Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, s výhradou, že otázka prventství ohledně prosazení článku 5 Severoatlantické smlouvy ze strany České republiky není zcela přesná.

V době 11. září 2001 zastával Pavel Fischer funkci ředitele politického odboru kanceláře prezidenta republiky. Měl tedy ze své role přístup k tehdejšímu prezidentu Havlovi. Pravdou je i skutečnost, že se v daném období mohl setkat na jednání s předsedou výboru pro obranu a bezpečnost Petrem Nečesem, který tam působil v letech 1998-2002.

Pokud jde o rozhodnutí aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy po teroristickém útoku z 11. září 2001 kancelář republiky se slovy prezidenta Havla vyjádřila tentýž den velice nepřímo:

"Milí spoluobčané, myslím, že nejen já, ale vy všichni jste otřeseni dnešními událostmi ve Spojených státech amerických. (...) Rád bych ubezpečil americký lid, že jsme na jeho straně a že jsme připraveni jakkoli pomoci v rámci svých možností. Chápu to jako útok na lidskou svobodu, jako útok na demokracii a domnívám se, že to je velké civilizační varování, které nás vyzývá k tomu, abychom maximálně zmobilizovali svou odpovědnost za tento svět. Fanatici a šílenci nás nesmí mít všechny jako své rukojmí."
Přesná souslednost událostí zřejmě nebyla uplně totožná s popisem Pavla Fischera. Dle rozhovoru pro Český rozhlas, ve kterém vzpomínal tehdejší události Karel Kovanda, jež byl bývalým velvyslanecem při centrále NATO v letech 1998-2005, bylo užití článku 5 spontálním rozhodnutím všech velvyslanců Severoatlantické Rady s tím, že není jasné kdo tuto možnost přednesl jako první. Karel Kovanda ve vzpomínkách dále také řekl, že byl mezi prvními kdo přiznal již ve večerních hodinách 11. září 2001, že nešlo o katastrofu, ale že šlo útok či dokonce o válku. Zároveň ale přiznává, že nebyl tím kdo by inicioval jako první užití článku 5. K oficiálnímu prohlášení o možnosti užít článek 5 došlo, až následujího dne 12. září 2001 v podvečer.

"The Council agreed that if it is determined that this attack was directed from abroad against the United States, it shall be regarded as an action covered by Article 5 of the Washington Treaty, which states that an armed attack against one or more of the Allies in Europe or North America shall be considered an attack against them all. (...)
Article 5 of the Washington Treaty stipulates that in the event of attacks falling within its purview, each Ally will assist the Party that has been attacked by taking such action as it deems necessary. Accordingly, the United States' NATO Allies stand ready to provide the assistance that may be required as a consequence of these acts of barbarism."

Výrok musíme hodnotit jako neověřitelný. I když je pravdou, že bývalý velvyslanec Nicholas Burns byl v Praze v období kolem 30. listopadu 2017 a vedl zde řeč na konferenci Aspen Institutu, nelze z veřejně dostupných zdrojů dohledat přesné znení jeho řeči. Na naší žádost o potvrzení tiskové oddělení Aspen institutu nereagovalo.

Bývalý velvyslenec USA při NATO Nicholas Burns, se dne 30. listopadu 2017 účastnil jako hlavní závěrečný řečník na gala večeře po skončení hlavního programu anglické části každoroční konference Aspen Institutu - The shape of (central) Europe. Text jeho řeči je bohužel nedostupný, ale na svém twitterovém účtu téma shrnul takto:

"I warned democracy is under assault by right wing populists in Hungary, Poland and the Czech Republic itself. Europe needs a new Havel to defend its democratic future."

