Petr Fiala

Premiér Petr Fiala v této části rozhovoru reagoval na otázku, která se týkala vládního plánu na zvýšení důchodového věku nad 65 let. Redakce se konkrétně ptala, jestli si předseda vlády dokáže představit, že např. v 66 letech budou lidé schopní vykonávat fyzicky náročná povolání. Fiala následně ve své odpovědi argumentoval tím, že zvyšování věku odchodu do penze je jedna z mála možností, kterou stát při reformě důchodového systému může využít. Právě v této souvislosti dodává, že stejnou cestou jako jeho vláda „jdou prakticky všechny země v Evropě“.

Na úvod je vhodné upřesnit, že v Česku se nyní důchodový věk pro mladší ročníky postupně zvyšuje, podle současného znění zákona by se ale toto navyšování mělo zastavit na hranici 65 let. Tento stávající systém má v plánu Fialova vláda změnit, a to tak, aby důchodový věk rostl v závislosti na zvyšující se střední délce života, neboli průměrné délce dožití lidí v ČR. Kabinet přitom počítá s tím, že k překročení hranice 65 let dojde v roce 2031.

Evropské srovnání

Srovnání situace v jednotlivých evropských zemích se věnuje například přehled Finského centra pro důchody z roku 2023. Dlouhodobější vývoj zachycuje např. i starší zpráva britského parlamentu z března 2022 (.pdf, str. 22).

Tyto přehledy skutečně ukazují, že velká část evropských zemí skutečně v minulosti zavedla postupné navyšování důchodového věku. Přesněji jde o 22 ze 27 členských států EU. S nárůstem nepočítá jen pět států, a to Irsko, kde lidé odcházejí do penze v 66 letech, a dále Lucembursko (.pdf, str. 22), Maďarsko (.pdf), Polsko a Slovinsko, kde je penzijní věk 65 let či méně.

Zároveň je ale nutné dodat, že v osmi dalších státech EU podle současných pravidel penzijní věk nemá přesáhnout 65 let. Vlády těchto zemí přitom takové navýšení zavést ani neplánují.

Například v Lotyšsku a v Litvě je systém nastavený podobně jako nyní v Česku a růst důchodového věku se má zastavit na 65 letech. Dle dostupných vyjádření zástupců tamních vlád ani jedna z těchto dvou zemí v brzké době hranici zvyšovat nechce.

Systém v Bulharsku, Rumunsku, ale i v Rakousku počítá pouze s tím, že se penzijní věk žen dorovná na hranici 65 let platnou pro muže. Podobně je tomu i v Chorvatsku. Doplňme, že zde zákon dříve stanovoval, že důchodový věk v budoucnu postupně naroste až na 67 let (.pdf, str. 2), v roce 2020 ale došlo ke změně legislativy a zastropování na 65 letech (.pdf, str. 3, 9). Důchodový věk nad 65 let nemá v plánu posunout ani Malta.

Pravděpodobně největší mediální pozornost si v poslední době získala reforma penzí ve Francii, kde tamní změny vyvolaly vlnu protestů. Nově prosazený zákon stanovuje, že se důchodový věk postupně navýší ze 62 let na 64 let, pro získání nároku na důchod přitom budou muset Francouzi do penzijního systému přispívat celkem 43 let. Pro srovnání doplňme, že v Česku musí člověk pro získání nároku na řádný důchod přispívat do důchodového systému nejméně 35 let. Pokud tuto podmínku nesplňuje, ale přispíval alespoň 20 let, může do důchodu odejít přibližně o pět let později, než je standardní důchodový věk pro muže. Podobně je tomu i ve zmíněné Francii, kde při nesplnění podmínky doby pojištění může občan odejít do řádného důchodu v 67 letech.

Z výše uvedených informací tedy vyplývá, že ve čtyřech státech EU je nyní důchodový věk neměnný a nepřesahuje hranici 65 let. V dalších osmi státech se pak penzijní věk postupně navyšuje (stejně dle stávajících pravidel v ČR), ale dle platných pravidel nemá být vyšší než 65 let.

