Petr Hannig

Mezi nejviditelnější podporovatele Petra Hanniga patří aktivista Aleš Hodina, Adam B. Bartoš (známý svými antisemitskými postoji), novinář Jan Hloch a boxer Rostislav Osička.

Mezi politickými stranami pak našel podporu u těchto stran či hnutí: Strana zdravého rozumu (Rozumní), Rozumní – stop migraci a diktátu EU (volební aliance vlasteneckých stran a hnutí), Národní demokracie (ND), Republikánská strana Čech, Moravy a Slezska (SPR-RSČMS), Změna pro lidi (politické hnutí), Konzervativní a sociální hnutí (KSH), České hnutí za národní jednotu (ČHNJ) a Demokratická strana zelených (DSZ).

Dále Petru Hannigovi vyjádřily podporu Vlastenecké noviny Radka Veličky. Jedná se tedy o osoby, které nejsou celostátně známy a také o strany, které mají marginální sílu.

V roce 2002 založil Petr Hannig Stranu zdravého rozumu, která (dle informací v Rejstříku politických stran ministerstva vnitra) změnila v dubnu 2017 svůj název na Rozumní. Mezi těmito dvěma daty strana mírně změnila název vícekrát, avšak až na období let 2009–2010, kdy se strana nazývala Suverenita, byl její název téměř totožný.

Pro úplnost je třeba dodat, že Hannig byl předsedou strany i v době, kdy nesla název Suverenita – blok Jany Bobošíkové. Bobošíková pro účely parlamentních voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010 figurovala ve straně jako její volební lídr.

Po celou dobu existence strany (i pod mírně změněnými názvy a po změně v roce 2017) je její předsedou zakladatel Hannig. Podle svých slov nikdy nebyl členem KSČ.

V rámci této strany kandidoval Hannig do veřejných funkcí (Senát, Poslanecká sněmovna, Evropský parlament) již patnáctkrát, avšak ani jednou neuspěl.

V tabulce níže se nachází výpis všech kandidatur Petra Hanniga do veřejných funkcí.

Typ voleb Název stranyRokVolební zisk v %

SenátRozumní

2002

1. kolo : 2,19%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2004

1. kolo: 1,78%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2006

1. kolo: 1, 43%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2008

1. kolo: 0,79%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2010

1. kolo: 7,21%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2012

1. kolo: 3,50%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2014 1. kolo: 1,32%

2. kolo: 0%

Senát

Rozumní

2016

1. kolo: 2,34%

2. kolo 0%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2002

Strana

celkově: 0,22%

Poslanecká sněmovna

Strana zdravého rozumu

2006

Strana celkově: 0,46%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – blok J. Bobošíkové

2010

Strana celkově: 3,67%

Poslanecká sněmovna

Suverenita – Strana zdravého rozumu

2013 Strana celkově: 0,27%

Poslanecká sněmovna

Rozumní 2017

Strana celkově: 0,72%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2004

Strana celkově: 0,27%

Evropský parlament

Strana zdravého rozumu

2014 Strana celkově: 1,63%

Je pravdou, že fenomén radikalizace mladých lidí ve francouzských věznicích skutečně existuje. Například The Guardian uvádí, že přibližně 60 % vězňů ve francouzských věznicích, které se dlouhodobě potýkají s přeplněním, tvoří muslimové, mezi nimiž je určitý počet muslimských radikálů. Extrémistické názory se pak mohou rychleji šířit například v důsledku izolace.

Radikalizace ve vězení se dává do spojitosti například s útokem Chérifa Kouachiho, jenž napadl redakci týdeníku Charlie Hebdo, či v případu Mehdiho Nemmouche, jenž v roce 2014 zaútočil na židovské muzeum v Bruselu.

V současnosti je ve Francii opravdu platný zákon číslo 94-665 ze 4. srpna 1994 týkající se užívání francouzského jazyka. Do veřejného povědomí přešel také pod názvem Toubonův zákon podle svého předkladatele, francouzského ministra kultury Jacquese Toubona. V článku 12 tohoto zákona se nařizuje povinné používání francouzštiny ve službách televize a rádiového vysílání s výjimkou filmových a audiovizuálních děl, které jsou natočené v původním jazyce.

Pokud jde o kvalitu francouzštiny, tento zákon ji explicitně neurčuje. Ve svém článku 13 jen odkazuje na článek 24 francouzského zákona o telekomunikacích, který podmiňuje přidělení kmitočtu pro vysílání „r espektem k francouzštině a šíření frankofonie“ („le respect de la langue française et le rayonnement de la francophonie“).

V současné době Česká republika žádný podobný zákon nemá. Legislativně je čeština jen ukotvena jako jednací (úřední) jazyk v §16 správního zákona (z. č 500/2004 Sb.).

S drobným dovětkem hodnotíme Hannigův výrok jako pravdivý, byť ne všechny mezinárodní smlouvy mají toto privilegium.

Dle článku 10 české Ústavy má mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána a k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas, přednost v případě rozporu mezi takovou smlouvou a zákonem. Sousloví „kterou je vázána“ se vztahuje k tomu, že ČR nesměla k aplikované části vyjádřit výhrady.

Další podmínkou je souhlas Parlamentu s prezidentovou ratifikací, tedy slavnostním podpisem; ten není vyžadován u každé smlouvy – jde pouze o okruh lidskoprávních a jiných klíčových smluv, které jsou vyjmenovány v čl. 49 Ústavy. Ratifikací se totiž stávají součástí právního pořádku ČR, čemuž ještě může předcházet přezkum Ústavního soudu, zda nejsou v rozporu s ústavním pořádkem.

