Vojtěch Filip

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Zdeňku Ondráčkovi nebyla vytýkána jeho odbornost, nýbrž to, že se jako zasahující člen pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti (VB) podílel na potlačování demonstrací v roce 1989, za což se odmítl omluvit.

Jak jsme již v minulosti ověřovali, Ondráček byl v předchozím volebním období 2013–2017 členem Stále komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby (Komise), nezastával funkci předsedy. Předsedou Komise byl poslanec Marek Benda, zvolený za ODS.

Během jednání o volbě předsedů komisí vystoupili k Ondráčkově nominaci někteří poslanci, kteří si jeho volbu nepřáli. Argumentace byla ovšem taková, že Ondráček je jako předseda nepřijatelný z toho důvodu, že se v lednu 1989 jako člen pohotovostního pluku VB podílel na zásazích proti demonstrantům v rámci Palachova týdne a nijak to nereflektuje, resp. se za to neomluvil.

Explicitně na mikrofon také někteří poslanci uváděli, že nezpochybňují kompetenci Ondráčka – vadila jim ovšem jeho předlistopadová minulost. Například poslanec Vít Rakušan (STAN) dne 15. prosince v Poslanecké sněmovně uvedl:

„Dámy a pánové, já jistě nezpochybňuji odbornou erudici pana Zdeňka Ondráčka. Já opravdu nezpochybňuji, že je to policista s velkou zkušeností a jistě i profesními výsledky. Ale jsme v roce 2017, jsme tady 28 let po sametové revoluci a myslím si, že stále ještě nenazrála doba na to, aby se předsedou takovéto důležité komise stal člověk, který s obuškem v ruce vystupoval v roce 1989 proti demonstrantům.“

Už otázka ekonomického výkonu zemí, o kterých mluví Vojtěch Filip, činí tento výrok zavádějícím. Pokud se budeme bavit o ekonomickém výkonu vyjádřeném pouze absolutní výší HDP za rok 2016 a budeme srovnávat země OECD, tak Japonsko v tomto uskupení skutečně zaujímá druhou příčku hned za Spojenými státy. Nicméně s pomocí dalších ukazatelů již tomu tak není.

V následujícím grafu je zachyceno pět zemí OECD s nejvyšším HDP, poté Filipem zmíněné Švédsko a Finsko a také Česká republika jako příklad země s rovnou daní.

Je třeba si všimnout, že absolutní výše HDP zde do velké míry odpovídá počtu obyvatel, jaký konkrétní země má. Japonsko a Německo mají vyšší HDP než Velká Británie a Francie, které jsou srovnatelné jak počtem lidí, tak svým HDP. Proto je nutné se podívat na ukazatel hrubého domácího produktu na obyvatele, který nám poskytne lepší obrázek o reálné situaci. Opět jsme vybrali pět zemí OECD s nejvyšším HDP na obyvatele, dále Japonsko, Finsko, Švédsko a Českou republiku.

V neposlední řadě se obdobnou metodikou výběru zemí podíváme na meziroční růst HDP.

Můžeme vidět, že Japonsko jako vyspělá země roste relativně pomalým tempem i přes fakt, že má mnoho sazeb daně z příjmu (7 sazeb).

Korelaci mezi progresivitou zdanění příjmů a hospodářským růstem vyvrací i příklad České republiky. V ČR máme rovnou daň a zároveň rosteme rychleji než Japonci. V HDP na obyvatele není mezi námi a Japonskem takový propad.

Švédská ekonomika roste také rychleji než japonská a Švédové mají vyšší HDP na obyvatele, přitom se zde práce zdaňuje (oproti Japonsku) pouze dvěma sazbami. Dalším příkladem je Island, který vede v tempu růstu HDP mezi zeměmi OECD, přičemž v rámci struktury zdanění příjmů Islanďanů figurují také jen dvě sazby daně.

Výrok hodnotíme jako zavádějící nejen kvůli výše popsanému, ale také kvůli příliš velké kreativitě v práci s daty. Ukazatele výkonu ekonomiky mají různé varianty, s jejichž použitím by se jistě daly dělat různé (více či méně náhodné) závěry. Ekonomická úspěšnost země se však skládá z mnoha rozdílných (a protichůdných) vlivů. Dávat do souvislosti pouze výkon ekonomiky a míru progresivního zdanění je úvaha, která je velmi zjednodušující.

