Petr Gazdík

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože i když je pravdou, že poprvé od revoluce má vzniknout vláda s podporou KSČM, tak již v roce 2005 se vláda Stanislava Grosse opřela při hlasování o nedůvěře o komunisty, což jí umožnilo (na necelý měsíc) přežít.

V roce 2005 nebyla díky komunistické straně vyslovena nedůvěra vládě Stanislava Grosse. Šlo o případ, kdy po táhnoucím se skandálu tehdejšího premiéra, jenž nebyl schopen věrohodně vysvětlit, kde získal prostředky na nákup svého bytu, bylo vyvoláno hlasování o nedůvěře vládě.

Hlasování proběhlo 1. dubna 2005 a proti vládě se postavila opoziční ODS, do té doby stále formálně koaliční KDU-ČSL (její ministři podali demise, v době hlasování je však prezident nepřijal) a jeden nezařazený poslanec. Proti vyslovení nedůvěry hlasovala ČSSD a část koaliční US-DEU. Rozhodující byl postoj komunistů, kteří se zdrželi hlasování, a tím pádem nebyla naplněna ústavní podmínka, že pro vyslovení podpory je třeba alespoň 101 hlasů.

Fakticky šlo o první případ, kdy se vláda opřela o podporu KSČM. Grossovi to ovšem pomohlo k udržení se v křesle předsedy vlády na necelý měsíc - 25. dubna 2005 podal demisi, a s ním tedy skončila celá vláda. Byla podepsána nová koaliční smlouva mezi ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, premiérem se stal Jiří Paroubek.

Byť šlo o jedno konkrétní hlasování v turbulentní situaci a vláda nepřežila ani další měsíc, fakticky jí komunistická strana umožnila fungování a striktně vzato šlo o podporu vládě.

KSČM, která byla registrována 28. listopadu 1990, se samostatně za zločiny bývalé KSČ neomluvila, ačkoliv se toto téma vnitrostranicky několikrát probíralo. Bývalá KSČ se však za své zločiny v minulém režimu veřejně omluvila prostřednictvím Prohlášení k občanům ČSSR (.pdf). Jedná se o dokument, který strana schválila na mimořádném sjezdu ve dnech 20.–21. prosince 1989. Má být omluvou všech chyb, omylů, všech deformací proti lidskosti a demokracii. Výrok je proto hodnocen jako zavádějící.

Delegáti KSČ se v tomto dokumentu (.pdf) omlouvají všem občanům, kteří byli postiženi represemi včetně mezigeneračních represí. Dále se omlouvají reformistům v komunistické straně, kteří byli po pražském jaru 1968 postupně sesazováni z funkcí, odstraňováni z veřejného života a postihováni dalšími represemi. Vstup vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968 je v tomto prohlášení označen za protizákonný.

V prohlášení vyjadřují také „politování nad tím, jak bývalé stranické vedení v uplynulých letech hrubě a nezákonně nerespektovalo právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ včetně Charty 77“. Zodpovědnost za toto chování přisuzují celé členské základně.

KSČ v prohlášení deklaruje rozchod s těmi členy, kteří za minulého režimu zneužívali svého postavení, ale zároveň odmítají snižování „pracovních a občanských zásluh těch členů strany, kteří po desetiletí svědomitě a nezištně plnili politické a pracovní úkoly ve prospěch naší společnosti“.

Dokument zakončuje vyjádření k zásahu proti demonstrantům ze 17. listopadu 1989: „Bezpráví, které neodpovědní činitelé státu a strany spáchali na mládeži 17. listopadu tohoto roku, se nesmí už nikdy opakovat.“

Téma omluvy za zločiny KSČ v minulém režimu je čas od času projednáváno i v rámci KSČM. Například v roce 2005, za předsednictví Miroslava Grebeníčka, se vnitrostranická debata točila kolem opětovného přihlášení KSČM k Prohlášení KSČ z prosince 1989. Tento přístup prosazovali Jiří Dolejš nebo Miroslav Ransdorf. Ransdorf mj. prosazoval i důraz na celkovou změnu programu a komunikace strany.