Růst nad 65 let

Dodejme, že s růstem nad 65 let počítají důchodové systémy ve 13 zemích EU. Některé z nich přitom zvyšování věku navazují na naději dožití, což chce v rámci představené důchodové reformy provést i vláda Petra Fialy. Dle dostupných informací se pro využití naděje na dožití zatím rozhodlo celkem 10 zemí EU – konkrétně Kypr, Finsko, Dánsko (.pdf, str. 3), Estonsko, Řecko, Itálie (.pdf), Nizozemsko (.pdf), Portugalsko, Švédsko a nově i Slovensko.

K nárůstu důchodového věku nad 65 let došlo, případně dle zákona v budoucnu dojde, také v Belgii, Německu a Španělsku (.pdf). Stejně je tomu např. i ve Velké Británii, která již není členem EU. V Norsku, které také stojí mimo EU, je pak situace obdobná jako v Irsku, jelikož je zde důchodový věk také neměnný a přesahuje 65 let.

Závěr

K postupnému navyšování důchodového věku tedy skutečně přistoupily téměř všechny země EU, přesněji 22 z 27 členských států. Petr Fiala nicméně v rozhovoru mluvil o plánu vlády na navýšení penzijního věku nad 65 let a svůj výrok použil jako jeden z argumentů, proč se vláda tento krok rozhodla učinit. „Stejnou cestou“ jako jeho kabinet se ovšem nevydaly „prakticky všechny země“ v EU, ale pouze 12 členských států. Z uvedených důvodů tak výrok Petra Fialy hodnotíme jako zavádějící.

Premiér Petr Fiala (ODS) v rozhovoru uvedl, že jeho kabinet převzal veřejné finance po předchozí vládě Andreje Babiše v „katastrofálním stavu“. Dále řekl, že současná vláda snížila výdaje státního rozpočtu během roku 2022 o 80 miliard korun. V našem odůvodnění se tedy zaměříme na to, zda Fialova vláda státní výdaje o tuto částku skutečně snížila.

Nejprve zmiňme, že minulá vláda Andreje Babiše plánovala na rok 2022 rozpočet s deficitem 376,6 miliard a s výdaji ve výši 1,928 bilionu Kč (.pdf, str. 4). Sněmovnou nicméně nakonec prošel až návrh státního rozpočtu, který předložil dolní komoře v únoru 2022 současný kabinet Petra Fialy. Ten přitom počítal s deficitem ve výši 280 mld. Kč a s výdaji, které dosahovaly 1,893 bilionu korun (.pdf, str. 4).

Fialova vláda následně 27. července 2022 schválila úpravu rozpočtu na rok 2022, v rámci níž navrhla zvýšit původní výši schodku o 50 miliard na celkových 330 miliard korun (.pdf, str. 1) a výdaje na 2,008 bilionu Kč. Výsledný deficit, který Sněmovna schválila na podzim 2022, nakonec kvůli pozměňovacím návrhům (.docx, .docx) některých vládních poslanců stoupl na 375 miliard korun. Plánované výdaje se přitom zvýšily na 2,053 bilionu Kč. Po dalších dílčích změnách se předpokládaná částka vyšplhala až na 2,061 bilionu (.xlsx, list Tiskové tab3).

Zdroj dat: Ministerstvo financí (.xlsx), Poslanecká sněmovna (.pdf; .pdf; .pdf)

Podle výsledku hospodaření za loňský rok dosáhly státní výdaje nakonec výše 1,985 bilionu korun, což je skutečně o přibližně 80 miliard Kč méně oproti rozpočtovému plánu (.xlsx, list Tiskové tab3). Výdaje se v tomto případě snížily o 76,17 mld. Kč. Podle Ministerstva financí nastala úspora výdajů kvůli menší realizaci společných programů Evropské unie a Česka a také kvůli nízké výplatě „podpory podnikům v energeticky náročných odvětvích“.

