Vojtěch Filip

Nizozemská virtuální „burza“ (Dutch TTF) pro obchod se zemním plynem uvádí, že pro říjen by cena za tisíc kubických metrů zemního plynu měla skutečně být na hodnotě 950 euro.

Německo-ruský plynovod Nord Stream 2 vedoucí skrze Baltské moře byl dostavěn v první polovině září 2021. V současné době probíhají zkoušky a čeká se na certifikaci německých regulátorů, to by mohlo trvat až 4 měsíce.

Největší ruská energetická společnost Gazprom, která bude tento plyn dodávat, předpokládá, že by v říjnu mohla do Německa dodat první dodávky plynu. Očekávaná cena by měla být 300 dolarů, což by v přepočtu mělo vycházet na 260 euro za tisíc kubických metrů plynu.

Výrok však hodnotíme jako zavádějící, přestože Vojtěch Filip správně uvádí poměr mezi současnou cenou plynu na burze a cenou plynu z plynovodu Nord Stream 2. Ten totiž zatím není v provozu a jeho spuštění se očekává až za cca 4 měsíce. Do té doby se však může cena plynu výrazně změnit. Pro srovnání: 19. srpna 2021 byla cena plynu na Dutch TTF jen 40,4 eur za MWh, tedy cca 420 eur za tisíc metrů krychlových. Ostatně již navýšení dodávek plynu na evropský trh díky novému plynovodu by samo o sobě tržní cenu plynu mělo snížit.

Vojtěch Filip v tomto výroku v kontextu kauzy odstranění sochy maršála Koněva zmiňuje zákon č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, který vymezuje práva a povinnosti orgánů státní správy v oblasti péče o tato místa. V § 2 odst. 1 zákon definuje válečný hrob jako místo, „kde jsou pohřbeny ostatky osob, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, anebo ostatky osob, které zahynuly v důsledku účasti v odboji nebo vojenské operaci v době války“. Za válečný hrob může být považován také „jiný objekt, který je za válečný hrob považován v souladu s mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána“.

Podle § 2 odst. 2, který zde zmiňuje Vojtěch Filip, je válečným hrobem pro účely výše zmíněného zákona také „pietní místo, kterým se rozumí pamětní deska, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a oběti, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, anebo oběti osob, které zahynuly v důsledku účasti v odboji nebo vojenské operaci v době války“.

Vzhledem k tomu, že maršál Koněv nezemřel v důsledku žádného z výše uvedených důvodů, ale až v roce 1973, nemůže být jeho pomník považován za válečný hrob, ani za pietní místo podle tohoto zákona. Takto se k pomníku maršála Koněva vyjádřil v září 2019 mluvčí Ministerstva obrany Jan Pejšek. Stejný názor zastává například vojenský historik Eduard Stehlík.

Relevantní je v tomto případě Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993. Podle článku 21 této smlouvy jsou smluvní strany zavázány vzájemně zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky na svém území. Zároveň jsou povinovány vojenské hroby a vojenské pomníky udržovat a zajistit k nim přístup.

Nad rámec tohoto článku 21 byla přijata Dohoda o vzájemném udržování válečných hrobů. Tato dohoda poskytuje vlastní definici (ruských) válečných hrobů, jako „míst na území České republiky, kde jsou pochováni občané Ruska a občané bývalého SSSR, kteří zahynuli v důsledku válek, ozbrojených konfliktů, v zajetí nebo v jeho důsledku, zahrnujíc v to hroby jednotlivců i hroby hromadné, hřbitovy nebo části hřbitovů, jakož i pomníky, mohyly a památníky na těchto místech postavené“. Na pomník maršála Koněva se proto nevztahuje ani tato dohoda, jak uvedlo i Ministerstvo obrany.

V současné době je socha maršála Koněva umístěna v depozitáři společnosti ARTEX ART SAFE s.r.o. Podle usnesení (.doc, str. 3) Rady městské části Prahy 6 má být socha zapůjčena Muzeu paměti XX. století. Veřejnosti by měla být socha přístupna od 1. ledna 2021.

Podle § 2 odst. 2 zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech, jsou za válečné hroby považována i pietní místa (pamětní desky, pomníky, památní nebo obdobné symboly). Podle § 2 odst. 5 ve spojení s § 3 odst. 3 tohoto zákona je vlastník válečného hrobu (jakož i vlastník nemovitosti, na níž je válečný hrob umístěn) povinen k němu umožnit přístup. Socha maršála Koněva ovšem není válečným hrobem ani pietním místem podle tohoto zákona, ani žádné mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Ve výroku uvedený Andor Šándor je bývalým náčelníkem vojenské zpravodajské služby. V této funkci působil v období 2001–2002. V současné době působí jako bezpečnostní poradce. K informacím ohledně článku uveřejněným v časopise Respekt se Šándor vyjadřuje na svém facebookovém účtu.

