Vladimíra Vítová

Vztah unijního a vnitrostátního práva je dán judikaturou Soudního dvora Evropské unie a rozhodovací praxí národních ústavních soudů. Dle toho je i pohled na právo Evropské unie odlišný.

V primárním právu Evropské unie (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie) není nadřazenost práva EU výslovně zakotvena. V prohlášeních států ke sjednání Smluv, která mají pouze interpretační význam, je však stanoveno, že: „Konference připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou.“

Soudní dvůr Evropské unie opakovaně rozhodl (.pdf, str. 8, bod 3), že před unijním právem „nemohou mít vzhledem k jeho povaze přednost vnitrostátní právní předpisy jakéhokoliv charakteru”. To znamená, že pokud je v rozporu unijní norma (ať už unijní smlouva, nebo sekundární předpisy jako např. směrnice) s vnitrostátní normou (tj. zákonem, a to i ústavním) členského státu, má přednost norma unijní.

Neznamená to však, že se vnitrostátní norma ruší, pouze se na daný případ neaplikuje. Stručně řečeno slovy ústavního právníka Jana Kysely, „stupeň právní síly není pro EU rozhodující“.

Druhý pohled pak představuje právo vnitrostátní. V rámci České republiky se k postavení vnitrostátního a unijního práva několikrát vyjádřil Ústavní soud (zejména v nálezech Cukerné kvóty III a Lisabon I a II). Český Ústavní soud tak zastává doktrínu, podle které jsou oba systémy relativně samostatnými, zároveň však uznává (část VI.–B, 4. odstavec) aplikační přednost unijního práva, avšak s výjimkou v případě, kdy by unijní právo porušilo základy státní svrchovanosti či podstatné náležitosti demokratického právního státu, tzv. materiální ohnisko ústavy. V případě rozporu s ním by nemohly být dané unijní akty v České republice závazné (bod 216).

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, jelikož z hlediska Evropské unie je možné mluvit o nadřazenosti, nebo přesněji přednosti před právem vnitrostátním. Vnitrostátní právo potom aplikační přednost akceptuje s výhradou zásahu do podstatných náležitostí demokratického právního státu.

Dle Eurostatu (.pdf, str. 2) Česká republika skutečně patří k zemím s nejnižším vládním dluhem v Evropské unii. To vyplývá z dat za první čtvrtletí roku 2021, která Eurostat zveřejnil v červenci 2021. Nejvyšší vládní dluh v poměru k HDP má ze zemí EU Řecko, Itálie a Portugalsko. Naopak nejnižších hodnot vládního dluhu dosahuje Estonsko, následuje Bulharsko, Lucembursko, Švédsko, Dánsko a poté Česká republika.

Konkrétně Eurostat uvádí, že vládní dluh Česka dosáhl za první čtvrtletí 44,1 % (.pdf, str. 4) HDP. Vladimíra Vítová tedy uvádí správnou hodnotu vládního dluhu i pořadí ČR v žebříčku nejméně zadlužených zemí EU, a její výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že za stejné období, tedy za první čtvrtletí 2021, činil státní dluh podle Ministerstva financí 42,8 % (.pdf, str. 10) HDP, k 30. červnu 2021 pak dosáhl (.pdf, str. 9) 2 416,3 miliardy Kč, což představuje 41,4 % HDP. 

Jaký je rozdíl mezi vládním a státním dluhem? Státní dluh tvoří státní finanční pasiva, kterými jsou dluhy státu odpovídající hodnotám jím vydaných dluhopisů a vystavených směnek, dluhy ze státem přijatých zápůjček a úvěrů. Obecně tedy dluhy státu.

Vládní dluh je celkovým dluhem sektoru vládních institucí, zahrnuje tedy více subjektů. Jsou v něm obsažena jejich pasiva jako půjčky a cenné papíry. Do vládního sektoru patří kromě státního rozpočtu též operace státních fondů, Česká konsolidační agentura, veřejné vysoké školy, část ústředně řízených příspěvkových organizací, místní rozpočty nebo zdravotní pojišťovny. Jsou to tedy dluhy nejen státu, ale také dalších subjektů veřejného sektoru, a je tak pochopitelné, že je vyšší než státní dluh.