Mirek Topolánek

Výrok je hodnocen jako neověřitelný z toho důvodu, že z veřejných zdrojů není možné ověřit, zda Mirek Topolánek zná Martina Nejedlého z volejbalu. Na svém webu k prezidentské kandidatuře Mirek Topolánek sice uvádí, že si Martina Nejedlého pamatuje jako skvělého volejbalistu a že se potkali u Miloše Zemana na Vysočině – nejedná se však o veřejný zdroj, ale pouze o soukromé tvrzení Mirka Topolánka.

Je pravdou, že Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 1989/90. Sám Topolánek o volejbale veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke Dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

Marek Hilšer v rámci Duelu Seznamu.cz dostal od Mirka Topolánka otázku, jak by se zachoval, kdyby na centrum Prahy letělo lidmi plně obsazené letadlo ovládané teroristy a bylo by zřejmé, že teroristé plánují letadlem zasáhnout vysoce obydlenou oblast. Marek Hilšer reagoval tak, že by konzultoval situaci s armádou a pokud by to bylo nutné, letadlo sestřelil.

Mirek Topolánek poznamenal, že ač se jedná o rozhodnutí kontrasignované, váha rozhodnutí by nakonec ležela na prezidentovi. Abychom zjistili, zda se skutečně jedná o kontrasignované rozhodnutí, musíme nahlédnout do Ústavy.

Všechna rozhodnutí prezidenta, která vyžadují kontrasignaci, jsou uvedena ve Čl. 63 Ústavy, a dle tohoto článku prezident republiky „je vrchním velitelem ozbrojených sil.“

Avšak pro uvedenou situaci existuje postup daný Usnesením vlády ČR ze dne 10. října 2001, č. 1044 k materiálu Použití vojenských prostředků k zamezení zneužití civilního letadla jako nástroje teroristického útoku.

Obecný postup při vychýlení podezřelého letadla z trasy je stanovený tak, že nejprve vystartují stíhací letouny Armády České republiky a pokusí se letoun identifikovat a navázat s ním spojení. Pokud nereaguje, pokusí se ho přinutit k přistání. Poslední a krajní variantou by bylo rozhodnutí „národní autority“ NGA o použití zbraní. Touto národní autoritou je však ministr obrany (.doc), nikoliv prezident republiky.

Rozhodnutí by neleželo na prezidentovi a tudíž se nelze bavit o kontrasignaci. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože počty kandidátů v komunálních i krajských volbách dlouhodobě rostou. Není tedy pravda, že by nikdo moc do těchto sfér politiky chodit nechtěl.

Mirek Topolánek mluví o strachu rozhodovat a podepsat, což je jeho dojem, který nikterak nehodnotíme. Rozhodnutí ucházet se o volené posty mohou být ovlivněny i těmito obavami, jde ovšem o individuální motivace každého uchazeče (resp. člověka, který o kandidatuře uvažuje), které není možné nijak dokládat.

Topolánek však také mluví o tom, že do regionální a komunální politiky „nikdo moc chodit nechce“. To objektivně pravda není, pokud vyjdeme z pohledu na počty kandidátů, kteří se aktivně účastní voleb na těchto úrovních. Dlouhodobě jejich počty rostou. Pro srovnání vycházíme z dat Českého statistického úřadu, které jsou dostupné na webu Volby.cz. Hodnotíme poslední čtvery volby v obou případech.

V rámci sledování počtu kandidátů na komunální úrovni sledujeme čtvery poslední volby a zahrnujeme vždy kandidáty do zastupitelstev obcí, měst, městysů i městských částí.

Jelikož u obou úrovní, o kterých Topolánek mluví, rostou počty kandidátů, je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

Výrok je neověřitelný, protože interpretace, zda obsah návrhu zákona Topolánkovy vlády měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila. Z našeho pohledu tedy nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se postavily kromě tehdejší opozice zejména i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“

Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Topolánek mluví. On sám ji jako privatizaci neoznačuje.

Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu bylo v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu však nedošlo. Proti záměru ministra Julínka, respektive vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Jak už bylo řečeno, proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES.cz z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (tedy ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom psal např. server Aktuálně.cz dne 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť Topolánek popisuje korektně podíl odcházejících osob, důvody, proč tak činí, jsou složitější a jedním z hlavních stále zůstává výše mezd.

Každoroční průzkumy, které provádí nezisková organizace HealthCare Institute ve spolupráci s lékařskými fakultami a jejich studenty, uvádějí, že čeští studenti posledních ročníků lékařských fakult, kteří chtějí vycestovat za prací do zahraničí, tvoří 27 %. Nejčastěji citovaným důvodem pro práci v zahraničí však i nadále zůstává otázka platů. ČTK v roce 2016 informovala, že do zahraničí odchází zhruba pětina lékařů-absolventů.

Průzkum HealthCare Institute „Barometr mezi mediky“ za rok 2016 pracuje s odpověďmi studentů 4., 5. a 6. ročníků osmi lékařských fakult v ČR. Výsledky Barometru se s tvrzením Topolánka rozcházejí v motivaci absolventů pro práci v zahraničí.

Plat sice nehraje roli v případě jejich snah o nalezení praxe v rámci ČR, ale je nejčastěji citovaným důvodem pro odchod za prací do zahraničí. Jednoznačné podmínky pro předatestační/specializační přípravu jsou nejčastěji uváděným důvodem výběru práce v rámci ČR, následované vyhovujícím pracovním kolektivem. V případě klíčových motivací pro vycestování za prací do zahraničí hraje plat nejvýraznější roli. Druhou nejčastěji jmenovanou motivací pro práci v zahraničí je získaní zkušeností ze zahraničí, následované možností studia cizího jazyka (.pdf, str. 13).

Absolventi, kteří po dokončení studia plánují pracovat v zahraničí, rovněž uvádějí preferovanou délku svého zahraničního pobytu. 42 % z nich se plánuje do ČR vrátit během 2–5 let, 30 % z nich plánuje v zahraničí pracovat déle než 11 let a 27 % považuje za ideální délku práce v zahraničí rozpětí 6–10 let (.pdf, str. 12). Odliv absolventů lékařských fakult do zahraničí tak může mít pozitivní vliv pro rozvoj českého zdravotnictví v momentě jejich návratu, který plánuje většina dotázaných.

Za hlavní důvody pro odmítnutí zaměstnání budoucí absolventi uvádějí nevyhovující podmínky pro předatestační přípravu, následované absencí možnosti kariérního nebo platového postupu a prací neodpovídající vzdělání a studijnímu oboru (.pdf, str. 14). Možnost kariérního růstu je tedy jedním ze základních předpokladů výběru zaměstnaní, avšak nemožno ji chápat jako klíčovou motivaci absolventů pro odchod do zahraničí.

Topolánek také uvádí nedostatečnou úroveň postgraduálního studia jako zásadní důvod pro odchod absolventu do zahraničí. Toto tvrzení průzkum rovněž nepotvrzuje. Současný stav doktorského studia podrobně shrnuje zpráva Doktorské studium v ČR: Shrnutí statistik, analýz a strategických dokumentů, které zmiňují doktorské studium, vypracovaná Českou asociací doktorandek a doktorandů, z.s. I když současný stav doktorského studia v ČR nemožno na základě této zprávy považovat za ideální, mezi dotázanými studenty se neprojevil jako rozhodující faktor pro odchod za prací do zahraničí.

Topolánek popisuje korektně počet lékařů i sester v České republice. Hilšer vystupoval proti části reformy Topolánkovy vlády (konkrétně proti zákonu o univerzitních nemocnicích), nebyl proti reformě jako takové. Odpor proti této legislativě byl navíc obecnější.

ČR má v rámci průměru OECD skutečně vyšší počet lékařů, v rámci žebříčku jednotlivých zemí zastává 9. místo. Počet sester je v ČR lehce pod průměrem OECD a ČR se umisťuje na 15. místě.