Aplikační přednost pak nemá zbytek smluv – tedy ty s jednodušší přijímací procedurou, jež byly ratifikovány samostatně vládou nebo pověřeným ministrem, a dále také smlouvy v té části, ve které k ní ČR vyjádřila výhrady.

Tehdejší premiér Mirek Topolánek Lisabonskou smlouvu skutečně prosadil a podepsal, později ji podepsal i prezident Václav Klaus, přestože s ní nesouhlasil.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Mirek Topolánek z pozice premiéra tuto smlouvu protlačil legislativním procesem. Nešlo o automatickou věc, ODS nebyla přijetí zcela nakloněna, což dokládá zejména hlasování v Poslanecké sněmovně. Zde byla ODS rozdělena na dva stejně silné celky.

Topolánek během projednávání smlouvu veřejně podpořil. 17. února 2009, kdy se o smlouvě jednalo v Poslanecké sněmovně, uvedl:

„Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo – a o tom jsem také přesvědčen – se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.“

Stejně tak zmiňovaný Mirek Topolánek přednesl v Senátu projev, ve kterém senátory vyzval k hlasování pro schválení. Řekl zde:

„Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci.Jako předseda Občanské demokratické strany a poslanec jsem přes všechny výhrady, spíše politicky a rozumem, než s přesvědčení a srdcem, hlasoval pro. A jako člověk, demokrat a občan České republiky, těm z Vás, kteří jsou svobodní, nezávislí, aktivní, prozápadní a odpovědní, doporučuji totéž!“

Prezident Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu 3. listopadu 2009.

Učinil tak poté, co Ústavní soud rozhodl o tom, že smlouva není v rozporu s českým ústavním řádem.

Václav Klaus sice svým podpisem respektoval rozhodnutí soudu, ale trval na tom, že díky Lisabonské smlouvě přestává být Česká republika suverénním státem. Podle zákona ji zřejmě nebyl nucen podepsat, ovšem byl poslední hlavou státu v Evropě a jeho pozice po ratifikaci v obou komorách a po projednání před Ústavním soudem byla již komplikovaná.

Oprava: Výrok jsme původně hodnotili jako nepravdivý, nesprávně jsme vyhodnotili nepeněžní plnění a zaměnili jsme je za odměny pro uvedené členy týmu Petra Hanniga. Za chybu se omlouváme. Původní znení ponecháváme v nezkrácené podobě.

Na transparentním účtu Petra Hanniga se suma příjmů k 10. lednu 2017 zastavila na částce 50 896,41 Kč.

Na Hannigově volebním webu existuje odkaz na přehled financování volební kampaně, který obsahuje i výdaje pro spolupracovníky prezidentského kandidáta: Adama B. Bartoše, Josefa Votrubu a Jana Sedláčka.

K 10. lednu obdržel Votruba za práci během kampaně (například za „shánění podpisů a doprovod na akce“) 32 400 Kč, Bartoš za činnosti od příprav tiskových konferencí po vytváření webových stránek 19 350 Kč a Sedláček pak za práci na Facebooku a pomoc s grafikou 11 250 Kč. O bezplatné dobrovolnictví tedy nejde.

Petr Hannig opravdu přesně neřekl, že způsob výkonu funkce prezidenta Miloše Zemana mu přímo vyhovuje, jelikož se vymezuje proti stylu politiky současného prezidenta, jak je již ověřeno v dřívějším výroku, který na adresu Hanniga vznesl další z kandidátů na prezidenta, Jiří Drahoš.

Způsobu výkonu funkce prezidenta Zemana se Hannig vymezuje např. takto v rozhovoru pro Aktuálně.cz, kde zmínil, že:

„Já bych řekl, podívejte se, spousta lidí chce volit Miloše Zemana, další spousta říká, já bych ho volil/volila, ale nelíbí se mi jeho projev, no tak pro ty lidi jsem tu já.“

Dále ve středeční Výzvě avizoval:

„Zeman není moc empatický, někdy řekne věci, které by zrovna říkat nemusel, na fórech, kde by to nemělo zaznívat. Čili já budu v tomto daleko diplomatičtější, ale možná ostřejší.“

ODA na svých billboardech neměla ohledně přijetí eura přesně tu formulaci, kterou Hannig zmiňuje, ovšem jejich závazek reálně směřoval ke stejnému cíli, o němž prezidentský kandidát mluví.

Zdroj: Facebook ODA.

ODA se tedy přiklání k zavedení společné měny, nespecifikuje ale časový horizont, na který Petr Hannig upozorňoval.

Ovšem vyjdeme-li z toho, že strana hlásala zahájení procesu přijetí evropské měny, je nepochybné, že toto by směřovalo k brzkému přijetí eura. Proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Země, ve kterých je zavedeno euro, patří do tzv. Eurozóny. Země Eurozóny se podíli téměř 3/4 na HDP Evropské unie. V případě, že se některý ze států Eurozóny dostane do finančních problémů a ohrozí tak stabilitu měny v celé Evropě, tak může zasáhnout nadnárodní finanční instituce Evropský stabilizační mechanismus (ESM).

V roce 2012 byl ESM zaveden aby nahradil starší instituce podobného druhu (Evropský nástroj finanční stability a Evropský mechanismus finanční stabilizace). ESM má k dispozici až 700 mld. eur, které lze využít na záchranu finanční stability různými způsoby jako například nakupováním státních dluhopisů nebo poskytováním půjček.

Do fondu ESM přispívají pouze členové Eurozóny, Česká republika by se k ním při přijetí eura automaticky přidala. Petr Hannig tak poněkud neobratně popisuje realitu, za řecké dluhy by Česká republika ručila nepřímo skrze ESM.