Radim Špaček

Podle studie (.pdf) mnichovského Výzkumného institutu pro energetické hospodářství (Forschungsstelle für Energiewirtschaft) vytváří i elektromobily velkou uhlíkovou stopu, a to především kvůli emisím při výrobě elektrobaterie a také z důvodu neekologického zdroje elektrické energie. Při porovnání s automobilem se spalovacím motorem došla tato studie k závěru, že elektromobil má vyšší uhlíkovou stopu než auto na spalovací motor do doby, než obě auta najedou přibližně 50 000 km (.pdf, str. 5). Nad touto hranicí je kumulovaná uhlíková stopa auta se spalovacím motorem vyšší než v případě elektromobilu a rozdíl se s najetými kilometry prohlubuje.

Upřesněme, že podle serveru Portál řidiče je běžná životnost baterie elektromobilu při denním používání osm a více let. Podle serveru fDrive.cz poskytuje většina automobilek záruku 160 000 kilometrů nebo 8 let na kapacitu minimálně 80 %. Životnost elektromobilů, lépe řečeno jejich baterií, tedy přesahuje zmiňovanou hranici 50 000 km. 

Dodejme, že studie vychází z dat z roku 2015, kdy Německo na výrobu jedné kilowatthodiny elektrické energie produkovalo 580 g ekvivalentu CO₂, celá Evropská unie poté 460 g CO₂eq/kWh (.pdf, str. 5). Zmiňme také, že v roce 2020 produkoval český energetický mix 473 g CO₂eq/kWh, tedy srovnatelné množství emisí jako EU v roce 2015.

Tématu emisních dopadů elektromobilů se věnuje například i web CarbonBrief, který v květnu 2019 zveřejnil srovnání elektrického Nissanu Leaf a průměrného nového auta se spalovacím motorem ve Spojeném království. Za předpokladu, že obě auta najezdí 150 000 km za dvanáct let provozu, převýší uhlíková stopa auta se spalovacím motorem uhlíkovou stopu Nissanu Leaf po dvou letech.

Web také zmiňuje studii německého Institutu pro ekonomický výzkum (Ifo), podle níž je uhlíková stopa elektromobilu Tesla Model 3 za dobu jeho životnosti větší než v případě vozu se spalovacím motorem Mercedes C Class. Uveďme však, že metodiku a závěry této studie zpochybnila řada zástupců odborné veřejnosti (.pdf). Někteří vědci například poukazovali na to, že studie německého institutu u automobilů se spalovacími motory pracuje s nejlepšími možnými výsledky, zatímco u elektromobilů s těmi nejhoršími.

Doplňme, že web CarbonBrief upozorňuje také na velké rozdíly mezi uhlíkovými stopami při výrobě různých druhů baterií nebo na závislosti na energetickém mixu země, ve které je elektromobil dobíjen. Jak například upozorňuje BBC, dle studie britských a nizozemských vědců z roku 2020 mají elektromobily nižší uhlíkovou stopu než auta se spalovacím motorem v 95 % světa. Výjimkou je například Polsko, které stále vyrábí většinu elektrické energie z uhlí.

Vodní pára je nejrozšířenějším plynem v atmosféře a řadí se do skupiny tzv. skleníkových plynů (.pdf, str. 1). Ty jsou zodpovědné za skleníkový efekt, při němž zmíněné plyny absorbují většinu (.pdf, str. 2) infračerveného záření vyzařovaného zemským povrchem, čímž dochází k ohřívání vzduchu (.pdf, str. 18). I tento vzduch poté vyzařuje infračervené záření, a část energie se tak vrací zpět k zemskému povrchu, který se spolu s nejspodnějšími částmi atmosféry ohřívá (.pdf, str. 1). 

Uveďme, že právě díky tomuto efektu má Země teplotu vhodnou pro život (.pdf, str. 18). Zvyšování koncentrace skleníkových plynů však způsobuje, že se množství infračerveného záření směřujícího k povrchu Země zvyšuje, čímž dochází „ke zvyšování teploty na Zemi se všemi jeho důsledky“ (.pdf, str. 2).

