Protože není pravda, není pravda, že by ten, že bysme šli degresivním způsobem ve státním rozpočtu. My jdem progresivním způsobem.
Není úplně jasné, k čemu degresivitu či progresivitu Vojtěch Filip vztahuje. V ekonomické teorii se hovoří o progresivním, resp. degresivním státním rozpočtu, pokud struktura státního rozpočtu (tedy nastavení příjmů a výdajů) příspívá k redistribuci prostředků od nižších příjmových kategorií k těm vyšším, resp. od vyšších k nižším. V případě progresivního státního rozpočtu se tedy míra nerovností ve společnosti snižuje, v případě degresivního je tomu naopak (viz. první dva odstavce úvodu dostupné odborné publikace Klazara a Slintákové (.pdf)).
Informaci, zda je současný státní rozpočet progresivní a degresivní nelze ve veřejném prostoru dohledat. Pro zajímavost lze pouze odkázat na část výborně hodnocené kvalifikační práce Jany Látalové z VŠE z roku 2012, která obdržela druhé místo ve finále soutěže děkana Národohospodářské fakulty VŠE o nejlepší magisterskou práci roku 2011 a analyzovala dopady zdanění a veřejných výdajů (obou stran státního rozpočtu, každé zvlášť) na rozdělení příjmů jedinců (domácností). V závěru Látalová konstatovala, že současné nastavení daňových úlev je degresivní, tzn., že vysokopříjmové skupiny mají větší možnost více snížit základ daně nežli středněpříjmové skupiny a nastavení sociálního systému je spíše progresivní, jelikož sociální transfery jsou zaměřeny zejména na 20 % nejchudších domácností.
Otázkou je však dopad celkové struktury státního rozpočtu na rozdělení příjmů ve společnosti. Nelze dohledat aktuální analýzu na toto téma, proto hodnotíme výrok Vojtěcha Filipa jako neověřitelný.
(Protože není pravda, není pravda, že by ten, že bysme šli degresivním způsobem ve státním rozpočtu. My jdem progresivním způsobem.) Na rozdíl třeba od těch států, které opravdu šetří. V Dánsku, když se projevila krize, tak jejich rozpočet byl degresivní.
Bohužel informace a aktuální analýzy, které by potvrzovaly či vyvracely informaci o degresivním státním rozpočtu Dánska v počátcích krize nelze ve veřejně dostupných zdrojích dohledat. Proto hodnotíme výrok Vojtěcha Filipa jako neověřitelný.
Naším úkolem (kontrolního výboru, pozn.) není tato kontrola (nálezů NKÚ, pozn.).
Výrok označujeme jako neověřitelný, neboť neexistuje žádné oficiální ustanovení, které by přesně definovalo úkoly kontrolního výboru.
Činnost výborů upravuje Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (Část šestá) a nutno podotknout, že ne příliš konkrétně. Nehovoří ani konkrétně o úkolech kontrolního výboru. Jediný článek týkající se pravomocí výboru navenek je § 39, kde se v bodě 2 stanoví: (2) Člen vlády a vedoucí jiného ústředního správního úřadu je povinen dostavit se osobně na schůzi výboru, jestliže o to výbor požádá, a podat požadované informace a vysvětlení, pokud jejich poskytnutí nebrání zákony upravující mlčenlivost anebo zákaz jejich zveřejnění.
Pokud se podíváme na činnost kontrolního výboru, můžeme konstatovat, že vydává usnesení k nálezům NKÚ. S těmito usneseními následně seznamuje poslaneckou sněmovnu, případně vládu, a navrhuje patřičná opatření. Primární funkci tedy není kontrolovat práci NKÚ, ale na základě správ tohoto úřadu kontrolovat hospodaření jiných státních orgánů.
Na závěr však podotýkáme, že vymezení kompetencí mezi kontrolním výborem a NKÚ je nejasné a problematické, v minulosti bylo důvodem soudních sporů (viz kauza Dohnal - přibližné info zde, nebo v dalších výrocích této debaty).