Šándor přímo nepopřel skutečnosti vyplývající z tohoto článku, i když upozornil na určité nejasnosti v celém příběhu. Rozhodně ale nelze říci, že by se informacím uvedeným v článku vysmál. Nepodařilo se nám dohledat ani jiné Šándorovo vyjádření k dané věci, které by šlo označit za výsměch.

Dále uvedený Jaroslav Štefec je bývalý vysoký úředník ministerstva obrany a armádní expert. V úvodu svého komentáře k danému článku na facebooku Štefec píše: „Už dlouho jsem se tak upřímně nepobavil, (…)“. Štefec se ve svém příspěvku posměšně vyjádřil k možnosti hrozby ze strany Ruska.

V této souvislosti uveďme, že názory Šándora a Štefce jsou často publikovány na webech, které jsou označovány jako dezinformační. Například jednomu z těchto webů byla udělena anticena za porušování principů seriózní žurnalistiky. 

Nelze také říci, že článek v Respektu, o kterém hovoří Filip ve svém výroku, by se dočkal nějakého všeobecného výsměchu ze strany bezpečnostní komunity. Například Bezpečnostní informační služba se ústy svého tiskového mluvčího Ladislava Štichy k současné situaci vyjádřila tak, že „BIS považuje současnou situaci, kdy je vyhrožováno českým komunálním politikům, za mimořádně vážnou, velmi intenzivně se proto v souladu s naší působností věnujeme činnosti cizích zpravodajských služeb.“ Policie i tajná služba však blíže odmítly tuto situaci komentovat a jiné oficiální vyjádření BIS nebo NBÚ zatím není dostupné.

Daná kauza také nebyla předmětem výsměchu i od dalších osob, které se dlouhodobě zabývají bezpečností a kteří bezpečnostní otázky pravidelně komentují. Jako příklad můžeme uvést bývalého náčelníka generálního štábu AČR Petra Pavla nebo bývalého poslance a člena Výboru pro bezpečnost a Výboru pro obranu Ivana Gabala. Oba, i když se veřejně vyjadřují k bezpečnostním otázkám, daný článek ve svých veřejných prohlášeních nezesměšnili. K dané věci se přímo nevyjádřili, ale den po vydání uvedeného článku zveřejnili spolu s několika dalšími osobnostmi prohlášení, v němž odmítají nátlak Ruska kvůli odstranění sochy maršála Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6.

Souhrnně tak můžeme říci, že Vojtěch Filip má pravdu, že někteří bezpečnostní experti se vyjádřili k informacím obsaženým v časopise Respekt skepticky. Ovšem výsměšně se vyjádřil z obou uvedených expertů pouze Jaroslav Štefec, nikoli Andor Šándor. Dojem, který předseda Filip svým výrokem vyvolává, že zde existuje nějaký všeobecný výsměch ze strany bezpečnostní komunity, také neodpovídá pravdě.

V České republice funguje v současné době celkem 7 zdravotních pojišťoven – Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) a dalších šest tzv. zaměstnaneckých pojišťoven, pod které spadají pojišťovny podnikové, rezortní (které jsou zejména pro zaměstnance konkrétního ministerstva, např. Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR) nebo oborové (určené zejména pro zaměstnance v konkrétním odvětví, např. pro armádu Vojenská zdravotní pojišťovna).

Všeobecná zdravotní pojišťovna byla jako jediná zřízena přímo státem, a to zákonem č. 551/1991 Sb., další zdravotní pojišťovny mohly začít vznikat jako pojišťovny zaměstnanecké podle zákona č. 280/1992 Sb. Podle původní podoby zákona byly tyto zaměstnanecké zřízeny Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV), současná podoba zákona už pojem zřizovatele u pojišťoven nezná.

VZP je jediná pojišťovna, v níž má stát úplné zastoupení v jejích správních orgánech. Podle zákona je její správní rada tvořena 10 členy jmenovanými vládou na návrh Ministerstva zdravotnictví a 20 členy volenými Poslaneckou sněmovnou. V dozorčí radě je pak 10 členů volených Poslaneckou sněmovnou a 3 vládou na základě návrhů ministerstev.

