve schváleném plánu.
Příkladem je třeba energetická politika, kde role národních států je prostě nezastupitelná, je tady svoboda energetického mixu v národním měřítku.
Hospodářské noviny (plné znění článku např. zde) uvádí, že "Smlouva o fungování EU (...) výslovně zakotvuje, že rozhodování v oblasti využívání zdrojů energie a volba mezi těmito zdroji náleží do rozhodovací pravomoci členských států EU".
Přímo ve Smlouvě se oblasti energetiky věnuje hlava XXI (.pdf, str. 88). Smlouva konkrétně stanoví: "Nedotýkají se práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií, aniž je dotčen čl. 192 odst. 2 písm. c".
Dopady tohoto ustanovení shrnuje například odborný časopis Global Politics.
...a nezaměstnanost za ty tři roky vyrostla z 8,5 % na 21,7 desetin % (v Řecku od roku 2009 do roku 2012 - pozn. Demagog.cz).
Podle portálu Eurostat byla nezaměstnanost v Řecku v lednu 2009 ve výši 8,9 %, v lednu 2012 pak 21,5 %.
S jistou odchylkou údaje odpovídají tvrzení Miroslava Randsdorfa, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý s výhradou.
Pro doplnění uvádíme roční průměry podle Eurostatu. Ty byly v roce 2009 9,5 % a v roce 2012 24,3 % (jedná se ovšem o sezónně neočištěná data).
Řecko ze strachu před Tureckem dává 24 % hrubého domácího produktu na obranu. Drží armádu, která má 511 tisíc mužů a je to stejně, stát stejně velký, jako je Česká republika.
Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Ransdorf výrazně zveličuje jak výdaje Řecka na obranu, tak i velikost ozbrojených sil této země.
Podle mezinárodního institutu SIPRI, který monitoruje vojenské výdaje států, dalo Řecko v roce 2009 na obranu 7, 612 miliardy eur, což podle institutu činilo 3,2 % hrubého domácího produktu Řecka, jehož armáda čítala v roce 2011 podle serveru Global firepower 177 600 aktivních příslušníků a 280 tisíc v záloze, tedy celkem 457 600 vojáků, což rovněž neodpovídá slovům Miroslava Ransdorfa.
Jak vyplývá ze srovnání počtu obyvatel jednotlivých zemí světa, Řecko je s Českou republikou skutečně srovnatelné co se týče lidnatosti.
