Vladimíra Vítová

Vztah unijního a vnitrostátního práva je dán judikaturou Soudního dvora Evropské unie a rozhodovací praxí národních ústavních soudů. Dle toho je i pohled na právo Evropské unie odlišný.

V primárním právu Evropské unie (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie) není nadřazenost práva EU výslovně zakotvena. V prohlášeních států ke sjednání Smluv, která mají pouze interpretační význam, je však stanoveno, že: „Konference připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou.“

Soudní dvůr Evropské unie opakovaně rozhodl (.pdf, str. 8, bod 3), že před unijním právem „nemohou mít vzhledem k jeho povaze přednost vnitrostátní právní předpisy jakéhokoliv charakteru”. To znamená, že pokud je v rozporu unijní norma (ať už unijní smlouva, nebo sekundární předpisy jako např. směrnice) s vnitrostátní normou (tj. zákonem, a to i ústavním) členského státu, má přednost norma unijní.

Neznamená to však, že se vnitrostátní norma ruší, pouze se na daný případ neaplikuje. Stručně řečeno slovy ústavního právníka Jana Kysely, „stupeň právní síly není pro EU rozhodující“.

Druhý pohled pak představuje právo vnitrostátní. V rámci České republiky se k postavení vnitrostátního a unijního práva několikrát vyjádřil Ústavní soud (zejména v nálezech Cukerné kvóty III a Lisabon I a II). Český Ústavní soud tak zastává doktrínu, podle které jsou oba systémy relativně samostatnými, zároveň však uznává (část VI.–B, 4. odstavec) aplikační přednost unijního práva, avšak s výjimkou v případě, kdy by unijní právo porušilo základy státní svrchovanosti či podstatné náležitosti demokratického právního státu, tzv. materiální ohnisko ústavy. V případě rozporu s ním by nemohly být dané unijní akty v České republice závazné (bod 216).

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, jelikož z hlediska Evropské unie je možné mluvit o nadřazenosti, nebo přesněji přednosti před právem vnitrostátním. Vnitrostátní právo potom aplikační přednost akceptuje s výhradou zásahu do podstatných náležitostí demokratického právního státu.

V řádném legislativním postupu, kterým je přijímáno až 95 % legislativních návrhů (video, čas 0:03) má právo takzvaného legislativního návrhu (ekvivalent vnitrostátní legislativní iniciativy) pouze Evropská komise. Tento postup podrobně upravuje Smlouva o fungování Evropské unie ve článku 289 a následujících (.pdf). Po zahájení legislativního procesu však mohou jak Evropský parlament, tak Rada schvalovat pozměňovací návrhy a tím návrh Komise měnit. Individuální návrhy se sice mohu týkat pouze jediného článku, tzv. kompromisní pozměňovací návrhy schválené výbory (.pdf, str. 6–7) Parlamentu však mohou být komplexnější. 

Evropský parlament se pak podílí i na sestavení legislativního plánu, čímž může ovlivnit charakter legislativních návrhů. I obecné směřování (.pdf, čl. 17 odst. 1) Unie, které má také dopad na podobu jednotlivých legislativních aktů, je ovlivněno pozicí Evropského parlamentu.

Že Evropský parlament má své místo v legislativním procesu, a jeho účel není jen schvalovat návrhy Komise bez jakékoliv přidané hodnoty, pak dokazuje i existence tzv. trialogu. Ten typicky probíhá po předložení legislativního návrhu Komisí mezi zástupci Rady, Komise a Evropského parlamentu. Cílem je domluvit se na znění, které je přijatelné pro všechny tři aktéry legislativního procesu tak, aby mohl být příslušný návrh, včetně zapracovaných změn, schválen již v prvním čtení. Jen za rok 2013 pak proběhlo cca 1 000 těchto neformálních setkání. Právě trialog pak pomohl schválení např. víceletého finančního rámce EU na roky 2021–2017 či podoby společné zemědělské politiky. Protože je však tento proces ne zcela transparentní, byl v minulosti kritizován.

