SPO

Přestože menšinové vlády jsou běžným jevem v západoevropských demokraciích, jak dokládá např. práce Strom, K. (1990): Minority government and majority rule. Cambridge: Cambridge University Press., nelze bezpečně potvrdit, ani vyvrátit také využívání tzv. opoziční smlouvy jako běžného politického nástroje při tvorbě vlád.

Opoziční smlouva, doslova Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená v roce 1998 mezi ČSSD a ODS, budí dodnes kontroverze především díky ustanovení, kterým se nejsilnější opoziční strana, tedy ODS, dobrovolně zavázala nevyvolat hlasování o vyslovení nedůvěry menšinové vládě ČSSD, čímž de facto rezignovala na činnost demokratické opozice, byť zároveň nebyla součástí vlády a vytvořila vlastní stínovou vládu. S ohledem na nedostatek veřejně dostupných dat v českém, nebo v anglickém jazyce proto nelze dohledat podobné smlouvy pro náležité srovnání.

E-polis.cz: “ Empirický výzkum provedený Stromem* na vzorku čítajícím 15 demokratických parlamentních systémů v poválečném období, přinesl následující výsledky: (1) Menšinové vlády jsou napříč všemi zkoumanými parlamentními systémy jevem naprosto běžným... *Strom se zabýval politickými systémy: Belgie, Kanady, Dánska, Finska, Francie, Islandu, Irska, Itálie, Izraele, Nizozemska, Norska, Portugalska, Španělska, Švédska, Velké Británie v období 1945 – 1987.”

Několik dalších příkladů menšinových vlád z přelomu tisíciletí:

○ Švédsko 1994: sociální demokraté (I. Carlsson)

○ Itálie 1996: tzv. Olivovník - středolevá koalice (Roman Prodi)

○ Irsko 1997: Fianna Fáil s pokrokovými demokraty podporovaná nezávislými poslanci

○ Švédsko 2002: sociální demokraté (G. Persson)

○ Španělsko 2004: sociální demokraté (Zapatero)

STRMISKA, Maxmilián. Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko-politických systémů. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 727 s. ISBN 8073670380.

Dle článku 64 Ústavy České republiky se prezident republiky může zúčastnit nejen zasedání vlády, ale i obou komor Parlamentu ČR, kde je mu uděleno slovo pokaždé, když o to požádá.

ERM neboli evropský mechanismus směnných kurzů skutečně znamená to, že země do něj zapojené musí kurzy svých měn udržovat v určitém povoleném maximálním fluktuačním pásmu od stanoveného středního kurzu k euru. Země musejí v systému setrvat alespoň dva roky (jako jedno z tzv. konvergenčních kritérií pro přistoupení země k eurozóně). Celý mechanismus zevrubně popisuje např. portál Europa. Hodnotíme proto výrok jako pravdivý.

Podmínky pro přijetí eura tvoří tzv. konvergenční kritéria (maastrichtská kritéria) a jedním z těchto kritérií je i požadavek na maximální výši deficitu státního rozpočtu, který nesmí přesáhnout 3% HDP.

Rozsáhlost systému referend a jejich tradice zakotvení ve švýcarském právním systému představuje následující Zdroj (.pdf - tabulka 4.1.), která uvádí druhy institutů přímé demokracie a jejich významné vlastnosti.

Slovensko vstoupilo do eurozóny k 1. 1. 2009 (Oficiální stránky o zavedení eura na Slovensku). Podle průzkumu agentury Focus, který si nechala zpracovat Evropská komise v období cca rok po zavedení eura, jsou tři čtvrtiny Slováků s eurem spokojeno (Český rozhlas), jiný zdroj uvádí 80% obyvatel (iHNed.cz).

Povinnost zavést euro platí pro všechny členské země na základě Maastrichtské smlouvy. Výjimku z této smlouvy si vyjednala Velká Británie a Dánsko, ty tedy nejsou vázány povinností přijmout euro.

Jak dále upřesňuje ČNB, Česká republika a Švédsko jsou ve zvláštním postavení, protože není specifikováno, kdy k rozhodnutí o přistoupení k euro má dojít.

