Vojtěch Filip

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť konkrétně do Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) jsou zcela obvykle nominováni jako zástupci politických stran jejich poslanci. To platí i pro KSČM, kterou v největší pojišťovně dlouhá léta reprezentuje Soňa Marková, donedávna poslankyně strany.

Do správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny jmenuje 10 členů vláda a 20 členů volí Poslanecká sněmovna.

Členkou správní rady VZP je stále od roku 2010 Soňa Marková, která je i členkou KSČM. Marková byla poslankyní v letech 2002–2017. Marková tedy byla sedm let souběžně poslankyní i členkou správní rady VZP.

Doplnění:

Praxe je taková, že strany do správní i dozorčí rady pojišťovny nominují a volí své zástupce podle síly v Poslanecké sněmovně. To je ošetřeno zákonem o Všeobecné zdravotní pojišťovně.

Zákonem není nijak ošetřeno, že by se nemohlo jednat o poslance, je pouze na vůli stran samotných, které své zástupce navrhnou. Jak dokládáme na příkladu bývalé poslankyně Markové, je obvyklé, že v dozorčí radě VZP sedí právě poslanci. Koneckonců drtivá většina navolená Sněmovnou je tvořena právě poslanci – současnými i bývalými (kromě Markové např. Marek Ženíšek za TOP 09).

Že jde o vůli stran, koho do rad nominují, dokládá krok Pirátů – ti na místa, jenž jim díky úspěchu ve volbách připadla, vypsali výběrové řízení.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož řádně byl Zdeněk Ondráček zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS (Komise) pouze jednou. Ve druhém případě byla jeho volba prohlášena za zmatečnou.

Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela Komise 2. března 2018. V tajné volbě obdržel 79 hlasů z celkového počtu 155, přičemž kvorum pro jeho zvolení bylo 78 hlasů.

První volba předsedy Komise se přitom konala již v prosinci 2017 a byla dvoukolová. Ondráček byl jediným kandidátem. V prvním kole nebyl zvolen kvůli nedostatečnému počtu hlasů, neboť získal 85 hlasů ze 186 hlasovacích lístků.

Ve druhém kole volby obdržel Ondráček 95 hlasů ze 179 hlasovacích lístků, volba však byla předsedou Sněmovny Radkem Vondráčkem prohlášena za zmatečnou kvůli nejasnostem týkajícím se kvóra. Pro volby bylo totiž vydáno 191 hlasovacích lístků, avšak 12 poslanců své hlasovací lístky k volbě předsedy Komise vrátilo.

Dodejme, že Ondráček několik dní po svém zvolení do čela Komise sám na tuto funkci rezignoval.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť v komisi pro dohled nad GIBS nemá každá strana svého zástupce. TOP 09 a hnutí STAN nemají žádného zástupce, hnutí ANO zde má 4 členy z 10.

Z ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, vyplývá: „Pro činnost a jednání komisí se užije přiměřeně ustanovení o činnosti a jednání výborů.“

Dle těchto ustanovení, konkrétně pak dle § 36 odst. 1, „schůze výboru svolává a řídí jeho předseda nebo jím pověřený místopředseda“a dle § 36 odst. 3 „předseda výboru navrhuje pořad jednání výboru a dobu a způsob projednávání jeho jednotlivých bodů.“ Je tedy pravda, že předseda komise pro kontrolu GIBS by měl komisi organizačně řídit.

V jednacím řádu Poslanecké sněmovny však nelze nalézt zmínku o zastoupení všech stran v této komisi, což rovněž potvrzuje aktuální složení komise, kde chybí zástupce za strany TOP 09 a STAN; ANO je pak zastoupeno hned čtyřmi poslanci.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože z vyhodnocení programů podpory ministerstva kultury plyne, že finančně podporovány jsou jak církevní památky, tak i další kulturní pamětihodnosti. Kostelů, far a podobných objektů je v těchto příspěvcích asi polovina (budeme-li brát v potaz např. Program záchrany architektonického dědictví nebo Podporu obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí).