Naopak u všech ostatních, tedy u zaměstnaneckých pojišťoven, jsou správní orgány závislé na státu pouze částečně. Ve správní radě je 5 členů jmenovaných vládou a 10 volených z řad pojištěnců pojišťovny a v dozorčí radě jsou 3 členové jmenováni vládou na návrhy ministerstev a 6 členů volených z řad pojištěnců. Obecně tedy můžeme říct, že tyto pojišťovny nejsou na státu závislé, a ten v nich nemůže vykonávat přímý vliv (na rozdíl od příspěvkových organizací či akciových společností).

Tři pojišťovny v kontextu slučování

Nejen Vojtěch Filip, ale i někteří další politici čas od času mluví o možném sloučení některých pojišťoven, konkrétně se často mluví o sloučení Vojenské zdravotní pojišťovny (VoZP), Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR (ZP MV ČR) a případně i VZP. Tento návrh proběhl médii opakovaně, např. když ho prosazoval ministr zdravotnictví Heger v roce 2012, v roce 2014 o něm mluvili ministr zdravotnictví Němeček a ministr financí Babiš nebo v roce 2017 tehdejší premiér Sobotka. Lze tedy předpokládat, že Vojtěch Filip myslí právě tyto tři pojišťovny, když mluví o tom, že je všechny zřizuje stát.

Vojenskou pojišťovnu zřídilo stejně jako ostatní zaměstnanecké pojišťovny MSPV, a to v 1992 na žádost tehdejšího Federálního ministerstva obrany. K otázce vztahu ke státu a možného sloučení pojišťoven se vyjádřil Richard Medek, mediální a marketingový manažer VoZP ČR. Upozornil na to, že o této pojišťovně nelze mluvit jako o pojišťovně státní, ve které má stát „pouze třetinovou, jakousi kontrolní účast v jejich správních orgánech. Pojišťovna se tedy může v rámci volného trhu chovat samostatně a usměrňovat svoji činnost tak, aby co nejlépe zajistila zdravotní péči o své klienty a udržela vyrovnaný rozpočet i do dalších let.“ VoZP pojišťovna je pouze specifická tím, že má právně upravený vztah k Armádě ČR.

Stejným způsobem vznikla i Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR. K jejímu vztahu k ministerstvu se zase vyjádřil Jaroslav Hruška, předseda správní rady ZP MV ČR: „Zdravotní pojišťovna MV ČR se jmenuje tak, jak se jmenuje, ne proto, že by ji řídil ministr vnitra, ale proto, že část klientů pojišťovny tvoří (nebo tvořila) většina zaměstnanců rezortu vnitra.“ a dále: „MV nemá se Zdravotní pojišťovnou MV ČR žádné finanční vztahy, její fungování je záležitostí správní rady tak, jak je tomu u všech zdravotních pojišťoven. Nezbývá mi než zopakovat, že Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR je samostatným subjektem a ministr vnitra nemůže pojišťovně zasahovat do problematiky, která je v její samostatné působnosti."

Tyto zmíněné pojišťovny tedy i přes svůj bližší vztah k institucím, jako k Ministerstvu vnitra ČR a Armádě ČR, stále nejsou vysloveně státními institucemi a udržují si vlastní samosprávu, která je upravena stejným zákonem jako u např. Zaměstnanecké pojišťovny Škoda. Všechny české pojišťovny jsou samostatné právní subjekty (v zákoně o zaměstnaneckých pojišťovnách a v zákoně o VZP), samy nakládají se svým majetkem a kromě VZP jsou zapsány v obchodním rejstříku. Stát nad nimi ovšem stále udržuje dohled, například ministerstva kontrolují jejich hospodaření a Ministerstvo zdravotnictví může pojišťovně odebrat povolení k činnosti.

Závěr

Otázkou tedy je, jak hodnotit Filipův výrok, že „stát zřizuje tři pojišťovny“. Jak jsme viděli výše, hovořit o „zřizování“ pojišťoven je problematické a otázka jejich závislosti na státu je poměrně komplikovaná.

Zaměstnanecké pojišťovny mohou vzniknout pouze na základě povolení, které uděluje Ministerstvo zdravotnictví, přičemž ministerstva jsou organizačními složkami státu. A stát také nad všemi pojišťovnami uplatňuje svůj dohled, a v tomto smyslu tedy státu podléhá všech 7 zdravotních pojišťoven. Na základě dosud zmíněných informací, můžeme rozlišit i užší smysl, ve kterém mu podléhá pouze VZP, protože pouze u ní má stát úplnou kontrolu v jejích správních orgánech, její zřízení bylo státem iniciováno a provedeno pomocí samostatného zákona.