Současný předseda KSČM Vojtěch Filip se k tématu omluvy vyjádřil například v roce 2009, kdy se uvažovalo o povolební spolupráci ČSSD a KSČM. Filip ale pouze uvedl možnost zopakování Prohlášení KSČ z prosince 1989. Zde se názorově rozcházel s místopředsedou KSČM Jiřím Dolejšem. Ten oproti roku 2005 prosazoval úplně novou omluvu KSČM vlastními slovy, což považoval za „klíčový parametr identity KSČM“.

Dle údajů ČSÚ je sice pravdou, že do zahraničí odejde více než 400 miliard korun, přesto je toto tvrzení zavádějící. Gazdík totiž nedodává, že ze zahraničí do ČR naopak přiteklo přibližně 164 miliard. Částka po započtení tohoto rozdílu je ve skutečnosti nižší, jen 285 miliard.

Otázka odlivu investovaných zisků z České ekonomiky je tedy poněkud komplikovaná. Jedná se tu o tzv. hrubý disponibilní důchod, což je soubor finančních prostředků, kterými ekonomika disponuje. Jedním z prvků, jenž ho ovlivňuje, je i poměr mezi odlivem a přílivem financí mezi zahraničím a českou ekonomikou. V současné době česká ekonomika v tomto bodě tratí.

Jak uvádí měsíčník ČSÚ ve svém únorovém čísle z roku 2016, tento rozdíl činil za rok 2015 celkem 285 miliard korun, když do zahraničí odteklo 449 miliard korun a vrátilo se jen 164 miliard korun. Ještě vloni to podle údajů ČSÚ bylo „jen“ 214 miliard korun za rok 2014.

Pokud si vezmeme jako příklad jen zisky z přímých investic zahraničních investorů, pak za rok 2015 odešlo do zahraničí 319 miliard korun. Otázka nepoměrného rozložení přímých investic, kdy české firmy investují v cizině minimálně (oproti zahraničním u nás), je pak jedním z důvodů poměrně špatné pozice ČR ve srovnání se státy v Evropě.

Za rok 2014 je odliv financí roven 8,7 % HDP a za rok 2015 7,7 %, jak je vidět v následujícím grafu porovnávajícím evropské země:

Zdroj: Analýza odlivu zisků, str. 23.

Graf 2: Rozdělování důchodů společnostmi (za rok 2014)

Zdroj: ČSÚ

Jak ukazuje i další graf, přibližně od roku 1998 můžeme sledovat rostoucí rozdíl mezi zisky z investic mateřských firem posílanými do zahraničí nad těmi českými získanými ze zahraničí. Ani jednou však částka nedosáhla 400 miliard korun. Daný stav odkazuje na situaci, kdy zahraniční přímé investice doposud mnohonásobně překonávají ty české a zároveň jsou ve stádiu zralosti, kdy dochází k jejich kapitalizaci.

Je nutné poznamenat, že tomuto tématu se věnovala i kritizovaná analýza Úřadu vlády z roku 2016 (. pdf, str. 22–36), která předeslané uznává a jako řešení vidí změnu sektorového zdanění. Tuto analýzu ale následně kritizoval Svaz průmyslu a obchodu ČR, i když uznal částku cca 200 miliard vyplacených ze zisku do zahraničí za rok 2014 (. pdf, str. 10). Podle zprávy je důvodem to, že investice do ČR začaly proudit více až po roce 2000, takže zatímco okolní země už větším odlivem prošly, ČR má kulminaci ještě před sebou. Navíc je to způsobeno tím, že je republika malou a otevřenou ekonomikou. V závěru svaz odmítl vládní sektorovou analýzu a závěry ohledně navyšování daní (tamtéž, str. 17).

Jan Mládek neřekl, že by kvůli neúspěchu v senátních volbách odstoupil, ale že by dal svůj post ministra průmyslu a obchodu k dispozici. „Pokud neuspěji dnes nebo za týden, napíšu dopis předsedovi strany a dám svoji vládní funkci k dispozici. On rozhodne, jestli mám setrvat, nebo nikoliv. Nechci přidělávat problémy ani straně, ani předsedovi, bude to na něm,“ řekl ČTK před druhým kolem senátních voleb.

