U tohoto soudu byly zcela vyvráceny jakékoli útoky pana Škárky a paní Kočí na to, že by je ABL sledovala.
Není zřejmé, že sledování ze strany ABL by bylo vyvráceno.
Součástí verze obžaloby bylo to, že Kočí a Škárka se obávali o svou bezpečnost a byli sledováni agenturou ABL. Mj. i proto mělo být oddáleno podání trestního oznámení. Na str. 19 odůvodnění rozsudku (.pdf) soud pouze konstatuje, že tato tvrzení nejsou potvrzena svědeckou výpovědí šéfa Škárkovy ostrahy Radka Haška, který měl o sledování hovořit.
Zda byly informace o sledování "zcela vyvráceny" některým z dokumentů, jež do řízení vstoupily, zde nemůžeme potvrdit ani vyvrátit. V těch, které byly zveřejněny (např. zde), "tyto útoky" vyvráceny nejsou.
(Václav Moravec: Ale tím nejsou řešeny ty věci, které se týkají sledování politiků na Praze 11 a další věci, které se, které se týkají ABL.) U soudu bylo zcela jednoznačně ukázáno na to, že ABL do žádných takovýchto politických her nevstupovala.
Nemáme k dispozici soudní dokumentaci, která by to dokazovala.
Bárta dodává, že součástí soudního spisu je odkládací dokument policie, který podle Bárty zmiňuje, že "jakékoli tyto věci" byly policejně odloženy. Tento dokument je neveřejný a nemůžeme tak podle něj výrok posoudit. Z dostupné dokumentace, zejména z protokolu o hl. líčení z 5.března a z 9.března, nelze určit, zda byl "vstup ABL do politických her" u soudu vyloučen.
Kromě obžalovaných se k věci vyjadřuje svědek Pavel Pertlíček, podle kterého (9. března, str. 42) " Sledování samozřejmě na Praze 1 probíhalo." Pertlíček ale netvrdí, že šlo o sledování politků. Svědek Tomáš Jánský, který o spolupráci s ABL hovořit nechtěl (za což byl soudem pokutován), řekl u soudu Škárkovi: " Psal jste nějaký článek do Pražanu a sbírali jsme na to materiály. Byli jsme tam u nějakého domu a pak jsme byli u starosty. " (str. 34).
V protokolu z 5.března čteme (str. 63), že podle Škárky soudní dokumentace obsahuje korespondenci a zápisy z porad, týkající se nátlaku na zastupitele Prahy 1 Jiřího Vladyku. Předseda soudního senátu na to odpověděl, že spisy procházel a takovýchto materiálů si nepovšiml.
Není tedy k dispozici dokument, který by hovořil o absenci důkazního materiálu o sledování politků na Praze 1 ze strany ABL, ale ani o existenci takových důkazů. Nemůžeme tedy výrok ověřit.
(Já jsem se rozhodl, že já budu kandidovat.[v krajských volbách v Plzeňském kraji, pozn.].) Forem kandidatury je celá řada, počínaje občanským sdružením po, po nějaký soubor politických stran, či konkrétní politické strany.
Zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů (.doc), hovoří následovně: dle § 20 ods. 1 "Kandidátní listiny pro volby do zastupitelstev krajů mohou podávat registrované politické strany a politická hnutí, 11) jejichž činnost nebyla pozastavena, a jejich koalice;[...]."
O občanských sdruženích tento zákon nehovoří.
Zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických straných a v politických hnutích (.pdf), který definuje politické strany a politická hnutí, se podle §1 ods. 3 písm. a) tento zákon nevztahuje na sdružování občanů " v občanských sdruženích."
Občanské sdružení nemůže podat kandidátní listinu do voleb do krajských zastupitelstev, jelikož má jiný právní status než politické hnutí, proto je výrok Víta Bárty hodnocen jako zavádějící.
80 nebo dokonce 90 % onoho rozsudku je jasně o tom, že tady docházelo k dražbě našich poslanců Věcí veřejných našimi koaličními partnery.
Rozsudek "dražbu poslanců" nepotvrzuje a věnuje se této verzi událostí jen okrajově.
Opakujeme část hodnocení jiného Bártova výroku o tom, že rozsudek ukazuje na "dražbu poslanců":
Obvodní soud na Praze 5 v odůvodnění rozsudku (.pdf) cituje nahrávky, na kterých Kristýna Kočí zmiňuje svou spolupráci s představiteli koaličních stran (na str. 13-15), stejně jako "částku, poslanou Kalouskem". Soud konstatuje, že tyto výroky lze stěží výkládat jinak, než jako " informování o svých plánech na rozštěpení Věcí veřejných za spolupráce představitelů dalších koaličních stran ".
Soud však nepotvrzuje, že na těchto nahrávkách poslankyně Kočí hovoří pravdu. Naopak důvěryhodnost její výpovědi, stejně jako jejích prohlášení mimo soudní řízení, zpochybňuje. Kočí sama tvrdí, že si na nahrávkách vymýšlela, neboť věděla, že je nahrávána. To sice soud považuje za zcela nevěrohodné, na druhou stranu se soudu zdá pravděpodobné, že na nahrávkách " přeháněla či zveličovala svou úlohu a takříkajíc se předváděla " (str. 14 rozsudku).