Petr Fiala má tedy pravdu v tom, že jeho vláda oproti konečnému rozpočtovému plánu na rok 2022 snížila výdaje takřka o 80 mld. korun. V porovnání s rokem 2021, ve kterém ještě působila Babišova vláda, nicméně celkové výdaje vzrostly o 77,9 miliard korun (.xlsx, list Tiskové tab3). Vláda Andreje Babiše v rozpočtu na rok 2022 navrhovala dokonce nižší výdaje než Fialova vláda ve verzi rozpočtu z července 2022, což předseda vlády opomíjí. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Prezident Miloš Zeman jmenoval první vládu Andreje Babiše v prosinci 2017. Vláda ale v lednu 2018 od poslanců nezískala důvěru a následně podala demisi, ve které vládla až do června 2018, kdy prezident Zeman jmenoval druhou Babišovu vládu. Rozpočet na rok 2018 s plánovaným schodkem 50 miliard korun (.pdf, str. 1) předložila ještě předešlá vláda Bohuslava Sobotky. Vláda Andreje Babiše tehdy rozpočet neaktualizovala a stát nakonec hospodařil s přebytkem 2,9 mld. Kč.

Rozpočet na rok 2019 již připravovala vláda Andreje Babiše. Deficit rozpočtu nakonec dosáhl 28,5 mld. Kč. Za rok 2020 skončil rozpočet se schodkem 367,4 mld. korun. Jednalo se v té době o nejhorší výsledek v historii České republiky. Dodejme, že podobu rozpočtu ovlivnila pandemie covidu-19. Ještě vyššího deficitu však rozpočet dosáhl za rok 2021, kdy schodek činil 419,7 mld. Kč. 

Minulá vláda Andreje Babiše na letošní rok plánovala rozpočet s deficitem 376,6 miliard (.pdf, str. 4). Současný kabinet Petra Fialy nicméně v únoru 2022 schválil nový státní rozpočet s deficitem ve výši 280 mld. Kč (.pdf, str. 4). Vláda následně 27. července 2022 schválila úpravu letošního rozpočtu, v rámci níž navrhla zvýšit původní výši schodku o 50 miliard na celkových 330 miliard korun (.pdf, str. 1). Výsledný deficit nakonec kvůli pozměňovacím návrhům (.docx, .docx) některých vládních poslanců stoupl na 375 miliard korun.

Návrh státního rozpočtu na rok 2023 (.pdf), který vláda Petra Fialy schválila na konci letošního září, počítá se schodkem 295 mld. Kč. Ministerstvo financí pak ve výhledu odhaduje, že deficit dosáhne v roce 2024 280 miliard a v roce 2025 260 mld. Kč.

Zdroje dat: 2018, 2019, 2020, 2021, 2022, 2023–2025.

Současná vládní pětikoalice tedy v říjnu odsouhlasila návrh, podle nějž by měl deficit v letošním roce činit 375 mld. Kč. Schodek v téměř totožné výši 376,6 mld. Kč přitom pro rok 2022 navrhovala i předchozí vláda Andreje Babiše. Pětikoalicí schválený schodek 375 miliard na rok 2022 je zároveň vyšší než deficit 367,4 mld. Kč, který vznikl za Babišovy vlády v roce 2020. 

Petr Fiala má pravdu v tom, že pětikoalicí připravené návrhy rozpočtu počítají s nižšími schodky, než byl např. ten v roce 2021. Zároveň však opomíjí fakt, že pětikoalicí schválený schodek na rok 2022 převyšuje schodky hospodaření Babišovy vlády z roku 2020 i z předešlých dvou let, přičemž na letošek je plánován prakticky stejný deficit, jaký plánovala Babišova vláda. Výrok Petra Fialy je tedy pravdivý pouze při velmi selektivním přístupu k datům, a proto jej hodnotíme jako zavádějící.

Jako válečná daň je v současné době označována daň z neočekávaných zisků. Dle návrhu Ministerstva financí České republiky by tato daň měla platit pro roky 2023–2025 a měla sloužit jako dočasný (.pdf, str. 2) zdroj příjmů státního rozpočtu z důvodu probíhající energetické krize.

