Vojtěch Filip

Komunisté prostřednictvím svého předsedy navrhli 20. března na jednání Poslanecké sněmovny nový bod, který se jmenuje Nezaplacené podniky privatizované vládami ODS, ODA a KDU-ČSL v letech 1992 až 1996. Pro zařazení tohoto bodu hlasovaly kluby KSČM, hnutí ANO, Pirátů a většina přítomných z klubu SPD.

Bod tak byl zařazen a poslanci budou diskutovat nad těmito otázkami. Nakolik samotné jednání může vést k tomu, že se reálně s některou privatizací či jejími důsledky něco stane, nehodnotíme.

Vyjádření předsedy KSČM Filipa se vztahuje k působení Zdeňka Ondráčka v Pohotovostním pluku Veřejné bezpečnosti při zásahu během Palachova týdne v lednu 1989. Výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože nejsme na Filipovu otázku schopni objektivně odpovědět.

V běžně dostupných zdrojích není dohledatelný jakýkoli záznam o prošetřování Ondráčka zmiňovanou komisí. Lze však předpokládat, že se jedná o totéž vyšetřování, o kterém mluví historik Tomáš Malínek v České televizi (čas: 47:26):

„Po tom sedmnáctém listopadu samozřejmě probíhalo vyšetřování, které neskončilo žádným obviněním nebo něčím podobným, ale ti lidé včetně velitele Pohotovostního pluku byli dotázáni na to, jak se dívají na ten zásah, zda souhlasili s těmi rozkazy. A tam, i vlastně včetně toho velitele Břetislava Zdráhaly, tam zaznělo, že s ním třeba vnitřně nesouhlasili, že nechtěli takhle postupovat, kdyby to bylo na nich.“

Tímto je zároveň řečeno, že Ondráček, stejně jako velitel Pohotovostního pluku Zdráhala, pouze plnil rozkaz. Z výpovědi (.pdf) Zdráhaly Generální prokuratuře ČSSR k poslednímu lednu 1990 rovněž vyplývá, že rozkazy pocházely od jeho nadřízených, nikoli od něj. Dá se také předpokládat, že i Ondráček prošel přísahou Pohotovostního pluku.

Posouzení zákonnosti či protizákonnosti ponecháváme na uvážení čtenářů. Není naší úlohou vynášet soudy v takto sporných věcech a přepouštíme tímto prostor nezávislé justici. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu označuje mimo jiné režim mezi 25. únorem 1948 a 17. listopadem 1989 za nelegitimní a zároveň porušující„základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony“ a stavějící „vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon.“

Tento zákon však zákonnost nebo protizákonnost konání Pohotovostního pluku neřeší a v tuto chvíli nelze podle platného práva a z naší pozice vyvozovat vinu či nevinu poslance Ondráčka za potlačování demonstrací během Palachova týdne.

Předseda KSČM v minulosti skutečně veřejně kritizoval ministry ze jmenovaných resortů. Pokud jde o ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (nestr. za ANO), Vojtěch Filip mu na tiskové konferenci vyčítal odvolání Svatopluka Němečka z funkce ředitele ostravské nemocnice:

„Legitimita těch rozhodnutí, pokud není podložena vnější kontrolou, je pochybná. Já chápu jeho (Adamovu) odvahu některé personální kroky dělat. Ale považuji to za krok velmi špatným směrem.“ Ministr průmyslu a obchodu Tomáš Hüner (nestr. za ANO) byl Filipem kritizován za záměr podepsat dodatek k memorandu o těžbě lithia. Poslanecká sněmovna se přitom v září 2017 usnesla, že memorandum není právně závazné, což podle Filipa nedává smysl. Na toto téma se vyjádřil v České televizi 28. ledna 2018 (čas 44:55):

