Mirek Topolánek
Nez.

Mirek Topolánek

Neověřitelné

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Pravda

Tomuto tématu jsme se věnovali již v naší předchozí analýze ze září letošního roku.

Topolánkův výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť ODS skutečně hlasovala proti pozměňovacím návrhům (.pdf, str. 22–23) tehdejší poslankyně Ivy Šedivé (ČSSD) a poslance Ladislava Urbana (KSČM) k zákonu o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen OZ).

Díky těmto pozměňovacím návrhům nesměla být výkupní cena elektrické energie z OZ nižší než 95 % ceny z roku, v němž se nová výkupní cena stanovovala – v původním návrhu zákona byl ovšem stanoven 90% minimální limit. Jinými slovy Energetický regulační úřad neměl ve finále dostatek manévrovacího prostoru pro stanovení nižší či odpovídající ceny „zelené energie“ (například v závislosti na vývoji trhu) na další rok.

První pozměňovací návrh podala poslankyně Iva Šedivá, tento návrh Sněmovnou těsně neprošel. Na pozměňovacím návrhu poslance Ladislava Urbana se ovšem Sněmovna (byť těsnou většinou) již shodla. Důležitá je také skutečnost, že pozměňovací návrh Ladislava Urbana obsahoval právě variantu předchozího návrhu paní poslankyně Šedivé.

V obou hlasováních je patrné, že poslanci ODS hlasovali v drtivé většině proti oběma pozměňovacím návrhům.

Přijatý návrh zákona rovněž počítal s podporou výrobců elektřiny z OZ pomocí výkupních cen po dobu 15 let, přičemž po tutéž dobu měla zůstat zachována i zmíněná minimální výše výkupní ceny, stanovená pro rok 2005 dle tehdejších platných právních předpisů (§ 6, odst 1).

Pravda

Proklamace, že byl Mirek Topolánek proti podpoře obnovitelných zdrojů, s tím, že to lze dohledat ve Sněmovně či Senátu, je pravdivá.

Zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a jeho kontroverzní pozměňovací návrhy (.pdf, od str. 22) byl předmětem hlasování v prvním kvartálu roku 2005 a Mirek Topolánek se stal poslancem až o více než rok později a nemohl tudíž zasáhnout do tohoto konkrétního rozhodnutí. Během výkonu senátorské funkce však hlasoval proti návrhu zákona (.doc) o stanovení zvýhodněné výkupní ceny elektrické energie vyrobené pomocí obnovitelných zdrojů (více ve Zvláštní části návrhu, .doc, str. 4).

Další známky preference konvenční energie před obnovitelnými zdroji je patrná z Topolánkova projevu na konferenci Energy Efficiency Business Week z roku 2008, kde pronesl toto:

„Co se týká omezování produkce CO2, vychází ze zmíněné studie naprosto jednoznačné sdělení: je třeba vsadit na jadernou energii. Jaderná energie má nejen zdaleka největší potenciál, co se týká omezování emisí CO2, ale je zároveň cestou zdaleka nejlevnější, nejbezpečnější a nejjistější. Obnovitelné zdroje přinášejí naprosto neúměrný růst nákladů a navíc neznamenají stabilní dodávky energie. (...)Za druhé bychom měli v energetickém mixu podpořit rozvoj jaderné energetiky. V České republice by využití jen poloviny jejich potenciálu znamenalo splnit cíle snižování emisí, které na nás do roku 2030 klade Evropská unie. A to vše při snížení ceny elektřiny.“ Také ve volebním programu (.pdf) pro volby do Evropského parlamentu v roce 2009 (šlo o poslední celostátní volby, které Topolánek absolvoval v pozici předsedy ODS), je patrná preference jaderné energetiky před obnovitelnými zdroji.

Pravda

Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vstoupil v platnost již roku 2005. Přehled žádostí o připojení solární elektrárny nikde zveřejněn není, růst počtu solárních elektráren však můžeme snadno vypozorovat srovnáním výročních zpráv ERÚ z let 2008 (oddíl základní informace o subjektech, výběr solárních elektráren) a 2009 (oddíl výrobci elektřiny, ČEPS a RDPS, výběr solárních elektráren). Většina elektráren ve výběru byla uvedena do provozu až v roce 2009.

