Stanislav Grospič

Když se 15. dubna 1998 hlasovalo v Poslanecké sněmovně o přistoupení ČR do Severoatlantické aliance, byli proti pouze poslanci KSČM a SPR-RSČ (Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa; česká politická strana Miroslava Sládka, zastoupená v parlamentu v letech 1992–1998). Sněmovna schválila vstup ČR do NATO 143 hlasy, proti bylo 37 poslanců.

Komunistická strana usiluje o vystoupení ČR ze Severoatlantické aliance již od svého vzniku. K požadavkům na vystoupení z aliance se připojilo také volání po vystoupení z EU. V minulém volebním období podali komunisté neúspěšný návrh zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy.

Nyní je v Poslanecké sněmovně návrh ústavního zákona o referendu, jejž vláda odmítla. Důvodem nesouhlasného stanoviska (.pdf) bylo především příliš obecné vymezení referenda, které by umožňovalo rozhodovat o otázce setrvání České republiky v mezinárodních organizacích, jejichž je členem, resp. ratifikovat, či naopak vypovědět mezinárodní smlouvy. Návrh nyní čeká projednání Ústavně právním výborem.

Důvody, proč KSČM odmítá členství ČR v NATO, jsou mimo jiné: navyšování výdajů na obranu, účast českých vojáků na zahraničních misích bez mandátu OSN, zavádění sankcí a všeobecně agresivní politika NATO.

KSČM tyto důvody formulovala v dokumentu (.doc) Postoj KSČM k expanzivní celosvětové politice NATO a USA v jakýchkoli formách. Komunisté se domnívají, že v alianci „rozhodující roli plní Spojené státy, s cílem obnovit hegemonii a mocensky ovládnou zájmové oblasti, především místa s přírodními zdroji“. Komunisté kritizují údajnou expanzivní politiku NATO a USA, která podle nich vede k opakovaným ekonomickým sankcím a lokálním válkám, následně pak k balancování na hraně světového válečného konfliktu.

Požadavky na vystoupení z NATO se objevovaly v programu KSČM napříč historií strany i po vstupu ČR do aliance:

V roce 2004 v programu (.pdf, str.7) KSČM stálo, že strana „NATO považuje za přežitek éry bipolárního světa, který objektivně překáží evropské integraci. Dlouhodobě prosazuje jeho úplné zrušení, v první etapě požaduje vystoupení ČR z jeho vojenské složky“.

Také v programu (.pdf, str. 6) pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 můžeme najít požadavek na zrušení NATO jakožto dlouhodobý cíl KSČM. Minimálním požadavkem strany bylo opět vystoupení ČR z vojenských složek aliance.

V posledních parlamentních volbách měla KSČM v tomto ohledu totožný program (.pdf, str. 21): „Usilování nadále o zrušení paktu NATO, a o obnovení úlohy OBSE, která více než 30 let úspěšně zajišťovala mír v Evropě.“ Dále pak: „Prosazování celonárodního referenda o vystoupení z NATO, popř. vystoupení z jeho vojenských struktur.“ KSČM podporuje menšinovou vládu ANO a ČSSD, která z posledních voleb vzešla, na základě 7 podmínek. Po vládě navíc požaduje „poskytnutí záruk, že bude usilováno o přijetí zákona o celostátním referendu a dále, že nebude více navyšována účast České republiky v zahraničních vojenských misích bez mandátu Rady bezpečnosti“.

Komunisté by preferovali zajištění bezpečnosti Česka vazbou na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), popřípadě pomocí bilaterálních smluv. Strana také zvažuje otevření diskuse o neutralitě ČR. V dokumentu (.doc, str. 6) polemizují o pásu neutrálních zemí ve střední Evropě, který by mohlo tvořit Švýcarsko, Rakousko, Česko a Slovensko.

Poslanci KSČM se v minulosti účastnili demonstrací proti NATO. Konkrétní politické kroky směrem k vystoupení z aliance se snaží KSČM prosazovat především skrze návrhy o referendu.

Rakousko lze označit za vojensky neutrální stát. Cíl zachování neutrality Rakouska je definován v čl. 9a část 1 ústavy (.pdf, str. 9): ,,Austria subscribes to comprehensive national defence. Its task is to preserve the external independence as well as its inviolability and its unity, in particular as regards the maintenance and defence of permanent neutrality."