„...A co mě na tom naštvalo nejvíc. Jestliže hlasy ANO, KSČM a SPD v zářijové schůzi (.....) jsme schválili, že to memorandum je právně nulitní, tak nemůžu k tomu právně nulitnímu dokumentu dělat nějaký dodatek.“ Pro deník Echo24 Filip uvedl, že pokud by byl dodatek podepsán, přestal by o toleranci Babišovy vlády vyjednávat: „Pokud chce ministr Hüner dodatek skutečně podepsat, tak s nimi nemá cenu dál jednat.“ Staronového ministra dopravy Dana Ťoka kritizoval Filip ještě před volbami, v květnu 2017 v Českém rozhlase za prodloužení smlouvy s firmou Kapsch (čas od 4:13): „Ta vláda má problém jako celek (...) Pokud jde o ministra Ťoka, to přece ví každý, že se propadl ten termín, kdy měla být přijata nová pravidla na mýtný systém, a radši se prodlužovala smlouva s Kapschem“ (více zde).

V rámci hodnocení jsme hledali, nakolik si pirátské strany vedou ohledně zastoupení v národních parlamentech. V tomto ohledu se výrazně prosadili Piráti na Islandu a v České republice. V dalších zemích jde prozatím spíše o dílčí úspěchy sestávající v zisku europoslaneckého křesla. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Pirátské strany jsou zakládány všude po světě, jejich seznam lze najít na Pirate Parties International, tedy nadnárodním sdružení pirátských stran.

Na Islandu zaznamenala tamní Pirátská strana v parlamentních volbách v roce 2016 úspěch, kdy získala 14,5% voličských hlasů a 10 křesel v Parlamentu.

Švédská Pirátská strana v roce 2009 získala jedno z křesel Švédska v Evropském parlamentu.

V Německu měla Pirátská strana vcelku nadějné pozice po úspěchu v roce 2012, avšak její popularita poté klesla.

Ve Finsku se Piráti do vyšší politiky ještě nedostali, avšak objevují se v politických funkcích na nižších úrovních.

V kontextu evropské politiky, jak shrnuje článek Evropské rady pro mezinárodní otázky, se pirátské strany mohou jevit jako rebelské hlasy úzké skupiny společnosti. Vzhledem k tomu, jakými otázkami se zabývají, a vzhledem k jejich rostoucí popularitě na různých úrovních politiky by ale neměli být opomíjeni.

V České republice získali Piráti v posledních parlamentních volbách 10,79 % hlasů, tedy 22 mandátů.

Pirátské strany většinou nehrají prim ve vyšší politice jednotlivých států, Island a Česká republika jsou prvními státy s výrazným zastoupením členů Pirátské strany v parlamentu. V ostatních zemích se Piráti zapojují spíše do regionální politiky a jejich zisky ve volbách nejsou nijak závratné.

V současné době česká ekonomika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Dle expertů se v posledním roce na růstu podílel hlavně export, který za posledních šest měsíců rostl o 4,7 %. Obchodní bilance byla ve stejném období v přebytku 18,8 miliard korun.

Na současném růstu se rovněž významně podílí silná domácí spotřeba, jež v prvním čtvrtletí také rostla, a to o 2,7 %.

Růst těchto dvou položek potvrzuje trend, který česká ekonomika zahájila v roce 2016, jak ukazuje i tento graf příspěvků jednotlivých složek k meziročnímu růstu HDP. Z něj je patrný rostoucí podíl domácí spotřeby na růst HDP.

Zdroj: Statistika a my

Dle dostupných informací stojí za současným dobrým stavem českého hospodářství jak stabilní export a poptávka v zahraničí, tak i sílící domácí spotřeba. Výrok je tak hodnocen jako pravdivý.

ČSSD ve svém volebním programu (.pdf, str. 14) pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 deklarovala, že prosadí zvýšení minimální mzdy z tehdejších 8 500 Kč na 12 000 Kč do roku 2018.

