Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v Lisabonské smlouvě není zmiňováno, že by stát musel přijímat uprchlíky. Tomio Okamura však svůj výrok mohl zamýšlet tak, že v rámci touto smlouvou nastavených rozhodovacích pravidel se umožnilo přijmout toto ustanovení většinou členských států, což by podle starých pravidel nešlo. Nicméně smlouva jako taková toto neobsahuje, v daném konkrétním případě šlo o rozhodnutí národních států.

Nejdůležitějším bodem vztahujícím se k tomuto problému je článek 63 (.pdf, str. 82), odstavec 3 Lisabonské smlouvy, který zní: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivustátních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Rada v tomto případě rozhodovala kvalifikovanou většinou, která je definována článkem 9c (.pdf, str. 25), odstavcem 4. Kvalifikovaná většina je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie.

Kvalifikovaná většina je tedy definována jinak, než tomu bylo v případě Smlouvy z Nice (2003). Podle článku 3 (.pdf, str. 52), odstavce 1i by v případě takového hlasování bylo potřeba k přijetí usnesení nejméně 169 hlasů z 345, které by vyjadřovaly souhlas alespoň dvou třetin členů. Hlas každého státu měl totiž tehdy jinou váhu.

Není tedy pravda, že by nás Lisabonská smlouva zavazovala k přijetí uprchlíků. Nastavila však pravidla, kterými se musejí státy řídit v oblasti migrační politiky. Pokud by ministři vnitra jednotlivých členských států nepodpořili návrh na přerozdělování uprchlíků a nehlasovala by pro něj kvalifikovaná většina, nebylo by možné uprchlíky přerozdělovat. O přerozdělování migrantů tak rozhodli ministři jednotlivých členských států, nikoliv Lisabonská smlouva.