Koncepci vojenské neutrality a jejímu vývoji konkrétně na případu Rakouska se věnuje článek Mgr. Kristýny Maťátkové, vydaný v recenzovaném akademickém časopise Obrana a strategie. Upozorňuje, že koncepce vojenské neutrality nemá u akademiků jasně vymezené hranice a není tak ani možné ji přesně definovat. Neutralitu dělíme na dočasnou a permanentní. Dočasná neutralita je mezinárodně vymezena Haagskými konvencemi z let 1899-1907 a vztahuje se pouze na neutralitu státu v probíhajícím válečném konfliktu. Permanentní neutralita naopak nevyplývá z žádného oficiálního právního dokumentu a řídí se zvykovým právem.

Permanentní neutralita předpokládá zachování neutrálního stavu i v době míru. Jak uvádí Maťátková, v případě permanentní neutrality je hlavní, aby neutrální státy v době míru nevstupovaly do smluvních svazků, které by jejich neutralitu ohrožovaly v době válečného konfliktu. Akademické definice a výklady permanentní neutrality se však liší a některé zahrnují i zákaz přítomnosti cizích vojenských jednotek na území neutrálního státu nebo vstup do mezinárodních vojenských či obranných organizací.

Ačkoli vojenská neutralita dle článku patří k charakteristickým rysům rakouské identity, s koncem studené války a zapojením do procesu evropské integrace došlo v Rakousku k adaptaci a odklonu od permanentní neutrality směrem k neutrální politice neúčasti v aliancích a politice solidarity.

Rakousko se stalo neutrálním státem v roce 1954. Svou neutralitu pak stvrdilo v ústavě z roku 1955. V permanentní neutralitě Rakousko pokračovalo i první dekádu po konci studené války. V rámci podání přihlášky o vstup do EU došlo k úpravě Rakouské ústavy, která nově deklarovala možnost účasti Rakouska na evropské Společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP), kterou nově zaváděla Maastrichtská kritéria v rámci druhého pilíře, a to aniž by došlo k porušení neutrálního postoje Rakouska. Zde se mj. projevuje pružnost výkladu permanentní neutrality, na kterou ve svém článku upozorňuje Maťátková: ,,Jinými slovy, každý stát může svou neutrální politiku v praxi uplatňovat trochu jiným způsobem a zároveň ji i jinak interpretovat."

V roce 1995 se Rakousko stalo součástí programu Partnerství pro mír, spadajícím pod NATO. Tímto bylo Rakousku umožněno navázat spolupráci s NATO bez závazku kolektivní obrany, plynoucím z článku 5.

Další úprava rakouské ústavy v souvislosti s neutrálním statusem země proběhla v roce 1998. Důvodem bylo přijetí Amsterodamské smlouvy, která dále rozvíjela principy fungování EU, dříve stanovené v Maastrichtské smlouvě z roku 1992. Ústava nově stanovila, že se Rakousko může zúčastnit všech misí v rámci SZBP uvedených v Amsterodamské smlouvě.

Další prohlubování spolupráce členských zemí EU v oblasti bezpečnosti a obranné politiky, které vedlo k zavedení Společné zahraniční a obranné politiky (SBOP) však Rakousko donutilo, aby v roce 2001 přijalo novou bezpečnostní a obrannou doktrínu. Bezpečnostní a obranná politika Rakouska byla nově definována jako nealianční s plněním principu evropské solidarity. Současná (ke 14. březnu 2019) bezpečnostní strategie Rakouska z roku 2013 (.pdf, str. 6) uvádí: ,, Security policy based on solidarity takes into account that the security of neutral Austria is now largely interconnected with the security of the EU as a whole." Dle Maťákové tím Rakousko odkazuje na neutralitu ve smyslu nečlenství v NATO, ale zároveň je zdůrazněna solidarita s členskými zeměmi EU v rámci plnění závazků SZBP/SBOP.

Rakousko zároveň deklaruje, že si je vědomo nutnosti mezinárodní spolupráce při implementaci bezpečnostní politiky, a zavazuje se k účasti svých vojáků na misích s charakterem krizového managementu v rámci EU, OSN a NATO.