Petr Hannig

Tím, že Listina základních práv a svobod (dále jen LZPS) je přiřazena k Ústavě, kandidát Hannig myslí, že je součástí ústavního pořádku. Svoboda slova je jedním z politických práv uvedených v LZPS. Zároveň však platí určitá její omezení, proto výrok v kontextu případu Adama B. Bartoše hodnotíme jako zavádějící.

Přesné znění svobody slova je: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“

Důležitý je tady až následující bod – „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

V případě Bartoše šlo o podněcování nenávisti proti Židům. Předseda antisemitského, krajně pravicového uskupení Národní demokracie vyvěsil v Polné na Jihlavsku před dvěma lety text, ve kterém volal po nutnosti „řešení židovské otázky“. Za tyto projevy letos v březnu potvrdil brněnský soud Adamu B. Bartošovi roční podmínku s dvouletým odkladem.

Konkrétním místem vyvěšení byl hrob Anežky Hrůzové, z jejíž smrti byl na přelomu 19. a 20. století viněn Žid Leopold Hilsner. Na oficiální informační tabuli připevnil Bartoš text: „Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“

V tomto případě se tedy jedná o trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, který omezuje platnost svobody slova. Adam Bartoš je navíc v současné době obžalován taky z trestného činu popírání a schvalování holocaustu.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť korupce není přesně definovaný pojem z pohledu trestního zákoníku a je tedy velmi zjednodušující konstatovat, že Klaus osvobodil všechny korupčníky, jejichž proces překročil určitou délku trvání. Amnestie navíc nebyla konstruována právě na korupčníky, šlo o širší paletu deliktů.

V trestním zákoníku není korupce přesně vymezená, ale je pod ni možné zahrnout především trestné činy přijetí úplatku, podplácení či nepřímé úplatkářství.

Kromě úplatkářství je v právním řádu zakotveno několik dalších skutkových podstat, které definují korupční jednání – zneužití pravomoci úřední osoby a maření úkolu úřední osoby z nedbalosti.

Trestnými činy, které také mají znaky korupčního chování, jsou: neoprávněné nakládání s osobními údaji; zneužití informace a postavení v obchodním styku; sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě; pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži a pletichy proti veřejné dražbě.

V případě amnestie vyhlášené Václavem Klausem byl sporný druhý článek: „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.“

Kvůli němu byla ukončena řada korupčních kauz, například kauza Českého domu v Moskvě, bylo zastaveno stíhaní Tomáše Pitra a Miroslava Provoda kvůli daňovým deliktům.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť hlasování kvalifikovanou většinou Lisabonská smlouva rozšiřuje, tento způsob rozhodování ovšem fungoval již dávno předtím. Navíc v některých oblastech je nadále hlasováno jednomyslně.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Pokud se jedná o smlouvu samotnou, ta upravila princip hlasování v Radě Evropské unie. Bylo odstraněno hlasování na základě vážených hlasů, nyní (od 1. listopadu 2014) má každý stát při hlasování jeden hlas. Tím se zabývá Hlava III, článek 9c (.pdf, str. 24) Lisabonské smlouvy.

Kvalifikovaná většina představuje při hlasování na návrh Komise nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku nejméně 55 % členů Rady, kteří představují nejméně 65 % obyvatelstva EU. Při jiném hlasování pak bude potřeba nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva. Kvalifikovanou většinu ovšem zcela nezavedla Lisabonská smlouva, jak Hannig popisuje. Funguje v rámci rozhodování od roku 1966. Smlouva do hlasování touto většinou vložila nově 19 oblastí, které dříve podléhaly jednomyslnosti.

Není ovšem pravdou, že bychom ztratili právo veta plošně. Pro některé otázky se princip jednomyslnosti při hlasování stále využívá. Jde o tyto oblasti:

• společná zahraniční a bezpečnostní politika (s výjimkou některých jasně vymezených případů, jež vyžadují kvalifikovanou většinu, například jmenování zvláštních zástupců),
• občanství (udělení nových práv občanům EU),
  členství v EU,
• harmonizace vnitrostátních právních předpisů týkajících se nepřímých daní,
• finance EU (vlastní zdroje, víceletý finanční rámec),
• některá ustanovení v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (evropský žalobce, rodinné právo, operativní policejní spolupráce atd.),
• harmonizace vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a sociální ochrany.

Ve Švédsku platí od roku 2010 Zákon o rádiu a televizi. Článek 14 (.pdf, s 31) uvádí, že stanice s licencí k vysílání musí obsahovat “ značnou část programu ve švédštině, programů švédských umělců aktivních ve Švédsku a práce Švédů žijících ve Švédsku, pokud není k opaku zvláštní důvod ”.

