... byl tedy Pakt růstu a stability, ale ten problém Paktu růstu a stability byl od začátku v tom, že ti největší hráči to porušovali. Takže dneska se z toho zrodil, byl vlastně pokus prohloubit celý ten proces a teď máme tady Fiskální kompakt...
Pakt stability a růstu je chápán jako technický prostředek k vynucení dodržování tzv. Maastrichtských kritérií. Ta v rámci koordinaci jednotlivých fiskálních politiku stanovuje pro jednotlivé země základní kritéria, jako je výše schodku státního rozpočtu, celkového dluhu, inflace či úrokových sazeb.
Podle těchto kritérií pak celkové zadlužení nesmí přesáhnout 60 % HDP, toto kritérium už v roce 2000 překročily státy jako Německo, Rakousko či Belgie, nyní už kritérium neplní ani Francie, Nizozemsko či Velká Británie.
Podobná situace je s výší rozpočtového schodku, který by měl být pod 3 procenty HDP. V roce 2002 byl schodek Německa 3,8 % a Francie 3,1 %. Zatímco Německo se do roku 2013 dopracovalo k vyrovnanému rozpočtu, Francie si pohoršila na 4,9 %.
Snahy o vyhnutí se sankcím vedly k přepracování Paktu, které vyústily až ke vzniku výše zmíněného Fiskálního kompaktu.
Tam je, já jsem říkal včera, jestli jste sledovala to mé vysílání televize Čt24, tak já jsem říkal, že já osobně ho mám rád (Pavla Mertlíka - pozn. Demagog.cz), pokládám ho za kvalifikovaného ekonoma, je tam jeden problém ale z hlediska českého zájmu, že on byl proti dostavbě Temelína, to znamená, nevím, jak by to bylo s jeho pozicí, která se týká svobody energetického mixu.
Ve zmíněném pořadu uvedl Ransdorf následující:
"Šance by mohly být otevřené, ale říkám, já třeba, když jsem mluvil o energetice, tak já třeba, pokud jde o Pavla Mertlíka, kterého jinak mám rád, tak jako bych tam neviděl moc jaksi se sympatií, protože vím, že on byl proti dostavbě jaderné elektrárny v Temelíně."
Někdy zavedení evropských norem byla cesta dolů. Třeba případ zavedení normy, která se týkala obsahu těžkých kovů ve vodě, tak to znamenalo vlastně 4x tu naši úroveň zhoršit. Tzn. čtyřikrát je povolen vyšší obsah těžkých kovů ve vodě, než tomu bylo v minulosti.
Miloslav Ransdorf hovoří pravděpodobně o maximálních limitech těžkých kovů povolených v pitné vodě.
Těžké kovy (.pdf) jsou obecně ty kovy, které mají hustotu vyšší než 5g/cm3. Mezi těžké kovy patří například arsen, kadmium, rtuť, měď, beryllium či chrom.
Níže uvedená tabulka vychází z vyhlášek z roku 2000 a z roku 2004, kdy se již v souladu s právem Evropských společenství (Směrnice – .pdf – Rady 98/83/ES o jakosti vody určené pro lidskou spotřebu) stanovily hygienické požadavky na pitnou vodu.
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 2000 ke stažení zde.
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 2004 zde (.pdf).
Tabulka zachycuje vyhláškami stanovující limity pro těžké kovy v pitné vodě (nezahrnuje všechny těžké kovy).
Těžký kov
rok 2000
rok 2004
Limit NMH
Arsen
0,01 mg/l
0, 01 mg/l
Kadmium
0,005 mg/l
Rtuť
0,001 mg/l
Měď
1,0 mg/l
1 mg/l
Beryllium
0,002 mg/l
Chrom
0,05 mg/l
NMH – nejvyšší mezní hodnota
Na základě porovnání limitů stanovených jednotlivými vyhláškami v roce 2000 a v roce 2004 označujeme výrok za nepravdivý.
Ale to se stalo v minulosti třeba v případu Rakouska. Že Rakušani cpali do vína Fridex a byl to obrovský skandál. To bylo ještě před rokem 2004.
Na počátku 80. let proběhl v Rakousku skandál, kdy se objevily informace, že rakouští vinaři přidávají do vína látku obdobnou našemu Fridexu.
Já nevím, jestli to občané vědí, ale tady je snaha (v rámci společné zemědělské politiky, pozn.) v zájmu zachránění prvního pilíře přesunout z druhého pilíře 30 % prostředků.
Na základě nedostatečného množství dostupných informací o současných snahách v rámci společné zemědělské politiky hodnotíme výrok Miroslava Ransdorfa jako neověřitelný. Společná zemědělská politika (SZP) je jednou z nejvýznamnějších forem spolupráce v rámci Evropské unie a skládá se ze dvou pilířů. První pilíř primárně zajišťuje společnou organizaci trhu a přímé platby zemědělcům, kdežto druhý zahrnuje politiku rozvoje venkova. Pomocí tzv. modulace se přesunují finanční prostředky z prvního do druhého pilíře. Bohužel se nám informace o současném zájmu zachránit I. pilíř SZP přesunutím prostředků nepodařilo najít. O dané problematice nehovoří ani nejnovější zpráva o finanční strategii SPZ v letech 2014–2020.
V průměru v každé smlouvě se přesouvá zhruba 11 % pravomocí směrem do Bruselu.
Nepodařilo se nám dohledat, zda se skutečně přesouvá v každé smlouvě 11 % pravomocí směrem do Bruselu. K rozšiřování pravomocí a záběru nadnárodní koordinace politik bezesporu dochází, stanovení 11 % se nám však nepodařilo z žádného dostupného zdroje ověřit. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.