V programovém prohlášení z roku 2014 se pak vláda zavázala zvýšit minimální mzdu tak, aby se její výše přiblížila 40 % průměrné mzdy. Vláda pak během svého funkčního období zvýšila minimální mzdu třikrát – v roce 2015 na 9 200 Kč, v roce 2016 na 9 900 Kč a v roce 2017 na 11 000 Kč.

Vláda také schválila další navýšení minimální mzdy od roku 2018, a to na 12 200 Kč, což by podle premiéra Sobotky mělo odpovídat 40,5 % průměrné mzdy. Pokud by se průměrná mzda držela stále na úrovni kolem 29 000 Kč, měl by se tento předpoklad vyplnit.

Toto přání sociální demokracie se tak skutečně plní, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Vláda Bohuslava Sobotky v daňovém systému provedla jen několik málo změn a byly spíše drobného rozsahu. Jednalo se zejména o zavedení druhé snížené sazby DPH, která byla v roce 2015 stanovena na 10 %. Této sazbě podléhají léky, knihy, nenahraditelná dětská výživa a potraviny pro osoby trpící celiakií a fenylketonurií. Do této sazby pak byly v roce 2017 zařazeny také noviny.

Vláda dále prosadila změnu slevy na dani na vyživované dítě. V roce 2015 byla zavedena sleva na dani na druhé dítě ve výši 15 804 Kč a na třetí a další dítě ve výši 17 004 Kč. Navyšování této slevy pak proběhlo v roce 2016 a 2017. V tomto případě se ale nejedná o změnu daňových sazeb.

Další změnou bylo zvýšení daně z hazardu, kdy od roku 2017 platí sazby ve výši 23 % a 35 %.

Co např. vláda neupravila, je koncept superhrubé mzdy. Koalice se zavázala (viz slib zrušení superhrubé mzdy), že superhrubou mzdu zruší a tento svůj slib nedodržela. Vláda rovněž nepodpořila tzv. jednotné inkasní místo.

Zákon č. 458/2011 Sb. upravuje daňové a jiné zákony v souvislosti se vznikem tzv. jednotného inkasního místa. Jednalo se o projekt minulých vlád prosazovaný především bývalým ministrem financí Miroslavem Kalouskem. Na jeho základě mělo dojít ke zjednodušení daňové agendy, zavedení jednoho základu pro výpočet daně z příjmů i sociálního a zdravotního pojištění. Celý odvod pak měl být v jedné částce odveden na jeden účet. To bylo doprovázeno změnou ve struktuře finančních i dalších úřadů.

V původním znění zákon rušil také tzv. superhrubou mzdu a zaváděl daňovou sazbu 19 % z hrubé mzdy. To však bylo Sobotkovou vládou změněno, novela č. 267/2014 ruší řadu ustanovení tohoto zákona včetně zrušení superhrubé mzdy. Prakticky tak končí projekt jednoho inkasního místa. (Část novely byla zrušena již dříve zákonným opatřením Senátu, na které se odvolává i koaliční smlouva.)

Mezinárodní nevládní organizace Transparency Internatonal (TI) každoročně od roku 1995 zveřejňuje tzv. Index vnímání korupce (Corruption Perceptions Index, CPI), kde řadí země dle vnímání korupce ve veřejném sektoru na stupnici 0-100. Čím je číslo vyšší, tím je trend pozitivnější. Ze sta možných získala ČR za rok 2016 55 bodů a sdílí 47. příčku žebříčku s Kyprem a Maltou. Znamená to propad o deset příček, za rok 2015 ČR obsadila 37. příčku s 56 body a oproti předchozímu výsledku si polepšila o 16 příček.

Na svém českém webu pak česká pobočka TI vysvětluje příčiny propadu České republiky v žebříčku, které rozdělila do tří okruhů. První se týká snah o privatizaci veřejného zájmu. To znamená, že se zájem vlivových skupin přesunul od jednotlivých korupčních činů, které jsou nelegální, ke snahám o přenastavení podmínek, které zvýhodní danou skupinu. Děje se tak přitom legální cestou, přijímáním zákonů.