Daniel Herman byl ministrem kultury od začátku roku 2014 do konce roku 2017. Podle vyhodnocení Programu záchrany architektonického dědictví 2016, který vyhlašuje ministerstvo kultury, tvořil církevní majetek zhruba 53 % podpořených památek.

Jednalo se přitom o 138 kostelů a 13 klášterů, jiných památek bylo pak celkem 101. V letech 2014 a 2015 se jednalo pokaždé o cca 54 % církevních památek podpořených v tomto programu.

Nejde o jediný program ministerstva kultury – dále existuje např. program Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností. Z jeho vyhodnocení plyne, že v rámci obcí bylo podpořena asi polovina památek církevního charakteru, jsou zde ovšem zastoupeny i hrady, zámky, památky lidové architektury a tak dále.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože v rámci EU hrají prim národní státy. Jejich rozhodnutím jsou přijímána zásadní rozhodnutí, jako např. velmi často zmiňované kvóty.

V první řadě je nutné připomenout, že Evropská unie vznikla na základě rozhodnutí národních států, a právě národní státy podmiňují její měnící se podobu. Národní státy jsou zastoupeny ve všech klíčových institucích EU, stejně tak je zastoupena veřejnost těchto států prostřednictvím volených zástupců v Evropském parlamentu.

Jsou to právě národní státy, které rozhodují o přijetí a následné ratifikaci jakýchkoli smluv o EU. Postup, kterým přijmou a ratifikují tyto smlouvy, je však ve výhradní kompetenci jednotlivých států a jejich ústavních úprav. Svalovat vinu (například v souvislosti s postupem při ratifikaci Lisabonské smlouvy) na EU a vyjímat ze zodpovědnosti národní státy a veřejné mínění proto není na místě.

Mezi základní instituce EU patří:

• Evropská rada, ve které zasedají jak hlavy členských států, tak čelní představitelé Unie,
• Evropský parlament, který je přímo volený občany EU a reprezentuje tak názory veřejnosti,
• Evropská komise, která má za úkol střežit zájmy EU, přičemž jednotliví komisaři jsou jmenováni členskými státy, a
• Rada Evropské unie, která zprostředkovává postoje vlád členských zemí k jednotlivým oblastem politiky.

Jsou to právě národní státy, které obsazují posty jednotlivých institucí EU a které se v první řadě podílejí na jejich rozhodování. Základní přehled fungování EU je k dispozici zde, přehled jednotlivých institucí EU společně s jejich složením a činností lze nalézt zde.

Vojtěch Filip se odvolává na referendum o Lisabonské smlouvě. Její ratifikaci předcházelo v první řadě hlasování o Smlouvě o ústavě pro Evropu. V tomto případě na základě rozhodnutí několika národních států bylo nutné schválení ústavy v celostátním referendu. Pro přijetí ústavy byla nutná ratifikace ústavy všemi členskými státy EU.

V roce 2005 referendum ve Francii dopadlo negativně. Proti přijetí evropské ústavy se vyjádřilo téměř 55 % obyvatel. Stejný scénář následoval i v Nizozemí, kde se proti ústavě vyjádřilo téměř 62 % obyvatelstva. Zamítavý postoj veřejnosti byl respektován a jednání o přijetí evropské ústavy se nenaplnila.

Členské státy rozhodly myšlenku ústavy opustit a místo toho přijmout novou smlouvu, která by přinesla reformu a zpřehlednění EU (nakolik jde o oprávněný nebo úspěšný krok, nehodnotíme). Výsledkem těchto snah byla Lisabonská smlouva v roce 2007.

O přijetí Lisabonské smlouvy se muselo hlasovat v referendu jen v Irsku, protože to přímo vyžaduje irská ústava. Irové však v prvním referendu podobu Lisabonské smlouvy odmítli. Proto bylo nutné její podobu opětovně projednat a upravit podle potřeb Irska. K tomu došlo, Irové nehlasovali o zcela stejné věci a byly jim poskytnuty některé záruky.

V takto upravené podobě bylo vyhlášené druhé referendum o schválení Lisabonské smlouvy, které Irové 67 % nakonec schválili v říjnu 2009.