Kromě toho však právo Evropské unie v určitých případech zakotvuje i takzvané právo podnětu. Dle něj mohou určité orgány Evropské unie ve vymezených případech požádat Komisi, aby zpracovala vhodný návrh. 

V oblasti trestního práva, justice a policejní spolupráce tak může učinit čtvrtina členských států, v záležitostech statutu Soudního dvora Evropské unie Soudní dvůr. Evropský parlament tak může učinit podle článku 225 SFEU (.pdf) většinou svých hlasů, pokud se domnívá, že je k provedení Smluv třeba legislativní akt Unie. Pokud Evropská komise odmítne návrh zpracovat, musí parlamentu sdělit důvody.

Byť použití článku 225 SFEU není časté, v minulosti již vícekrát podněty Evropského parlamentu vedly k předložení konkrétního legislativního návrhu Evropskou komisí. Mezi lety 2009 a 2019 dal Evropský parlament Komisi 29 podnětů (.pdf, str. 7–11), z nichž 7 (str. 5) bylo alespoň částečně úspěšných.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť technicky vzato může legislativní návrhy předkládat pouze Evropská komise. Rozhodování Evropského parlamentu však není omezeno na prosté schválení/zamítnutí, jak naznačuje Vladimíra Vítová. Parlament stejně jako Rada může předkládat a schvalovat pozměňovací návrhy, čímž může text navržený Komisí změnit. Parlament se navíc podílí na sestavení legislativního plánu Komise, čímž ovlivňuje její legislativní aktivitu, a účastní se i tzv. trialogů o výsledné podobě legislativních návrhů.

Ministerstvo zemědělství po dohodě s Ministerstvem životního prostředí představilo v roce 2011 dokument (.pdf) s názvem Generel území chráněných pro akumulaci povrchových vod a základní zásady využití těchto území (Generel LAPV). Jedná se o podklady pro návrh politiky územního rozvoje s cílem územní ochrany. V tomto dokumentu je obsažen seznam 65 (str. 5) lokalit vhodných k potenciálnímu budoucímu využití pro akumulaci povrchové vody. 

V rámci aktualizace z roku 2020 mělo být do tohoto seznamu zařazeno dalších 31 lokalit, do závěrečného Generelu (.pdf) jich bylo přijato pouze 21. Jak je však v dokumentu podotknuto (str. 8), nejedná se o plán na výstavbu přehrad, což potvrdil také ministr životního prostředí Richard Brabec. Uvedl: „Rozhodně nejde o vydání stavebního povolení. Lokality v generelu budou nyní chráněny proti případnému jinému strategickému využití území, aby nedošlo ke znehodnocení vynaložených investic v případě budoucí výstavby nádrží.“

I kdybychom tedy uznali 14% odchylku (Vladimírou Vítovou zmíněných 100 a reálných 86 lokalit), nejedná se o plánované výstavby. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Na závěr ještě podotkněme, že v roce 2019 se Ministerstvo zemědělství společně s Lesy ČR zavázalo k podpoře rekonstrukcí, obnov, odbahnění či vystavění více než 1 200 rybníků a malých vodních nádrží.

Dle Eurostatu (.pdf, str. 2) Česká republika skutečně patří k zemím s nejnižším vládním dluhem v Evropské unii. To vyplývá z dat za první čtvrtletí roku 2021, která Eurostat zveřejnil v červenci 2021. Nejvyšší vládní dluh v poměru k HDP má ze zemí EU Řecko, Itálie a Portugalsko. Naopak nejnižších hodnot vládního dluhu dosahuje Estonsko, následuje Bulharsko, Lucembursko, Švédsko, Dánsko a poté Česká republika.