Nová daň by podle Ministerstva financí měla cílit na firmy z oblasti výroby a obchodu s elektřinou a plynem, bankovnictví, těžby fosilních paliv a výroby a distribuce ropných a koksárenských produktů. Není však zacílena na všechny firmy v daném odvětví, ale pouze na velké firmy, které splňují podmínky stanoveného „příjmového testu“: v případě firem z bankovního sektoru musí být čisté úrokové výnosy v roce 2021 vyšší než 6 mld. Kč; v případě podniků z oblasti energetiky se posuzují celé holdingy, přičemž jejich čistý obrat v roce 2021 musí být vyšší než 2 mld. Kč. Válečná daň se bude aplikovat jako 60 % přirážka k dani z příjmu právnických osob na nadměrný zisk.

V odborné ekonomické literatuře nemá pojem „sektorová daň“ jasně danou definici (.pdf, str. 5). Dle srovnávací studie (.pdf, str. 3) Parlamentního institutu, zaměřené na sektorové zdanění, hovoříme o sektorové dani „v případě zdanění konkrétních sektorů ekonomiky daní v jiné (větší) výši než je zdanění ostatních právnických osob. Jedná se tedy primárně o speciální daň uvalenou na právnické osoby podnikající ve vybraném sektoru“. Svaz průmyslu a dopravy ČR pak sektorovou daň popisuje jako dodatečné zdanění určitého tržního segmentu, „tj. všech podniků v konkrétním sektoru“ (.pdf, str. 5). I Svaz průmyslu a dopravy ale připouští, že se sektorová daň nemusí týkat všech firem v daném odvětví stejně – uvádí mj. progresivní typ sektorové daně (str. 6), kdy dodatečné zdanění dopadá více na větší firmy.

Jako sektorová daň se tedy označuje vyšší míra zdanění konkrétních sektorů ekonomiky, typicky všech firem v odvětví. Sektorovou daní ale mohou být výrazněji zdaněny jen některé (větší) firmy. Právě tomuto typu sektorové daně se podobá vládou navržená daň z neočekávaných zisků, která se vztahuje pouze na některé (největší) firmy v daných odvětvích. Daň z neočekávaných zisků tedy není „klasickou“ sektorovou daní dle obecných definic, splňuje ale základní znak sektorové daně (zdanění vybraných odvětví) a ani svým příjmovým testem se podstatně neodlišuje od některých typů sektorových daní. Vzhledem k tomu, že se Petr Fiala neodkazuje na žádnou definici sektorové daně a nezmiňuje ani specifika navrhované daně, vyvolává svým výrokem dojem, že daň není sektorová v obecném smyslu slova. Z toho důvodu hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Doplňme však, že sektorová daň se také obecně vyznačuje (.pdf, str. 4) vyšší sazbou daně uvalenou na celý příjem právnických osob. Takové zdanění může v důsledku vést ke snížení výroby a zvýšení ceny, a poškodit (.pdf, str. 5) tak výrobce i spotřebitele. Nově navrhovaná daň se od běžné sektorové daně liší tím, že má být uplatněna (.pdf, str. 5) pouze na nadměrný zisk. Takto nastavená daň by podle ekonomů neměla odrazovat od podnikání a zvyšovat cenu pro spotřebitele.

Návrh válečné daně připravený Ministerstvem financí Sněmovně předložil ministr financí Zbyněk Stanjura jako pozměňovací návrh (.docx) k projednávanému daňovém balíčku. Sněmovna pak 4. listopadu 2022 pozměňovací návrh přijala a schválila i daňový balíček jako celek. O návrhu zákona následně bude jednat Senát.

Petr Fiala popisuje kroky, které jeho vláda údajně udělala, aby pomohla lidem zasaženým ekonomickými problémy. Zmiňuje trojí valorizaci starobních důchodů a pomoc rodinám s dětmi. V následujících odstavcích se proto postupně zaměříme na obě části tvrzení.

Příspěvek rodinám

Vláda Petra Fialy se skutečně shodla na vyplacení jednorázového příspěvku pro rodiny s dětmi. Návrh zákona (.pdf) vláda Poslanecké sněmovně předložila 8. června 2022. Sněmovna poté vyplacení příspěvku schválila. Pokud návrh podepíše prezident, nárok na 5 000 Kč na každé dítě do 18 let bude mít domácnost s příjmem do jednoho milionu korun za rok. Vláda podle svých slov chce touto dávkou zmírnit dopady inflace.

