V případě koncentrace mediálního vlastnictví byla přijata novela zákona o střetu zájmů. Jedná se sice o vládní návrh, ale s pozměňovacími návrhy, které tyto změny obsahovaly, nesouhlasila koaliční strana ANO. Mířily totiž zejména na Andreje Babiše.

Zákon o střetu zájmů předložila vláda poslancům v sněmovním tisku 3. srpna 2015. Původní návrh zákona se týkal především zefektivnění vymahatelnosti právní úpravy střetu zájmů, která platila už od roku 2006. Politici např. měli svůj majetek přiznávat již při vstupu do politiky a pak také při konci jejich mandátu. Koncentraci mediálního vlastnictví ale neupravoval (.pdf, str. 1–124).

Úpravu zahrnuje až jeden z pozměňovacích návrhů (.pdf, str. 2), za kterým stojí tehdy ještě poslanec, nyní ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jan Chvojka z ČSSD. Podle něj nesmí člen vlády provozovat rozhlasové nebo televizní vysílání či být vydavatelem periodického tisku, společníkem, členem nebo ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem nebo vydavatelem.

Tyto své funkce musí člen vlády ukončit nejpozději 60 dnů ode dne zahájení výkonu. Pokud je neukončí, nesmí disponovat hlasovacími právy a jestliže je jediným společníkem v obchodní společnosti, nesmí činit jiná rozhodnutí, než která ukládá zákon nebo která se týkají zrušení obchodní společnosti. Dále nesmí volit orgány obchodní společnosti nebo jejich členy, ledaže jim zanikla funkce, a nesmí mít právo na podílu ze zisku z právnické osoby, které je provozovatelem nebo vydavatelem.

Novelu vetoval svým hlasem prezident, ale Poslanecká sněmovna jej nakonec přehlasovala. K schválení bylo potřeba 101 hlasů, pro bylo 129 poslanců. Všichni poslanci ANO hlasovali proti a Andrej Babiš se hlasování zdržel. I přes tento fakt je slib hodnocen jako splněný, neboť byly prosazeny příslušné změny navzdory části koalice. Výsledný stav se změnil.

Vlastnictví médií politiky je upravováno v zahraničí různě, a to více či méně restriktivně. Neexistuje tak nějaký jednotný vzor, podle kterého by se vláda mohla inspirovat. Vlastnictví médií mají upraveno například v Itálii, kde platí výjimka pro ty, co sice vlastní mediální podnik, ale nejsou v jeho čele. Tento zákon byl přijat především kvůli premiérovi Silviu Berlusconim, na kterého se ale díky výjimce nevztahoval. Podobně v USA dohlížela na newyorského starostu Michaela Bloomberga komise hlídající střet zájmů. V Makedonii mají zase zákon o prevenci střetu zájmů, který zakazuje, aby byl politik zároveň vlastníkem médií.

Obecně lze konstatovat, že podobná regulace často reaguje na konkrétní případy; v zemích s vysokou politickou kulturou není zvykem, že by politikové přímo kontrolovali (resp. vlastnili) média, nemusí zde tedy taková věc být řešena legislativně zcela konkrétně. Nehodnotíme ani, zda je taková regulace žádoucí či správná, popisujeme pouze, zda vláda plní to, co si sama předsevzala.