Konkrétně Eurostat uvádí, že vládní dluh Česka dosáhl za první čtvrtletí 44,1 % (.pdf, str. 4) HDP. Vladimíra Vítová tedy uvádí správnou hodnotu vládního dluhu i pořadí ČR v žebříčku nejméně zadlužených zemí EU, a její výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že za stejné období, tedy za první čtvrtletí 2021, činil státní dluh podle Ministerstva financí 42,8 % (.pdf, str. 10) HDP, k 30. červnu 2021 pak dosáhl (.pdf, str. 9) 2 416,3 miliardy Kč, což představuje 41,4 % HDP. 

Jaký je rozdíl mezi vládním a státním dluhem? Státní dluh tvoří státní finanční pasiva, kterými jsou dluhy státu odpovídající hodnotám jím vydaných dluhopisů a vystavených směnek, dluhy ze státem přijatých zápůjček a úvěrů. Obecně tedy dluhy státu.

Vládní dluh je celkovým dluhem sektoru vládních institucí, zahrnuje tedy více subjektů. Jsou v něm obsažena jejich pasiva jako půjčky a cenné papíry. Do vládního sektoru patří kromě státního rozpočtu též operace státních fondů, Česká konsolidační agentura, veřejné vysoké školy, část ústředně řízených příspěvkových organizací, místní rozpočty nebo zdravotní pojišťovny. Jsou to tedy dluhy nejen státu, ale také dalších subjektů veřejného sektoru, a je tak pochopitelné, že je vyšší než státní dluh.

Vladimíra Vítová pravděpodobně čerpá z informací, které vychází z analýzy statistického úřadu Evropské unie, Eurostatu. Ten vydal 22. července 2021 analýzu (.pdf) stavu státních dluhů zemí EU a jejich porovnání k HDP.

Eurostat porovnává ukazatel zadlužení ku HDP evropských zemí a jeho vývoj. Srovnává tedy to, jak velký dluh mají evropské státy v poměru k výkonnosti, představované ukazatelem HDP. Pokud se podíváme na celkový stav tohoto ukazatele (.pdf, str. 4) na konci prvního kvartálu roku 2021, jsou nejvíce zadluženými státy Řecko (209,3 %), Itálie (160,0 %) a Portugalsko (137,2 %). Česká republika je se svými 44,1 % pátou nejméně zadluženou zemí v EU.

Vladimíra Vítová však zmiňuje tempo růstu zadluženosti. Eurostat porovnává i toto kritérium, a to jako změnu ukazatele zadlužení proti HDP mezi posledním čtvrtletím roku 2020 a prvním čtvrtletím roku 2021. Při tomto srovnání má Česká republika druhé nejvyšší tempo růstu v EU. Nejvýraznější zadlužování za toto období zaznamenala (.pdf, str. 4) kyperská ekonomika (+6,5 p. b.), poté již zmíněné Česko (+6,3 p. b.) a na třetím místě se pak nachází Španělsko (+5,3 p. b.). Jedná se ovšem pouze o mezičtvrtletní nárůst, nikoliv meziroční, o kterém ve výroku hovoří Vladimíra Vítová.

Co se týče meziročního nárůstu zadluženosti, je třeba se podívat na změnu hodnot mezi prvním čtvrtletím roku 2020 a prvním čtvrtletím roku 2021. Na grafu lze vidět, že český státní dluh „enormní růst“ meziročně nezaznamenal. Česko je se svými 11,7 procentními body až na 14. místě mezi členskými státy EU. Největší tempo růstu státního dluhu vykázala kyperská ekonomika (+29,5 p. b.). Na druhém místě se pak nachází Řecko (+28,6 p. b.) a na třetím Španělsko (+26,2 p. b.).

Pokud bychom se podívali na mezičtvrtletní nárůst zadluženosti, Vladimíra Vítová správně uvádí hodnotu tempa růstu ukazatele dluhu ku HDP u Kypru a s minimální odchylkou také u České republiky. Předsedkyně Aliance národních sil však mluví o meziročním nárůstu. Tempo růstu českého státního dluhu v meziročním srovnání činí 11,7 procentního bodu a je ve srovnání se zeměmi EU spíše nižší. Proto hodnotíme výrok jako nepravdivý. Poznamenejme také, že se Vladimíra Vítová dopustila terminologické nepřesnosti, jelikož se u výše uvedených hodnot jedná o procentní body, nikoli o procenta.