Prvotní referenda ve Francii a Nizozemí o přijetí evropské ústavy byly především rozhodnutím politických špiček národních států. Z hlediska EU dopadly negativně a EU tyto výsledky musela respektovat. To, že se o přijetí Lisabonské smlouvy znovu nerozhodovalo v rámci referend, bylo rovněž v pravomoci jednotlivých členských států, které se rozhodly pro schválení smlouvy v rámci vlastních parlamentů.

Co se týče irského případu, prvotní odmítnutí bylo respektováno. Irsku byl nabídnut upravený text Lisabonské smlouvy, který na národní úrovni opětovně prošel testem veřejného mínění.

V letech 2009–2015 dosahovaly příjmy českých občanů v porovnání s lidmi ze starých zemí EU (tj. původní patnáctky) ani ne zmiňovaných 40 %. Tento údaj odpovídá srovnání s průměrem celé Evropské unie.

Co se týče výše cen v EU, je nutné říci, že se ceny zboží v jednotlivých státech velmi různí.

Namátkou uvedeme pohostinství (.pdf), potraviny (.pdf) či ceny bytů. Ve statistikách vystupuje ČR pod evropským průměrem. V březnu 2016 uváděl Český statistický úřad, že v porovnání s průměrem celé unie dosahovala cenová hladina v České republice zhruba tří pětin. V rámci této komparace tedy lze konstatovat, že cenová hladina je u nás výrazně nižší oproti EU.

Do hodnocení dopadů ruských sankcí vstupuje více faktorů - např. vliv krize a pád cen ropy. Podle dostupných dat však tyto sankce negativně ovlivnily obchod jak mezi Ruskem a Evropou, tak mezi Ruskem a USA. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

V první řadě je třeba zmínit, že EU a USA mají zcela rozdílnou míru hodnoty vzájemného obchodu s Ruskem, a tedy i míra dopadu sankcí na jednotlivé trhy bude jiná. Situaci v % vzájemného obchodu jeden rok po zavedení sankcí (2015) ukazuje následující graf, ze kterého je patrný proporcionální rozdíl mezi obchodní výměnou Ruska s USA a EU.

Zdroj: FAS (str. 10)

Za druhé je nutné zmínit, že vzájemný obchod také negativně ovlivnila ruská finanční krize (.pdf, str. 16–19), která vedla k pádu hodnoty rublu a ve spojení s nízkou cenou ropy omezila (nehledě na sankce) možnosti ruské ekonomiky, což se následně projevilo v propadu vzájemného obchodu jak s EU, tak s USA.

Dle dostupných údajů došlo během let 2014–2015, tedy době jednoho roku po zahájení sankcí, k propadu vzájemného obchodu s Ruskem jak v případě EU (pdf., str.8), která ztratila v tomto období přibližně 19,6 % hodnoty vzájemného obchodu, tak v případě USA. Obchod mezi USA a Ruskem ukazuje následující graf, který odhaduje propad v řádech desítek procent. Vidíme, že poklesl export i import.

Zdroj grafu: FAS (str. 9)

Srovnávání dopadu sankcí na hospodářství EU a USA je složité už jen kvůli zcela rozdílnému postavení ruského trhu pro jejich hospodářství. Zcela nepravdivé je však tvrzení, že americká ekonomika na sankcích profitovala, neboť obě ekonomiky hlásí pokles v obchodu s Ruskem.

Tento Filipův výrok je nepravdivý, ačkoli růst minimální mzdy se skutečně zastavil po roce 2007 a další zvýšení proběhlo až za Rusnokovy vlády v roce 2013. Průměrná výše starobního důchodu však naopak mezi lety 2005–2017 každý rok rostla a vlády schvalovaly valorizace penzí i po roce 2006.

V roce 2006 schválila první vláda Mirka Topolánka valorizaci penzí pro rok 2007 v průměru o 500 korun. Následující rok schválila druhá vláda Mirka Topolánka vládním nařízením č. 256/2007 Sb. další valorizaci penzí pro rok 2008. V srpnu roku 2008 navíc vláda mimořádně zvýšila důchody o 470 korun (.pdf; str. 2). Valorizace následovala i pro rok 2009.