V kontextu tohoto výroku by bylo nejprve vhodné říci ve stručnosti něco o legislativním procesu EU. Drtivou většinu evropských právních předpisů přijímá Evropský parlament a Rada Evropské unie na základě návrhů Evropské komise. V Evropském parlamentu jsou zástupci voleni přímou volbou občanů členských států. V Radě Evropské unie zasedají vrcholní zástupci členských zemí.

Konkrétní legislativa musí být schválena jak Evropským parlamentem, tak Radou. V Evropském parlamentu je legislativa schvalována většinou odevzdaných hlasů. V Radě probíhá schvalování legislativy podle druhu a důležitosti daného zákona. Ke schválení je tedy zapotřebí buď prosté či kvalifikované většiny, nebo je nutné daný zákon schválit jednomyslně. Jednomyslné hlasování se uplatňuje například v otázkách zahraniční politiky, v oblasti daní, společné obrany, policejní spolupráce atd. V rámci jednomyslného hlasování má každý členský stát právo veta.

Česká republika jako stálý člen Evropské unie má své zástupce v obou těchto institucích, což znamená, že má na tvorbu evropské legislativy zásadní vliv.Připomeňme rovněž, že se občané České republiky dobrovolně rozhodli pro vstup do EU v prvním celostátním referendu 13.–14. 6. 2003. Smlouva o přistoupení pak vstoupila v platnost 1. 5. 2004.

Co se týče onoho „diktátu byrokratů“, jak poznamenává poslanec Filip, je vhodné rovněž připomenout, že ona implementace evropských právních norem do českého prostředí neprobíhá vždy v mantinelech minimálních požadavků EU.

V této souvislosti zmíníme termín gold-plating (.pdf). Tím se rozumí postup členského státu, který při zavádění právních předpisů EU jde za minimální požadavky, jež EU považuje za nutné. To znamená, že si členský stát vymyslí přísnější podmínky či větší byrokratickou zátěž pro své občany, než by podle práva EU musel. Státy, které ve své vnitrostátní úpravě evropské normy stanoví přísnější požadavky, vytvářejí na svém území horší podmínky pro adresáty daného zákona než v jiných zemích EU, kde byly zvoleny minimální transpozice práva EU. Tím je adresátům daného zákona vlastně uměle snižována konkurenceschopnost na evropském trhu. V českém prostředí můžeme například jmenovat podporu používání biopaliv, snižování energetické náročnosti budov a mnoho dalších.

Z výše uvedeného je patrné, že nelze mluvit o „diktátu byrokratů“, kteří nám říkají, co máme dělat, protože na chodu a rozhodování institucí EU máme svůj podíl. To samé platí i o implementaci evropských právních norem do českého prostředí. Tento výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Penzijní společnosti za své služby skutečně pobírají mnohem více, než utratí za svůj provoz ČSSZ. Tyto dvě instituce však nejsou srovnatelné. Zatímco sociální správa z pojistného financuje (kromě vyplat různých sociálích dávek a programů) svůj chod, penzijní společnosti se snaží pro svého klienta vložené peníze dále zhodnotit (na akciovém trhu, nákupem dluhopisů apod.). Účast na třetím pilíři je doborovlná, ale podporována daňovými úlevami, čímž jde také o výhodný benefit z hlediska zaměstnavatele, a stát na něj přispívá. Typ a smysl činnosti se tedy liší, a proto nejsou srovnatelné. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Česká správa sociálního zabezpečení vybere na pojistném asi 435 miliard korun, z toho 5,7 miliardy jde na její provoz. Jedná se o 1,3% podíl, předseda komunistů tedy svůj odhad navýšil ještě o půl procentního bodu.

Zákon o doplňkovém penzijním spoření stanovuje (§ 60, odst. 3, 4) výši maximální úplaty za obhospodařování majetku ve fondu na 0,4 % v případě povinného konzervativního fondu a 1 % v případě ostatních účastnických fondů. Podíl je zpočten z průměrné roční hodnoty naspořené částky.

Dále si společnosti účtují úplatu za zhodnocení majetku – v případě povinného konzervativního fondu podle zákon nejvýše 10 % a v případě ostatních účastnických fondů nejvýše 15 %.

Co se týče největších penzijních společností v Česku, první (Penzijní společnost České spořitelny, .pdf), druhá (Penzijní společnost České pojišťovny, .pdf) i třetí (Penzijní společnost ČSOB,.pdf) si účtují nejvyšší úplaty, jaké jim zákon povoluje. Každá si přitom účtuje ještě další poplatky.