Vláda Mirka Topolánka padla skutečně 24. března 2009.

Pravda

Pravomoci a povinnosti prezidenta republiky upravuje Ústava ČR v článcích 62 až 64.

V prvním případě se jedná o tzv. suspenzivní veto, tedy o pravomoc vrátit spolu s odůvodněním Parlamentem ČR schválený neústavní zákon zpět k projednání Poslanecké sněmovně. Jak je tato pravomoc aplikována v praxi, je upřesněno v Jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (paragraf 98 v článku Účast Senátu a prezidenta republiky v zákonodárném procesu). Musí tak učinit ve lhůtě 15 dnů počínající den po předložení zákona k podpisu. Toto veto nelze ale aplikovat na ústavní zákony, jedná se tedy skutečně jen o některé zákony. Přehlasovat veto může nadpoloviční většina všech (nikoliv jen přítomných) poslanců.

Ve druhém případě je třeba se spolehnout zcela na znění Ústavy, žádné další předpisy tuto pravomoc neupravují. Ústava sice přímo neříká, že prezident má pravomoc znát kroky ministrů, ale že „má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“. V rámci tolerance výkladu je ale možné chápat Topolánkovo vyjádření jako pravdivé.

Pravda

William Hague je od počátku 90. let do současnosti součástí britské vrcholné politiky s jednou částečnou přestávkou v letech 2001–2005. Hague, který se ve zmíněném období živil prací zejména v rámci soukromého sektoru, však byl i v tomto období členem britského parlamentu.

William Hague byl lídrem Konzervativní strany v letech 1997–2001. Na funkci lídra strany rezignoval v roce 2001 v reakci na silnou porážku Konzervativců v parlamentních volbách, které proběhly téhož roku.

V následujících letech měl Hague zaměstnání převážně mimo politiku, a to v několika soukromých společnostech. Například byl poradcem ve společnosti JCB nebo Terra Firma Capital Partners. Kromě toho se stal také spisovatelem, napsal veřejností velmi oblíbenou biografii Williama Pitta mladšího.

Ačkoliv se Hague až do roku 2005 živil prací převážně v rámci soukromého sektoru, z politiky zcela neodešel. Nadále, tedy i po roce 2001, byl řadovým členem britského parlamentu, zastával například pozici v komisi zabývající se chystanou reformou Sněmovny lordů.

Poté, co byl v roce 2005 do čela Konzervativní strany zvolen David Cameron, stal se Hague stínovým ministrem zahraničí v rámci Cameronova stínového (opozičního) kabinetu.

Do vysoké politiky se Hague vrátil po boku Davida Camerona v roce 2010, kdy strana vyhrála parlamentní volby. Cameron se stal premiérem a Hague usedl v jeho kabinetu jako ministr zahraničí.

Topolánkův výrok je tedy pravdivý, Hague jako předseda Konzervativců po drtivé porážce nebyl zcela odepsán, naopak jej další předseda strany při budoucím formování svého kabinetu využil jako ministra zahraničí.

Dodejme, že na svůj ministerský post Hague rezignoval v létě 2014.

Pravda

Výkonná rada ODS se rozhodla svého bývalého předsedu jako kandidáta přímo nepodpořit, nicméně také nepostavila jiného kandidáta. Současný předseda Petr Fiala prohlásil: „Výkonná rada ODS považuje Mirka Topolánka za nestranického kandidáta. Má jak potřebné zahraničněpolitické zkušenosti, tak i vnitropolitické znalosti a je zastáncem silné euroatlantické vazby.“

Podle ODS může Topolánek narušit mocenský pakt mezi Zemanem a Babišem. V rozhovoru pak Fiala uvedl, že ODS kandidaturu finančně nepodpoří. Mirek Topolánek získal na kandidaturu podpisy od deseti senátorů, pět z nich bylo zvoleno za ODS.

Pravda

Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, měla by užít stejného nástroje i pro případ vystoupení. Znění ústavy však teoreticky připouští možnost vystoupení prostřednictvím hlasování Parlamentu. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý.

Obecné náležitosti vystoupení členského státu z EU upravuje článek 50 Smlouvy o Evropské unii, který stanovuje možnost vystoupení členského státu z Evropské unie pouze v souladu s ústavními předpisy příslušného členského státu.