Tzv. opoziční smlouva vznikla po volbách v roce 1998, kdy se vítězná ČSSD pod vedením Miloše Zemana rozhodla vládnout menšinově s podporou ODS pod vedením Václava Klause.

Pro tyto účely sepsali dokument Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. Tento dokument zavazuje smluvní strany například

○ k neúčasti poslanců druhé strany při hlasování o důvěře vládě
○ respektovat právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu České republiky, stejně jako v jiných kontrolních orgánech sněmovny, např. předseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny nebo Komise pro kontrolu BIS
○ vypracovat návrhu zákona o změně volebního systému
○ nestoupit do koalice s jinou stranou
○ nevyvolat hlasování o nedůvěře vládě, nevyužití dalších ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, případně nepodpořit takový návrh vzešlý od jiné strany

● Smlouva vedla ke značnému omezení funkce opozice a měla značné důsledky pro politický systém.

● Situace v roce 1996 byla jiná. Výsledek voleb přinesl velké vítězství sociální demokracie (oproti předchozím volbám až markantní). Vítězem se sice stala ODS, která vstoupila po volbách do menšinové vlády spolu s KDU-ČSL a ODA. Koalice nicméně měla ve sněmovně pouze 99 hlasů, velkou část křesel totiž blokovali antisystémoví republikáni a komunisté (celkově pětinu Sněmovny). Důvěru získala díky vlivu Václava Havla, kdy se podařilo zprostředkovat toleranci ze strany ČSSD vůči vládě výměnou za křeslo předsedy sněmovny pro Miloše Zemana. Nebyla však podepsána žádná smlouva a nedošlo ani k podobné restrikci role opozice jako o dva roky. Opoziční smlouva jako terminus technicus byla také prakticky zavedena v roce 1998 a nelze na ni tedy vztáhnout podporu jakékoli menšinové vlády stranou opoziční.

Přestože proti protekcionismu hovoří podle OECD fakta, např. negativní dopad na globální trh a snížení konkurenceschopnosti domácích firem, ne nutně všechny státy světa na zavedení ochranářské politiky musely prodělat. Příkladem budiž Spojené státy v období 1816 - 1945, které sice měly jedny z nejvyšších cel na světě, ale dlouhodobě hospodářsky rostly. Politiku ochrany strategických odvětví (automobilky, ocelářský prumysl, petrochemický průmysl apod.) uplatňovalo v 60. a 70. letech Japonsko. Postupně jak se zvyšovala konkurenceschopnost strategických odvětví, snižovala vláda zároveň cla na dovoz a jiná ochranná opatření (Kagami, M. pdf s. 124-128). Současně v období ochranářské politiky zaznamenalo Japonsko také růst životní úrovně.

Co se týče Španělska, hovoří Miloš Zeman nejspíše o období 40. - 50. let 20. století, kdy byla snaha uplatnit tzv. import substitution industrialization, tedy nahrazení importovaného zboží domácí produkcí. V tomto případě se jednalo o naprosté hospodářské fiasko, neboť na počátku 50. let se španělský hrubý domácí produkt nacházel přibližně na 40 % HDP západoevropských zemí. Je však třeba doplnit, že nejen španělské hospodářství ale celá země byla ve třicátých letech rozvrácena občanskou válkou.

Tahle otázka je ovšem velmi diskutabilní, neboť i přes přítomnost některých konkrétních případů nelze zcela přesně určit, co míní Miloš Zeman onou dlouhodobostí. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Dle serverů PanInvestor, Osobnosti.cz, Aktuálně.cz a FXstreet.cz sice George Soros na spekulaci pro britské libře vydělal (podle různých zdrojů 1-2 miliardy USD), nicméně základem jeho bohatství je investiční fond Quantum (dnes největší na světě), který založil v roce 1970 s Jimem Rogersem a během deseti let se podařilo vklad zhodnotit o celých 3256 %. Nicméně ze znění výroků není zcela jasné, klade-li Miloš Zeman důraz na osobní finance Sorose, resp. na zmíněný fond. Není tak zcela jasné, kdy přesně se stal oním miliardářem, zda již před touto spekulací, či až na jejím základě