Podle článku 68 Ústavy jmenuje prezident předsedu vlády a na jeho žádost pak jmenuje další členy vlády. Vláda po svém jmenování musí předstoupit před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o důvěru.

Pokud tato vláda nezíská důvěru, jmenuje prezident předsedu vlády znovu, přičemž může jmenovat i stejného premiéra. Pokud ani tato vláda nezíská důvěru, pak jmenuje prezident předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Prezident není ve jmenování předsedy vlády nijak omezen. Teoreticky může hlava státu jmenovat libovolnou osobu, nicméně přirozeně vychází z výsledků voleb.

Hannig ve svém výroku vyjadřuje názor, že při druhém pokusu by měl šanci získat předseda druhé nejsilnější strany. Aktuálně to znamená, že by jmenoval Petra Fialu. Tento jeho postoj je zcela legitimní a nijak jej nehodnotíme. Hannig se ovšem odvolává na ústavní zvyklosti – žádné takové ústavní zvyklosti prakticky neexistují.

Od roku 1996 se po volbách sestavovala vláda doposud celkem šestkrát. Jediná vláda, které nebyla vyslovena důvěra při prvním pokusu, byla první vláda Mirka Topolánka. Prezident svým druhým pokusem jmenoval znovu Mirka Topolánka, jehož druhá vláda již získala důvěru Poslanecké sněmovny. Zpravidla hlava státu jmenuje premiérem předsedu vítězné strany, i když i zde již došlo k výjimce. V roce 2010 Václav Klaus jmenoval předsedou vlády Petra Nečase, jehož ODS byla ve volbách na druhém místě.

Ústavní zvyklostí tedy není při druhém pokusu jmenovat lídra druhé nejsilnější strany. K této situaci doposud došlo pouze jednou a prezident se zachoval tak, že jmenoval podruhé stejnou osobu, která předtím se svou vládou důvěru nezískala. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.