Vodní pára se na skleníkovém efektu podílí přibližně z 60 %, avšak častěji je uváděn (.pdf, str. 17) rozptyl 36–70 %. Určit přesnou hodnotu není snadné mimo jiné z důvodu, že určitou část infračerveného záření (určité rozmezí vlnových délek) může pohlcovat více skleníkových plynů najednou. Horní hranice 70 % v tomto případě odpovídá podílu, který by měla na skleníkovém efektu vodní pára, pokud bychom nepočítali s absorpcí stejné části spektra infračerveného záření dalšími skleníkovými plyny.

Dalším problémem při určení přesného čísla je i skutečnost, že se obsah vodní páry ve vzduchu liší v závislosti na místě a čase. Doplňme také, že se vodní pára v atmosféře neudrží dlouho, ale jen několik dní (.pdf, str. 153). Oproti tomu jiné skleníkové plyny, mezi které patří například oxid uhličitý, metan nebo oxid dusný, se mohou v atmosféře udržet několik let až staletí a působí tedy mnohem déle.

Uveďme, že obsah vodní páry ve vzduchu je dán především teplotou (.pdf, str. 77). Ta limituje maximální množství vodní páry, které vzduch může obsahovat. Zjednodušeně lze říci, že při vyšší teplotě dokáže vzduch pojmout více vodní páry (.pdf, str. 153). Když je vzduch vodní párou nasycen na maximum a dojde ke snížení teploty, část vodní páry zkondenzuje na malé vodní kapky, které poté tvoří oblaka. Následně se tak voda vrací na povrch Země v podobě deště.

Zde dodejme, že hodnota 85 %, kterou ve výroku zmiňuje Radim Špaček, odpovídá podílu, který má na skleníkovém efektu dohromady vodní pára spolu s oblaky (v kapalném či pevném skupenství). Dle serveru Yaleovy univerzity se přesněji jedná o 66–85 %. Oblaka se v určitém ohledu chovají podobně jako skleníkové plyny, protože také absorbují infračervené záření, které poté z části vyzařují zpět. 

V tomto případě však hraje roli také množství přítomných aerosolů, které se do atmosféry dostávají i kvůli činnosti člověka (.pdf, str. 4). Pokud se ve vzduchu nachází větší koncentrace aerosolů, jsou oblaka tvořena větším počtem vodních kapek o menší velikosti, a odrážejí tak více infračerveného záření. Na tvorbu oblaků a množství jimi odraženého infračerveného záření tak nemá vliv pouze vodní pára, ale také další faktory. Podíl oblačnosti na skleníkovém efektu proto nelze zaměňovat s podílem vodní páry nebo ho do něj zahrnovat.

Dále také uveďme, že na udržování teploty či jejím zvyšování se vodní pára podílí opačným způsobem než ostatní skleníkové plyny. Sama zvýšení teploty nezpůsobuje, naopak na něj reaguje. Čím vyšší bude teplota povrchu Země, tím vyšší bude také výpar a obsah vodní páry v atmosféře, čímž se dále zesílí skleníkový efekt (.pdf, str. 19). Z tohoto pohledu lze říci, že koncentrace vodní páry souvisí se změnou koncentrací ostatních skleníkových plynů v atmosféře – čím silnější bude skleníkový efekt způsobený ostatními plyny, tím větší bude teplota a tím větší bude koncentrace vodní páry. Tímto způsobem tedy vodní pára významně umocňuje skleníkový efekt způsobený jinými skleníkovými plyny.

Pro úplnost doplňme, že na rozdíl od ostatních skleníkových plynů můžeme množství vodní páry v atmosféře ovlivnit jen velmi málo. Lidstvem vytvářené emise vodní páry, způsobené například odlesňováním nebo zavlažováním půdy, jsou považovány za zanedbatelné (.pdf, str. 153) v porovnání s vypařováním vody z přírodních vodních ploch.

Na závěr shrňme, že 85 %, o nichž ve výroku mluví Radim Špaček, je hodnota podílu, který má na skleníkovém efektu vodní pára spolu s oblačností. Nikoliv vodní pára samotná, v jejímž případě se jedná o podíl 36–70 %. Jelikož se Radimem Špačkem zmiňovaných 85 % nevešlo do naší 10% tolerance, hodnotíme výrok jako nepravdivý.