Letos v srpnu to bude výročí 2000 let, co umřel císař Augustus, a ten byl první, který založil protibyrokratickou komisi, a všichni, kteří založili protibyrokratickou komisi, ztroskotali. Poslední u nás byl Václav Klaus, ten založil protibyrokratickou komisi v době, kdy byl premiérem.
Miloslav Ransdorf měl patrně na mysli římského císaře Octaviana, který později přijal titul Augustus (vznešený) a od jehož smrti skutečně letos v srpnu uplynou 2000 let. Není však jisté, co měl Ransdorf na mysli jako onu "protibyrokratickou komisi". Za své dlouhé vlády však provedl množství reforem ve fungování římské říše.
Svoji "protibyrokratickou komisi", zvanou Komise pro odstraňování byrokratické zátěže občanů a podnikatelů, inicioval i tehdejší český premiér Václav Klaus v letech 1996 až 1997. Později mu za její vznik byla udělena Cena Michala Tošovského, antibyrokratická cena udělovaná sdružením eStát. Komise však ještě v roce 1997 zanikla a žádné viditelné výsledky za ní nezůstaly.
Za boj s byrokracií byli touto cenou oceněni i Martin Říman, Mirek Topolánek či Jaroslav Kubera, ti ale už nezakládali specializovanou komisi. Klausova komise tedy byla skutečně poslední, která u nás vznikla, a i ta, jak říká europoslanec Ransdorf, ztroskotala. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.
Tak komisař Öttinger přišel s nápadem zátěžových testů, tzv. stresstest, (...) a zvolil absolutistický přístup na úkor garance předpokládatelných situací. Tzn., my musíme zaručit, že ta elektrárna vydrží i v nereálných případech – když bude zřícení dvou letadel, bude zemětřesení, představte si zemětřesení u nás, vyšší než 4 stupně Richterovy škály, stoletá voda (...). Tenhle absolutistický přístup byl napaden národními orgány, ale stejně to pokračuje dál.
Evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger byl iniciátorem tzv. zátěžových testů jaderných reaktorů, jejichž nápad vznikl v důsledku událostí ve Fukušimě. Hlavním cílem testů bylo posoudit bezpečnost a spolehlivost jaderných elektráren v případě mimořádných přírodních událostí (povodně, zemětřesení).
Členské státy vyjádřily nesouhlas s původním plánem zátěžových testů, který neobsahoval testy simulující havárie letadel. EU se následně v květnu 2011 shodla na parametrech zátěžových testů, dle nichž byly zahrnuty do specifikace zátěžových testů účinky zřícení letadel na bezpečnost jaderných elektráren. Zátěžové testy následně proběhly a potvrdily vysokou úroveň bezpečnosti.
Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je pravda, že s nápadem stresstestů přišel komisař Öttinger, a tyto testy jsou koncipovány na extrémní situace. Národní státy ale nesouhlasily s původním plánem zátěžových testů nikoli z důvodu jejich přehnanosti, ale naopak nedostatečnosti. Jejich názor byl navíc následně akceptován a zohledněn ve schváleném plánu.
Příkladem je třeba energetická politika, kde role národních států je prostě nezastupitelná, je tady svoboda energetického mixu v národním měřítku.
Hospodářské noviny (plné znění článku např. zde) uvádí, že "Smlouva o fungování EU (...) výslovně zakotvuje, že rozhodování v oblasti využívání zdrojů energie a volba mezi těmito zdroji náleží do rozhodovací pravomoci členských států EU".
Přímo ve Smlouvě se oblasti energetiky věnuje hlava XXI (.pdf, str. 88). Smlouva konkrétně stanoví: "Nedotýkají se práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií, aniž je dotčen čl. 192 odst. 2 písm. c".
Dopady tohoto ustanovení shrnuje například odborný časopis Global Politics.
Barroso v roce 2004, si pamatuju, že slíbil, jak tedy proklestí tu evropskou byrokracii, a neudělal nic.
Není pravdou, že by Barrosova komise neudělala v otázce zjednodušení byrokracie nic. V r. 2007 byla založena expertní skupina zabývající se administrativní zátěží v čele s Edmundem Stoiberem. Skupina měla za úkol ve spolupráci s Komisí snížit administrativní zátěž. Cílem programu bylo snížit administrativní zátěž v oblasti podnikání o 25 % do r. 2012 a dle dostupných informací se jej podařilo naplnit.
Ve finanční oblasti byl dále také navržen např. program (.pdf) simplifikace pro víceletý finanční rámec 2014–2020. V r. 2013 byla také představena iniciativa REFIT, která má řešit zbytečnou administrativní a legislativní zátěž pro občany i podniky. Na základě výše zmíněných iniciativ Barrosovy komise tedy hodnotíme výrok jako nepravdivý.
Prohlášení předsedy Evropské komise J. M. Barrosa z r. 2004, ve kterém by sliboval redukci byrokracie EU, se nám dohledat nepodařilo. Nicméně nevylučujeme, že může existovat.
Jeho projev (.doc) před Evropským parlamentem z r. 2004 při příležitosti schvalování nové Komise žádné zmínky o byrokracii neobsahoval. Priority stanovené Haagským programem z r. 2005 otázku byrokracie rovněž nezahrnují. Zmínku o zjednodušení legislativy a administrativy se nám však podařilo nalézt v pracovním programu Komise pro rok 2005 (.pdf, s. 10–12).