Valorizace důchodů

Důchody byly letos poprvé zvýšeny 1. ledna, kdy došlo k pravidelné valorizaci, kterou schválila ještě předchozí vláda Andreje Babiše v září 2021. Výše důchodu se zvedla v průměru o 805 korun, z toho 505 Kč představovala zákonná valorizace a 300 přidala důchodcům Babišova vláda navíc.

Druhé, tentokrát mimořádné zvýšení důchodů nastalo 1. června 2022. Tato mimořádná valorizace vycházela z nařízení vlády Petra Fialy z února 2022. Procentní výměra důchodů se úměrně s růstem cen zvýšila o 8,2 %.

Ministr práce a sociálních věcí poté 10. května na Twitteru oznámil, že kvůli vysoké inflaci letos dojde k další mimořádné valorizaci důchodů. Podle nařízení, které vláda schválila na konci května, by měl zásluhový procentní díl důchodů vzrůst o 5,2 %, „tedy o výši růstu cen domácností důchodců v rozhodném období únor až duben 2022“.

Jaká je však zásluha vlády Petra Fialy na zvyšování důchodů? Pravidla řádné i mimořádné valorizace starobních důchodů jsou stanovena zákonem o důchodovém pojištění. K mimořádné valorizaci důchodů se dle zákona přistupuje v případě, že růst indexu spotřebitelských cen (domácností celkem či domácností důchodců) dosáhl alespoň 5 %. Zásluhový díl penze (tedy procentní výměra důchodu) se pak navyšuje o tolik procent, o kolik vzrostly ceny. Při pravidelném termínu valorizace se růst cen sleduje do konce června předešlého roku. V případě mimořádné valorizace se však posuzované období zkracuje a končí měsícem, „v němž růst cen dosáhl aspoň 5 %“. 

Mimořádná valorizace tak dle zákona nastane pokaždé, když meziměsíční inflace překročí 5 %, a zákon stanovuje i to, o kolik důchody nejméně vzrostou. Vláda Petra Fialy pak valorizaci provedla v minimální výši stanovené zákonem.

Shrňme, že na základě návrhu Fialovy vlády se rodinám s dětmi vyplatí jednorázový příspěvek na každé dítě do 18 let. Zároveň letos dochází k trojí valorizaci důchodů. Petr Fiala svým výrokem nicméně vyvolává dojem, že vláda důchody navýšila na základě vlastního uvážení. Jak pravidelná, tak mimořádná valorizace ovšem vychází ze zákona, a vláda tak musí důchody zvýšit. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Petr Fiala svým výrokem poukazuje na to, že očkovací povinnost pro lidi nad 60 let nevede u covidu-19 k dosažení obecné (kolektivní) imunity a že taková povinnost neodpovídá definici Světové zdravotnické organizace (WHO). Povinnost očkování pro věkové skupiny srovnává s povinností pro skupiny profesní a naznačuje, že jedním z rozdílů mezi těmito přístupy je právě (ne)soulad s definicí WHO.

Světová zdravotnická organizace ve svém dokumentu (.pdf, str. 1–4) z dubna 2021 uvádí, že v případě zavedení povinného očkování pro širokou veřejnost je nutné zvažovat, jestli je skutečně nezbytné pro dosažení cílů veřejného zdraví. Jako jeden z možných cílů zmiňuje dosažení kolektivní imunity vůči covidu-19. Zavedení očkovací povinnosti jen u části populace ale logicky kolektivní imunitu nemůže zajistit – ostatně i při očkování celé populace existují (audio, čas 15:20) pochybnosti o možnosti dosažení kolektivní imunity.

WHO ve svém dokumentu píše pouze o všeobecné očkovací povinnosti, povinnosti ve školách a také u zdravotníků. S možností povinného očkování věkových skupin či jiných nezdravotnických profesí vůbec nepočítá.