Druhý okruh se týká legislativního tápání, tedy že nedochází k příjímání kvalitních protikorupčních norem. TI uvádí hned několik příkladů: stále ještě nebyl příjat například zákon rozšiřující pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) nebo zákon o whistleblowingu. Za nedostatečně kvalitní pak TI považuje například zákon o střetu zájmů nebo zákon o financování politických stran.

Třetí okruh, který vedl k propadu České republiky v CIP se týká určité neschopnosti soudů dořešit některé kauzy.

Výrok tak, jak byl řečen, je nicméně pravdivý. Přestože Transparency International identifikoval vícero problémů, které se podílí na propadu, účelová změna legislativy je tím prvním zmíněným a poslanec Filip ani nevymezuje výrok tak, že by šlo o jediné téma této zprávy.

O novele o střetu zájmů se v Poslanecké sněmovně hlasovalo celkem třikrát. Nejprve 14. září 2016 ve 3. čtení, kdy byla schválena. Senát 19. října 2016 vrátil novelu s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny. PS tuto podobu přijala. Následně však zákon vetoval prezident, který byl 11. ledna 2017 přehlasován Sněmovnou.

Vojtěch Filip hlasoval pro ve 3. čtení (14. září 2016), po vrácení Senátem (29. listopadu 2016) i po prezidentském vetu (11. ledna 2017). Tedy skutečně nejméně (alespoň) třikrát.

Člověkem zmíněným poslancem Filipem je ministr financí Babiš, který je veden v evidenci Státní bezpečnosti jako spolupracovník. Změna lustračního zákona reagovala na tuto situaci a konkrétně vymezila orgány, na které se lustrační zákon vztahuje, přičemž ministerstva mezi tyto orgány nezařadila. Vzhledem k výjimečnému postavení Andreje Babiše a okolnostem schválení zákona hodnotíme výrok jako pravdivý.

Osobou, kterou má poslanec Filip na mysli, je ministr financí Babiš, který byl do roku 2014 evidován ve svazcích Státní bezpečnosti jako její tajný spolupracovník. V červnu 2014 bratislavský okresní soud shledal tuto evidenci jako neoprávněnou, tento názor sdílí i bratislavský krajský soud, který rozhodnutí okresního soudu potvrdil, to však nic nemění na tom, že je Andrej Babiš stále veden v evidenci Státní bezpečnosti jako spolupracovník.

Po jmenování Andreje Babiše ministrem financí 29. ledna 2014 vyvstala otázka, zda-li funkce ministra naplňuje charakteristiky orgánu státní správy uvedené v lustračním zákoně. Jedna z podmínek výkonu funkce v orgánech státní správy totiž je, aby osoba vykonávající funkci v orgánech státní správy nebyla evidována v materiálech Státní bezpečnosti jako spolupracovník Státní bezpečnosti. Pokud by ministerstvo bylo orgánem státní správy podle tehdejšího znění lustračního zákona, ministr Babiš by mohl dostat pozitivní lustrační osvědčení a tím pádem by nemohl vykonávat funkci ministra.

Vzhledem k této možnosti koaliční poslanci začlenili novelu lustračního zákona do návrhu zákona, který měnil některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní službě. Hlavní novinkou oproti předchozímu stavu bylo konkrétní vymezení orgánů státní správy, jejichž funkce mohou být vykonávány pouze osobami, které splní podmínky lustračního zákona, přičemž ministerstva do výčtu zahrnuta nebyla. Opozice se proti tomuto vymezení ohradila a navrhla v pozměňovacích návrzích poslanců Bendy a Plíška (.pdf, str. 14-15) ministerstva do výčtu začlenit, avšak ani v jednompřípadě neuspěla.

Výjimečné postavení ministra Babiše tedy bylo opravdu důvodem změny lustračního zákona, neboť by při zachování dosavadního znění mohlo bývalo dojít k situaci, kdy by nemohl vykonávat funkci ministra. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.