Co prohlašoval, to po neúspěchu také udělal. Premiér Sobotka však rozhodl, že ministra Mládka z vlády odvolávat nebude. Rozhodující je podle něj práce ve vládě, nikoliv nezvolení do Senátu.

V květnu 2013 Jan Husák (TOP 09) předložil Sněmovně novelu zákona o elektronických komunikacích (Zk. 258/2014 Sb.), kde v § 63 písm. p (.pdf, str.6) upravuje podmínky pro spotřebitele při ukončení smlouvy s operátorem. Tím skutečně došlo k posílení pozice spotřebitelů.

p) výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek,

Tento pozměňovací návrh podpořilo 114 ze 155 přítomných poslanců a byl tedy přijat.

Nově se tak skutečně snížila hrazená částka za předčasné ukončení smlouvy, a to na 1/5, tedy 20 % z celé zbývající částky. Tehdy platný zákon obsahoval § 63, odst. 1 písm. p) (.pdf, str. 10) v následujícím znění: „... výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, včetně výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo uživateli k využívání služby poskytnuto.“

V tomto volebním období došlo ovšem k velké změně. Prošla novela stejného zákona, která postavení spotřebitele vrátila do bodu před schválením výše popsaného návrhu. Ve zkratce - návrh ztížil přenos čísla mezi operátory a zkomplikoval rovněž odstoupení od smlouvy. Nicméně v hlasování Petr Gazdík osobně podpořil jak pozměňovací návrhy (hlasování o kritizovaném pozměňováku), které v Otázkách Václava Moravce kritizoval, tak i celý zákon. To dokládá záznam z hlasování (pro celý návrh). Pro návrh hlasovali všichni napříč politickým spektrem, vina tedy neleží pouze na koalici, jak místopředseda sněmovny uvádí.

Pozměňovací návrh, který se dá považovat za „protispotřebitelský“ skutečně načetl poslanec ANO. Nicméně hlasovali pro něj zástupci všech stran (nejméně např. zástupci koaličních lidovců) a hlasoval pro něj i sám Petr Gazdík. Připsáním viny pouze vládní koalici se tedy dopouští předseda STAN zavádění.

Poslanec Pfléger z hnutí ANO je jedním z členů hospodářského výboru Poslanecké sněmovny, který se novelou zákona o elektronických komunikacích zabýval. Hospodářský výbor projednával návrh novely dvakrát, poprvé (.pdf, str. 21–22) 22. května 2014 a podruhé (.pdf, str. 5–6) 3. září 2014.

Poslanec Pfléger předložil svůj pozměňovací návrh na druhé schůzi, jeho podstatou je podle zápisu (.pdf, str. 5) „... taková úprava,kdy by podnikatel byl povinen informovat účastníka o možnosti ukončení smlouvy bez postihu a možnosti ukončení této smlouvy pouze v případě změny podstatných náležitostí smlouvyvedoucích ke zhoršení postavení účastníka. "

Konkrétně se jedná o změnu (.pdf, str. 3, pozměňovací návrh A3) § 63 odstavce 6, který oproti předchozímu stavu omezil mj. povinnost operátorů informovat druhou stranu smlouvy o její změně. Nově musí operátoři informovat o změně smlouvy jen ty účastníky, kteří mají ve smlouvě sankci za její předčasné ukončení, a to pouze o podstatných změnách smlouvy (předchozí znění obsahovalo pojem podstatné náležitosti, jejichž výčet byl novelou také zrušen).

Tento pozměňovací návrh prošel jak hlasováním (.pdf, str. 5) hospodářského výboru, tak hlasováním Poslanecké sněmovny a zákon ve znění poslance Pflégera nakonec nabyl i účinnosti.