Nicméně zdůrazněme, že relativně vyšší mezičtvrtletní tempo zadlužování oproti meziročnímu nárůstu hodnoty dluhu ku HDP poukazuje na zrychlující se zadlužování Česka. Na to v rámci svého stanoviska (.pdf) k návrhu Státního závěrečného účtu za rok 2020 poukázal také Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). NKÚ ve stanovisku uvádí (.pdf, str. 21): „Předpoklad rychlejšího tempa zadlužování než u ČR v letech 2021 a 2022 je pouze u Malty. Mnohem pomalejší tempo zadlužování v tomto období se očekává i u ostatních zemí V4.“ Dále na stejné straně doplňuje: „(…) přesto ČR i v roce 2020 patřila k nejméně zadluženým zemím EU. Na druhou stranu na roky 2021 a 2022 je v ČR očekáváno druhé nejrychlejší tempo zadlužování v EU v důsledku prohlubování strukturálního deficitu (mj. zrušení superhrubé mzdy, růst platů, sociálních dávek).“

Podle červencových dat (.pdf, str. 4) Eurostatu činila míra zadlužení Německa v prvním kvartálu letošního roku 71,2 % HDP. ČR měla ve stejném období vládní dluh 44,1 % vůči HDP.

Vladimíra Vítová svým výrokem poukazuje (video, čas 35:00) na to, že Česko má na rozdíl od Německa větší prostor pro zadlužení. ČR má ale, jak sama Vítová upozorňuje, mnohem vyšší tempo růstu zadluženosti. V porovnání s posledním čtvrtletím roku 2020 narostl v prvním kvartálu 2021 ukazatel českého vládního dluhu ku HDP o 6,3 p. b. a v Německu jen o 1,4 p. b. (.pdf, str. 4). Zdůrazněme, že se nejedná o čísla porovnávající stejné období předchozího roku, tedy meziroční růst, jak Vítová uvádí, ale nárůst mezičtvrtletní, tedy srovnání dvou následujících čtvrtletí. 

Meziroční nárůst zadlužení mezi prvními kvartály roků 2020 a 2021 činil v Německu 10,3 p. b. a v Česku 11,7 p. b. V meziročním srovnání byl tedy nárůst zadlužení mezi Německem a Českem srovnatelný, vyšší tempo zadlužování v Česku vyplývá pouze z mezičtvrtletního srovnání. Vzhledem k tomu, že Vladimíra Vítová poukazuje právě na vyšší tempo zadlužování v Česku, ale používá ukazatel, který tuto skutečnost nezachycuje, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

V následujících odstavcích se podíváme na průměrné mzdy v členských zemích EU, zejména pak na jejich rozdíly oproti průměrné mzdě v Česku. To, zda jsou mzdy v ČR „otrocké“, je subjektivní hodnocení, a jako takové jej tedy ověřovat nebudeme. Zaměříme se jen na to, zda Vladimíra Vítová správně uvádí násobky českých výdělků.

Na grafu vidíme roční průměrné mzdy ve státech, které jsou členy Evropské unie a současně i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Databáze OECD byla použita, jelikož Eurostat podobnými daty pro rok 2020 podle našeho pátrání nedisponuje. Měny států, které nepoužívají euro, byly na eura přepočítány dle kurzu k 22. září. Do kompletní unie zbývá pouze Bulharsko, Rumunsko (.pdf), Chorvatsko, Kypr (.xls) a Malta. Ani tyto státy čtyřikrát či vícekrát vyšší průměrnou mzdu nemají.

Nejvyšší průměrnou mzdu mělo z EU v roce 2020 Lucembursko, na čtyřnásobek českého průměru však těsně nedosáhlo. Vladimíra Vítová, kandidátka Aliance národních sil, dokonce mluvila o pětinásobku až desetinásobku. Na to už nepomůže ani naše 10% odchylka možné tolerance. Proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.