Zákon však neukládá, jakou část vysílání má tento obsah představovat, proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

Je pravdou, že návrh Dublin IV umožňuje za určitých podmínek nucené přerozdělování migrantů. Také je pravdou, že v rámci systému kvót ČR přijala jen 12 migrantů. Vzhledem k probíhajícímu řízení ale není pravdou, že by ČR v současné době musela platit pokuty ohledně nepřijímaní migrantů v rámci kvót. O pokutách rozhodne až evropský soud, jehož rozhodnutí nelze předjímat a výrok je tedy hodnocen jako zavádějící.

Systém Dublin IV je návrhem řešení problematické imigrační politiky EU. Je pravdou, že podle současného stavu v rámci takzvaného automatického relokačního mechanismu bude možné, v případě přetížení přijímacího státu migranty, část těchto migrantů za splnění předem definovaných podmínek přesunout k projednání žádosti o mezinárodní ochranu do dalšího státu EU, například i do České republiky. Podrobněji jsme se problematice již věnovali v jedné z minulých debat.

V současnosti bylo v rámci kvót přijato 12 migrantů a dne 5. června 2017 se vláda ČR dle slov ministra Chovance rozhodla nadále v tomto systému neangažovat:

„Vláda na základě návrhu z dílny ministerstva vnitra schválila vzhledem k zhoršené bezpečnostní situaci a dysfunkčnosti celého systému relokací pozastavení celého tohoto systému pro Českou republiku. V systému kvót do září, kdy tento jednorázový mechanismus má skončit, Česká republika nebude dál aktivní.“

Spory mezi Evropskou komisí, ČR a některými dalšími zeměmi EU vedly 15. června 2017 k zahájení řízení za porušení unijní legislativy, a to kvůli tomu, že země (ČR, Maďarsko a Polsko) neplní přijímání migrantů podle stanovených kvót. Dne 7. prosince se Komise rozhodla žalovat výše zmíněné státy u Evropského soudního dvora.

V případě možných pokut je situace nejasná a je zcela závislá na výsledku soudního řízení. V případě, že by k němu došlo a ČR by prohrála, hrozí jí dle odhadů expertů ministerstva vnitra jednorázová pokuta ve výši až 270 milionů korun a případné denní penále do doby naplnění požadavků komise.

V žebříčku Global retirement index 2017, který každoročně vydává francouzská investiční banka Natixis, se Německo umístilo na 7.příčce. Tato studie bere v potaz nejenom výši důchodů, ale i celkovou kvalitu života penzistů v daných zemích. Německo si oproti roku 2016 pohoršilo v indexu Material Wellbeing, což může být způsobeno v poklesu příjmové rovnosti německých penzistů. Celkově ale vychází jako jedna ze zemí s nejlepší kvalitou života důchodců (str.22). Česká republika se v tomto porovnání umístila na 16.místě a například v indexu Material Wellbeing si oproti roku 2016 polepšila o tři procentní body a je o pozici výše než Německo (str.31). V tomto porovnání tak Německo vychází velmi dobře.

Čisté důchodové bohatství ukazuje současnou hodnotu důchodu, bere v potaz příspěvky, které pracovník musí do důchodového systému zaplatit. V tomto hodnocení se Německo umisťuje pod průměrem zemí OECD (str.113). Tato hodnota se měří jako násobek ročních hrubých příjmů podle pohlaví. Německo má tento index 10,9, např. ČR má tento index vyšší (11,1 pro muže). Průměr OECD je 11,8. Čím vyšší index, tím vyšší čisté bohatství, které lze získat z povinných penzijních programů. Podle tohoto ukazatele se tak němečtí penzisté dají označit za méně bohaté, co se týče srovnání toho, kolik museli do systému přispět a kolik z něho získají.

Ukazatel míry nahrazení výdělků výší penze popisuje, jak efektivně jsou nahrazeny výdělky důchodem. Podle OECD v budoucnu zůstane Německo pod průměrem zemí OECD (v Německu je tato míra 51 %, průměr OECD je 63 %).

Veřejné výdaje na penze tvoří v Německu 10,1 % HDP. Průměrně v zemích OECD jsou veřejné výdaje rovny 8,2 % HDP.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť hlasování kvalifikovanou většinou Lisabonská smlouva rozšiřuje, tento způsob rozhodování ovšem fungoval již dávno předtím. Navíc v některých oblastech je nadále hlasováno jednomyslně.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Mirek Topolánek z pozice premiéra tuto smlouvu protlačil legislativním procesem. Nešlo o automatickou věc, jeho ODS nebyla přijetí zcela nakloněna, což dokládá zejména hlasování v Poslanecké sněmovně. Zde byla ODS rozdělena na dva stejně silné celky.

Topolánek během projednávání smlouvu veřejně podpořil. 17. února 2009, kdy se o smlouvě jednalo v Poslanecké sněmovně, uvedl:

„Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo – a o tom jsem také přesvědčen – se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.

Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.“

Stejně tak zmiňovaný Mirek Topolánek přednesl v Senátu projev, ve kterém senátory vyzval k hlasování pro schválení. Řekl zde:

„Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci.

Jako předseda Občanské demokratické strany a poslanec jsem přes všechny výhrady, spíše politicky a rozumem, než s přesvědčení a srdcem, hlasoval pro. A jako člověk, demokrat a občan České republiky, těm z Vás, kteří jsou svobodní, nezávislí, aktivní, prozápadní a odpovědní, doporučuji totéž!“

Je tedy pravdou, že Topolánek v České republice Lisabonskou smlouvu prosadil, jak Hannig naznačuje. Pokud se jedná o smlouvu samotnou, ta upravila princip hlasování v Radě Evropské unie. Bylo odstraněno hlasování na základě vážených hlasů, nyní (od 1. listopadu 2014) má každý stát při hlasování jeden hlas. Tím se zabývá Hlava III, článek 9c (.pdf, str. 24) Lisabonské smlouvy.

Kvalifikovaná většina představuje při hlasování na návrh Komise nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku nejméně 55 % členů Rady, kteří představují nejméně 65 % obyvatelstva EU. Při jiném hlasování pak bude potřeba nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva. Kvalifikovanou většinu ovšem zcela nezavedla Lisabonská smlouva, jak Hannig popisuje. Funguje v rámci rozhodování od roku 1966. Smlouva nově do hlasování touto většinou vložila 19 oblastí, které dříve podléhaly jednomyslnosti.

Není ovšem pravdou, že bychom ztratili právo veto plošně. Pro některé otázky se stále při hlasování využívá princip jednomyslnosti. Jde o tyto oblasti:

• společná zahraniční a bezpečnostní politika (s výjimkou některých jasně vymezených případů, jež vyžadují kvalifikovanou většinu, například jmenování zvláštních zástupců),
• občanství (udělení nových práv občanům EU),
  členství v EU,
• harmonizace vnitrostátních právních předpisů týkajících se nepřímých daní,
• finance EU (vlastní zdroje, víceletý finanční rámec),
• některá ustanovení v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (evropský žalobce, rodinné právo, operativní policejní spolupráce atd.),
• harmonizace vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a sociální ochrany.

V případě blokace hlasování, o které kandidát hovoří, je nutná blokační menšina, která je definována takto (.pdf, str. 136):

„Blokační menšinu musí tvořit nejméně tolik členů Rady, kolik jich zastupuje nejméně 35 % obyvatelstva zúčastněných členských států, a ještě jeden člen, jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou.“

Do zemí východního bloku, které jsou členy EU, se počítají Bulharsko (1,4 %), Česká republika (2,04 %), Estonsko (0,26 %), Chorvatsko (0,82 %) Litva (0,57 %), Lotyšsko (0,39 %), Maďarsko (1,92 %), Polsko (7,43 %), Rumunsko (3,87 %), Slovensko (1,06 %) a Slovinsko (0,40 %). Dohromady tyto státy tvoří 20,16 % populace Evropské unie a na blokační menšinu by tedy skutečně nedosáhly.

Politický systém v USA skutečně bývá označován jako typicky prezidentský (.pdf, s. 62). Naproti tomu francouzský systém bývá označován jako poloprezidentský, nikoli prezidentský a výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Důležitým rozdílem mezi těmito systémy je pak např. to, že v USA existuje výrazné oddělení moci výkonné od legislativní, prezident je hlavou exekutivy a není zde tedy přítomna funkce předsedy vlády. Ve Francii je pak moc zákonodárná s výkonnou více propojena, prezident má sice silné pravomoce (.pdf, s. 2), ale zároveň existuje i funkce předsedy vlády. Zde je zajímavostí tzv. kohabitace (.pdf, s.3), kdy se předsedou vlády může stát člen jiné strany než ze které pochází prezident.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož prvky přímé demokracie (přímou volbu prezidenta, hejtmanů, starostů) jsou dlouhodobou vizí strany, nicméně jejich poslední program se k této problematice nevyjadřuje.

Ve volebním programu pro volby do PS PČR 2006 uvádí v olební desatero Strany zdravého rozumu pod prvním bodem požadavek zavedení přímé volby prezidenta, hejtmanů a starostů a dále zrušení Senátu, který má být v systému přímé demokracie zbytečný.

Ve volebním programu pro volby do PS PČR 2010 vyjadřuje podporu přímé demokracie v bodech IV. a V.

Volební program pro volby do PS PČR 2013 s názvem Spravedlnost - rozum - cit se k přímé demokracii v žádném z bodů nevyjadřuje.

Lze tedy konstatovat, že se prvky přímé demokracie v programu strany Suverenita - Strana zdravého rozumu sice dlouhodobě vyskytují, nicméně v posledním programu, který je velmi stručný, se nevyskytuje.