Ze současných 7 pojišťoven nicméně nelze vydělit 3, které by měly oproti ostatním zvláštní status, aby bylo možné říci, že stát „zřizuje tři pojišťovny“. Zvláštní status má pouze VZP; všechny ostatní mají stejný status pojišťoven zaměstnaneckých. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Společnost Huawei se podle dat International Data Corporation (IDC) stala ve druhém kvartálu roku 2018 druhým největším prodejcem mobilních telefonů na světě. Měřítkem žebříčku IDC je celkový počet prodaných jednotek a celkový podíl na trhu s mobilními telefony. V prvním kvartálu roku 2018 byla společnost Huawei s celkovým podílem 11,8 % na třetím místě za společnostmi Apple (15,7 %) a Samsung (23,5 %). Ve druhém čtvrtletí roku 2018 společnost Huawei prodala 54 milionů zařízení a celkový podíl firmy na trhu vzrostl na 15,9 %. Ve třetím kvartálu roku 2018 si společnost Huawei druhou pozici udržela s celkovým podílem 14,6 %.

Druhé místo společnosti Huawei se však váže pouze k podílu na trhu s mobilními telefony. Magazín Fortune například nabízí žebříček Global 500 největších společností roku 2018 podle celkového ročního zisku. V tomto žebříčku je Huawei až na 72. příčce a mezi technologickými společnostmi je Huawei na sedmém místě, mj. za společnostmi Apple a Samsung. Vyjádření poslance Filipa (KSČM) je tedy zavádějící.

Pro zavedení technologie 5G je třeba provést současně dva kroky a to zavedení 5G infrastruktury a instalování 5G čipů do mobilních telefonů a dalších zařízení, které se na 5G síť mají připojit. U infrastruktury jsou dle Reuters třemi hlavními hráči společnosti Nokia, Sony Ericsson a Huawei. Dominantní pozici v čipech do koncových zařízení má americká společnost Qualcomm. Tato společnost úspěšně patentuje technologie, které odpovídají mezinárodním standardům. Tyto standardy jsou definovány pro to, aby různé telefony fungovaly v různých sítích. Qualcomm tak může díky vlastnictví těchto patentů prodávat návrhy čipů a má dominantní pozici nad dalšími výrobci mobilních čipů, jako jsou např. Huawei (a jeho dceřiná společnost HiSillicon) nebo Samsung Electronics.

Technologickým náskokem Huawei oproti konkurenci se také v kontextu současné skepse vůči jejím produktům hájí zástupce předsedy společnosti, Ken Hu. Hu se 18. prosince 2018 pro CNN vyslovil, že Huawei má oproti konkurenci náskok 12 až 18 měsíců. Konkrétní důkazy technologického náskoku jsou však neověřitelné.

Pro kontext však dodáváme, že Čína má oproti Spojeným státům náskok v rychlosti budování G infrastruktury. Podle zprávy analytické společnosti Deloitte z roku 2018 je včasné zavedení 5G sítě zásadní pro další ekonomický vývoj států. Ekonomická konkurenční výhoda získaná včasným zavedením 5G sítě může dle studie společnosti Deloitte pro dané státy trvat až 10 let (.pdf, str. 2). Právě z hlediska zavádění sítě 5G je Čína oproti USA ve vedoucí pozici. Měřítkem je počet 5G vysílačů na 10 čtverečních mil. V USA je tak 0,4 vysílače na 10 čtverečních mil oproti 5,3 vysílačům na 10 čtverečních mil v Číně. Nejrozvinutější síť má však v současnosti Japonsko s 15,2 vysílači na 10 čtverečních mil (tamtéž, str. 5). Zároveň je mezi USA a Čínou diametrálně odlišná rychlost výstavby nové 5G sítě. V roce 2017 společnost China Tower vystavěla v průměru 460 vysílačů za den. Za tři měsíce roku 2017 tak China Tower postavila v Číně více vysílačů než bylo vystavěno v celých USA mezi lety 2015-2017 (tamtéž, str. 7).

Můžeme tedy shrnout, že ačkoli Čína před USA vede co do tvorby infrastruktury, pro účinnost sítě 5G je nutno použít mobily s čipy pro danou síť určenými. Jak je zmíněno výše, technologii vyspělých čipů dominuje americká společnost Qualcomm a je proto zavádějící tvrdit, že Huawei "je dál než kolegové z USA".

Jedná se skutečně o tři největší výrobce mobilních telefonů. Co se týče podílu na trhu s mobilními telefony, byl podle dat společnosti International Data Corporation ve třetím kvartálu roku 2018 největším výrobcem Samsung (20,3% podíl), na druhém místě Huawei (14,6% podíl) a třetí pozice patřila Applu (13,2% podíl).

