TOP 09

Česká republika má nyní pronajatých 14 letounů Gripen na roky 2004 až 2014 za 19,6 mld. Kč. Jelikož v příštím roce tento pronájem vyprší, probíhají dlouhodobá jednání se švédskou stranou o jeho prodloužení. Podle jedné z dřívějších švédských nabídek mohla být cena za desetiletý pronájem 14,5 mld. Kč. Na tuto nabídku však vláda nepřistoupila. Nyní ministr obrany Picek uvedl, že je dohoda o pronájmu téměř u konce a její „podmínky jsou velmi dobré.“ Neupřesnil však žádné její detaily kromě doby pronájmu, která má být nejméně desetiletá. E15.cz odhaduje, že „desetiletý, případně dvanáctiletý pronájem švédských strojů by se měl pohybovat mezi deseti až patnácti miliardami.“

Tvrzení o pronájmu jako závazku na „mnoho, mnoho miliard korun“ je tedy možné – na základě předchozích návrhů i výše uvedeného odhadu – hodnotit jako pravdivé.

Miroslav Kalousek původně patřil k jednomu ze zastánců nadzvukových letadel. Při projednávání úvěru na letouny Gripen v roce 2002 v Poslanecké sněmovně prohlásil: „Již na začátku 90. let bylo zřejmé, že po roce 2004, nebudou-li pořízeny nové nadzvukové letouny, nebudeme schopni krýt vlastními prostředky svůj vzdušný prostor, což podle celé řady z nás neznamená nic méně než rezignaci na část své státní suverenity.“ Zároveň hlasoval pro návrh na úvěry na letouny.

K případnému prodloužení pronájmu se však Kalousek stavěl zdrženlivěji. V roce 2010 upozorňoval, že je potřeba rozhodnout, „zda česká armáda opravdu potřebuje nadzvukové letectvo.“ V Událostech 19. března 2013 (video, čas 4:18) dále řekl: „Česká republika nemusí mít nutně nadzvukové letectvo, ale jsem s tímto názorem ve vládě téměř osamocen.“

Zápisy z jednání vlády ani Bezpečnostní rady státu nicméně neobsahují záznamy o hlasování po jménech, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Například 1. února 2012 (.doc, str. 3) vláda jednala o zajištění ochrany vzdušného prostoru České republiky. 14 z 15 přítomných členů vlády tehdy hlasovalo pro přijetí materiálu předloženého ministrem obrany, proti nehlasoval nikdo.

Na základě získaných informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Dle Zprávy o návrhu zákona státního rozpočtu na rok 2013 (pdf, str. 13) bylo očekáváno celkové inkaso státního rozpočtu za DPH ve výši 213,7 miliard Kč. Inkaso DPH v plnění státního rozpočtu za období leden - červenec 2013 činí 127,1 miliard Kč, což představuje meziroční nárůst o 4,5 miliardy Kč (3,6 %), přičemž tento vzrůst je Ministerstvem financí odůvodňován z větší části novelou zákona o DPH, která vedla ke zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty na 15 a 21 %. Lze tedy říct, že skutečně dochází k většímu výběru DPH, než se předpokládalo.

Po mnichovském diktátu, v období tzv. druhé republiky, docházelo v okleštěném Československu k oslabování demokratického étosu i institucí. Prvorepubliková demokracie byla napadána a prezentována jako slabá a neživotaschopná. Politická soutěž (.doc) byla limitována (vznikly státostrana Strana národní jednoty a symbolicky opoziční Národní strana práce), byla zaváděna cenzura či profesní omezení pro občany židovského původu.

Na příkladě tzv. zmocňovacího zákona (Ústavní zákon č. 330/1938 Sb.), který vybavoval prezidenta republiky v demokratickém státě nepředstavitelnými pravomocemi, lze vysledovat zásadní odklon od prvorepublikové a demokratické tradice.

S tím bylo spojené také mediální napadání osob, které byly symboly demokratického uspořádání. Vedle např. Edvarda Beneše či Karla Čapka se jednalo právě o (v té době již zesnulého) Tomáše G. Masaryka.

Vzorem, který tehdy v Evropě vítězil, myslí Karel Schwarzenberg nepochybně různé typu autoritářských či totalitních režimů, které Evropě na východ od Rýna na konci třicátých let početně i mocensky dominovaly.

Období druhé republiky trvalo pouhých 167 dní a bylo ukončeno nacistickou okupací v březnu 1939.

O volbách r. 1946 se hovoří často jako o relativně demokratických nebo o částečně svobodných. Volební soutěž byla deformována tím, že se jí mohl účastnit pouze omezený počet stran, přičemž do té doby velmi silná Agrární strana se voleb účastnit nesměla. Nelze je tedy považovat za úplně demokratické, jak ve svém výroku připouští i Karel Schwarzenberg.

Dalším nedemokratickým prvkem pak bylo sčítání hlasů KSČ* a KSS**, kdy obdobná možnost ostatním stranám dána nebyla. Nicméně ve srovnání s volbami r. 1948 se stále dá hovořit o jisté míře demokratičnosti.

Ve volbách nakonec zvítězila KSČ se 40,17 % hlasů.