Tzv. účastnické fondy ve třetím pilíři nemají garanci nezáporného zhodnocení a mají různé investiční strategie. Konzervativní fondy jsou nejméně rizikové, protože investují hlavně do dluhopisů - na druhou stranu bývají také nejméně výnosné. Další typy účastnických fondů (vyvýžený, dynamický fond) jsou rizikovější, mohou investovat třeba do nemovitostí, ale i akcií na burze - zhodnocení vložených prostředků zde může být v případě dlouhodobého vkladu větší.

Účast na třetím pilíři je navíc podporována daňovými úlevami (např. snížení základu daně, osvobození příspěvku zaměstnavatele od daní a pojištění). Stát na něj též přispívá (podle výše vkladu).

Jak je vidět, fondy z třetího pilíře fungují na jiném principu a nejsou tedy srovnatelné s ČSSZ.

V červnu 2011 proběhlo první čtení vládního návrhu občanského zákoníku. Vojtěch Filip zde vystoupil s krátkým příspěvkem. Uvedl:

"Vážená paní předsedající, členové vlády, dámy a pánové, já bych opravdu klidně bez ideologického trička diskutoval na téma občanský zákoník, ale to by to úvodní slovo a slovo zpravodaje nemohlo být ideologické. Protože my jsme tu neslyšeli nic jiného než ideologické zdůvodnění novely. Po 50 letech nikdo nezpochybňuje, že je potřeba rekodifikace. Nikdo to nezpochybnil, ale prosím vás, jestli ministr spravedlnosti řekne, že není jiná cesta, tak i Švejk měl dvě."

Během rozpravy v 2. čtení návrhu a ani během jednání ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, který tento důležitý zákon projednával, nevystoupil Filip ani jednou.

Při třetím čtení v listopadu se přihlásil Vojtěch Filip s návrhem k opakování druhého čtení, jelikož dle něj na expertních poradách nebyl zákon dostatečně projednán. Dle jeho slov vzhledem k důležitosti tohoto zákona a předpokladu, že bude platit desítky let, mu opakování druhého čtení neuškodí. Sám také uvedl, že je připraven chodit na expertní jednání, což do té doby nečinil.

"A já slibuji, že pokud to opakované druhé čtení bude, na expertní porady budu chodit. Ale já jsem opravdu nepočítal, že ústavněprávní výbor nařídí expertní porady už od července a srpna. Já jsem měl svůj program a kontrolní výbor také nezahálel."

Jelikož návrh na vrácení do 2. čtení neprošel, hlasoval Vojtěch Filip stejně jako všichni poslanci KSČM proti občanskému zákoníku.

K transparentnosti prostředí, které zákon vytváří, se za celou dobu projednávání návrhu Filip nevyjádřil. Stejně tak to od něj nezaznělo během jednání výboru, těch se totiž neúčastnil.

KSČM se v roce 2012 i po volbách v roce 2013 snažila odsunout účinnost tohoto zákona, zdůvodňovala to však především rozsáhlostí celého zákona. V prodloužené tzv. legisvakanční lhůtě by si tak mohly dotčené subjekty (soudci, advokáti, notáři atp.) lépe a podrobněji zákon nastudovat. Zdůvodnění však (poměrně pochopitelně) směřuje k pouhé rozsáhlosti zákona, k transparentnosti či přehlednosti prostředí, které měl vytvořit, nepadly ze strany KSČM žádné výtky.

Vojtěch Filip mluví o tom, že poslanci KSČM zvedli ruku pro vládní návrh zákona o střetu zájmu z toho důvodu, že Poslanecká sněmovna zamítla komunistický návrh zákona o majetkových přiznáních. Je sice pravdou, že v únoru 2016 návrh KSČM byl zamítnut, nicméně v červenci 2016 byl přijat návrh vládní (i s podporou KSČM), který prokazování původu příjmů a majetku zavádí. Teprve po něm, když už byl schválen, hlasovali komunisté o návrhu o střetu zájmů.

Filip ve svém vyjádření reaguje na situaci, kdy Babiš má vyhovět liteře zákona o střetu zájmů tím, že převede holding Agrofert do svěřenského fondu. To Filip kritizuje. Komunistický návrh, kterým se ovšem zašťituje a který používá jako argument pro to, že kritizovaný zákon podpořil, by tuto situaci nijak neřešil.