WHO nicméně ve zmíněném dokumentu uvádí (.pdf, str. 1) jako důvod pro zavedení povinného očkování nejen dosažení kolektivní imunity, ale také například ochranu zdravotního systému či nejvíce zranitelných skupin obyvatel. Zavedení povinného očkování pro osoby starší 60 let podle vyhlášky 466/2021 Sb. by tak mohlo pomoci k ochraně jedné z nejzranitelnějších skupin, za kterou například zmocněnkyně vlády pro lidská práva Helena Válková považuje právě seniory. Ochranou nejohroženější skupiny obyvatel, tedy seniorů, ospravedlňuje povinné očkování také Společnost infekčního lékařství. Dodejme, že o zranitelnosti zmiňované věkové skupiny vypovídá také to, že 89 % zemřelých s tímto onemocněním v ČR bylo ve věku nad 65 let. 

Petr Fiala tedy správně uvádí, že povinnost očkování věkové skupiny nad 60 let neodpovídá dokumentu WHO a nedokáže zajistit dosažení kolektivní imunity. Kromě cíle kolektivní imunity ale WHO pro zavedení očkovací povinnosti stanovuje ještě další předpoklad, a to potřebu ochrany nejvíce zranitelných osob. Právě očkování nejstarší části populace by mohlo být součástí dosažení takového cíle, obdobně jako povinné očkování zdravotníků může napomoci dosažení cíle ochrany zdravotního systému. Tato další kritéria nicméně Petr Fiala ve svém výroku opomíjí, a proto jeho výrok hodnotíme jako zavádějící.

Podle dat Českého statistického úřadu byla v roce 2008 zahájena (.xls) výstavba 43 531 bytů, v letech 2007 a 2006 toto číslo také přesáhlo 43 000. Co se týče bytů, jejichž stavba byla v těchto letech dokončena (.xls), jsou čísla o něco nižší. V případě roku 2008 se jednalo o 38 383 bytů, v roce 2007 bylo dostavěno 41 649 a v roce 2006 přes 30 000 bytů. 

V roce 2020 byla výstavba zahájena (.xlsx) u 35 254 bytů a dokončeno (.xlsx) bylo celkem 34 412 bytů. Ve srovnání s rokem 2008 jsou tato čísla nižší. Rozdíl činí v případě zahájení výstavby cca 8 tisíc bytů, v případě dokončení téměř 4 tisíce bytů.

Pokud se však podíváme na data za první dvě čtvrtletí (.xlsx) roku 2021, není situace v porovnání s rokem 2008 výrazně odlišná, jak ve výroku uvádí Petr Fiala. Zatímco v roce 2008 byla za první dva kvartály zahájena výstavba 21 931 bytů, pro rok 2021 to bylo prozatím 20 339 bytů. Doplňme, že v roce 2021 překročil počet bytů, u nichž začala stavba, hranici 20 tisíc poprvé od roku 2008.

V případě dostavěných bytů (.xlsx) je tento počet za první dvě čtvrtletí roku 2021 dokonce vyšší než za stejné období v roce 2008. Tehdy toto číslo odpovídalo 16 427 bytům, v roce 2021 se jedná o 16 989 dokončených bytů. Pro úplnost uveďme, že ani takto vysoké počty nových bytů podle odborníků nestačí na pokrytí poptávky po nemovitostech.

Na závěr shrňme, že v roce 2008 se v České republice skutečně stavělo zhruba 40 tisíc bytů ročně. Za letošní rok jsou prozatím známy počty postavených bytů jen za první dvě čtvrtletí, kdy hranice 40 tisíc bytů skutečně nebyla dosažena. Tato čísla nicméně nelze objektivně srovnávat s počtem postavených bytů za celý rok 2008. Pokud bychom srovnali počet bytů, u nichž byla zahájena nebo dokončena výstavba, za první dvě čtvrtletí roku 2021 je jejich počet srovnatelný se stejným obdobím roku 2008. V případě dokončených bytů je toto číslo za první dva kvartály roku 2021 dokonce vyšší. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Humanitární pomoc do Číny byla odeslána armádním speciálem 1. března 2020. V tento den měla Čína podle Světové zdravotnické organizace (dále jen „WHO“) „pouze“ 579 (.pdf, str. 1) nových případů nákazy z celkového počtu 79 968 nakažených. V posledních deseti dnech před 1. březnem počet nově nakažených nikdy nepřesáhl jeden tisíc (srovnej: denní zprávy WHO). Podle těchto čísel je možné hovořit o ústupu epidemie, není však jasné, jestli se čísla opět nezačnou prudce zvedat.