Tehdejší Sociální demokracie (ČSD) byla stejně jako KSČ součástí tzv. Národní fronty. Po událostech z února 1948 se ČSD skutečně pod vedením pro-komunistického křídla v červnu 1948 po sjednocujícím shromáždění (.pdf) skutečně stává součástí KSČ.

* Komunistická strana Československa

** Komunistická strana Slovenska

Před Únorem 48 byli komunisté nejsilnější stranou - ve volbách v roce 1946 získali v Českých zemích 40,17 % hlasů, což znamenalo podporu více než jedné třetiny voličů. Sice není údaj Schwarzenberga zcela přesný, nicméně si jím nijak ve svém výroku nepřilepšuje, spíše naopak.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nám nepodařilo dohledat, zda T. G. Masaryk ve svých pravomocech rámec Ústavy překračoval či nikoliv.

T. G. Masarykovi byl skutečně prezidentský model USA blízký. Po návratu z emigrace v r. 1918 se jeho představy o silném prezidentovi dostali do střetu s některými představiteli domácí politiky. Masaryk nesouhlasil mj. s návrhem prozatímní Ústavy, který prezidentovi přiřknul pouze malé reprezentativní pravomoci. Již v r. 1919 tak došlo k jistým modifikacím (.pdf, s. 15-17) prozatímní Ústavy ve prospěch prezidenta. Ústava z r. 1920 byla pak do jisté míry kompromisem mezi stanoviskem T. G. Masaryka a zastánců omezené role prezidenta.

Dle Ústavy tedy prezident nehrál v politickém systému dominantní roli, kdy např. odpovědnost za něj měla vláda, ale zároveň nesla i prvky ústavy USA. Dle politologa Josefa Mlejnka si Masaryk: ,, Také ústavu si často interpretoval dost volně, a nikdo si mu nedovolil příliš oponovat. ”. Avšak autor již nezmiňuje konkrétní projevy.

Petr Mlsna pak tvrdí, že T. G. Masaryk soustavně Ústavu porušoval tím, že si nenechal kontrasignovat své úkony a projevy, avšak toto tvrzení se nám nepodařilo potvrdit ani vyvrátit.

Tento výrok bohužel nedokážeme z dostupných zdrojů ověřit. Ministerstvo zdravotnictví se sice rozhodlo zveřejňovat pravidelně zůstatky na fondech zdravotních pojišťoven, ty ale nevypovídají o hospodaření za dané období.

Ke konci kalendářního čtvrtletí měly jednotlivé pojišťovny tyto zůstatky (.pdf, sloupec 3/2013), ty ale musí být ještě očišťeny o vliv předsunuté platby (.pdf), která byla pojišťovám poskytnuta v lednu. Tato částka má být pojišťovnami vrácena ve dvou splátkách v listopadu a prosinci tohoto roku, jedná se tedy o jakousi předplatbu.

Zůstatek na účtech pojišťoven (v tisících Kč) po očištění o tuto předplatbu tedy vypadá následovně:

PojišťovnaZůstatek 3/2013Předsunutá platbaOčištěný zůstatek Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR (111) 495,1252,529,880-2,034,755 Vojenská zdravotní pojišťovna ČR (201) 1,026,907231,998794,909 Česká průmyslová zdravotní pojišťovna (205) 4,060,659397,6853,662,974 Oborová zdravotní poj. zam. bank, poj. a stav. (207) 1,802,970237,7731,565,197 Zaměstnanecká pojišťovna Škoda (209) 576,30151,501524,800 Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR (211) 5,155,504416,1074,739,397 Revírní bratrská pokladna, zdrav. pojišťovna (213) 1,963,612135,0561,828,556

Z tabulky je patrné, že přestože většina pojišťoven je v plusu, největší pojišťovna VZP je v mínusu. Znovu však opakujeme, že jde o zůstatek ve fondu, nikoli hospodářský výsledek.

K dispozici je také tabulka s výsledky hospodaření (.pdf) za rok 2012, kde srováním přijmů a výdajů zjistíme, že VZP byla ve ztrátě zhruba 1,5 miliardy, Česká průmysová ZP zhruba půl miliardy a ostatní dokázaly udržet vyrovnané výsledky hospodaření.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, kvůli nepřesnosti Hegerova výroku.

Leoš Heger má zřejmě na mysli předpis č. 117/2006 Sb., který iniciovala v r. 2005 ministryně zdravotnictví Milada Emmerová a který nabyl platnosti od 1. 4. 2006. Dle vyjádření tehdejšího náměstka ministra zdravotnictví Marka Šnajdra mělo toto opatření přinést zvýšení příspěvku státu na státní pojištěnce o 12 miliard.

David Rath nastoupil do funkce ministra zdravotnictví od listopadu 2005 a nebyl tedy iniciátorem tohoto návrhu zákona. V Senátu návrh zákona prošel Výborem pro zdravotnictví a sociální politiku, jeho tehdejší člen Tomáš Julínek byl jmenován zpravodajem a návrh zákona byl následně s pozměňovacími návrhy vrácen ke schválení Poslanecké sněmovně.

Dle každoroční zprávy (.pdf; a.j.) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Health at a Glance, vydané v roce 2012, dávalo Německo celkově do zdravotnictví v roce 2010 11,6% svého HDP, Česká republika pak 7,5% (viz. str. 123 citovaného materiálu). Na základě této publikace hodnotíme výrok bývalého ministra Hegera jako pravdivý.