„Útokem“ Hilšera je míněna jeho angažovanost ve studentské iniciativě pražských lékařských fakult, která uspořádala protest proti návrhu zákona Topolánkovy vlády o univerzitních nemocnicích. Tyto „útoky“ Hilšera však nelze považovat za rozhodující, protože zákon vzbudil silnou nevůli v řadách opozice, univerzit a především tehdejšího koaličního partnera KDU-ČSL ještě před konáním samotného protestu.

Pokud pracujeme s nejaktuálnějšími daty dostupnými na serveru OECD, počet lékařů na 1000 obyvatel je v rámci ČR na úrovni 3,7. V rámci časového rozpětí let 2012–2016 jsou v rámci stránek OECD dostupné data pro 32 z celkem 35 zemí OECD. Na základě těchto dat činí průměrný počet doktorů na 1000 obyvatel v rámci zemí OECD 3,29 doktora. Údaj ČR z roku 2013 udává hodnotu 3,7 doktora na 1000 obyvatel.

Co se týče počtu sester, průměr OECD v rámci 34 zemí s dostupnými daty dosahuje hodnotu 9,29 sester na 1000 obyvatel. ČR je v tomto řebříčku o něco níže, tedy na 15. místě s osmi sestrami na 1000 obyvatel.

Z celkového počtu 9 354 doktorandů tvoří podle statistik MŠMT 1 607 studenti lékařských fakult. To však nevylučuje potřebu dalšího rozvoje doktorského studia v rámci ČR.

Útoky, které Topolánek Hilšerovi připisuje, se vztahují k návrhu zákona o univerzitních nemocnicích, který v letech 2007–2008 prosazovala Topolánkova vláda. Faktickým obsahem zákona se podrobně zaobírá již ověřený výrok na našich stránkách.

Co se týče konkrétní podoby Hilšerových útoků, Hilšer se jako tehdejší student lékařské fakulty stal mluvčím studentského spolku, který sdružoval studenty pražských lékařských fakult. Ti zorganizovali protest proti návrhu zákona Topolánkovy vlády.

Zákon se však potýkal s nevůli všech zainteresovaných aktérů od jeho samého začátku. Hilšnerova účast na protestu nic nezměnila na tom, že jak opozice, tak univerzity a koaliční partner KDU-ČSL, byli proti. Další podrobnosti k Hilšerově angažovanosti v případě návrhu zákona o univerzitních nemocnicích jsou rovněž k dispozici v rámci ověřeného výroku.

Na tiskové konferenci vlády Mirka Topolánka dne 20. září 2006 oznámil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer, že vláda vyslovila souhlas s odvoláním Karla Randáka z funkce ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace. Namísto něj měl být jmenován Jiří Lang. Důvodem pro odvolání byl tehdejší záměr transformovat tajné služby, který však nebyl naplněn.

Oproti dnešku byla situace při formování vlády skutečně jiná. Vítěz voleb v roce 2006 zkoušel sedm měsíců hledat většinu v Poslanecké sněmovně a to v situaci, která čistě početně byla výrazně komplikovanější. Topolánek vyjednával se všemi stranami vyjma komunistů a hledal způsob, jak důvěru získat. To se nyní skutečně neděje.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, ovšem je třeba uvést výhradu k tomu, že kromě ODS jednaly i další subjekty. Nejblíže naplnění (bez účasti ODS) měla zřejmě menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, kterou předseda KDU-ČSL prezentoval jako sebevražedný krok, který měl zabránit velké koalici.

V roce 2006 vyhráli občanští demokraté volby s historicky nejvyšším ziskem hlasů, stranu tehdy volilo přes 35 % voličů. Celkem získala ODS 81 mandátů. Sněmovna však byla rozdělena. 100 mandátů připadlo možné koalici ODS, KDU-ČSL a Zeleným, zbývajících 100 získala Paroubkova ČSSD a komunisté. S komunisty strany vyjma ČSSD odmítaly spolupracovat, ve hře tak bylo ustavení pravicového bloku s tolerancí ČSSD, nebo velká koalice. I přes vyjednávání čelných představitelů ODS a ČSSD se strany nebyly schopné dohodnout.

Problém nastal už s ustavením Poslanecké sněmovny a to především z toho důvodu, že při případném třetím pokusu o jmenování premiéra hraje zásadní roli předseda Poslanecké sněmovny. V roce 2006 rovněž neplatila novela Ústavy, která by umožnila poslancům, aby sami třípětinovou většinou ustavili dolní komoru.

V této situaci trvalo zhruba sedm měsíců, než se podařilo dobrat se k vládě s podporou poslanců. V tomto čase došlo k téměř nekonečné sérii jednání na různých půdorysech. Obecně šlo vycházet z předpokladu, že vláda bez vítězné ODS není možná (zejména z důvodu, že pravicové subjekty a Zelení odmítli spolupracovat s komunisty).

Topolánek se tedy snažil jednat na různých půdorysech. Jak na budoucím uspořádání ODS, KDU-ČSL a SZ, tak i se sociálními demokraty. V srpnu 2006 se zdálo, že se ODS domluví s ČSSD na spolupráci, které kromě dalšího bude usilovat o úpravy volebního systému. Mělo dojít ke zvýšení počtu volebních obvodů (což pomáhá velkým stranám) nebo k zavedení lichého počtu poslanců, aby se předešlo stejnému patu.

K této spolupráci ovšem nedošlo, protože velmi nečekaně došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (KDU-ČSL) o možné budoucí vládě, kterou by tolerovali komunisté. Tato možnost ale vzala za své, když širší vedení lidovců odmítlo podpořit nápad svého předsedy podílet se na vládě společně s komunisty, v reakci na tuto událost odstoupil Kalousek ze své funkce. Dodejme, že sám opakovaně veřejně tuto dohodu prezentoval jako úspěšnou snahu o zamezení velké koalice ODS a ČSSD.

Sestavením vlády byl nakonec pověřen lídr ODS Mirek Topolánek, se svou první vládou ovšem důvěru nezískal. O vládě se jednalo i dále – zejména opět mezi ODS a ČSSD – a to dokonce v poměrně netradičních formátech. Jedno jednání proběhlo prostřednictvím ČT24 živě.

Nakonec byla ustavena koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vyslovení důvěry vládě umožnili až v lednu 2007 poslanci ČSSD Melčák a Pohanka, kteří během hlasování opustili jednací sál a snížili tak kvórum nutné pro získání důvěry.

Doplnění: Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť absence vlády s důvěrou měla v Belgii přímý vliv na snížení ratingu. Dobu, po kterou tento kabinet absentoval, popisuje Topolánek korektně.

Doba formování nové vlády v Belgii trvala v Topolánkem zmíněném období přibližně 19 měsíců – konkrétně od 26. dubna 2010 do 6. prosince 2011, což je o něco více než rok a půl.

Během tohoto období došlo v Belgii k nárůstu reálného HDP. Jak uvádí Eurostat, tempo růstu v roce 2010 bylo 2,7 % a o rok později 1,8 %. Studie webu Economy Watch naznačuje, že takový vývoj je možné vysvětlit absencí vládních škrtů.

Koncem roku 2010 byl agenturou Standard & Poor's snížen výhled na belgický dluh ze stabilního na negativní. Standard & Poor's zároveň upozornila, že může snížit ratingové hodnocení země, pokud v dohledné době nebude vytvořena vláda, protože má obavy o udržení veřejných financí. Belgie byla zasažena dluhovou krizí, došlo k nárůstu státního dluhu, který se vyšplhal až na skoro 100 % HDP. Vláda sestavená nebyla a zemi v roce 2011 nakonec byl snížen rating z AA+ na AA.

Další negativní související faktory jako např. prestiž země, o níž Topolánek v kontextu mluví (uvádí, že se snažil udržet svůj kabinet i kvůli důvěryhodnosti státu), jsou reálně neměřitelné. K snížení ratingu Belgie ale ve značné míře přispěla politická nestabilita země, výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.