Počet nakažených v Číně

Zdroj: Johns Hopkins University

Vývoj epidemie COVID-19 zobrazuje i následující graf, který pro jednotlivé dny kromě počtu nakažených zobrazuje také počty vyléčených a zemřelých za den.

Zatímco především v Itálii čísla nakažených prudce vzrůstala (29. února už měla Itálie přes tisíc nakažených) a Francie a Německo se blížily stovce (.pdf, str. 4), v České republice, stejně jako v Polsku, na Slovensku, ve Slovinsku nebo Maďarsku nebyl (.pdf) tou dobou ohlášen zatím jediný případ nákazy. První případy nemoci COVID-19 pak byly v Česku potvrzeny až právě 1. března 2020. Nebylo tedy „jasné“, že se naše země ocitne ve stejné situaci a že budeme postrádat tuto humanitární pomoc.

Přestože první část výroku lze hodnotit jako pravdivou, druhá část výroku o jasnosti potřeby zdravotnických prostředků ve dnech, kdy u nás není jediný potvrzený případ nákazy (29. února) nebo se ukazují první tři případy (1. března 2020), u kterých hygiena provádí epidemiologická šetření, je značně zavádějící. Z toho důvodu hodnotíme i celý výrok jako zavádějící.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3–4, anglicky), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU – Evropské komise a jejího předsedy. Smlouva nicméně neurčuje specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů, přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces (.pdf, str. 1, anglicky). V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří představují lídra celoevropské kandidátky politické frakce Evropského parlamentu a současně kandidáta této frakce na post předsedy Evropské komise.

Ze států Visegrádské čtyřky (V4), tedy z České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska, byli nominováni následující spitzenkandidáti (.pdf, str. 2–3):

– Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) nominovala Jana Zahradila z České Republiky

– Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) zvolila více osob, tzv. tým Evropa, mezi nimiž byla i představitelka Maďarska Katalin Cseh.

Ani jeden z těchto kandidátů však neuspěl. Kandidátem vítězné Evropské lidové strany (EPP) byl Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku. Webera však odmítli podpořit jak socialisté, tak liberálové, a posléze také i lídři zemí EU, kteří mu vytýkali zejména nedostatečné zkušenosti. Jako další kandidát tak připadal v úvahu Nizozemec Frans Timmermans, spitzenkandidát sociálních demokratů, tedy druhé největší frakce. Toho odmítaly země V4, které se nakonec vyslovily proti zvolení jakéhokoli spitzenkandidáta.

Na přelomu června a července 2019 pak proběhlo mimořádné zasedání Evropské rady, na kterém se hlavy členských států EU dohodly na obsazení nejvyšších postů v Evropské unii. Lídři členských států nominovali německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise, jako předseda Evropské rady byl vybrán belgický premiér Charles Michel, jako Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku byl nominován španělský ministr zahraničí Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky byla vybrána ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde z Francie. Z těchto nominací tedy nikdo nepocházel ze států Visegrádské skupiny. Až na Německo také nikdo z 28 lídrů nehlasoval proti balíčku nominací. Nominace tedy podpořily i státy V4. Nominaci von der Leyen na post předsedkyně komise schválil Evropský parlament dne 16. července 2019. O nominaci Josepa Borrella na post Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku se v parlamentu teprve bude hlasovat.

Země Visegrádské skupiny se před jednáním všech lídrů zemí EU neshodly na jméně jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise či jiné unijní posty, který by zastupoval země V4. Například maďarský premiér se prostřednictvím svého mluvčího nechal slyšet, že podpoří kandidáty, kteří „berou země našeho regionu vážně.“ Ačkoli se na konci května 2019 hovořilo o Marošovi Šefčovičovi ze Slovenska jako o možném kandidátovi na předsedu EK, nebyl ze strany zemí V4 potvrzen jako oficiální kandidát.

Žádný představitel států Visegrádské čtyřky sice neobsadil žádnou z vysokých funkcí v Evropské unii, na druhou stranu státy V4 před zasedáním Evropské rady žádného kandidáta ani nenominovaly. Země V4 navíc podpořily balíček nominací, který vzešel z tohoto jednání. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Na úvod je třeba upřiesnit, že předseda Fiala hovoří o zákonu č. 236/1995 Sb. (zkráceně o platu ústavních činitelů). Takřečený automat čili navázání platu ústavních činitelů na stav ekonomiky se projevuje ve stanovení určitého koeficientu, kterým se násobí tzv. platová základna. Ta činí 2,75 násobek „průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“. Jinými slovy, pro rok 2019 je platová základna vypočítána 2,75 krát průměrná měsíční mzda za rok 2017 a určena sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí.

Samotný výše popsaný automat byl již součástí zákona č. 309/2002 Sb., o změnách zákonů souvisejících s přijetím zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech. Tehdy měla pro představitele určené zákonem činit platová základna trojnásobek průměrné měsíční mzdy za předminulý rok. Smyslem tohoto navázání bylo skutečně stanovení „stabilní vazby mezi platy ústavních činitelů a vývojem mezd v nepodnikatelské sféře“ (.doc, str. 36). Procesní historie tohoto ustanovení pak spočívala především v několikrát odložené účinnosti tohoto zákona či rušení jednotlivých ustanovení zákona o platu ústavních činitelů Ústavním soudem. Konečná novela zákona č. 359/2014 Sb. z roku 2014 pochází (.pdf) z pera Jana Hamáčka, tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny. Původní vládní návrh (vláda Bohuslava Sobotky) počítal (.pdf) s fixním stanovením platu 52 248 Kč na další čtyři roky a ve finále byl namísto něj byl přijat Hamáčkův pozměňovací návrh.

Nová platová sféra tak byla stanovena určením nového násobku pro poslance (2,75) a zvláštního násobku pro soudce (3,00). Vzhledem k rozdílu mezi fixní částkou za rok 2014 a částkou danou násobkem v roce 2015 stanovil Hamáčkův návrh postupné roční zvyšování násobku po čtyři léta. Platová základna by tak v roce 2018 měla dosáhnout na 2,5 násobek průměrné mzdy za předminulý rok.

Ani pro Hamáčkův pozměňovací návrh, ani pro konečné znění zákona Petr Fiala a celá ODS nehlasovala. Většina se zdržela, ve druhém hlasování byli dva poslanci proti. Proto je poněkud sporné vyjádření „domluvili jsme se“ použité předsedou Fialou ve výroku.

Co se týká smyslu prohlášení o „vytvoření řešení, ke kterému se nebudeme muset vracet“, může přímo z novely vyplývat snaha po roce 2018 (kdy se plat počítal násobkem 2,5) naskočit ihned na počítání s násobkem 2,75 v roce následujícím. Dle dat České televize (pozn. infobox) by však takovýto postup způsobil, že plat poslance a senátora skokově vzroste o 14 700 Kč. To si pravděpodobně uvědomuje i vláda, která navrhla novelu zákona o platech ústavních činitelů. Ta by měla (.pdf, str. 3) trvale snížit násobek pro výpočet opět na 2,5 a také pozměnit průměr, který bude násoben.

Byly to i hlasy ODS, které posunuly návrh z prvního čtení výborům, z čehož plyne, že se Sněmovna včetně ODS tímto návrhem bude zabývat a k řešení platů poslanců se i díky ODS vrátí.

Shrneme-li hodnocení, pak čas přijetí novely odpovídá, ale úmysl nevracet se k projednávání platů z dosavadního hlasování ODS, které se týká nového vládního návrhu novely (projednání proběhlo 15. listopadu 2018), nevyplývá.