Pokud jde o to, jaká část rozsudku se těmto spekulacím věnuje, jde o část tří stran (13-15) z celkových 28 stran rozsudku. Možný mocenský puč v řadách VV je pak zmiňován na str. 12, 17-18 a 22. Rozsudek se ve většině svého obsahu "dražbě poslanců" nevěnuje a tento Bártův výrok je tedy zcela nepravdivý.
Já jsem už loni tady u vás dokonce myslím, že ve stejném studiu říkal, že pan Škárka a paní Kočí na mě podvodně vylákali půjčku, kterou obrátili v úplatek (...).
Toto tvrzení je pravdivé, Vít Bárta se skutečně v tomto smyslu vyjádřil.
Bylo to ve druhém dílu speciálního vydání Otázek Václava Moravce (od času 40:40) z 10. dubna 2011.
(Já jsem už loni tady u vás dokonce myslím, že ve stejném studiu říkal, že pan Škárka a paní Kočí na mě podvodně vylákali půjčku, kterou obrátili v úplatek) a já jsem rád, že soud tuto mojí verzi plně přijal.
Bártovu verzi soud přijal, ovšem ne "plně". Netvrdí, že Kočí jednala podvodně (dle § 209 trestního zákoníku).
Jak zmiňujeme v hodnocení jiných Bártových výroků, soud přijal Bártovu "verzi o půjčkách", která (odůvodnění, .pdf, str. 22) " nebyla žádným přesvědčivým způsobem vyvrácena či aspoň zásadně zpochybněna [...] skutková verze obhajoby byla mimo jakoukoli důvodnou pochybnost prokázána ".
Pokud jde o úmysl Kočí a Škárky obrátit půjčky v úplatek, s tím soud jednoznačně souhlasí a označuje za skutečnost, že " si o peníze řekli právě s úmyslem obžalovaného zdiskreditovat " (str. 26 odůvodnění).
Bárta ovšem zmiňuje, že Kočí a Škárka půjčky měli vylákat "podvodně", což v případě Kočí soud připouští (na str. 23 odůvodnění zmiňuje, že by u Kočí mělo být posouzeno podezření ze spáchání podvodu dle § 209 tr. zákoníku).
Soud tedy částečně podporuje Bártovo tvrzení zmínkou o podezření Kočí, ale nevyjadřuje se kategoricky o jejím chování jako podvodném, a výrok Víta Bárty tedy hodnotíme jako zavádějící.
(Já jsem o ten vliv přišel loni v momentu, kdy jsem byl takto osočen) a musel jsem odejít z funkce ministra dopravy, což jsem učinil dobrovolně bez toho, aniž by mě k tomu někdo vyzýval.
Vít Bárta rezignoval na funkci ministra dopravy 8. dubna 2011. 6. dubna předal poslanec strany Věci veřejné Jaroslav Škárka policii údajné důkazy o podplácení své osoby Vítem Bártou. 7. dubna Kristýna Kočí rovněž podala trestní oznámení na Víta Bártu ohledně podplácení za loajalitu a dle informací Českého rozhlasu jej ve stejný den také vyzvala k rezignaci na všechny funkce. Výrok Víta Bárty je tedy nepravdivý.
6. dubna na brífinku ČSSD ke krizi ve straně Věci Veřejné apeloval předseda Bohuslav Sobotka na premiéra Petra Nečase, aby odvolal Víta Bártu z funkce ministra dopravy.
Premiér Petr Nečas v období mezi šestým a osmým dubnem podle dostupných informací v médiích Víta Bártu k rezignaci na post ministra dopravy oficiálně nevyzval. 6. dubna vyjádřil postoj, že strana Věci veřejné musí svým koaličním partnerům okolnosti kauzy uplácení vysvětlit. Ani 7. dubna, po zveřejnění informací v Mladé frontě Dnes o údajné koncepci Víta Bárty, která měla popisovat způsob dosažení ekonomické moci v politice (další info také zde), nevyzvali koaliční partneři Víta Bártu k rezignaci. Až po samotném odstoupení Víta Bárty se premiér Petr Nečas na tiskové konferenci vyjádřil v tom smyslu, že jeho rezignaci přijal a ani jiné řešení nepřipouštěl.
(Rozsudek,pozn.) jasně ukázal, že zde šlo o dražbu poslanců Věcí veřejných ze strany koaličních partnerů.
Rozsudek nic takového nepotvrzuje.
Odůvodění rozsudku tedy sice nevylučuje, ale rozhodně nepotvrzuje to, že koaliční partneři VV usilovali o rozštěpení strany skrze rebelující poslance natož pak, že šlo o Bártou zmiňovanou "dražbu poslanců". Výrok poslance Bárty je tedy nepravdivý.