Z dostupných materiálů nevyplívá, že by Nicholas Burns v období kolem 30. listopadu 2017 řekl, že by jednomyslná aktivace článku 5, byla okamžikem formujícím spojenectví. Nutno poznamenat, že v rozhovoru pro NYTIMES z loňského září při vzpomínce na 11. září 2001 a reakci tehdejších spojenců z NATO, kteří 12. zaří 2001 jednomyslně schválili aktivaci článku 5 Smlouvy, poznamenal toto:

“When we needed allies the most, they were there for us,” Mr. Burns said. “The invocation of Article 5 demonstrated the power of the collective, versus the strength of one country trying to stand alone."

Jiří Drahoš zmiňuje, že o rozvoji venkova mluví Pavel Fischer ve svém programu jen velmi obecně. Konkrétně by očekával, že se bude zmiňovat například o změně rozpočtového určení daní, více financích do regionů, udržení výroby v malých rodinných farmách, kombinaci veřejného a soukromého sektoru nebo dopravní dostupnosti.

Program Pavla Fischera má tři pilíře: Rodina, Bezpečí a Rozvoj regionů.

Je pravdou, že ani v jednom z nich není možné najít konkrétnější informace, o kterých mluví Jiří Drahoš. Pokud jde o téma dopravní dostupnosti a financí v regionech, ve Fischerově programu se pouze obecně hovoří o zajištění služeb, vybudování klíčové infrastruktury a o pořádání školení o dotacích z EU.

Kromě bodů, které zmínil Jiří Drahoš, se v programu Pavla Fischera na téma regionálního rozvoje hovoří o tom, že je potřeba podpořit malé a střední podnikatele.

V rozhovoru Pavel Fischer na Drahošův dotaz odpověděl tak, že jeho zájmem je „vytvořit platformu, kde by se debatovalo.“ Navrhuje, aby se sdílely „ty zkušenosti nejenom s těmi, kterým to nejde podobně jako nám, ale možná že i hledat ty úspěšné, a s nimi pracovat.“ Podrobněji se o tématech zmíněných Jiřím Drahošem nevyjádřil.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože program Pavla Fischera i jeho vyjádření v rozhovoru jsou v tomto ohledu skutečně velmi obecná.

Dle dat Eurostatu v regionální ročence 2017 (.pdf, str. 252) pouze 28 % celkové populace EU žilo na venkově v roce 2015. V menších městech a předměstích 31,6 % a ve velkých městech 40,4 %.

Litva byla jedinou zemí EU, kde většina populace žila na venkově a to 56,2 %. Nejméně lidí žijících na venkově je na Maltě a to pouhých 0,3 %. V Německu žilo na venkově 22,4 % lidí, v Belgii 18 % a v Holandsku 14,7 %.

Zdroj

Když srovnáme údaje ze statistické ročenky z roku 2010 (.pdf, str. 244, 4. sloupec) s výše zmíněnými údaji, můžeme opravdu v řadě zemí sledovat úbytek obyvatelstva na venkově – například v Německu; oproti údajům z roku 2010, kdy žilo na venkově 28,2 % lidí, v nové ročence najdeme číslo 22,4 %. V Belgii je to potom 21,6 % oproti výše zmíněným 18 %, v Holandsku 15,6 % oproti 14,7 % a na Maltě 5,3 % dříve oproti 0,3 % z letošní ročenky.

Alespoň polovina venkovské populace v Bulharsku, Rumunsku a na Maltě byla v riziku chudoby a sociálního vyloučení. Většina členských států, které se k EU přidaly v roce 2004 a později, zaznamenaly vyšší riziko chudoby a sociálního vyloučení mezi jejich venkovskou populací než ve městech nebo předměstích.

Pouze 27,9 % lidí ve věku 30–34 let s vysokoškolským nebo vyšším odborným vzděláním žilo v roce 2015 na venkově. EU se snaží pomáhat rozvoji a konkurenceschopnosti venkova pomocí programu Rozvoj venkova 2014–2020.

Cenu Kyselá žába, kterou občanské sdružení Žába na prameni oceňuje autory nejhorších sexistických výroků, obdržel Miloš Zeman v březnu minulého roku. Prezident byl nominován za svá slova o Češkách unesených v Pákistánu a o ženách v burkách.

Nominovat výroky může kdokoliv, výběr těch „nejlepších“ pak zůstává na porotě. První z „výherních“ výroků se týkal dvou dívek, které byly dva roky v pákistánském zajetí a na jaře roku 2015 se dostaly do Čech. Miloš Zeman tehdy prohlásil: „S děvčaty se určitě nesejdu. Jednaly neprozřetelně a udělaly starosti rodině i českému státu.“„Porota se shodla na tom, že kdyby byli uneseni dva muži, asi by nezněl prezidentův výrok: S chlapci se nesejdu, protože udělali starost rodině i českému státu,“uvedla jako zdůvodnění rozhodnutí Dana Radová, ředitelka Žáby na prameni.

Jak už jsme zmínili, druhý výrok se týkal žen v burkách. Během návštěvy Zlínského kraje v říjnu 2015 líčil Zeman svou vizi České republiky po příchodu migrantů:

„Přijdeme o krásu žen, protože ty budou zahaleny v burkách od hlavy po paty včetně obličeje, kde máte jen takovou látkovou mřížku. Dovedu si představit ženy, kde by to bylo zlepšení, ale takových žen je málo a zrovna tady nikoho takového nevidím,“ pronesl tehdy prezident.

Kromě Kyselé žáby uděluje sdružení Žába na prameni také ocenění Zlatá žába, kterou mohou získat propagátoři rovných příležitostí žen a mužů.

Dodejme, že nehodnotíme oprávněnost udělení tohoto ocenění prezidentu Zemanovi.

Stran držení zbraní schválili poslanci návrh (.pdf) ústavního zákona, který by umožňoval majitelům legálně držených zbraní zasáhnout, pokud by bylo potřeba zajistit bezpečnost ČR. Jednalo se o „protiopatření“ kvůli přijaté evropské směrnici, jež naopak držení a obchod se zbraněmi zpřísňuje. Rovněž tak je prokazatelná přílišná vyhraněnost vůči relokačním kvótám, za niž Evropská komise (nejen) Českou republiku zažalovala. Dodejme, že návrh odmítl Senát, jehož souhlas byl v daném případě nezbytný.

V druhé části naráží Vratislav Kulhánek na tzv. gold-plating – zabývali jsme se jím již v našich předchozích analýzách výroků Jana Farského či Pavla Teličky.

Stručně řečeno: Gold-plating (pozlacování) je výraz pro postup členského státu, implementujícího přijatou legislativu EU (zejména směrnice) do svého právního systému nad rámec minimálních požadavků nebo naopak při nevyužití plného rozsahu výjimek, které evropské právo umožňuje. Jinými slovy státní aparát zatíží adresáty přijaté evropské legislativy více, než z oné legislativy EU vyplývá. Více v Briefing Paper Asociace pro mezinárodní otázky z listopadu 2015.

Vratislav Kulhánek poukazuje na příklady gold-platingu týkajících se bezdotykových baterií v umyvadlech pro zaměstnance v českých stravovacích zařízeních nebo na výjimku v oblasti zákazu kouření v rakouských restauracích a kavárnách, kde se skutečně mohou jednotlivé podniky s rozlohou do 50 čtverečních metrů rozhodnout, zda umožní návštěvníkům kouřit, či nikoli. V České republice je od 31. května kouření ve vnitřních prostorách restaurací, kin či divadel zcela zakázáno.

Dalšími příklady gold-platingu v našich končinách je například transponování evropské směrnice o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot v dopravě, přičemž dle směrnice EU bylo požadováno, aby podíl biopaliv v pohonných hmotách byl 2 % (roku 2005) a následně 5,75 % (rok 2010).