Poslední schvalování navýšení důchodů proběhlo v dubnu (potažmo červnu) letošního roku, kdy parlament schválil jejich rychlejší růst. Příští rok by tedy měly podle novely důchody vzrůst v průměru o dalších 500 korun.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť jednak není pravdou, že by KSČM odmítla Rekonstrukci státu. Dvě třetiny současných poslanců komunistů se naopak zavázalo k podpoře zákonů, které projekt hájí. Sám Filip krátce před volbami 2013 uvedl, že KSČM je s projektem srozuměna a vítá jej.

Dále není pravdou, že by legislativní návrhy byla pouhá hesla, některé jsou popsány poměrně podrobně, některá úsporněji. Míra transparentnosti je spíše hodnotící záležitost, nicméně projekt na svém webu vede transparentní účet, má zveřejněny participující organizace, zveřejňuje seznam dárců. Pro úplnost dodáváme ovšem i kritiku, která se na projekt snáší.

Rekonstrukce státu je projekt, který zahájil činnost v březnu 2013 a jeho cílem se stalo prosadit do konce funkčního období 9 zákonů, které mají zlepšit fungování státní správy a politických stran. V projektu je zapojeno 18 nevládních organizací a již při jeho vzniku ho podpořilo 22 poslanců a senátorů z různých politických stran, kteří podepsali Prohlášení o podpoře Rekonstukce státu. Jedním z nich byl i poslanec KSČM Vladimír Koníček. Když v červnu 2013 padla vláda Petra Nečase, obrátil projekt svou pozornost na kandidáty do PS PČR, kteří se účastnili předčasných parlamentních voleb na podzim 2013. Cílem získání podpory kandidátů je to, aby později jako poslanci prosazovali zmíněných 9 zákonů vytyčených Rekonstrukcí státu.

Faktem je, že 67 % ze současných zákonodárců z KSČM písemně zavázalo hlasovat pro 6 a více zákonů s konkrétními parametry v Prohlášení o podpoře Rekonstrukce státu. Bližší pohled na hlasování poslanců KSČM vypovídá spíše o jejich odmítavému postoji k tomuto projektu: ze 33 poslanců KSČM jich 22 (tj. všichni, kdo ho podepsali) minimálně 1x porušilo Prohlášení o podpoře - hlasovali v neprospěch protikorupčních opatření a 11 se jich k podpoře vůbec nezavázalo.

Samotný předseda strany Vojtěch Filip k iniciativě 1. října 2013 (tedy krátce před volbami uvedl):

" Z tohoto pohledu je KSČM s touto iniciativou srozuměna a vítá Rekonstrukci státu jako projekt, který může KSČM pomoci prosadit opatření, jejímž cílem bylo snížit korupční prostředí v České republice, a která byla především pravicovými poslanci dlouhodobě v Poslanecké sněmovně PČR odmítána."

Není dále pravdou, že by bylo 9 vytyčených zákonů, o jejichž přijetí Rekonstrukce státu usiluje, prezentováno pouze heslovitě. U těchto devíti zákonů je popsáno, jaká opatření a proč je potřeba podle autorů přijmout, jaké návrhy se v Parlamentu objevily a jak o nich kteří poslanci hlasovaĺi. Některé jsou podrobněji rozepsány, jiné jsou skutečně úsporné.

Zdroj: Web Rekonstrukce státu.

Např. zákon obsahující majetková přiznání je popsán u Rekonstrukce státu v podstatě srovnatelně s volebním programem KSČM.

Srovnání KSČM a Rekonstrukce státu.

Filip také mluvil o míře transparentnosti. Kdo konkrétně projekt řídí je popsáno na jeho webu. Garanty projektu jsou zástupci pěti organizací: Oldřich Kužílek (Otevřená společnost), Pavel Franc (Frank Bold), Martin Kameník (o.s. Oživení), Jiří Skuhrovec (Centrum aplikované ekonomie) a Tomáš Trenkler (Naši politici). Jednotlivé organizace, které jsou v projektu zapojené, se podílí dle svého zaměření na práci odborných skupin, kampaních nebo monitoringu činnosti politiků.