Český právní řád však proces vystoupení z EU výslovně neupravuje. Je nepochybné, že případné oznámení o vystoupení Evropské radě přísluší vládě jako vrcholnému orgánu moci výkonné, zastupujícímu Českou republiku v mezinárodních vztazích. Vláda samotná však vzhledem k dopadům o vystoupení z Evropské unie rozhodnout nemůže.

Z hlediska ústavního práva je pak třeba zmínit, že Evropská unie je mezinárodní organizací, na kterou byly přeneseny určité pravomoci orgánů ČR. Unijní smlouvy (účinné v ČR na základě Smlouvy o přistoupení) jsou pak mezinárodními smlouvami podléhající režimu podle článku 10a Ústavy.

Pro tyto smlouvy platí oproti běžným mezinárodním smlouvám speciální režim schválení spočívající buď v podmínce souhlasu třípětinovou většinou všech poslanců a přítomných senátorů, nebo souhlasu vysloveného v referendu konaného na základě ústavního zákona (tímto způsobem Česká republika vstoupila do EU).

V případě vystoupení z EU by se musely vypovídat i unijní smlouvy. Vzhledem k tomu, že podmínky odstoupení od mezinárodní smlouvy jsou obdobné podmínkám pro její schválení (což potvrzují i oba jednací řády komor Parlamentu), musely by být pro odstoupení od unijních smluv splněny tytéž podmínky.

Ústava tak připouští možnost vystoupení jak hlasováním v Parlamentu, tak referendem. Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, jeví se jako legitimnější volbou z EU referendem také vystoupit.

Neověřitelné

Z veřejně dostupných zdrojů vyplývá, že Mirek Topolánek během výkonu svého mandátu Gruzii po obsazení jejího území Ruskem oficiálně nenavštívil. Rovněž nelze dohledat, zda predikoval anexi Krymu.

Mirek Topolánek navštívil Gruzii coby předseda vlády v roce 2007, tedy rok před vypuknutím konfliktu.

Válka v Gruzii započala v noci ze 7. na 8. srpna 2008, kdy došlo ke střetu gruzínských vládních jednotek a separatistů z oblasti Jižní Osetie. Za účelem udržením moci v provincii podnikly gruzínské vládní jednotky útok na jihoosetské správní středisko Cchinvali. Na tuto akci reagovalo Rusko protiútokem, přičemž obsadilo Jižní Osetii a Abcházii.

Vláda v této době vydala několik stanovisek, ve kterých např. apelovala na stažení ruských jednotek. Premiér Topolánek uvedl:

Celý konflikt v Gruzii eskaloval v období prázdnin, olympiády, odcházející administrativy amerického prezidenta George Bushe a volební kampaně v Americe. Rusko tím demonstrovalo svůj návrat mezi globální velmoci v uplatňování své politiky a v tomto smyslu nelze tento konflikt nebrat vážně.“

Další návštěvy země ze strany Mirka Topolánka ovšem dohledatelné nejsou. Ze zpráv MZV o zahraniční politice ČR v letech 2008 (.pdf, str. 178) a 2009 (.pdf, str. 288–289) vyplývá, že Mirek Topolánek v tomto období (zastávaje funkci předsedy vlády) Gruzii oficiálně nenavštívil. Pokud tak učinil soukromě (nejen v těchto letech), nelze to ověřit.

Co se týká predikce toho, že dalším objektem zájmu Ruské federaci bude Krym, tak tuto informaci rovněž nelze potvrdit. Není dohledatelné veřejné prohlášení Topolánka, které by danou věc dokládalo.

Pravda

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jediná studie zabývající se stavem zabezpečení obrany České republiky skutečně zmiňuje velké limity armády v oblasti možné obrany území ČR. Autoři studie uvádí, že ozbrojené síly ani stát nejsou na zajištění obrany ČR v mnoha ohledech připravené. Např. nejakceschopnější bojové uskupení Armády ČR – 4. brigáda rychlého nasazení – by zůstala bojeschopná pouze po dobu jednoho týdne.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita .

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!

Autoři studie dále kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby však došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu.