Pavel Bém

ODS ve sněmovních volbách v roce 2002 obdržela 24,47 % hlasů. K tomu politologové Ladislav Cabada a Karel Vodička poznamenávají (str. 229), že"[v]zhledem k předvolební rétorice představitelů ODS v čele s předsedou strany, kdy Václav Klaus prohlašoval, že každý jiný výsledek než vítězství je prohrou, byl tento výsledek chápán jako neúspěch."I z toho částečně vyplývá, že samotný Václav Klaus viděl podmínky, za nichž probíhala volební kampaň, pro ODS spíše jako příznivé.

Následnou reflexi volebních výsledků provedl v rámci ODS speciální pracovní tým, v jehož analýze se objevily čtyři základní vysvětlení volebního neúspěchu. Prvním argumentem byl rozkol v rámci české pravice, kdy jednotlivé politické strany v daném období nebyly schopny vzájemně spolupracovat. Druhý argument se pak v podstatě shoduje s výrokem Pavla Béma, když jako příčinu uvádí špatné přijetí opoziční smlouvy veřejností i médii. Dva poslední body poukazují na některé chyby při formulaci programových tezí ODS a technickém provedení volební kampaně. Podobně nastalou situaci ve svém projevu před zástupci oblastí a regionů ODS zhodnotil i Václav Klaus.

Z povolební analýzy politologa Petra Fialy, který se věnoval přesunům voličů mezi volbami v roce 1998 a 2002, je patrné, že k přesunům mezi jednotlivými politickými stranami docházelo spíše na levici, tedy mezi ČSSD a KSČM. Naopak pravicové strany ztrácely voliče v důsledku snížené volební účasti v rámci jejich tradičního elektorátu. Je otázkou, nakolik k této nižší účasti přispěl sám Klaus vytvořením a držením opoziční smlouvy se (podle svých vlastních slov z kampaně 98) svým hlavním rivalem, ČSSD.

Z výše citovaných poznatků lze dojít k závěru, že volební výsledek ODS ve volbách 2002 byl zapříčiněn mnoha vnitřními i vnějšími faktory. Ačkoliv významným faktorem bylo i kritické přijetí opoziční smlouvy, důležitou roli sehrály například i problematické aspekty politického marketingu a volební strategie jenž nelze označit jako zcela náhodné. Ale chybná taktika ODS se projevila také v přístupu k opoziční smlouvě ve snaze o její zachování i pro následující volební období, čehož naopak dokázalo využít nové vedení ČSSD v čele s Vladimírem Špidlou.

V tomto smyslu je tedy výrok značně zjednodušující, a proto jej hodnotíme jako zavádějící.

Volby do Evropského parlamentu dosud skutečně vzbuzují poměrně vlažný zájem u českých voličů, nikoliv však na politické scéně, kdy počet kandidujících subjektů je srovnatelný s volbami do českých zastupitelských sborů. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Při srovnání vycházíme z údajů ČSÚ zveřejňovaných na serveru volby.cz. Volby do Evropského parlamentu u nás zatím proběhly dvakrát – do historicky prvních voleb v roce 2004 se přihlásilo 32 stran a uskupení, k urnám přišlo 28,32 % oprávněných voličů. Účast u voleb v roce 2009 se pak prakticky nelišila, k volbám přišlo 28,22 % voličů, kandidátku podalo 33 subjektů.

V zatím posledních volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 2010 kandidovalo 27 stran a volební účast se vyšplhala na 62,6 % oprávněných voličů. Například v roce 2002 dosáhla účast ve volbách do PS 58 % a kandidovalo 29 subjektů.

Volby do Senátu mají jinou periodicitu i volební systém, kdy se volí většinově ve dvou kolech. Každé dva roky se volí ve třetině volebních obvodů. První kolo navíc tradičné bývá spojeno s dalšími volbami - krajskými či komunálními. Jiná je tedy i účast – například řádné volby do jedné třetiny obvodů v roce 2010 přilákaly 44,59 % oprávněných voličů v prvním kole a 24,64 % ve druhém, voliči vybírali z kandidátů z 36 různých stran a hnutí (celkově za všechny obvody).

Ze srovnání vynecháváme krajské a komunální volby, protože ty se vyznačují značným množstvím lokálních uskupení.