Přeinstalace předinstalovaného softwaru ve smartphonu technicky možná je, nejedná se však o standardní postup. Technika získání volného přístupu práv ke všem vnitřním datům smartphonu a operačního systému se u výrobků Apple s operačním systémem iOS nazývá jailbreak. Proces umožňuje uživatelům instalovat aplikace z jiných zdrojů než je oficiální App Store, nebo kompletní odinstalování iOS a namísto toho instalaci operačního systému Android.

U telefonů Samsung, Huawei, ale i jiných značek, které využívají operační systém Android, se stejný proces nazývá rooting a opět umožňuje například instalovat neoficiální aplikace, které nepochází z Google Play. Instalace iOS na jiný smartphone než originální iPhone se dle dostupných informací zatím nepodařila. U smartphonů s původním operačním systémem Android je možné nainstalovat pouze tzv. iOS Launcher, což pouze upraví uživatelské prostředí Androidu.

O nestandardnosti těchto postupů svědčí i různá varování a nebezpečí plynoucí z jejich provádění. Například server 365tipů uvádí, že jailbreak nebo rooting může vést ke snížení zabezpečení zařízení a jeho zavirování, instalaci malware či úniku přihlašovacích údajů uživatele. Dle serveru není možné provést rooting a jailbreak na všech zařízeních s iOS a Androidem. Server také dodává, že by tyto procesy neměl provádět nezkušený uživatel.

Na závěr je v kontextu výroku předsedy Filipa důležité připomenout, že se nejedná o standardní postup, který by byl doporučován běžným uživatelům, ačkoli z Filipova tvrzení žádná nestandardnost akce nevyplývá, čímž se dopouští zavádění.

Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) vydal 17. prosince 2018 Varování před používáním hardwaru a softwaru společnosti Huawei a ZTE. O této skutečnosti informovala Česká televize poprvé ve zprávách v 15:30 téhož dne. S tímto tématem byl následně v Událostech konfrontován ministr vnitra Hamáček a taktéž o něm v pozdější relaci hovořil mluvčí NÚKIB Radek Holý. Další den byla celé kauze věnována i Devadesátka ČT24, ve které promluvil i ředitel Úřadu Dušan Navrátil.

Pro úplnost doplňme, že vláda dle zpravodajství ČT projednala zprávu NÚKIB v den vydání zprávy, a to v utajeném režimu (čas 9:24). Bezpečnostní rada státu se kauzou zabývala 21. prosince 2018.

Co se týká zákonnosti daného postupu Úřadu, §12 zákona č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti, NÚKIB „vydá varování, dozví-li se zejména z vlastní činnosti nebo z podnětu provozovatele národního CERT anebo od orgánů, které vykonávají působnost v oblasti kybernetické bezpečnosti v zahraničí, o hrozbě v oblasti kybernetické bezpečnosti.“ Varování pak uveřejní na svých internetových stránkách a oznámí zákonem určeným subjektům, především provozovatelům a správcům sítí a systémů.

V souhrnu tak můžeme říci, že ze zákona o kybernetické bezpečnosti neplyne povinnost NÚKIB předem své varování oznámit Bezpečnostní radě státu, přičemž není z veřejných zdrojů dohledatelné, zda se tak stalo či nikoliv. Filip však formuluje výrok tak, že NÚKIB udělal chybu: „Vy si myslíte, že tohle by jakýkoliv stát toleroval? Že místo toho, aby informovali ústavní činitele, informují nejdřív média? Jako to považujete za normální?“ To se však dle zákona nestalo a tvrzení předsedy komunistů hodnotíme jako zavádějící.

Narozdíl od jiných států se Německo zatím nepřipojilo k opatření, které by zabránilo německým společnostem v nákupu síťových technologií od společnosti Huawei. Německé ministerstvo průmyslu a energetiky pouze vydalo prohlášení, podle kterého je otázka bezpečnosti sítí nové generace pro spolkovou vládu velmi relevantní. Tímto opatřením se bude řídit při výstavbě nových sítí. Německá vláda tak prozatím nedosáhla jednotného postoje, nicméně je možné, že se firma nebude podílet na budování mobilní sítě páté generace (5G).

Německá telekomunikační společnost Deutsche Telekom již dříve sama uvedla, že bere vážně celosvětovou diskusi o bezpečnosti síťového zařízení od čínských prodejců a že Deutsche Telekom přehodnocuje svoji obchodní strategii.

Nelze tedy s určitostí tvrdit, že německá vláda nechystá žádná opatření. Vláda zatím nezaujala jednotný postoj a o dalších krocích bude teprve jednat.