V rámci české legislativy se ovšem přijala mnohem přísnější opatření. Od roku 2009 měla biosložka tvořit 3,5% podíl u motorových benzinů a 4,5% podíl u motorové nafty. Od června roku 2010 dokonce 4,1% podíl u motorových benzinů a 6% podíl u motorové nafty. Ovšem předpis byl k 1. září 2012 zrušen.

Jiným notoricky známým příkladem budiž mýtus o zákazu volného prodeje pečiva ze strany Bruselu a jeho balení do mikrotenových sáčků. Tuto povinnost ovšem před vstupem ČR do Evropské unie zavedlo ministerstvo zdravotnictví, nikoli orgány EU.

„Evropská unie vydala v roce 2002 nařízení stanovující obecné zásady a požadavky pro bezpečnost potravin, které státům ukládaly povinnost prevence vzniku a rozšíření zdravotních rizik. Tato norma ovšem nestanovovala konkrétní nástroje, jakými potravinové bezpečnosti dosáhnout, a už vůbec nestanovovala požadavek balení koblih do sáčků.

Zmíněná ‚koblihová vyhláška‘ vznikla na českém Ministerstvu zdravotnictví, které se rozhodlo přijmout přísnější normu, než bylo pro sladění s právem EU nutné.“

Z devíti prezidentských kandidátů, které na konci listopadu 2017 zaregistrovalo ministerstvo vnitra, vykonávali nejvyšší politické funkce dva kandidáti – Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Někteří další kandidáti se ve veřejném prostoru angažovali rovněž, nicméně o reálné politice lze hovořit především v případě expremiéra Topolánka a současné hlavy státu.

Další kandidáti pak deklarují své politické zkušenosti různě, žádný z nich ovšem nevykonával mandát vzešlý ze všeobecných voleb. Jiří Drahoš pak např. své zkušenosti s politikou deklaruje na vyjednávání s politiky v době, kdy zastával post předsedy Akademie věd.

Jisté politické zkušenosti je třeba přiznat i Pavlu Fischerovi, který působil sedm let v diplomacii jako velvyslanec ve Francii a v Monaku, později pracoval na ministerstvu zahraničí jako politický ředitel (do roku 2013) a v 90. letech působil na Pražském hradě mimo jiné také jako ředitel Politického odboru.

Politickou zkušenost deklaruje také Michal Horáček. Ten spolu s Michaelem Kocábem založil v roce 1989 iniciativu Most, která se zaměřovala na zprostředkování dialogu mezi komunisty a disentem a také na odchod sovětských vojsk z Československa. Má tedy unikátní zkušenost, která je ovšem svázána s výjimečnou situací událostí Sametové revoluce.

Petr Hannig kandidoval patnáctkrát v různých typech voleb (sněmovní, senátní, evropské), nikdy však nebyl úspěšný.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Hilšer zcela pomíjí současnou hlavu státu. Zkušenosti dalších kandidátů popisujeme spíše z pozice jejich vlastních deklarací, faktem je, že žádný z nich nezastával mandát vzešlý z voleb.

Dodejme, že Hilšer odpovídá na otázku, zda si myslí, že má šanci stát se prezidentem člověk, který nemá politické zkušenosti. Nereaguje tedy na dotaz, který by předpokládal vyloučení Zemana z případné odpovědi.

Kandidaturu Pavla Fischera navrhlo celkem 17 senátorů (.pdf, str. 1). Deset z nich je bez politické příslušnosti. Senátoři s politickou příslušností jsou ze stran STAN, KDU-ČSL, ODS a TOP 09. Jedná se o strany středo-pravicového/středového charakteru. Středo-levicové zaměření pak zastupuje František Bublan, který byl zvolen za ČSSD.

Fischera tak skutečně podpořili senátoři, kteří zastupují strany nalevo i napravo v rámci politického spektra.

V čl. 56 odst. 5 Ústavy České republiky je uvedeno, že kandidát na prezidenta může být navržen buď na základě petice podepsané nejméně 50 000 občany, nebo ho může navrhnout nejméně 20 poslanců nebo 10 senátorů.