Co se týče spolupráce poslance Pflégera při přípravě pozměňovacího návrhu s Asociací provozovatelů mobilních sítí (mezi jejíž zakládací a řádné členy patří tři hlavní operátoři působící v České republice), sám poslanec Pfléger se v pořadu 168 hodin (čas 15:20) 18. září 2016 vyjádřil následovně:

„Bylo to na popud Asociace provozovatelů telekomunikačních služeb, který měli v tý době výhrady k současnému zákonu a připravili tenhleten pozměňovací návrh."

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože vláda má skutečně některé pravomoci, kterými může činnost prezidenta a jeho kanceláře ovlivnit. Reálná míra tohoto vlivu je však diskutabilní. Zároveň je třeba zmínit, že se jedná o teoretické možnosti, nikoliv o reálnou činnost, kterou vláda v současnosti provádí.

Předně uveďme, že nehodnotíme, zda by měl kabinet s prezidentem bojovat, resp. na něj vyvíjet tlak prostřednictvím nástrojů, které k tomu může využít. Uvádíme pouze výčet těchto možností, jež vyplývají z legislativního vymezení kompetencí mezi jednotlivé ústavní aktéry. Těchto možností v současné době vláda příliš nemá.

Petr Gazdík hovoří konkrétně o rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky, který vláda držící ve Sněmovně většinu má skutečně možnost omezit. Položka „Kancelář prezidenta republiky“ se nachází mezi kapitolami státního rozpočtu pod číslem 301 a v tomto roce měla dostat téměř 460 milionů korun.

Schvalování státního rozpočtu pak podle článku 42 Ústavy ČR patří do pravomocí Poslanecké sněmovny.

Dále pak platí, že prezident informuje vládu o svých zahraničních cestách. Z usnesení vlády (.pdf) k prezidentově zahraniční cestě do Moskvy, kterou můžeme vzít jako příklad, vyplývá, že vláda bere tuto cestu na vědomí a dává souhlas k úhradě jejích nákladů. Zčásti se však jedná právě o prostředky z kapitoly „Kancelář prezidenta republiky“. Vláda by ovšem mohla na prezidenta tlačit i tímto - neschvalováním zahraničních cest.

Co se týká dalších možností vlády a Poslanecké sněmovny, některé pravomoci prezidenta potřebují podle článku 63 k platnosti spolupodpis premiéra či pověřeného člena vlády. Mezi ně patří například jmenování soudců, udělování amnestie či v současné době často skloňované udělování státních vyznamenání. Jen uveďme, že z těchto pravomocí se sám Zeman vzdal udělování milostí (činí tak v minimální míře) a také udělení amnestie. Vláda (předseda vlády) by tak na prezidenta mohla tlačit především blokováním např. státních vyznamenání.

Z uvedeného vyplývá, že vláda má skutečně nástroje, kterými může v určité míře korigovat prezidentovo jednání. Tato míra je však spekulativní a reálná možnost vlády ovlivnit jednání prezidenta svými kroky není příliš velká. Výrok je proto hodnocen jako zavádějící.

Výrok Petra Gazdíka je označen za zavádějící na základě dostupných informací z Českého statistického úřadu a Eurostatu.

Sociální demokracie vládla v České republice v letech 1998 až 2006 a za tuto dobu se vystřídaly čtyři vlády pod vedením Miloše Zemana (22. červenec 1998 - 12. červenec 2002), Vladimíra Špidly (15. červenec 2002 - 4. srpna 2004), Stanislava Grosse (4. srpna 2004 - 25. dubna 2005) a Jiřího Paroubka (25. dubna 2005 - 16. srpna 2006).

V dokumentu (.xls) Českého statistického úřadu nazvaném " Česká republika: hlavní makroekonomické údaje " lze vidět, že růst nad šest procent byl zaznamenán v době vlády sociální demokracie v letech 2005 (6,8%) a 2006 (7%). Tuto informaci uvádí také např. Eurostat.

Ačkoliv tedy za vlády sociální demokracie lze zaznamenat šestiprocentnní hospodářský růst, neplatí to pro všechny vlády sociální demokracie. Z tohoto důvodu je výrok označen jako zavádějící.