Návrh zákona o majetkovém přiznání navrhovaný poslanci KSČM se stejně jako novela zákona o střetu zájmů zabývá podáním přiznání o majetku, oproti novele zákona o střetu zájmů se ale zabývá daleko širší problematikou. Novela zákona o střetu zájmů však kromě toho podrobně upravuje neslučitelnost určitých činností s funkcemi veřejných funkcionářů, touto oblastí se návrh zákona o majetkovém přiznání vůbec nezabývá. Zároveň již v době hlasování o schválení novely zákona o střetu zájmů platil zákon o prokázání původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prohlášení o majetku, takové prohlášení stanovuje stejnou výši majetku jako návrh zákona poslanců KSČM.

Návrh (.pdf) zákona o majetkovém přiznání, který předložili poslanci KSČM (včetně poslance Filipa), se zabývá otázkou přihlášení a přiznání majetku. Povinně by měly přiznávat majetek fyzické osoby, které mají bydliště v České republice nebo se v České republice obvykle zdržují alespoň polovinu roku a které vlastní majetek nad 10 milionů Kč, dále také právnické osoby zabývající se podnikatelskou činností na území České republiky vlastnící majetek nad 30 milionů Kč. Návrh dále obsahuje výčet věcí osvobozených od přiznávání, postupy při přiznávání majetku a sankci za nepřiznání majetku, která může činit ve formě pokuty až 1 milion Kč.

Co se týče přiznávání majetku, v porovnání s novelou zákona o střetu zájmů se návrh zákona o majetkovém přiznání týká všech fyzických a právnických osob, které disponují majetkem v určité výši. Novela zákona o střetu zájmů v porovnání s ním zavádí povinnost podávat oznámení o majetku pouze pro veřejné funkcionáře. V tomto ohledu tak má poslanec Filip pravdu, návrh zákona o majetkovém přiznání se zabývá širší problematikou než novela zákona o střetu zájmů.

Oproti návrhu zákona o majetkovém přiznání však novela zákona o střetu zájmů řeší postavení veřejných funkcionářů a stanovuje limity jejich majetkové účasti ve vydavatelích periodického tisku či obchodních společnostech. Vzhledem k tomu, že se debata vedla o poměrech členů vlády, konkrétně ministra Babiše, návrh zákona o majetkovém přiznání by oproti novele zákona o střetu zájmů situaci ministra Babiše nijak neřešil, pouze by mu v případě výše majetku nad 10 milionů Kč stanovil povinnost podat majetkové přiznání.

Pokud jde podle slov poslance Filipa o přiznávání majetku, nemuseli by poslanci KSČM pro novelu zákona o střetu zájmů hlasovat, neboť již v té době platil zákon o prokazování původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prokázání vzniku a původu příjmů, pokud má o nárůstu jmění důvodné pochybnosti nebo pokud rozdíl mezi příjmy a nárůstem jmění přesahuje 5 milionů Kč. Pokud poplatník neprokáže vznik a původ příjmů, může jej správce daně vyzvat k podání prohlášení o majetku. Stejně tak může učinit, pokud dojde po předběžném posouzení k závěru, že souhrnná hodnota majetku poplatníka přesahuje 10 milionů Kč, což odpovídá návrhu poslanců KSČM.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi definuje finanční náhrady pro celkem 17 církví a náboženských společností. Z nich jedna, Luterská evangelická církev a.v. v České republice, se v roce 1995 zaregistrovala jako samostatná církev. Do té doby bylo součástí velké luteránské církve sdružující několik evangelických uskupení, Slezské církve evangelické augsburského vyznání v Československu.

Kontroverze se točí rovněž kolem Apoštolské církve, která vyrovnání původně dokonce odmítala (pdf., str. 67). Ta potvrzení své existence získala až v roce 1989. Do té doby vytvářela aktivity v ilegalitě pod hlavičkou zaregistrované Jednoty českobratrské a průběžně až do devadesátých let usilovala o vlastní registraci.

Ani v jednom z těchto případů nejde o církve, které by před rokem 1989 neexistovaly. I ostatní církve prošly po Sametové revoluci transformacemi (např. Rada židovských náboženských obcí se změnila na Federaci židovských obcí v České republice), vyvozovat tedy ze samotného roku registrace církve i její nárok na vyrovnání se státem je zavádějící.

Vzhledem k neexistenci problematických otázek v oblasti česko-německých hranic, je zavádějící tvrdit, že tehdejší ČSFR se měla chovat při jednání o sjednocení Německa (1990) jako tehdejší Polská demokratická republika, pro které bylo mezinárodní zajištění a potvrzení své západní hranice zcela zásadní. Samotné jednání 2+4 (Obě německé republiky čtyři vítězné mocnosti druhé světové války) muselo probíhat v tomto formátu, protože spojením Německých republik a jejich sjednocením by došlo k narušení dohod a světového uspořádání po roce 1945, což nemohlo proběhnout legitimně bez souhlasu vítězných mocností jako garantů těchto poválečných dohod.