Projekt také informuje o svém financování. Dary přichází na transparentní účet Rekonstrukce státu. Projekt uvádí, že není financován žádnou politickou stranou ani žádným představitelem některé politické strany. Finanční prostředky získává z grantů a darů od soukromých dárců. Web nabízí přehled nejvýznamnějších donorů. Rekonstrukce státu také několikrát čelila různým nařčením.

Nejprve na jaře 2015, a to od některých politiků z vládních stran KDU-ČSL a ČSSD. Jádrem kauzy bylo nařčení, že Andrej Babiš posílal přímo z jednání koaliční rady zabývající se návrhem zákona o registru smluv SMS zprávy Pavlu Francovi, jednomu z garantů Rekonstrukce státu. Ten informace z jednání zveřejnil ještě v jeho průběhu na Facebooku. Kritici tak došli k názoru, že Rekonstrukce státu informovala dle not Andreje Babiše a chovala se tak jako jeho PR agentura. Poslanec Chvojka (ČSSD) také uvedl, že Rekonstrukce státu Andreje Babiše neustále chválí.

Krátce po této kauze oznámila nevládní organizace Transparency International (TI), že z projektu Rekonstrukce státu vystupuje. Ačkoliv TI ve svém tiskovém prohlášení projekt nekritizuje, došel například web hlídacípes.org k závěru, že se tak stálo právě pod vlivem kauzy. Že TI opustila projekt Rekonstrukce státu i kvůli jeho věrohodnosti naznačil ředitel české pobočky TI David Ondráčka v rozhovoru pro server Echo24.cz, zároveň však dodal, že ukončení spolupráce nebylo přímou reakcí na kritická slova politiků z řad ČSSD a KDU-ČSL.

V červnu 2015 se Rekonstrukce státu bránila kritice, že firma Andreje Babiše, ministra financí a místopředsedy vlády, financuje projekt prostřednictvím Fondu Otakara Motejla, který podporuje neziskovou organizaci Frank Bold. Ve svém tiskovém prohlášení Rekonstrukce státu toto nařčení vyvrací.

Otázku míry (ne)transparentnosti Rekonstrukce státu lze jen těžko zodpovědět, jedná se spíše o hodnocení. Dojem netransparentnosti může vzbuzovat například fakt, že jedním z donorů projektu je také společnost Student Agency podnikatele Radima Jančury, který se, jak je zřejmé z videa " Radim Jančura hovoří o Andreji Babišovi" z října 2013 nebrání označení "podporovatel hnutí ANO". Jančura pak, poté co Babiše čím díl častěji kritizoval, v dubnu 2016 řekl médiím, že se nechal vymazat ze seznamu podporovatelů hnutí ANO vymazat.

Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek debatoval s Vojtěchem Filipem o církevních restitucí 6. června 2016 v pořadu Partie na TV Prima. Z přepisu diskuse jasně vyplývá, že podle Pavla Bělobrádka církevní restituce darem nejsou.

Vojtěch FILIP, místopředseda PS, předseda strany /KSČM/

--------------------

Protože to nejsou restituce. To je dar státu církvím za to, že budou souhlasit s odlukou církví od státu. To je poměrně jednoduché. Druhý důvod je a každé, každý dar je zdaňován, to je evidentní, ať už jde o darování mezi občany...

....

Pavel BĚLOBRÁDEK, vicepremiér, předseda strany /KDU-ČSL/

--------------------

Tak s jediným, s čím souhlasím s panem předsedou, je, že se nejedná o restituce. To s ním souhlasím, tomu se tak říká, ale v podstatě to restituce nejsou. Dar to samozřejmě není.

Pavel Bělobrádek se k církevním restitucím podobně vyjádřil i v roce 2013 v online diskusi se čtenáři iHned.

Není dohledatelný žádný televizní pořad, v němž by předseda KDU-ČSL pojmenoval tzv. církevní restituce jako "dar církvím". Naopak ve svých mediálních vystoupeních opakuje, že se o žádný dar nejedná a že jde o nápravu křivd.