Tento výrok byl ověřen jako

Je pravdou, že byla schválena dohoda o omezení íránského jaderného programu, která vedla ke zrušení sankcí s ním spojených. Tímto aktem ale nedošlo ke zrušení veškerých sankcí vůči Íránu, ani automatické liberalizaci vztahů se všemi státy.

Dle tehdejší administrativy prezidenta Bushe byl Írán spolu se Severní Koreou a Irákem významnou hrozbou pro USA a spojence v NATO. Dle Bushovy administrativy patřil Írán do tzv. osy zla, vzhledem ke svým snahám o vývoj jaderných zbraní a jejich nosičů. Ještě v roce 2007 prezident Bush věřil, že Írán bude schopen do roku 2015 vyvinout mezikontinentální střelu schopnou zasáhnout celou Evropu a východní pobřeží USA, což se neprokázalo. Projekt globální raketové obrany byl nahrazen v roce 2009 projektem regionální raketové obrany, který dle slov tehdejšího ministra obrany Gatese měl využívat současné možnosti obrany a být mnohem pružnější a efektivnější, pokud jde o hrozbu ze strany Íránu (.pdf, s. 2). Navíc tato změna byla kladně kvitována Ruskou federací a byla jedním z důvodu takzvaného restartu ruskoamerických vztahů mezi roky 2009-2012.

V této době ale nelze mluvit o dohodě mezi USA a Íránem. Americký tlak se stupňoval až červnu 2010 vyvrcholil přijetím rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1929, která na Írán uvalila další sankce v oblastech obraného průmyslu, pohybu osob a zboží, omezení bankovních služeb a pohybu kapitálu.

Zlepšování vztahů s Íránem nastalo až po íránských prezidentských volbách v roce 2013. Na popud USA začala oficiální jednání s Íránem o omezení jeho jaderného programu ve formátu P5+1, tedy pěti stálých členů RB a Německa. Výsledkem byl podpis Společného komplexního akčního plánu v roce 2015, kterým se Írán zavazoval k užití jaderné energie striktně k civilním účelům a RB (rezoluce 2231) následně ruší předchozí sankce vůči Íránu tykajících se jaderných zbraní.

I přes významné omezení sankcí vůči Íránu nelze tvrdit, že byly zrušeny veškeré sankce jako celek. I nadále je Írán cílem sankcí tykajících se zneužití vyspělých vojenských technologií, íránské podpory terorismu či porušování lidských práv. Sankce jsou uplatňovány jak ze strany USA (.pdf, s. 2), tak například i EU (.pdf, s. 30). Z toho vyplývá i určitá opatrnost ohledně jednostranné liberalizaci vztahů s Íránem. Přijmutí Akčního plánu bylo přijato jako vstřícný krok Íránu směrem ven z mezinárodní izolace, ale nelze tvrdit, že by automaticky znamenalo zlepšení vztahů se všemi státy, nebo alespoň se sousedy.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Dohodou o íránském jaderném programu nedošlo k zrušení všech sankcí vůči Íránu. Stále zůstávají v platnosti sankce spojené například s íránským raketovým programem. Kromě toho rovněž liberalizace vztahů není tak jednoznačná, jak ji premiér předestírá.