Jak ukazuje následující mapa, Polsko od 20. let 20. století prošlo zásadními teritoriálními změnami. Asi nejvýznamnější změnou bylo posunutí jeho západní hranice po porážce Německa v roce 1945. Vzhledem k tomu, že tento akt byl Německu vnucen diktátem vítězných mocností, především tehdejšího SSSR, je proto nutné chápat jaký význam mělo pro Polsko přednesení tohoto problému při jednáních 2+4 v roce 1990 a konečné potvrzení západní hranice.

zdroj: wikipedia

Oproti tomu neměla ČSFR k sjednocení SRN žádné podobně významné výhrady. Pro Českou republiku se ukázala ve vztahu k SRN mnohem podstatnější otázka definice odsunu či vyhnání sudetských Němců, což zkomplikovalo přijetí dohody o dobrém sousedství (1992) a vedlo k stagnaci vzájemných vztahů. Narovnání vzájemných vztahů a odblokování sporných bodů zajistila až dohoda na tzv. Česko-německé deklaraci (1997), kde sporná definice byla ponechána stranou s tímto vysvětlením:

„Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti."
V textu deklarace se otázka hranic neřeší. Tato skutečnost byla již vyřešena v předešlé Smlouvě o dobrém sousedství s Německem (1992), kde v článku 2 smlouva praví:

Vzájemně (ČR a Německo - pozn. Demagog.cz) respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšováni do vnitřních záležitostí a zásadu zákazu hrozby silou nebo použití sily.

Článek 3 pak uvádí:

(1)Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

Dohoda potvrzuje uznání současné podoby státní hranice s tím, že obě strany se zříkají jakýchkoliv teritoriálních nároků a proklamují snahu o společnou spolupráci " v níž hranice ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňováním hospodářských a sociálních rozdílů." (článek 1)
Samotnému schválení deklarace předcházelo poměrně bouřlivé několikadenní projednávání na půdě parlamentu v únoru 1997. Zde se proti textu deklarace v rozpravě postavili poslanci za KSČM, SPR-RSČ a někteří členové ČSSD. Deklarace byla přijata 131 hlasy pro a 59 proti.

Vojtěch Filip v tomto případě zachází s daty z výzkumů veřejného mínění zavádějícím způsobem. Nesouhlas s postavením protiraketové základny v ČR ve výzkumech veřejného mínění nikdy nepřesáhl 70 % (pohyboval se mezi 50 a 70 %).

80 % občanů pouze vyslovilo spokojenost s rozhodnutím Obamy základnu v ČR nepostavit, což nelze interpretovat jako postavení se proti protiraketovému deštníku.

Postoje občanů k protiraketové základně v ČR a Polsku pravidelně monitorovalo (.pdf) Centrum pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR (CVVM) od roku 2006. V prvním šetření ze září 2009 vyjádřilo 62 % lidí nesouhlas s budováním základny (sloučení kategorií „rozhodně proti“ a „spíše proti“, str. 4). Při posledním výzkumu (.pdf) v červnu 2009 bylo proti 67 % obyvatel (str. 1).

Jak je vidět na následujícím grafu, nesouhlas s budováním základny se pohyboval mezi 60 a 70 %.

Zdroj: CVVM

CVVM se také zajímalo o spokojenost lidí s rozhodnutím Obamovy administrativy ustoupit od budování základny v ČR. V tomto výzkumu bylo 80 % občanů s rozhodnutím spokojeno.

Zdroj: podle dat CVVM

Kromě CVVM se postoji k radaru zabývaly i další ústavy. Podle agentury STEM bylo v roce 2008 52 % lidí proti spolupráci s USA na zajištění protiraketové obrany ČR a zemí Evropy. Podle agentury Median (citováno v médiích) bylo v roce 2008 65 % lidí proti radaru, podle SC&C v témže roce 53 % proti (taktéž z mediálních zpráv). Dodejme, že výsledky jsou často ovlivněny konkrétní formulací pokládané otázky (a jejím kontextem).

Žádný z nalezených výzkumů však nehovoří o 80% nesouhlasu s vybudováním radaru. Vojtěch Filip proto očividně dezinterpretoval výzkum CVVM týkající se souhlasu s rozhodnutím amerického prezidenta od plánů na výstavbu základny upustit. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.